Troufám si říci, že žijeme v jedné z energeticky nejvyspělejších zemí Evropy, ne-li světa. Dovolte mi krátkou úvahu, bez technických podrobností, nad směřováním české a evropské elektroenergetiky.

První elektroinstalace v Evropě byla provedena v roce 1881 T. A. Edisonem v Janáčkově divadle v Brně. O rok později byly před Staroměstskou radnicí v Praze instalovány první obloukové lampy. V roce 1881, rovněž zásluhou Františka Křižíka, byla v Praze postavena první pokusná elektrická tramvajová linka. Elektrifikace v českých zemích nabrala rychlého tempa. Zprvu byly stavěny závodní elektrárny, které sloužily hlavně pro veřejná osvětlení v  obcích. K veřejnému osvětlení se postupně přidávala i spotřeba široké veřejnosti, obce zakládaly vlastní elektrárny. Všechny elektrárny byly zpočátku stejnosměrné, až ke konci 19. století došlo k přechodu na proud střídavý.

Na začátku 20. století byly zakládány elektrárenské společnosti, které vyráběly elektřinu určenou k prodeji veřejnosti. Po druhé světové válce byly založeny České energetické závody, jejichž hlavním účelem bylo zajišťovat komunikaci mezi exekutivou a jednotlivými energetickými podniky. Po nástupu komunismu došlo k propojení všech energetických podniků v jeden státní podnik, jímž byly zmiňované České energetické závody.

Po roce 1989 byly z Českých energetických závodů postupně vyčleňovány různé organizační části, z nichž nejvýznamnější je současný polostátní podnik ČEZ. Bez nadsázky lze říci, že českoslovenští energetičtí odborníci dokázali zvládnout a provozovat i nejsložitější energetický zdroj – energii jadernou. Nejenomže úspěšně provozujeme již 30 let jedny z nejbezpečnějších jaderných elektráren na světě, ale Čechoslováci zcela sami v 50. a 60. letech minulého století vyvinuli a na začátku 70. let téhož století zprovoznili zcela unikátní jaderný reaktor KS-150.

Kombinací dvou nehod, ale především politického rozhodnutí, došlo k přetransformování československé jaderné energetiky na sovětské tlakovodní reaktory, ovšem zásadně ovlivněné československým inženýrským umem.

Aby bylo možné elektřinu dodávat široké veřejnosti, je potřeba ji přenášet na větší vzdálenosti a následně distribuovat do odběrných míst. K přenosu elektřiny slouží přenosová soustava a k její distribuci soustava distribuční. Přenosovou soustava si lze zjednodušeně řečeno představit jako páteřní systém, do něhož dodávají jednotlivé elektrárny elektřinu a ta je přenosovou soustavou přenášena na větší vzdálenosti. Na přenosovou soustavu jsou napojeny soustavy distribuční, které distribuují elektřinu zákazníkům.

V prvních etapách využívání elektrické energie takových soustav nebylo potřeba. Elektřina byla vyráběna lokálně a pro vlastní spotřebu. Avšak se zakládáním elektrárenských společností začaly v prvním desetiletí 20. století vznikat první rozvodné sítě.

Cílem bylo vybudovat na území republiky soustavu velkých energetických zdrojů vzájemně propojených přenosovou soustavou a prostřednictvím distribučních sítí zásobujících elektřinou celé území státu. Lze konstatovat, že z velké části toho bylo dosaženo v 80. letech minulého století (i když ještě právě v 80. letech minulého století docházelo k dlouhodobým výpadkům dodávek elektrické energie, ale především z důvodů nedostatku primárních paliv či z důvodů technických, způsobených nefunkčním socialistickým hospodářstvím).

Současnou českou přenosovou soustavu tvoří vedení velmi vysokého napětí (vvn) 400 kV, 220 kV, vybraná vedení 110 kV a desítky transformačních stanic; v případě distribuční soustavy se jedná o vzájemně propojená vedení a zařízení vvn 110 kV (vyjma těch, jež jsou součástí přenosové soustavy) a vedení a zařízení o napětí 0,4/0,23 kV, 3 kV, 6 kV, 10 kV, 22 kV a 35 kV. Přenos elektřiny zajišťuje státem vlastněná společnost, distribuci společnosti soukromé (v současnosti jde o tři společnosti).

