Mostecké jezero

Globální oteplování a rekultivace těžbou dotčených území – 1. část

Stanislav Štýs
Ing. Stanislav Štýs, DrSc. (*1930) je český lesní inženýr, absolvent lesnické fakulty ČVUT Praha, s vědeckou hodností doktora zemědělských a lesnických věd, externí vědecký pracovník, vysokoškolský učitel, držitel autorizace pro posuzování vlivů na životní prostředí, soudní znalec v oboru čistota ovzduší, aplikovaná ekologie a životní prostředí. Je mezinárodně uznávaný odborník na rekultivace po těžbě, kterým se soustavně věnuje od svých studentských let (1952).

Čtyřicet let byl zaměstnán v rámci organizačních struktur Severočeských hnědouhelných dolů jako projektant, realizátor a vedoucí manažer rekultivací. V roce 1992 založil společnost ECOCONSULT PONS, s.r.o., s rekultivační a environmentální orientací, ve které dosud působí jako jednatel.

Zvyšování globálních teplot a časově souběžné zvyšování obsahu kysličníku uhličitého (CO2) jako skleníkového plynu v ovzduší vyústilo ve formulaci skleníkové hypotézy. Z historie planety Země je zřejmé, že k výkyvům klimatu dochází dominantně z přírodních příčin. Nové poznatky získané z vrtů v ledovcích prokazují závislost teplot a obsahu CO2, avšak vždy byla teplota příčinou a nikoli důsledkem zvyšování obsahu CO2. Skleníkový efekt je nesprávně ztotožňován se skleníkovou hypotézou. Metody modelového dlouhodobého projektování klimatu extrémně vysokých teplot a obsahů CO2 jsou objektivně kritizovány nezávislými vědci. Boj proti takto formulovaným klimatickým změnám je na globální, evropské a národní úrovni orientován iracionálně přednostně na dekarbonizaci. Měl by být směrován přednostně na adaptační opatření. Rekultivace území po hnědouhelné těžbě v Severozápadních Čechách, orientovaná významně na zvyšování retenční a akumulační funkce krajiny, je příkladem adaptačních opatření. Vzniknou zde jezera o obsahu až 2,5 m3 * 10-9, což bude 45 % současného objemu všech vodních nádrží a rybníků České republiky, s potenciální možností i energetického využití v přečerpacích elektrárnách, což koresponduje s energeticky náročnými alternativami oteplování i ochlazování.

Jezero Barbora

Jezero Barbora

Vnější rámec tématiky

Po druhé světové válce následovalo období společenské regenerace, stimulované rychlým a často extenzivním rozvojem energeticky náročné ekonomiky, zdrojově orientované převážně na snadno dostupné uhlí. Důsledkem bylo extrémní znečišťování ovzduší, půdy, vod a lesů. Zpočátku lidé tolerovali zásadu, že když se kácí les, létají třísky.

Devastace životního prostředí však přerostla do společensky neúnosné situace a doba ekologického temna se stala těhotnou potřeby boje za zdravé životní prostředí. V této době si lidé uvědomili i to, že během industriálního období se výrazně zvyšovaly globální teploty. Bylo to dáváno do souvislosti s růstem emisí skleníkových plynů, vznikajících spalováním hlavního energetického zdroje, uhlí.

Do skupiny chráněných složek životního prostředí se tak dostalo i globální oteplování. Za situace, kdy docházelo k ekologizaci spalovacích procesů a ke snižování klasických emisí, a tím i ke zlepšování životního prostředí, se problematika boje za zdravé životní prostředí začala celosvětově dominantně orientovat na boj s uhlíkem, lépe řečeno s CO2 – kysličníkem uhličitým.

Klima podléhá neustálé změně. Současná klimatická orientace, jejíž počátek je sledován od poloviny 19. století, má oteplovací povahu. Materiály IPCC (Mezivládní panel pro změny klimatu) uvádějí, že za posledních 100 let se zvýšila globální teplota o 0,74 °C (v našich šířkách to je o 0,35 až 0,56 °C více). Za posledních 150 let se zvýšil obsah CO2 v atmosféře z 280 ppm na současných 400 ppm. A protože CO2 je skleníkový plyn, byla přijata hypotéza o dominantním vlivu CO2 na vzrůst teploty (skleníková hypotéza). V hodnoceném období se významně zvýšilo spalování fosilních paliv, především uhlí. Byl přesto přijat většinově názor, že dominantním původcem oteplování je člověk.

Skleníková hypotéza vychází ze vztahu CO2 a teplot. Výpočty modelových prognóz jsou však velmi zjednodušené. Jsou výsledkem lineární extrapolace koncentrací CO2, kterým pak odpovídají zvýšené teploty. Prognosticky to je hodnoceno jako náhradní korelace. Podle světově uznávané prognostické autority profesora J. Scotta Armstronga, zakladatele Journal of Forecasting (Magazín prognostiky) jsou klimatologické modely prakticky bezcenné.(9) V článku „Let’s Deal in Science and Facts“ (2010) píše: „Publikovali jsme studii (Green 2009), která ukazuje, že předpovědní postupy používané klimatickým panelem OSN porušují 72 z 89 relevantních pravidel prognostiky…“(1)

Mezi nezávislými vědci, kteří vesměs respektují vzestupný trend globálních teplot, převládají názory, že globální teplota je především funkcí vzájemné interakce přírodních, člověkem neovlivnitelných faktorů: hlavně vzájemné polohy Slunce a Země (Milankovičovy cykly), oscilace sluneční aktivity, magnetického pole Země, deskové tektoniky, thermohalinní cirkulace mořských proudů, které jsou globálním výměníkem tepla, vulkanické činnosti, dopadu vesmírných těles a oblačnosti. Z antropogenních faktorů to jsou aerosoly, velikost albeda a doslova životodárné skleníkové plyny – bez jejichž účinku by byla Země zamrzlá.

V době, kdy národní státy ztratily sílu účinně chránit své občany, byla v roce 1945 založena celosvětová Organizace spojených národů (OSN), v jejímž rámci následně vznikaly desítky agentur a organizací, mezi nimi i UNEP – Program OSN pro životní prostředí. Problémy však pokračovaly. Pro jejich řešení byl v roce 1968 založen světovými elitami Římský klub, jehož proklamovanou ideou je nutnost vytvoření Nového světového řádu s účinnějšími přístupy k demokracii, trhu, lidským svobodám a přírodním zdrojům. Z iniciativy a pod patronací tohoto nevládního sdružení vychází postupně řada publikací (1972 Meze růstu, 1974 Lidstvo v bodu zvratu, 1976 Populační bomba a První světová revoluce (King a Schneider 1991).

Na str. 70 této posledně citované publikace se dozvídáme, že „demokracie již nestačí na řešení úkolů …“, na str. 71 pak: „Když nevíte, co s domácí politikou, odveďte pozornost k hrozbám z vnějšku. Sjednoťme národy proti vnějšímu nepříteli, buď skutečnému, nebo k tomu účelu vymyšlenému.“ A na str. 75 se otevřeně doporučuje: „Při hledání nového nepřítele, který nás sjednotí, nás napadlo, že se k tomu účelu dá využít znečištění, hrozba globálního oteplování, nedostatek vody, hladomor a podobně. …“ (v originále z roku 1991 na str. 115 „In searching for a new enemy to unite us, we came up with the idea that pollution, the threat of global warming, water shortages, famine and the like would fit the bill.“).(7)

Boj proti klimatickému oteplování se stal součástí tendencí, usilujících o Nový světový řád. V těchto souvislostech lze chápat i činnost IPCC – Mezivládního panelu OSN pro změny klimatu, který neustále stupňuje hrozbu antropogenního globálního oteplování. A to přesto, že závěry a doporučení IPCC jsou každým rokem zřetelněji ve shodě s růstem poznatků vyvraceny vědeckou argumentací a kritizovány světovou vědeckou veřejností.

Jako oponentura IPCC, jehož členy jsou vlády členských států OST, byl založen Mezinárodní nevládní panel pro klimatické změny NIPCC, sponzorovaný neziskovými organizacemi, který v dubnu 2014 vydal obsáhlou vědeckou analýzu s názvem „Climate Change Reconsidered II: Biological Impacts.(2) Její závěry jsou jednoznačné: lidský CO2 významně neovlivňuje klima a není znečišťující látkou. Naopak suchozemské i vodní vegetaci a následně i živočichům oxid uhličitý významně prospívá, což je zřejmé i z grafů č. 1 a č. 2 (10):

Růst vegetace s růstem koncentrace CO2

Graf č. 1: Při 2 400 ppm CO2 vegetace roste asi o 170 % lépe. Současná koncentrace CO2 zatím dosáhla 400 ppm.

Růst stromu při různé koncentraci CO2

Graf č. 2: Bez komentáře

Pozn.Za doklad velmi vysoké produktivity pravěkých tropických systémů éry dinosaurů, před 250 mil. léty, kdy při průměrné roční teplotě 25 °C a průměrném obsahu CO2 v atmosféře 2 000 ppm, nám mohou posloužit jehličnaté araukárie (blahočet ztepilý), které dosahovaly až 100 metrových výšek a dinosauři, jejíchž váha se blížila až ke 100 tunám.

Dlouhodobý vývoj nás přesvědčuje, že posledních 500 mil. let se koncentrace CO2 stále snižuje. V období kambria (540 až 488 mil. let) dosahovala vrcholu, 4 500 až 7 000 ppm. Během křídy je zaznamenán pokles na 1 000 ppm a v terciéru již na 400 ppm.

Zanikne-li život na Zemi, nebude to zvyšováním obsahu CO2, ale jeho dalším snižováním. Z dlouhodobého poklesu CO2 vytvořili Lovelock a Whitfield v roce 1982 hypotézu, že kritické hodnoty CO2 150 ppm bude dosaženo za 100 mil. let.

Geoklimatický kalendář

Zcela zásadní informace o dlouhodobém vývoji klimatu nám poskytují analýzy vzorků ledu z jádrových vrtů, prováděných v grónském ledovci a v ledovcích Antarktidy. Z neporušených vzorků ledu, vrstev, které odpovídají časovým údajům, jsou zjišťovány obsahy CO2 a teploty.

Vývoj teplot

Graf č. 3: Příklad vývoje teplot za posledních dvanáct tisíc let, podle výzkumu v centrální části Grónského ledovce. (3)

V interglaciálech se při zvýšené teplotě pravidelně zvyšoval obsah CO2 v atmosféře, což je logické, neboť vlivem zvýšené teploty doprovázené zvyšováním srážek a tím i produktivity ekosystémů se vždy uvolňovaly skleníkové plyny z povrchu Země. Zvyšování obsahu atmosférického CO2 bylo tedy vždy nikoliv příčinou, ale důsledkem zvýšených globálních teplot. Na bázi ledovcových vrtů byla vypracována a publikována již řada grafických dokumentů, které to jednoznačně prokazují.

teplota a CO2

Graf č. 4 (3)

grafu č. 4 (Berner a Kothaval 2001) je zřejmé, že pro případ č. (1) před 550 mil. a 200 mil léty byly teploty prakticky stejné, ale úroveň CO2 je v prvním případě 7 000 ppm a v případě druhém 1 550 ppm. A ve druhém případě (2) je dokumentována situace před 450 mil. a před 300 mil. léty. V obou případech je teplota opět stejná, kdežto obsahy CO2 se významně lišily (4 500 ppm – cca 400 ppm).

Následující graf č. 5 (Humlum et al. 2012), na kterém jsou modře vyznačeny teploty oceánů, červeně teploty povrchů pevnin a zeleně přírůstky CO2 prokazuje, že růst obsahu CO2 vždy následně reaguje na růst teplot.

Vývoj teplot

Graf č. 5 (3)

Uvedený graf č. 5, vytvořený kolektivem vědců během výzkumu na Grónském ledovci, nám nejlépe poslouží pro orientaci v naší současné situaci globálního oteplování. Tento přehled prokazuje, že teploty se během holocénu neustále střídaly, přičemž teploty současného období, které se dosud ani nepřiblížily středověkému teplotnímu optimu, lze považovat za vyrovnávání po malé době ledové, kdy teploty se vracejí k průměru v holocénu.

Doufejme, že současné období teplotní stagnace je pouhou epizodou, a že směřujeme k dalšímu klimatickému optimu. Teplá období, vyznačující se vysokým příkonem sluneční energie a zpravidla i dostatkem srážek, se v celé historii vyznačovala civilizačním pokrokem. Studené periody lze považovat vesměs za synonymum neúrod, hladomorů, morových epidemií, ale i válečných výbojů za účelem dobytí a obsazení úrodnějších oblastí.

Mírně příznivou alternativou je předpověď ředitele Pulkovské observatoře Ch. Abdusamatova, který předpokládá, že do roku 2015 nastoupí počátek globálního ochlazování. V roce 2040 by měla sluneční aktivita dosáhnout nejnižší intenzity a k největšímu ochlazení, srovnatelnému s „malou dobou ledovou“, by mělo dojít v létech 2055 až 2060.

Co by se v naší krajině stalo, kdyby bylo v atmosféře o třetinu víc CO2, při oteplení na hodnoty stejné jako během tzv. boreálu (7. a 6. tisíciletí před naším letopočtem), kdy se teploty poměrně rychle zvýšily o 2 až 3 °C na cca 10 °C? Podle M. Kutílka (2008)(11) toto oteplení stimulovalo rychlý rozvoj listnatých lesů s převahou dubu, lípy, jasanu a jilmu. Teplotní vzrůst stimuloval vhodné růstové podmínky. Je to logické, neboť v rostlinách se vlivem slunečního světla, CO2 a vody vytvářejí díky fotosyntéze v chloroplastech organické sloučeniny. Když se zvyšuje koncentrace CO2 v atmosféře, zvyšuje se i příjem CO2. Výsledkem je větší produkce organické hmoty, u dřevin přírůsty, u zemědělských plodin výnosy.

Proto je zvyšování koncentrace CO2 pro rostliny výhodné. Prokazují to výnosy ve sklenících při umělém zvyšování koncentrace CO2. V našich podmínkách by to v žádném případě neohrozilo pěstování běžných kulturních rostlin. Navíc by se otevřela možnost uplatnění většího podílu teplomilných druhů. Je prokázáno, že zvýšením koncentrace CO2 při dostatku světla a vody významně vzrostou i výnosy kulturních plodin.

Vlivem dlouhodobé mediální kampaně si lidé odvykají nahlížet na oxid uhličitý jako na přítele. Bez CO2 by však neprobíhala fotosyntéza, při které se vytvářejí životodárné organické látky. Uvádí se, že fotosyntetizující organizmy tak dokáží za jediný rok absorbovat cca 17,4 * 1010 tun atmosférického uhlíku. Vyšší obsahy CO2 v ovzduší proto stimulují rozvoj zeleně.  J. Patočka (2013) uvádí, že Satelitní studie australských vědců prokázaly, že „… mezi roky 1982 až 2010 ve čtyřech sledovaných oblastech (okraje pouští v Austrálii, na jihu a severu Afriky, jihozápadě USA, na Blízkém Východě a ve střední Asii) se zvýšila plocha zeleně o 11 %, což koreluje s nárůstem koncentrace CO2. …“.(16)

Závěrem této části lze konstatovat, že skleníkový efekt je vědecky prokázaným poznatkem. Nelze jej však ztotožňovat s dosud experimentálně neprokázanou skleníkovou hypotézou, která vychází z víry, že současné globální oteplování je způsobováno dominantně člověkem, především emisemi CO2.

Analýzami vrtů v ledovcích byla korelace globálních teplot a obsahu CO2 prokázána, avšak teploty se nikdy v geologické éře nezvyšovaly vlivem zvýšeného obsahu CO2. Vždy tomu bylo naopak. Současná teplotní tendence je zřejmě vyrovnáváním po malé době ledové. Klimatickým panelem predikované změny do roku 2010 by mohly dosáhnout teplot středověkého klimatického optima, charakteristického příznivými podmínkami pro přírodu i člověka. K největšímu plus efektu by došlo v severních oblastech Kanady, Ruska a Skandinávie, jejichž úrodnost a obyvatelnost by se významně zvýšila.

Ke klimatickým oscilacím dochází během celé geologické minulosti Země a není důvod předpokládat, že v našem období přestanou, neboť jsou dominantním důsledkem cyklického vývoje přírodních faktorů.

Článek bude pokračovat druhou částí… 

 

Literatura:

  1. Armstrong J. S., (2010) : Let’s Deal in Science and Facts – On line http://www.klimaskeptik.cz/osobnosti/armstrong/
  2. Climate Change Reconsidered II: Biological Impacts http://www.nipccreport.org/reports/ccr2b/ccr2biologicalimpacts.html
  3. Dvořák M., (2014) : Klima: EU zachraňuje klima a ničí Evropu, Neviditelný Pes, 7. 4. 2014 – On line: http://neviditelnypes.lidovky.cz/klima-eu-zachranuje-klima-ale-nici-evropu-fp4-/p_klima.aspx?c=A140406_161002_p_klima_wag
  4. Flanery T., (2007) : Měníme podnebí. Dokořán, Praha, s. 270
  5. Humlum O., Stordahl K., Jan-Erik Solheim J.-E. (2013): The phase relation between atmospheric carbon dioxide and global temperature Global and Planetary Change, Vol. 100, pp. 51-69.
  6. IPCC – Hodnotící zprávy mezivládního panelu pro změnu klimatu (I až V) – On line http://cs.wikipedia.org/wiki/Glob%C3%A1ln%C3%AD_zm%C4%9Bny_klimatu
  7. King A., Schneider B., (1991) : The First Global Revolution: A Report by the Council of The Club of Rome. – Pantheon Books, 286
  8. Klaus V., (2007) : Modrá, nikoli zelená planeta, Dokořán, Praha, s. 164
  9. Kremlík V., (2014) : Klimatologové klimatu ještě nerozumějí – On line http://kremlik.blog.idnes.cz/c/415338/Klimatologove-klimatu-jeste-nerozumeji.html
  10. Kremlík V., (2014) : Profesor Tol vystoupil z IPCC na protest proti klima alarmismu. 2. 4. 2014 – On line http://kremlik.blog.idnes.cz/c/403580/Profesor-Tol-vystoupil-z-IPCC-na-protest-proti-klima-alarmismu.html
  11. Kutílek M., (2008) : Racionálně o globálním oteplování. Dokořán, Praha, s. 185
  12. Kutílek M., (2012) : Klima v holocénu proti skleníkové hypotéze, Vesmír, 2012/květen, s. 298-300
  13. Lomborg B., (2006) : Skeptický ekolog. Dokořán – Liberální institut Praha, s. 587
  14. Lovelock J., (2012) : Mizející tvář Gaii: Poslední varování, Academia
  15. Ložek V., (2007)    : Zrcadlo minulosti – Česká a slovenská krajina v kvartéru. Dokořán, Praha
  16. Patočka J., (2013) : Emise oxidu uhličitého pomáhají ozelenit Zemi, Vesmír, roč.92, s.597
  17. Štýs S. a kol., (1981) : Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin, SNTL Praha
  18. Štýs S. a kol., (2014) : Proměny Severozápadu, Český statistický úřad Praha
  19. Štýs S., (2013)    : Hydrologická rekultivace jako subsystém rekultivační transformace krajiny, Vodní hospodářství, 2013/4, s. 121-124
  20. Štýs S., (2014)              : Krajina naděje. Nakladatel St. Srnka, s. 222-230
Štítky:


2 odpovědí na Globální oteplování a rekultivace těžbou dotčených území – 1. část

  1. energetik napsal:

    CO2 je prakticky neškodné, oproti SOx, NOx, prachu, jaderným emisím, dioxinům, atd… Ale u laické veřejnosti a v politice se zkráceně hovoří převážně pouze jen o CO2 (a toho dokážou někteří manipulátoři náležitě (zne)užívat). Přitom je snad všem jasné že když se mluví o snižování emisí CO2 (ať už snížením výroby – úsporami, nebo zvýšením účinnosti – úsporou paliva, nebo filtrací spalin) tak se také ve stejném poměru snižují emise dalších škodlivin které autor v 1. části opomněl, tak snad v druhé části se dočkáme.
    Jinak celkem zajímavý článek o prakticky neškodné sloučenině uhlíku a kyslíku.

  2. Vladimír Wagner napsal:

    Dovolil bych si upozornit, že při rozboru a analýze souvislosti mezi obsahem oxidu uhličitého se vůbec neuvažuje s tím, že využívané metody v určování jak teploty tak obsahu oxidu uhličitého mají velmi vysoké hodnoty experimentálních nejistot. Pokud je koridor nejistot vyznačený v obrázku 4 správný (není u něj ale zmíněno s jakou úrovní věrohodnosti pracuje), tak v době před 550 a 200 miliony let mohl být reálný obsah oxidu uhličitého klidně i stejný. Pokud bychom vzali v úvahu nejistoty v určení teploty, tak i při srovnání situace v době před 450 a 300 miliony lety ve skutečnosti nemusel žádný rozpor v hodnotách teploty a obsahu oxidu uhličitého nastat. Pro ty, kteří se problému nevěnují, bych připomenul, že pro období starší než 500 tisíc let už nelze využívat data získaná z bublinek v ledu z vrtů v Antarktidě, které jsou poměrně přesné, a musí se využívat daleko nepřímější metody, jako je velikost průduchů rostlin nebo poměry některých radionuklidů ve zbytcích geologicky transformovaných materiálů většinou půdních či organických. Tyto metody i vzhledem k omezenému množství materiálů a metodických nejistot mají značně omezenou přesnost.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *