Jak zajistit transfer nízkouhlíkových technologií

Nízkouhlíkové technologie a jejich dostupnost hrají velmi důležitou roli při snižování emisí skleníkových plynů (GHG) a CO2. Při Pařížské konferenci se potvrdilo, že vytvoření mechanismů a legislativy ohledně sdílení technologií bude jedním z nejdůležitějších a zároveň nejsvízelnějších úkolů na období po konání konference (především kvůli problémům spojených s uspokojováním finančních zájmů, které při sdílení technologií mohou nastat, ale také z důvodů politických). Jaké jsou tedy hlavní výzvy a problémy spojené s klimatickým financováním?

Nutnost sdílení technologií

Na problematiku změny klimatu a s tím spojených opatření se dá nahlížet ze dvou perspektiv. Zaprvé jde o opatření (a technologie), které cílí na redukci GHG – tedy nízkouhlíkové technologie, především spojené s výrobou energie z obnovitelných zdrojů. Druhá oblast zahrnuje opatření adaptační – tedy ta, která se nesnaží změnám klimatu zabránit, ale pomáhají společnosti adaptovat se na nově vzniklé životní podmínky. Jde o technologie spojené se systémy včasného varování nebo plodiny odolávající suchu.

Přenos technologií zahrnuje dva typy činností – přenos hmotných předmětů (hardware) a přenos znalostí a know-how (software). Obě činnosti jsou důležité, přenos hardwaru totiž není možný, pokud rozvojová země nemá dostatečné kapacity v oblasti know-how.

Již od roku 2009 je na půdě OSN stále častěji rozebíráno téma společné politiky ohledně sdílení technologií a vytvoření mechanismů pro jejich zajištění. Základy těchto mechanismů byly položeny na COP konferenci v Cancúnu v prosinci 2010, kdy strany ustanovily dvě instituce, které nyní fungují v této oblasti v rámci OSN: Technologický výkonný výbor (Technology Executive Committee – TEC) a Centrum klimatických technologií (Climate Technology Centre and Network – CTCN). Mimo jiné byl také vytvořen Zelený klimatický fond (Green Climate Fund), jehož úkolem má být poskytovat finanční zdroje na projekty a programy spojené s přechodem na nízkouhlíkové hospodářství.

technology mech

Schéma fungování Technologického mechanismu OSN. Zdroj: UNFCCC

Role OSN

OSN se tedy prostřednictvím svých institucí snaží zprostředkovat poskytnutí technologií především rozvojovým státům, aby tak byl zajištěn trvale udržitelný rozvoj v zemích, kde nízkouhlíkové technologie zatím nemají velké zastoupení. TEC byl vytvořen především za účelem vyhodnocování a vypracovávání feedbacku probíhajícím konferencím COP a OSN, zatímco úkolem CTCN je vyhotovovat na základě žádosti státu (prostřednictvím svého národního samostatně zvoleného subjektu – national designated entity) studie a poskytovat zdarma poradenství zemím v oblasti nízkouhlíkové politiky a technologií. Obě instituce měly začít plně fungovat od roku 2012, jejich výsledky jsou ale doposud spíše rozpačité.

Stejně tak je to v případě Zeleného fondu. Ten nyní obsahuje částku ve výši přibližně 10,2 miliard USD, na jejichž shromáždění se podílely samotné státy podepsané pod Rámcovou klimatickou dohodou UNFCCC. Fond se ale prozatím velmi často setkává s vlnou kritiky, a to především ze strany rozvojových států (problémy s poskytováním financí od některých soukromých subjektů)

Příležitost pro green business

Konkrétní částka, kterou by se rozvinuté státy měly podílet na klimatickém financování, není stanovena přímo v Pařížské dohodě, ale v její preambuli (konkrétně sekci 54). Ta není právně závazná, což může vyvolávat obavy ohledně vůle států její ustanovení dodržovat.

‚… developed countries intend to continue their existing collective mobilization goal through 2025 in the context of meaningful mitigation actions and transparency on implementation; prior to 2025 the Conference of the Parties serving as the meeting of the Parties to the Paris Agreement shall set a new collective quantified goal from a floor of USD 100 billion per year, taking into account the needs and priorities of developing countries.’

