Výstřel z Washingtonu

Přesně podle očekávání se ihned po pomyslném výstřelu bílého otce z Washingtonu směrem k Eiffelově věži vznesla všude po světě hejna potrefených husí a začala freneticky kejhat v kyberprostoru. Od Štěpána Chalupy z tuzemské komory OZE až po zámořské těžké kalibry typu Arnolda Schwarzeneggera. Nepřekvapivě protestoval i šťastný majitel jedné z největších soukromých uhlíkových stop v dějinách lidstva Leonardo di Caprio. Stranou nemohl zůstat ani autor slavné klimatické „hokejky“ Al Gore. V zásadě byla vyjádření velmi podobná a v souladu s očekáváním. Prezident Spojených států je sobecký hlupák, který krátkodobě upřednostnil ekonomické zájmy fosilní lobby. Nemůže ale zvrátit běh dějin, který neodvratně směřuje k porážce fosilních dinosaurů.

Zajímavější je ale další část sdělení, kterou téměř všichni zastánci Pařížské dohody neopomněli ve svých vyjádřeních zdůraznit. Dala by se shrnout asi takto: „Vlak obnovitelných zdrojů a čistých technologií je už rozjetý a nedá se zastavit. Ani oficiální odstoupení druhého největšího znečišťovatele světa od Pařížské dohody na tom nemůže nic změnit. Obnovitelné zdroje a čisté technologie budou i ve Spojených státech dál vítězit, protože korporace budou investovat do jejich dalšího rozvoje bez ohledu na momentálně nepříznivý politický vítr z Washingtonu a lokální i regionální politici to budou podporovat.“

Tři paradoxy

Paradoxně ovšem platí, že pokud se obnovitelné zdroje a čisté technologie budou ve Spojených státech nadále nerušeně rozvíjet i bez Pařížské dohody, pak je docela logické, že ji americký prezident vypověděl. Spojené státy by z ní totiž těžko mohly mít nějaký zásadní prospěch. Veškeré blaho pro své občany v podobě nových pracovních míst a rozkvětu ekonomiky přece získají v každém případě. Tak proč platit zbytečnou stafáž OSN a přispívat miliardami dolarů daňových poplatníků na rozvoj zemí, které jsou již dnes často jejich technologickými rivaly? Ušetřené peníze pak budou moci investovat třeba do rozvoje často značně zastaralé domácí infrastruktury. Že je to sobecké a bohatý by měl pomáhat chudším? Možná, ale to už jsme v úplně jiné debatě, která nemá nic společného se záchranou planety.
Druhým velkým paradoxem je reakce Evropských i dalších politiků ze zemí, které již Pařížskou dohodu ratifikovaly. Ti svým voličům dosud neochvějně tvrdili, že je pro ně dohoda výhodná a pomůže národním ekonomikám. Kupodivu to ale vypadá, že je většinou dost naštvalo, že jim americký prezident zcela nezištně přenechal neopakovatelnou historickou příležitost stát se leadery v oblasti obnovitelných zdrojů a čistých technologií. To by přece mělo jejich zemím přivodit nezadržitelný ekonomický růst a tvorbu nových pracovních míst. Za takové dobrodiní by se slušelo tomu, kdo se ho tak velkoryse vzdal ve prospěch ostatních, spíš slušně poděkovat.  A ne na něj kydat bláto a prohlašovat, že je nezodpovědný a sobecký.

Třetím paradoxem je, že Donald Trump zřejmě nijak nepotěšil ani nadnárodní ropné kolosy. Ty by měla Pařížská dohoda alespoň teoreticky děsit, protože má co nejdříve zničit jejich neudržitelný fosilní business model. Alespoň tenhle třetí paradox ale není zase tak složité rozklíčovat. Ropné kolosy totiž těží také zemní plyn a od Pařížské dohody si slibují větší poptávku po této surovině na úkor uhlí. Současně věří, že vlády jejich konzumentů nebudou ve skutečnosti schopné se spotřebou ropy v dohledné době nic zásadního udělat a Pařížská dohoda na tom nic nezmění. Ostatně podobný důvod pro alespoň slovní podporu Pařížské dohody má i Rusko, toho času největší těžař ropy na světě. To chce také zvyšovat dodávky zemního plynu a případně také jaderných technologií do EU i Číny, k čemuž se křížové tažení proti skleníkovým plynům velmi dobře hodí.

Podivný spojenec a trpělivost daňových poplatníků

Paradoxní až tragikomická je ovšem také snaha EU opřít se v nastalé situaci o Čínu, jejíž obří emise jsou dnes už i v přepočtu na hlavu větší než ty evropské. Jejich snížení sice Čína nikdy neslíbila, zato to ale myslí upřímně a hodlá svůj ambiciózní závazek dodržet. Navíc samozřejmě hodlá i nadále profitovat z exportu svých čistých technologií vyrobených s pomocí špinavé energie do EU. Pokud nechce být EU jen směšným užitečným idiotem mezinárodní geopolitiky, měla by pochopit dvě věci. Zvyšování dovozu ruského ani jakéhokoli jiného zemního plynu ani dovozu čínských či jiných technologií jí pracovní místa a prosperitu nepřinese. A zásadně se poučit z tristních výsledků dosavadní praxe hnojení technologické zahrádky štědrými dotacemi. Pracovní místa pak sice vznikají, ale bohužel ne v EU.

Protože trpělivost spotřebitelů energie a daňových poplatníků není nekonečná, jsou v zásadě dvě možnosti dalšího vývoje. Buď se podaří rychle změnit dosavadní kurs a boj s klimatem a s ním související transformace energetiky začne znovu vytvářet v EU nová slušně placená pracovní místa. Pokud možno bez dotací. Nebo bude mít EU časem své Trumpy, kteří Pařížskou dohodu vypovědí také, a nebude se čemu divit. Globální odpovědnost totiž ve skutečnosti málokoho dojme natolik, aby si nechal v jejím jménu opakovaně provětrávat svojí peněženku.

Pracovní místa v zelené ekonomice – obor řízení energetických zdrojů v EU 28 v tisících (Eurostat)
Pracovní místa v zelené ekonomice – obor řízení energetických zdrojů v EU 28 v tisících (Eurostat)

Komentáře

0 komentářů ke článku "undefined"

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *