Klimatická politika EU v kostce

Evropská unie se dlouhodobě staví do pozice lídra v oblasti boje proti změnám klimatu. V rámci Pařížské dohody si stanovila jedny z nejambicióznějších hodnot k dosažení, účastní se Kjótského protokolu (i poté, co od něj mnoho států fakticky odstoupilo) a vyvinula i vlastní systém obchodování s emisemi, byť jeho vliv na zmírnění klimatických změn je poměrně diskutabilní.

Legislativa ohledně změn klimatu se dá rozdělit do dvou skupin: mitigační (mířící na redukci emisí) a adaptační, která již počítá s určitými změnami a snaží se o zmírnění dopadů a přizpůsobení se jim. Do první skupiny můžeme zařadit legislativu týkající se například emisního trhu, do druhé například opatření ohledně such či povodní.

Unie si stanovila balíček cílů nazvaný 20-20-20:

• 20% redukce emisí skleníkových plynů (GHG) oproti roku 1990
• zvýšení spotřeby energie z obnovitelných zdrojů na 20 %
• 20% zlepšení v energetické efektivnosti.

Další plány unie zahrnují například vytvoření energetické unie, které ale v poslední době naráží na problémy. Celá politika směřuje k cíli nízkoemisní ekonomiky EU již v roce 2050.

Oblast mitigační (snižovací) se soustředí na snížení emisí z velkých i menších zdrojů, nízkouhlíkové technologie, ochranu ozonové vrstvy a regulaci fluorovaných skleníkových plynů.

Emission Trading Scheme (EU ETS)

Schéma obchodu s emisemi se týká právě velkých zdrojů emisí, jakými jsou například producenti energie a je zakotveno ve směrnici 2003/87/EC. Smyslem obchodu je postupné snižování emisí stanovením takzvaného „capu“, který činí průměrně 1,74 % ročně (od roku 2030 by podle nynějšího návrhu měl být cap stanoven na 2,2%). Základem systému jsou emisní povolenky, které mohou být volně alokovány, rozdány v aukcích nebo koupeny jednotlivými subjekty.

ETS se dá rozdělit do čtyř fází. První, která započala v roce 2005 a trvala pouhé dva roky, byla fází startovací, povolenky byly pouze volně alokovány. Smyslem systému samozřejmě nebylo povolenky volně udělovat, efekt snížení emisí vyžadoval nastavit cenu CO2 tak, aby se emitentům nevyplatila za emise hradit. V dalších fázích tedy jsou a budou povolenky prodávány především v aukcích. Plná aktivace schématu proběhla v jeho druhé fázi (2007-2012), kdy byl systém směrnicí propojen i se systémem Kjótského obchodu s emisemi, připojilo se i Norsko a Island.

Třetí fáze, ve které se nacházíme teď (2013-2020), nastavila jednotný cap pro celou unii (předtím byly nastaveny jednotlivě). Povolenky jsou stále volně alokovány, ale současný trend nahrává spíše prodeji povolenek v rámci aukcí.

V současnosti je vyjednávána čtvrtá fáze na období 2021-2030. Cap bude snížen, na trhu bude obecně povolenek méně a bude uveden nový mechanismus, takzvaný Market Stability Reserve. V návaznosti na předchozí problémy systému spojené s příliš velkým množstvím povolenek na trhu a tím pádem jejich nízké ceně, tento mechanismus bude mít za úkol regulovat jejich množství možným stáhnutím a následným opětným vypuštěním povolenek na trh. Cap bude stanoven na 2,2 % ročně, tak aby bylo postupně dosaženo snížení o 43 % oproti roku 2005, což pro unii vyplývá z mezinárodních závazků

Jednotkou, s kterou se na Evropském trhu s povolenkami obchoduje, je tzv. EU Allowance Unit (EUA), která se rovná jednotce stanovené v rámci Kjótského obchodování Assigned Amount Unit (AAU). Jedna jednotka odpovídá jedné tuně ekvivalentu CO2 (tedy CO2 či jiného skleníkového plynu).

Evropský trh s povolenkami byl často terčem kritiky kvůli jeho neschopnosti efektivně plnit svou funkci – tedy nutit emitenty ke snižování emisí. Povolenek bylo na trhu příliš mnoho, cena byla nízká a to i díky finanční krizi, díky které průmysl stagnoval, tudíž mnoho povolenek nebylo vůbec třeba.

Effort-sharing decision (ESD)

Povolenky se týkají emitentů větších měřítek. Úprava těch menších se provádí tzv. Effort-sharing decision systémem, dle rozhodnutí č. 406/2009/EC. Soustředí se na redukci emisí ze zemědělství, dopravy (vyjma letecké a lodní), odpadu a budov, tedy zdrojů, kde je měřitelnost znečištění poměrně obtížná. Cíle pro jednotlivé země se stanovují na základě jejich HDP – čím větší, tím je hodnota snížení ambicióznější. Stát má za úkol podniknout kroky v domácí legislativě tak, aby stanovené hodnoty dosáhl, přičemž každý rok mají být hodnoty emisí snižovány. Jak moc stanoví Komise pomocí tzv. Annual Emissions Decision. Stát má rovněž podávat zprávy o tom, jak se mu v této oblasti daří a jak jsou legislativní nástroje implementovány.