Prakticky ale toto ustanovení umožňuje to, že obnos, kterým se bohaté státy budou podílet na klimatickém financování, může libovolně růst na částku větší než stanovených 100 miliard USD ročně. Je totiž predikováno, že náklady budou nejspíš vyšší a částka obsažená v textu smlouvy tak bude fungovat jen jako odrazový můstek.

Samozřejmě příslib financování nízkouhlíkových projektů bude vzbuzovat zájem podnikatelů v oblasti zelených technologií. Státy, kde tyto technologie chybí, by je mohly s takovouto mezinárodní pomocí koupit a to bude podněcovat podnikatele k expanzi do oblastí rozvojových států.

Práva duševního vlastnictví jako překážka

Problém financování je spojen s problémem ochrany duševního vlastnictví. Technologie jsou totiž často chráněny patenty, které nejsou ve vlastnictví státu, ale jednotlivých soukromých subjektů. I když tedy technologie existují, mohou nastat obšírnosti s jejich poskytováním.

Duševní vlastnictví je mimo jiné upraveno v mezinárodní dohodě TRIPS, která poskytuje mechanismus povinného licencování. To ve zkratce znamená, že v krajních případech (ospravedlněných například ohrožením veřejného zdraví) může stát vydat oprávnění k výrobě výrobku i bez svolení majitele patentu. Tento postup není moc často využíván a slouží spíše jako jakási pohrůžka.

Rozvojové země argumentují, že patentování zvyšuje cenu zelených technologií a tím pádem je dělá méně dostupné. Zastánci naopak tvrdí, že práva duševního vlastnictví vlastně rozvoji technologií pomáhají, jelikož vyšší cena podněcuje podnikatele k vývozu technologií a dalšímu vědeckému vývoji.

graf-patenty

Které státy drží nejvíce patentů na zelené technologie? Zdroj: Glopolis

OSN prozatím nemá žádné mechanismy, které by odstraňovaly překážky spojené s patentovanými zelenými technologiemi. EU se prostřednictvím stanovisek prozatím k problému vyjadřuje tak, že možnost povinného licencování by se měla přehodnotit a měl by se vytvořit legální rámec, který by toto částečně povolil. Zdůrazňuje ale, že neexistuje povinnost členských států se přenosu technologií účastnit. I kdyby tedy bylo povinné licencování v rámci EU zakotveno, bude rozhodování o tomto v pravomoci členského státu.

Změnila něco Paříž?

Pařížská dohoda vysílá signál, že zajištění financování je nutné, aby bylo dosaženo teplotního cíle stanoveného na konferenci. Ta mimo jiné kladla velký důraz na nutnost přechodu investic z oblasti klasických do oblasti nízkouhlíkových technologií. Dohoda nadále pokračuje v rétorice důrazného finančního zapojení rozvinutých států, i když konkrétní právně závazná cifra stanovena nebyla.

Co se týče technologií a postupů umožňujících adaptaci, byl v Paříži často zmiňován i další fond, který slouží k podpoře rozvojových států v oblasti dopadů klimatických změn – takzvaný Adaptační fond. Tento byl založen již Kjótským protokolem a je spravován Světovou bankou. Financování skrz fond by mělo být poměrně jednoduché. Stát přihlásí konkrétní projekt přes akreditovaný národní subjekt a ten je poté posouzen komisí fondu. Jeho finance jsou opatřovány z vládních i soukromých zdrojů a část také proudí z výnosů z obchodování s emisemi v rámci Kjótského protokolu.

Provázané problémy

Dalo by se tedy shrnout, že největším problémem, který nastává při sdílení technologií a know-how, je samotné financování. To bude záviset na ochotě rozvinutých států finančně přispívat na boj s klimatickými změnami. Financování je provázáno s problémem ochrany duševního vlastnictví – především patentová ochrana totiž dělá technologie dražšími a zatím neexistuje účinný mechanismus, který by technologické sdílení zajistil. Pařížská dohoda v této oblasti mnoho nového nepřinesla. Odkazuje na již existující mechanismy a zdůrazňuje potřebu podpory rozvinutých států. Alespoň ale již nyní existuje o potřebnosti spolupráce v této oblasti mezinárodní konsenzus.

Zdroj úvodní fotografie: Paulo Valdivieso

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *