Cenová regulace (část 2.) – metody, liberalizace, ERÚ

Cenová regulace je v energetice a dalších síťových odvětvích zcela běžným způsobem jak ovlivňovat cenovou politiku monopolních společností. S liberalizací energetického trhu byly postupně deregulovány ceny za komodity (silovou elektřinu i plyn) a v současnosti již regulacím podléhají především odvětví, která jsou přirozeně monopolní. Metody cenové regulace, činnosti českého regulačního úřadu a krátký historický náhled do liberalizace české energetiky přibližuje následující článek.

Minulý článek věnovaný cenové regulaci se zaměřoval na obecnou teorii regulace, vznik a charakteristiku přirozených monopolů a rovněž cenově regulované činnosti v ČR. Druhá část představuje nejčastěji užívané metody cenové regulace v energetice a také regulační orgán, který nastavuje a hlídá dodržování pravidel na energetickém trhu.

Metody ekonomické regulace

Metod pro cenovou regulaci existuje celá řada. Jejich společným cílem je omezit moc přirozených monopolů, a tak snižovat ceny regulovaných služeb a oprávněné zisky společností. [Mankiw, 2009] Běžně se vyskytující regulace kromě snahy o minimalizaci ceny rovněž vyvíjí tlak na zvyšování kvality. Regulace se obvykle dělí do kategorií motivačních a nemotivačních, přičemž regulované subjekty jsou cenově motivovány ke zvyšování provozní a investiční efektivity, případně ke zvyšování kvality.

Energetický trh má řadu specifik daných fyzikálními vlastnostmi jednotlivých komodit.

Energetický trh má řadu specifik daných fyzikálními vlastnostmi jednotlivých komodit.

Regulace míry výnosnosti (Rate of return)

Metoda regulace míry výnosnosti reguluje příjmy společnosti. Ceny jsou stanovovány způsobem, aby umožnily provozovateli dosažení zisků, které odpovídají jeho nákladům kapitálu. [Jamison a Berg, 2008] Někdy se metodě říká regulace nákladů služby, protože umožňuje regulovaným subjektům, aby zahrnuli do regulované ceny své náklady. [Němeček, 2011] Společnosti předkládají regulátorovi údaje o nákladech, objemu kapitálu a ceně kapitálu za dohodnuté období (obvykle rok). Regulátor provede analýzu údajů, stanoví očekávaný budoucí vývoj a určí celkové příjmy společnosti (dle přiměřené míry výnosnosti).

Obecný vzorec regulace je pak následující:

RR = OE + D + T + (ROR ∙ RB),

kde

RR          Dosažitelný výnos [Kč],

T             Daně [Kč],

OE          Provozní náklady [Kč],

D            Odpisy [Kč],

ROR       Míra výnosnosti [-],

RB          Základna, k níž se vztahuje míra výnosnosti [-].

Pro danou metodu existuje řada variant v závislosti na volbě základny (např. ROA – return on assets, ROE – return on equity, ROOA – return on operational assets).

Metoda je dlouhodobě využívaná např. v USA, ale obecně se již dnes bere za nepružnou a zastaralou. Nedostatky metody jsou především v tom, že neposkytuje podněty pro snižování provozních nákladů a efektivní zlepšování, protože v případě zvyšování efektivity by regulátor dodatečný zisk společnosti odčerpal. Tímto způsobem se tak nepřímo odměňuje přeinvestování a neefektivita. Dalšími nedostatky metody je i náročnost na získávání, zpracování a analýzu údajů, kdy regulátor často nemá dostatek informací o tom, které z nákladů jsou opravdu nezbytné a které jsou nadbytečné.

Regulace cenovým stropem (Price cap)

Regulace pomocí cenového stropu je jednou z mladších metod regulace (pochází z roku 1983), kterou představil anglický profesor Stephen C. Littlechild. Někdy bývá označována jako „RPI – X regulace“ a jedná se o motivační regulaci založenou na výkonnosti. Regulované subjekty motivuje možnými vyššími zisky, kterých mohou společnosti dosáhnout snížením svých nákladů (díky zvýšení efektivity). Předmětem regulace tak není v konečném důsledku zisk společnosti, ale cena poskytované služby.

Regulační orgány stanovují cenový strop (maximální cenu), pod kterou se mohou poskytovatelé regulovaných služeb libovolně pohybovat. Firma si tak může ponechat jakýkoli zisk, který je schopna při dané ceně vytvořit. Základem metody je stanovení cenových limitů a růstu cen v dané regulační periodě. Růst cen je ovlivněn inflačním faktorem, kterým může být index PPI, RPI, nebo CPI.

Obecný vzorec regulace pomocí cenového stropu je následující:

Pt+1 = Pt ∙ (1 + [PPI-X]) + K

kde

Pt+1         Cena pro nadcházející rok [Kč],

Pt            Cena ve výchozím roce (t) [Kč],

PPI         Inflační faktor (zde např. změna indexu průmyslových výrobců) [%],

X             Faktor efektivity [%],

K             Korekční faktor, pro korekci případných nákladů, které subjekt nemůže ovlivnit [Kč].

Faktor efektivity (produktivity) X určuje rychlost růstu regulovaných cen. Je-li X kladné, růst regulovaných cen je pomalejší než u služeb reprezentovaných inflačním faktorem, a tím jsou regulované subjekty nuceny k efektivnosti. Je-li X záporné, dochází k rychlejšímu růstu regulovaných cen, což může být ospravedlněno například nezbytností mimořádných investic.

Výhodami regulace metodou cenového stropu je nižší administrativní náročnost a motivace k efektivitě. Nevýhody metody jsou především problémová kalkulace výchozích cen a nastavení délky regulační periody. Perioda by měla přesahovat 3 roky, aby se projevily výhody dané metodou, ale neměla by být příliš dlouhá, neboť s postupnými změnami na trhu by bylo dané nastavení po mnoha letech již neefektivní.

Regulace metodou výnosových limitů (Revenue cap)

Regulace metodou výnosových limitů patří mezi motivační metody regulace a cílem této metodiky je stanovení maximálního přípustného výnosu, kterého může regulovaný subjekt dosáhnout. Metoda je ve své podstatě velmi podobná metodě regulace pomocí cenového stropu, jen se místo maximálních cen určují maximální výnosy. Výnosy jsou opět indexovány inflačním faktorem.

Výhodou metody je, že u podniků s více produkty je možné stanovit horní hranici pro každý produkt zvlášť a umožňuje v průběhu regulační periody upravovat každoročně parametry vzorce. Nevýhodou metody je nutnost určovat povolené výnosy, z čehož vyplývá nutnost určení povolených nákladů regulovaného subjektu, což není vždy snadné. Metodou Revenue cap je regulována i česká energetika.

Podíl jednotlivých složek ceny za dodávku elektřiny pro maloodběr domácností v roce 2015. Zdroj: Zpráva o hospodaření ERÚ

Podíl jednotlivých složek ceny za dodávku elektřiny pro maloodběr domácností v roce 2015. Zdroj: Zpráva o hospodaření ERÚ

Další metody regulace

Kromě výše zmíněných metod regulace, existují i další způsoby, jako například regulace navýšení nákladů (Cost plus), regulace sdílením zisku (Profit sharing), výběr smluv (Menu of contracts) a řada dalších hybridních metod kombinujících různé části z jednotlivých metodik.

Metoda Cost plus je podobná regulaci pomocí míry výnosnosti. Předmětem regulace je zisk společnosti a regulace probíhá na základě povolených nákladů a přiměřeného zisku. Každoročně se posuzují vykázané náklady regulovaného subjektu a k nim se přiřadí přiměřená zisková přirážka. Zásadní nevýhodou této metody je absence motivačních faktorů, které by nutily zvyšovat efektivitu.

U metody Menu of contracts regulátor vytvoří seznam variant pobídkových regulací s nastaveními, která mají v konečném důsledku vždy stejný dopad na zákazníka. Celkové ceny placené zákazníkem a kvalita služeb se v takovém případě vždy u všech možností rovnají. Regulátor tento seznam variant regulací následně nabídne regulované společnosti a ta si vybere, která z variant je pro ni nejvhodnější. Dopad na zákazníka bude vždy stejný a pro regulovanou společnost tato metoda přináší možnost využívat takovou metodu, která je pro ni optimální.

Metoda regulace formou sdílení zisku je založena na sdílení zisků a ztrát společnosti spolu se zákazníky. Regulace tak může být formou vyplácení dodatečných (ex post) náhrad, případně jako budoucí sleva na služby společnosti. Regulace touto formou je tedy specifickou kombinací metod regulace pomocí míry výnosnosti a cenového stropu. Risk je v tomto případě rozdělen mezi společnost, její zákazníky a vlastníky společnosti.

Liberalizace, účastníci trhu a legislativa

Elektroenergetický trh v České republice je od roku 2006 plně liberalizován. Otevírání trhu s elektřinou probíhalo v ČR postupně od roku 2002 do roku 2006 a jeho postup shrnuje následující tabulka.

Postup otevírání energetického trhu v ČR

2002Zákazníci se spotřebou nad 40 GWh
2003Zákazníci se spotřebou nad 9 GWh
2004Zákazníci s průběhovým měřením kromě domácností
2005Všichni zákazníci kromě domácností
2006Úplně všichni zákazníci
Otevírání trhu s elektřinou. Autor: Dian Hrozek

Otevírání trhu s elektřinou. Autor: Dian Hrozek

Trh s elektřinou v ČR má nejhlubší legislativní základ v Energetickém zákonu, který definuje účastníky trhu s elektřinou následovně:

  • Výrobci elektřiny,
  • provozovatel přenosové soustavy,
  • provozovatelé distribučních soustav,
  • operátor trhu,
  • obchodníci s elektřinou,
  • zákazníci.

V rámci trhu s elektřinou jsou regulovanými subjekty (podléhající cenové regulaci) provozovatel přenosové soustavy, provozovatelé distribučních soustav a operátor trhu. Obchodníci s elektřinou a výrobci pak podléhají pouze věcné regulaci ve formě licencí, které pro svou činnost potřebují. Fyzické a obchodní toky pak ve zjednodušené formě ilustruje následující obrázek.

Znázornění fungování trhu s elektřinou v ČR. Zdroj: Krejcar, 2015

Znázornění fungování trhu s elektřinou v ČR. Zdroj: Krejcar, 2015

Energetický regulační úřad

Regulačním orgánem energetiky je v ČR Energetický regulační úřad (ERÚ). Úřad vznikl v roce 2001 dle tzv. Energetického zákona a hlavní sídlo má v Jihlavě. Úřad řídí předseda (předsedkyně), kterého dle návrhu vlády jmenuje prezident na dobu 6 let. Současná předsedkyně, Alena Vitásková, je ve funkci od 1. srpna 2011. Regulační orgány v členských zemích EU musí být nezávislé.

ERÚ má za úkol regulovat ceny, podporovat využívání obnovitelných a druhotných zdrojů energie a kogenerace, chránit zájmy spotřebitelů a držitelů licencí, podporovat a případně prošetřovat podmínky hospodářské soutěže a rovněž vykonávat dohled nad energetickými trhy. V rámci svých pravomocí ERÚ reguluje ceny v oblastech elektroenergetiky, plynárenství a teplárenství.

Úřad spolupracuje s organizacemi jako je ACER, CEER, DG ENERGY, DG Justice, DG COMP a dalšími regulačními institucemi v zahraničí. V roce 2015 měl úřad 254 zaměstnanců a příjem rozpočtu ve výši 209 114 tis. Kč. Do budoucna se počítá se změnami struktury vedení ERÚ, kdy dle novely energetického zákona bude od 1. srpna 2017 vést úřad místo jediného předsedy (předsedkyně) kolektivní orgán ve formě pětičlenné Rady ERÚ.

Energetický regulační úřad, předsedkyně - Alena Vitásková

Energetický regulační úřad, předsedkyně – Alena Vitásková. Zdroj: ERÚ

Přestože ekonomické regulace nepatří mezi nejzáživnější oblasti energetiky, jde o jednu z nejdůležitějších oblastí, neboť dnes například regulovaná část plateb za elektřinu pro domácnosti tvoří již více než polovinu celkové platby a je pravděpodobné, že se tato výše v blízké budoucnosti nezmění. Je proto dobré vědět proč, a jakými způsoby, regulační orgány nastavují ceny a jaké jsou případné alternativní metody.

Zdroje:

Jamison, M.A a Berg S.V. (2008). Annotated reading list for a body of knowledge on infrastructure regulation. University of Florida, Public Utility Research Centre. 2008

Mankiw G.N. (2009). Zásady ekonomie. ISBN: 9788071698913

Němeček, B. (2011). Trh s elektřinou: úvod do liberalizované energetiky. Asociace Energetických Manažerů. Dostupné z: http://aleph.nkp.cz/publ/skc/005/28/96/005289647.htm

Autor:



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *