Mám již delší dobu teorii. Říkám jí „německý rozbřesk“. Její podstatou je další zvrat v německé elektroenergetice. Další v řadě z překvapivých obratů vlád kancléřky Merkel během posledních deseti let. Jde o řešení při hledání cesty, jak se veskrze racionální a ekonomicky velmi efektivní Německo dostane z potíží, které v jejich elektroenergetice způsobily méně či více politicko-ideologická rozhodnutí posledních let. Jak se Němcům podaří racionální cestou zvrátit celou řadu předchozích iracionálních a rozporuplných rozhodnutí a zároveň si zachovat tvář jednoho z lídrů boje proti klimatickým změnám v oblasti redukce emisí CO2. Také znovu obnovit důvěru alespoň části partnerů v EU či energetické unii, kteří s vývojem energetiky v Německu ztrácejí trpělivost.

Stačí připomenout, že už nyní je zřejmé, že se Německu nepodaří ani se přiblížit ke svým vlastním cílům směrem k ochraně klimatu do roku 2020, pro které nicméně ještě před volbami na podzim 2017 staronová kancléřka Angela Merkel horovala a nepochybovala o jejich naplnění. Co hůře, už nyní, za předpokladu ukončení provozu všech jaderných elektráren do konce roku 2022, vzniká pochybnost i nad splnitelností nových cílů stanovených pro rok 2030. Kontroverze také budí, a nejen v Evropě, i horečná politická podpora nového přímého propojení přepravy plynu mezi Ruskem a Německem prostřednictvím plynovodu Nord Stream 2.

Celá moje teorie má jednoduchý základ. Zatímco ještě před pár lety Němci včetně vlády a vládních politiků (nelze zapomenout kroky ministra hospodářství Roslera v letech 2011 až 2013) velmi angažovaně leč nenápadně bojovali proti reformě trhu s emisemi CO2 a vyhovoval jim plně nefunkční trh EU ETS s velmi nízkou cenou povolenky (úroveň 3 až 5 EUR/t), nyní evidentně obrátili o sto osmdesát stupňů. V době záměrné degradace EU ETS stála propaganda masivní a velmi drahé podpory obnovitelných zdrojů energie (vítr, slunce, biomasa) na kanibalizaci trhu s emisemi právě ze strany OZE.

Německo logicky v té době nechtělo připustit drahou podporu OZE dopadající výhradně na bedra drobných spotřebitelů a rodin a současně je nechat platit drahý „uhlík“ v ceně silové elektřiny. Německý spotřebitel byl v té době chlácholen, že jím velmi draze a napřímo placená podpora OZE je a bude kompenzována nízkými cenami silové elektřiny. A ono se to dařilo. Masivní až ideologicky zfanatizovaná podpora OZE umožněná ze strany německých spotřebitelů v kombinaci s velmi krátkým investičním horizontem OZE přinesla rychlý výsledek. Německo se doslova „přes noc“ změnilo z dovozce elektřiny ve významného evropského exportéra. Tato realita ovlivnila podmínky na trhu s elektřinou nejen v Německu ale i širším regionu včetně Česka.

Hlavní příčinou drastického propadu cen silové elektřiny byla nejen zmíněná nízká cena emisní povolenky a s tím propojený rychle rostoucí přebytek výroby elektřiny ale i trh rozvracející mimotržní podpora OZE. Vše navíc zvýraznila i komoditní krize let 2015 a 2016. Elektřina se tak propadla od roku 2012 do jara 2016 z 55 EUR až na těžko uvěřitelných 20 EUR/MWh. Současně během tohoto krátkého období Německo začalo nově exportovat až 50 TWh elektřiny ročně a to bez ohledu na to, že tento přírůstek platil velmi draze německý spotřebitel v podpoře OZE a následně byla tato elektřina exportována za zlomek své skutečné ceny.

větrné elektrárny
Ilustrační foto

Posléze ale i Němci pochopili, že tudy cesta dlouhodobě nevede. Nejenže došlo k absolutní dezorientaci energetiky v celé Evropě, radikálně poklesla investiční aktivita napříč sektorem a začala se projevovat i nespokojenost evropských partnerů a velkých energetik. Ty ale i odborná veřejnost varovaly před tím, že energetika se dostala do pásma, které je ekonomicky zcela mimo rozumný přirozený reprodukční/investiční rámec. Pomalu se také začalo ukazovat, že Energiewende za níž stojí boom OZE, nikdy nebyla německým nástrojem v boji proti změnám klimatu ale hlavně prostředkem k odstavení paradoxně taktéž bezemisních jaderných elektráren. Výroba elektřiny z hnědého uhlí se fakticky nezměnila od roku 1990 a téměř žádné změny nevykazuje ani posledních deset let.

Celý draze vybudovaný přebytek produkce elektřiny (export) se tak stal jen dočasným „pupkem“ německé energetiky k umoření definitivního konce jaderných elektráren do roku 2022. Německo v tomto směru Evropu zcela obelhalo a samo sebe zesměšnilo. Vlastní cíle pro redukci emisí do roku 2020 zůstaly smutnou teorií nesmírně drahého úsilí celé poslední dekády. Němci také postupně pochopili, že z pohledu energetiky jsme už nyní mnohem blíže letům 2021 a 2022, kdy dle svého vlastního harmonogramu musí odstavit všechny své jaderné elektrárny, než se kdy zdálo. Přitom jaderné elektrárny s roční produkcí na 70 TWh jsou ale stále nadále pevnou součástí energetického mixu Německa a nahradit je bude velmi obtížné. Zvláště pak v situaci, kdy má dojít ke snížení emisí CO2 tj. odstavení především hnědouhelných elektráren a současně německá přenosová soustava pomalu nicméně zcela jistě přestává zvládat nápor připojení nových a nestabilních OZE, jejichž každoroční přírůstky musela tvrdě začít německá vláda omezovat.

{„country“:“GER“,“type“:“PIE“,“from“:“2018-01-01″,“to“:“2018-08-28″,“caption“:“Podíl jednotlivých zdrojů na výrobě elektřiny v Německu v letošním roce.“,“url“:“https://energodock.cz/energodock/get_electricity_shares.php“,“source“:“shortcode“,“start_date“:“2018-01-01″,“end_date“:“2018-08-28″}

Z výše uvedených důvodů Němci změnili strategii a umožnili evropským institucím přijmout reformu trhu EUETS a přísná emisní pravidla pro uhelné elektrárny, které mají fungovat v další dekádě. V mnoha ohledech byla dokonce přijata přísnější pravidla, než si Němci sami představovali. Tento proces byl velmi živý během celého roku 2017 a byl završen dohodou států EU ale i Evropského parlamentu a Evropské komise v prvním kvartálu 2018. Od té doby postupně nicméně velmi razantně roste cena povolenky CO2, když se posunula během jednoho roku z 6 EUR až k dnešním 21 EUR/t, tj. o 250 %. A to zřejmě ani zdaleka není pro následující roky konec.

Moje teorie „německého rozbřesku“ spočívá v předpokladu, že tato cena pro Německo nic neřeší. Němci nyní potřebují cenu ještě mnohem výše! Němci hledající východisko jak poměrně rychle redukovat výrobu elektřiny z uhlí ale zároveň si zachovat stabilní a flexibilní výkon. Dokonce si nad tím nyní láme hlavu již několik měsíců německá vládní odborná komise. Těžko ale bude mít hmatatelné výsledky, pokud je nepřinese sám trh. Němci tak potřebují cenu povolenky CO2 až někde mezi 35 až 45 EUR/t. Taková cenová úroveň může totiž přispět k přirozenému překlopení výroby uhelných elektráren v plynové, jejichž emise jsou méně než poloviční proti uhlí. Taková cena povolenky by plynovkám, poslední roky vymírajícím energetickým mamutům, navrátila statut rentability. Polila je živou vodou a to přesně Německo potřebuje.

Takto vzniklá cena elektřiny na úrovni okolo 60 EUR/MWh ale možná i výše, by alespoň částečně také „potržnila“ výkon nově vznikajících OZE, především větrných elektráren, po čemž se volá posledních deset let. Díky přechodu z uhlí na plyn by se tak Němcům podařilo nejen snížit emise CO2, ale i ospravedlnit na tržní úrovni také nově vznikající OZE. Splnění vize odstavení tak nechtěné jaderné energetiky by bylo obrovskou třešničkou na dortu. Dort to bude ale hodně drahý ač v disciplinovaném Německu doslova vymodlený. Spotřebitelé si sice budou muset znovu připlatit, ale nepochybuji, že uvnitř německé energetiky bude dál „žít příběh“ o dočasném navýšení cen a „konečném“ vítězství obnovitelné strategie. Co na to zbytek Evropy včetně ekonomicky slabších zemí, kterých se to dotkne, se Německo neptá a ani nikdy neptalo.

Stručně řečeno Německo opět překvapilo Evropu. Zdá se, že nenápadně překlopilo svou strategii z úplného odmítání trhu EU ETS k naopak plné funkčnosti včetně splnění původní myšlenky tohoto trhu, který měl především pomoci k zásadní změně struktury výkonu evropské energetiky od špinavých zdrojů k těm čistějším a nejlépe obnovitelným. S touto myšlenkou státy EU trh EU ETS už před více než deseti lety podpořily. Na reálné důsledky ale tenkrát zřejmě ani Evropa ale hlavně Němci a jejich ideologie postavená na odporu k jaderné energetice a rychlému boomu OZE nebyla připravena.

Jak se trh s emisemi na konci minulé dekády rychle vyšvihnul, tak stejně rychle „spadnul na hubu“. Nutno přiznat, že o natlučený nos se dost významně leč potichu postaralo právě Německo. Dnes je ale původní scénář vysoké ceny emisí znovu na stole. Dokonce ho v rámci reformy EU ETS znovu podpořila celá Evropa. Co je ale nejdůležitější, je fakt, že tentokrát bojový prapor EU ETS skutečně drží Německo.

V kontextu těchto změn pak scény a kulisy tohoto energetického příběhu v Evropě zapadají jako domino. Nelze nevidět nepřehlédnutelný zájem kancléřky Merkel a ruského prezidenta Putina o dokončení Nord Stream 2, tedy dalšího přímého propojení Německa s ruským těžařem plynu bez zbytečných teritoriálních komplikací, jimiž dnes mohou být jak Ukrajina, tak i další země východní Evropy. Nelze si také nevšimnout nedávno zveřejněných komentářů největšího německého vlastníka uhelných elektráren společnosti RWE. Tato společnost dávno prodala svou produkci elektřiny na roky 2019 a dál a zajistila si pro ni levné povolenky CO2 v předešlém období. Nyní ale RWE, ale evidentně i další obdobní velcí „znečišťovatelé“, řeší strategii po 2021. RWE to dokonce přiznala.

Vůbec tak nelze vyloučit, že právě tento fakt stojí za velmi rychlým nárůstem cen povolenky CO2 v roce 2018. Lze spekulovat, že už nyní na trhu řádí, protože ví, že v dlouhodobějším horizontu může být i dnešní cena povolenky CO2 docela „levnou“. Aktivita prvních odvážných kupců pak mohla strhnout i ostatní.

Komentáře

0 komentářů ke článku "undefined"

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *