Globální oteplování a rekultivace těžbou dotčených území – 2. část

Není-li v názorech na příčiny a důsledky vývoje klimatu shoda, je logické, že existují diametrálně odlišné názory na řešení této situace.

Společenská problematičnost globálně oteplovací tematiky vyplývá především z toho, že vědecky neověřená skleníková hypotéza lidské produkce CO₂ a jejího vlivu na růst teplot se stala jakýmsi axiomem, na jehož základě jsou producentům CO₂ státy i nadnárodními organizacemi direktivně ukládány povinnosti realizovat mimořádně nákladná protiopatření. A to přesto, že se v závislosti na vývoji vědeckých poznatků, prokazujících přírodní oscilace klimatu nezávisle na lidských aktivitách situace výrazně mění. V roce 2005 sice Rusko Kjótský protokol podepsalo, čímž vstoupil v platnost, avšak největší světoví producenti CO₂ stále stojí mimo.

„Kjótu“ tak zůstává poslušná v podstatě Evropa, která produkuje v současné době 10 % světových emisí CO₂ a tento podíl se stále snižuje. Přesto Evropská komise v Zelené knize (2013) ukládá nereálné úkoly: do roku 2030 snížit emise skleníkových plynů v EU o 40 %, do roku 2050 o 80 až 95 % a podíl obnovitelných zdrojů energie do roku 2030 zvýšit na 30 %. A to přesto, že Evropská komise v Zelené knize konstatuje, že „ … byly vyjádřeny obavy, že závazek EU bojovat proti změně klimatu se nedočkal plné odezvy mimo EU, má tato skutečnost dopad na konkurenceschopnost. …“.

Evropa svými ekonomicky náročnými direktivami tuto tendenci však stále podporuje, a to přesto, že požadavek zvýšit globální teplotu do roku 2100 max. o 2 °C nebyl nikým dosud vědecky zdůvodněn. Je produktem „projektantů klimatu“. IPCC předpokládá, že omezit růst teploty na max. 2 °C do roku 2100 je možné, pokud se podaří redukovat emise skleníkových plynů, hlavně CO₂ o 40 až 70 % oproti úrovni roku 2010 do roku 2050, a nulových emisí dosáhnout do roku 2100 naprostou dekarbonizací energetiky, za předpokladu masového rozšíření technologií zachycování a ukládání CO₂.

Za předpokladu, že dominantní část světových emitentů CO₂ závěry Kjótského protokolu buď dosud neratifikovala, nebo od nich ustupuje je zcela zřejmé, že plnění direktiv EU se velmi negativně projevuje na konkurenceschopnosti evropských států. Evropská komise si přesto dává do vínku pro řešení klimatické změny snižováním emisí CO₂ vyčlenit 20 % svého rozpočtu.

Vlivem vědecky neprokázaných závěrů IPCC jako politického orgánu je legitimní vědecký spor o klimatických změnách přehlušen politickým a mediálním šumem. Za této situace jsou navrhovány nejrůznější návody k obsluze termostatu Země, které předpokládají zřízení světové komise orwellovského typu pro kontrolu klimatu s právy zasahovat do záležitostí suverénních států, ustavení světového soudního dvora, mezinárodních ozbrojených sil oprávněných vynucovat realizaci rozhodnutí o bezuhlíkové energetice, zavedení uhlíkové diktatury pro záchranu lidstva. A to vše za situace, kdy dnes nikdo neví, zda se budou teploty zvyšovat či snižovat (již 17 let se globální teploty nezvyšují).

V roce 1979 světoznámý J. Lovelock (Gaia) předpokládal, že „Kdyby člověk zasáhl do funkční schopnosti Gaii v takové míře, že by ji vyřadil z provozu, jednoho dne by se mohl probudit a zjistit, že má stálé celoživotní zaměstnání technika pro planetární údržbu … Pak bychom konečně řídili tento zvláštní vynález, kosmickou loď Zemi.“ Stejný autor, guru zeleného hnutí, v nové publikaci Mizející tvář Gaii: Poslední varování (Academia 2012), poučen racionálními hledisky došel k přesvědčení, že: „Pokud nedokážeme předpovědět ani to, co se již stalo, jak můžeme důvěřovat předpovědím na příštích čtyřicet nebo devadesát let. Přesto se z politických činů a vládních iniciativ pro boj se změnami klimatu zdá, že odhady IPCC všichni přijímají jako spolehlivé a kvalifikované.“ ⁽¹⁴⁾

Vycházíme-li z prokazatelného faktu, že koncentrace CO₂ nejsou příčinou, ale důsledkem přírodou ovlivňovaného oteplování, pak modelové výpočty projektantů klimatu IPCC jsou nevěrohodné. Argumentace konsenzuálního souhlasu patří do politiky a ne do vědy, je účelné boj s klimatickými změnami neorientovat na boj s uhlíkem, ale na účelná adaptační opatření pro posílení imunity a produktivity zemědělských a lesních ekosystémů a odstraňování antropogenních hříchů, páchaných na naší krajině a životním prostředí. V takovém případě by bylo 20 % rozpočtu EU účelně využito.

Jako lidé jsme v podstatě subtropickým druhem, který se později rozšířil po celé planetě. Vždy je nám bližší teplo než chlad a zima. Evolučně se lépe adaptujeme na teplo než na zimu. Je proto s podivem, že současné snahy o stabilizaci klimatu jsou významně orientovány proti oteplování. A to přesto, že teplé periody holocénu (klimatická optima) byly vždy příznivé pro rozvoj civilizací, kdežto chladná období byla doprovázena neúrodami, nemocemi a válkami. Již z toho vyplývá, že boj proti emisím CO₂ za každou cenu je zcestný. Racionální by bylo, abychom se na změnu klimatu připravili, a to především takovými opatřeními, která v českém prostředí dokáží optimálně hospodařit srážkovou vláhou.

Česko je geograficky situováno tak, že téměř všechny srážkové vody odtékají. Již z toho vyplývá mimořádná důležitost vody. Proto je nezbytné, abychom s ní zodpovědně hospodařili, aby povrchově neodtékala bez užitku, ale v maximální míře se vsakovala do půdy. Její rychlý povrchový odtok by se měl maximálně transformovat v pomalý odtok podpovrchový, který umožňuje využití vody pro vegetaci a doplňování zásoby podzemních vod. K tomu směřují hydrologicky účinné způsoby lesního, zemědělského a vodního hospodaření.

Příkladem historicky první doložené úspěšné adaptace na změny klimatu jsou známé z oblasti Mezopotámie. Oběžná dráha Země se v létech 10 000 až 4 000 let př. n. l. dostala do polohy, kdy se na severní polokouli zvýšil příkon sluneční energie oproti  dryasu o 7 až 8 %. Tím se povrch více ozelenil, vegetace více vypařovala, zvyšoval se malý cyklus vody v podobě zvýšených srážek o 25 až 30 %. Dřívější pouště se změnily v savany, což stimulovalo rozvoj zemědělské populace. Kolem r. 3800 př. n. l. se však dráha Země změnila, došlo k úbytku srážek. Závlaha byla možná již jen s využitím říční vody a budováním zavlažovacích kanálů – což bylo první adaptací lidí na sucho. Následně však nezvládli problém zasolení půd.

Žádná z minulých civilizací se však nedokázala úspěšně vyrovnat s radikálními výkyvy klimatu. Naše civilizace sice disponuje oproti minulým výrazně účinnějšími prostředky. Ani ty však nestačí k domýšlivému „řízení termostatu Země“. V tomto směru lze souhlasit s V. Klausem a strategicky se orientovat na „… neuvěřitelnou schopnost adaptace na nové, nečekané události.“⁽⁸⁾

Rekultivace jako adaptační opatření

V těžebně průmyslové aglomeraci Severozápadních Čech je v tomto období těžba hnědého uhlí realizována výhradně velkolomovým způsobem. Ten vyniká vysokou kapacitou, výrubností a ekonomickou efektivitou. Technologickým důsledkem je totální destrukce krajiny v podobě lomů a vnějších výsypek. Dochází tak k radikální transformaci v subsystémech geologie, půdy, vody, klimatu a bioty v subsystémech fyto, zoo a mikrocenóz, k destrukci ekosystémů a lokálně i sociálních složek krajiny.

Pro nezasvěcené a diletanty to je beznadějně odepsané území. Jedinou alternativou jim je útlum až zastavení těžby, čímž se současně zbavíme největšího strašidla klimatického oteplování, neboť spalování uhlí je největším zdrojem emisí CO₂, a ty jsou příčinou zhoubného oteplování. A to zcela iracionálně, bez ohledu na realitu možností náhradního řešení pro zajištění energetické bezpečnosti.

Již šedesátiletá rekultivační praxe však prokazuje, že byly nejen vymyšleny, ale že jsou již běžně realizovány ekologicky a sociálně účinné metody rekultivací, jejichž výsledkem je tvorba území, které krajinu před těžbou dokonce předčí. Černobíle nerušíme společensky nezbytnou těžbu, realizujeme rekultivaci jako nápravu, ale v tomto případě i jako preventivní adaptaci na klimatické změny.

Koncepce rekultivací se vyvíjela nejen v souladu s úrovní vědeckých poznatků, ale i v závislosti na změnách společenských podmínek. Prošli jsme prvotním ozeleňovacím obdobím, přes přednostní uplatňování obnovy zemědělského půdního fondu, který v republice rychle ubýval. Současné období je charakteristické snahou o optimální mix zemědělských, lesnických, hydrologických a rekreačních způsobů, který již respektuje předpoklad globálního oteplování, což lze dokumentovat následnými grafickými přehledy, z nichž je patrný mimořádně vysoký podíl lesnických (46 %) a hydrologických (16 %) rekultivací (graf č. 7, č. 8 a č. 9)⁽¹⁹⁾.

Tato rekultivační strategie respektuje nové poznatky o teplotním vývoji a předpokládá, že budoucí oteplování bude zákonitě doprovázeno zvyšováním srážek, a to především v sousední krušnohorské oblasti. A v těchto souvislostech se v Mostecké a Sokolovské pánvi nabízí nejen ekologicky, ale i sociálně a ekonomicky mimořádně elegantní řešení, spočívající ve využití zbytkových jam lomů i výsypek v podkrušnohorské akumulační oblasti k maximální retenci a akumulaci vody (viz schéma č. 10)⁽¹⁹⁾. To umožní, abychom z hrozby oteplování učinili přednost, neboť lze souhlasit s přesvědčením, že již v tomto století bude dominantní podmínkou udržitelného ekologického, ekonomického a sociálního vývoje disponibilita vody.

Každá krizová situace má zpravidla i druhou stránku mince. Je tomu tak i v podkrušnohorské oblasti. Těžební destrukce krajiny má i výhodu v podobě mimořádně velké disponibility těžbou uvolněných území, která je východiskem a potenciální výhodou mnoha možností krajinu využít v souladu s perspektivami vývoje přírody i společnosti. Až dosud byla prosazována tendence minimalizovat kubaturu zbytkových jam lomů.

V souladu s poznatky o oteplování je účelné názor změnit a snažit se v konečných fázích těžby o to, aby po jejím ukončení zůstala zbytková jáma lomu o maximální kubatuře. Je velmi pravděpodobné, že voda zde akumulovaná převýší hodnotu vytěženého uhlí. Nebude cenná jen množstvím, ale i všestranně využitelnou kvalitou, která je zajišťována nejen zdrojově, ale i hloubkou lomů. Ty dosáhnou v Mostecké pánvi až přes 200 m, což je předpokladem samočistících schopností a oligotrofnosti jezer.

Naprosto jedinečná významnost této koncepce hydrologických rekultivací vyplývá z geografické polohy dvou sousedních orografických celků. Krušnohorského masívu, jako chráněné oblasti přirozené akumulace vod, kde zdrojem je vysoká srážkovost a hlavním akumulačním prostředím jsou vodohospodářsky cenné lesní ekosystémy, a podkrušnohorských pánví s přirozenou akumulační charakteristikou, kterou lze významně zvýšit v rámci rekultivací, a to především výstavbou lomových jezer. Významnost této koncepce, která je (až na nejasnosti v dalším postupu lomu ČSA), v současné době již bezkonfliktně schválená a do značné míry již rozpracovaná (viz tab.)

Tato strategie je součástí legislativně a finančně garantovaného rekultivačního programu. Jeho významnost vyplývá především z následujících údajů:

• V současném období je v České republice dle statistických údajů 24 100 vodních nádrží a rybníků s celkovým objemem cca 5,5 mld. m³
• V Mostecké a Sokolovské pánvi vzniknou v časovém horizontu po ukončení těžby a rekultivací vodní plochy o výměře cca 6 060 ha a objemu cca 2,2 mld. m³ kvalitní vody.

Pozn.:  U některých lomů lze kubaturu zbytkového prostoru ještě navýšit tak, aby výsledný objem těchto lomových jezer dosáhl 2,5 mld. m³, což představuje 45 % současné akumulace vodních nádrží a rybníků v České republice!

Vedle komplexního programu celostátní intenzifikace péče o zemědělství, lesnictví a vodní hospodářství by měl být tento rekultivační program v Mostecké a Sokolovské pánvi považován i za adaptační opatření pro případ významné klimatické změny – a sice pro obě alternativy: Oteplování i ochlazování. Obě tendence by byly spojeny i se zvyšováním nároků na energii. Vyjdeme-li z faktu, že výškový rozdíl podkrušnohorských pánví a náhorních částí sousedních Krušných hor je 500 až 600 metrů, je zcela reálné lomová jezera využít i k výstavbě celé soustavy přečerpávacích elektráren.

Závěrem je účelné zdůraznit, že nadnárodní i státní finanční prostředky určené pro řešení klimatické strategie by měly být orientovány přednostně do sféry adaptačních programů, směrovaných na zvyšování retenční a akumulační schopnosti krajiny, do protierozních a protipovodňových programů, na obnovení trvale udržitelných způsobů využívání zemědělské půdy, na zvyšování hydrologických funkcí lesů s předností meliorovat a obnovovat imisně postižené horské lesní ekosystémy. Celkově řečeno – na zvyšování produktivity a diverzity ekosystémů tak, aby co nejlépe odpovídaly přírodní charakteristice a únosnému využívání území, a to v souladu s vědomím, že nejsme kořistníci, ale hospodáři Země, že i naše civilizace bude příštími generacemi hodnocena nejen podle toho, co poskytovala současníkům, ale především podle toho, co zanechala budoucím generacím v podobě nejen hmotných a duchovních statků, ale především v komplexní sféře životního prostředí.

Literatura:

1. Armstrong J. S., (2010) : Let’s Deal in Science and Facts – On linehttp://www.klimaskeptik.cz/osobnosti/armstrong/
2. Climate Change Reconsidered II: Biological Impactshttp://www.nipccreport.org/reports/ccr2b/ccr2biologicalimpacts.html
3. Dvořák M., (2014) : Klima: EU zachraňuje klima a ničí Evropu, Neviditelný Pes, 7. 4. 2014 – On line: http://neviditelnypes.lidovky.cz/klima-eu-zachranuje-klima-ale-nici-evropu-fp4-/p_klima.aspx?c=A140406_161002_p_klima_wag
4. Flanery T., (2007) : Měníme podnebí. Dokořán, Praha, s. 270
5. Humlum O., Stordahl K., Jan-Erik Solheim J.-E. (2013): The phase relation between atmospheric carbon dioxide and global temperature Global and Planetary Change, Vol. 100, pp. 51-69.
6. IPCC – Hodnotící zprávy mezivládního panelu pro změnu klimatu (I až V) – On linehttp://cs.wikipedia.org/wiki/Glob%C3%A1ln%C3%AD_zm%C4%9Bny_klimatu
7. King A., Schneider B., (1991) : The First Global Revolution: A Report by the Council of The Club of Rome. – Pantheon Books, 286
8. Klaus V., (2007) : Modrá, nikoli zelená planeta, Dokořán, Praha, s. 164
9. Kremlík V., (2014) : Klimatologové klimatu ještě nerozumějí – On linehttp://kremlik.blog.idnes.cz/c/415338/Klimatologove-klimatu-jeste-nerozumeji.html
10. Kremlík V., (2014) : Profesor Tol vystoupil z IPCC na protest proti klima alarmismu. 2. 4. 2014 – On line http://kremlik.blog.idnes.cz/c/403580/Profesor-Tol-vystoupil-z-IPCC-na-protest-proti-klima-alarmismu.html
11. Kutílek M., (2008) : Racionálně o globálním oteplování. Dokořán, Praha, s. 185
12. Kutílek M., (2012) : Klima v holocénu proti skleníkové hypotéze, Vesmír, 2012/květen, s. 298-300
13. Lomborg B., (2006) : Skeptický ekolog. Dokořán – Liberální institut Praha, s. 587
14. Lovelock J., (2012) : Mizející tvář Gaii: Poslední varování, Academia
15. Ložek V., (2007)    : Zrcadlo minulosti – Česká a slovenská krajina v kvartéru. Dokořán, Praha
16. Patočka J., (2013) : Emise oxidu uhličitého pomáhají ozelenit Zemi, Vesmír, roč.92, s.597
17. Štýs S. a kol., (1981) : Rekultivace území postižených těžbou nerostných surovin, SNTL Praha
18. Štýs S. a kol., (2014) : Proměny Severozápadu, Český statistický úřad Praha
19. Štýs S., (2013)    : Hydrologická rekultivace jako subsystém rekultivační transformace krajiny, Vodní hospodářství, 2013/4, s. 121-124
20. Štýs S., (2014)              : Krajina naděje. Nakladatel St. Srnka, s. 222-230