Jednotkou v tomto systému je Annual Emission Allocation (AEA) a opět odpovídá jedné tuně CO2 ekvivalentu.

Systém nabízí jistou možnost flexibility. Je možné si kredity „půjčit“, tedy použít ty, které by normálně byly použity až další rok, či naopak si zbylé kredity „uložit“ pro příští období. Je možný také transfer kreditů mezi členskými státy. Všechny tyto flexibilní mechanismy mají ale určité limity. Nelze tedy například převést na jiný stát více než 5 % kreditů. V jednání je nyní nový systém flexibility.

Pokud země pokulhává v dodržování svých mitigačních závazků, stanovuje evropské právo i jisté sankce. Ty mají podobu pokuty (v případě trhu s emisemi je to 100 Euro za tunu), ale také oficiální publikace a oznámení o nedodržení („naming/shaming“). V případě ESD také nastává jistá penalizace při nedodržení, stát musí také například Komisi postoupit akční plán nápravy.

Unie a nízkouhlíkové technologie

V rámci směrnice 2009/31/EC byl stanoven rámec pro podporu vývoje technologií souhrnně nazývaných Carbon Capture and Storage (CCS) a programu NER 300, který má za úkol financování a podporu projektů týkajících se obnovitelných zdrojů a CCS. Rámcová legislativa má za úkol minimalizovat riziko pro životní prostředí při provozu zařízení, jejichž účelem bude pohlcování CO2 z velkých zdrojů znečištění, komprese a přesun do vhodného úložiště. V současnosti tato oblast ale poněkud stagnuje, i díky nízkým cenám na trhu s emisemi, jak již bylo zmíněno výše.

V rámci programu NER již byly převedeny určité sumy, jako například v červenci 2014, kdy bylo rozhodnuto a uvolnění jedné miliardy Eur pro 19 subjektů, mezi nimiž se objevil i první CCS projekt mířící na velkoemisní zdroje v EU.

Další politiky a adaptace

Legislativa EU se soustřeďuje také na ochranu ozonové vrstvy. Závazky v této oblasti pro ni vyplývají z Montrealského protokolu a Unie se prostřednictvím nařízení zasazuje o redukci a nahrazení nebezpečných látek.

Látky, kterými byly často nahrazovány plyny kontrolované Montrealským protokolem, jsou takzvané fluorované skleníkové plyny. Ty sice nenarušují ozonovou vrstvu, ale patří mezi GHG. I na ně nyní legislativa obrací svou pozornost a dává za úkol snížit jejich emise o dvě třetiny do roku 2030.

V oblasti adaptace se snaží Komise povzbuzovat státy v přijímání komplexních adaptačních strategií a poskytuje prostředky na projekty, a to především v oblastech zvláště náchylných ke klimatickým změnám (oblast rybolovu či zemědělství). EU také stanovila program na podporu osvěty a další vývoj adaptačních opatření Climate-ADAPT. Obecně je ale v této oblasti většina pravomocí ponechána státům, jelikož jde o problém, který je velmi individuální, jelikož v každém státě se změna projevuje jinak a je na ni tak třeba i rozdílně reagovat.

Úspěšná politika?

Ačkoli systém ETS byl mnohými považován za nefunkční, schéma samo o sobě funguje poměrně dobře. Problémem je, že díky nízkým cenám povolenek, vysokému množství volných alokací a finanční krizi nebyl úspěšný, co se týče dosažení kýženého cíle – tedy mířit na snížení emisí. Obecně ale GHG v roce 2014 zaznamenaly pokles oproti roku 1990 o 23%. Při hodnocení tohoto čísla je ale nutno přihlédnout k situaci, ve které se státy v roce 1990 nacházely (vysoká industrializace postkomunistických států), či přesun průmyslu evropských firem do zahraničí. Při udržení současné politiky dosáhne Unie snížení o 24 % v roce 2020. Cílem EU pro rok 2030 je ale 43% snížení v oblasti ETS (oproti roku 1990) a 30% v oblastech ostatních.

Podíl obnovitelné energie se zvýšil na celkových 13 % v roce 2012 a je očekáván růst na 24 % v roce 2030, pokud bude současný trend rychlosti růstu zachován (EU má ale cíl alespoň 27 %). Oblast energetické efektivnosti bude dále rozvinuta v nové směrnici, která by měla spatřit světlo světa již v tomto roce.

Zdroj úvodní fotografie: Flickr @ European University Institute