Lze říci, že v současné době je systém vzájemně propojené soustavy přenosové a soustav distribučních na velmi vysoké úrovni a zajišťuje kvalitní dodávky elektřiny do všech míst České republiky, v neomezeném množství a v jakémkoliv čase.

Z výše uvedeného je zřejmé, že aby celá elektrifikační soustava plnila svoji funkci, tj. aby poskytovala bezpečné a kvalitní dodávky elektřiny zákazníkům, je nutné vzájemné úzké propojení jejích základních prvků – stabilní výroby, přenosu a distribuce. Tato soustava byla v naší zemi budována od rozsvícení prvních žárovek v Praze až po výstavbu a bezpečný provoz moderních jaderných elektráren.

Současný trend bezhlavého prosazování tzv. obnovitelných zdrojů energie (OZE) a s tím související decentralizace elektrifikační soustavy jde zcela opačným směrem a povede k rozboření stávajícího funkčního systému.

OZE mají smysl pouze lokálně, tj. tam, kde jsou vhodné přírodní podmínky – silný a dlouhodobý sluneční svit, trvalé pravidelné vzdušné proudění, vhodné vodní toky apod. Takových míst, mluvíme-li o Evropě, příliš není. Představa, že na OZE lze založit globální energetiku, je zcela zcestná.

Česká republika díky své poloze a klimatu nedisponuje žádným specifikem, které by jí umožňovalo ve velkém a hlavně stabilně a trvale využívat nějaký obnovitelný zdroje energie.

Přesto Evropská unie, ruku v ruce s německou, a tedy i bohužel evropskou, energetickou sebevraždou, prosazuje politiku bezhlavé podpory OZE a současného útlumu klasických zdrojů. Naprosto evidentním problémem OZE tam, kde k jejich provozu nejsou ideální podmínky, je, že nejsou schopny dodávat energii stabilně a trvale.

Kromě toho, že nestabilní zdroj energie je sám o sobě k ničemu, protože dodává energii, když „chce on“, nikoliv, když chce uživatel – zákazník a tedy potlačuje základní ideu energetiky a energie jako takové, tj. „sloužit lidem“, je diskutabilní i jeho šetrnost k životnímu prostředí.

Výrobní náklady na součásti zařízení OZE (solární panely a kolektory, vrtule větrných elektráren, …) jsou velmi vysoké a jejich návratnost je minimální a co více – emise, vyprodukované při výrobě těchto zařízení, mnohdy násobně převyšují emise uspořené v důsledku elektřiny vyrobené těmito obnovitelnými zdroji.

Zároveň, vzhledem ke zmíněné nestabilitě a „dočasnosti“ OZE, je nutné, aby současně existovaly „záložní“ klasické zdroje energie, které by „zaskakovaly“ v době, kdy „nesvítí“ či „nefouká“.

S rozmachem OZE úzce souvisí pojem decentralizace výroby. Zjednodušeně řečeno to znamená, že místo několika velkých zdrojů napojených na přenosovou soustavu bude velký počet zdrojů malých, založených především na OZE technologiích.

Tyto malé zdroje budou napojeny na místní distribuční sítě, což v realitě znamená návrat k „počátečnímu stavu“, tedy k situaci, kdy místní spotřeba byla kryta jedním či několika místními zdroji prostřednictvím místní sítě.

Takové malé místní sítě, v kterých budou zapojeny primárně nestabilní OZE a které nebudou mít výhodu stabilního trvalého zdroje v záloze, jsou podle mého názoru neprovozovatelné.

Zastánci decentralizované výroby však tvrdí, že by mělo jít o tzv. „smart grids“, tedy „chytré sítě“, které by měly být schopny řídit v reálném čase nejen výrobu, ale i spotřebu. Tedy zjednodušeně řečeno spousta tarifních pásem s rozdílnými cenami elektřiny, v krizových situacích, tedy v případě radikálního nedostatku výkonu, i omezování dodávek elektřiny.

Jenom když píši tyto řádky, běhá mi hrůzou mráz po zádech. Pokud bude prosazen tento energetický systém, bude to znamenat, že budeme žít „podle systému“, nikoliv podle sebe.

Neupečeme si bábovku tehdy, když na ni budeme mít chuť, nýbrž tehdy, kdy bude vhodný tarif. Elektřina nebude sloužit nám lidem, ale my budeme sloužit elektřině.

Zdroj fotografie: www.ceps.cz

Štítky: Názor

Komentáře

0 komentářů ke článku "undefined"

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *