Co je vlastně petrochemické právo?

Takzvané „petroleum law“, pro které by se v češtině dal užít název petrochemické právo, v sobě zahrnuje úpravu problematiky těžby ropy a zemního plynu. Vzhledem k tomu, že se ropa stala především v posledních 150 letech nejdůležitější komoditou na světových trzích, vyžaduje průzkum, dobývání a následný obchod s ní poměrně propracovanou legislativu. Tento článek se zabývá základními zásadami petrochemického práva, především pak tím, jak fungují dva hlavní systémy úpravy těžby – licenční a smluvní, s uvedením podrobnějšího příkladu systému používaného v Norsku.

Komplexní právní odvětví

Počátky těžby ropy spadají do období začátku 19. století. Surová ropa začala být pro průmyslové účely masově užívána po objevení procesu její destilace v polovině 19. století a s vývojem spalovacího motoru. Její používání jako paliva je jedním z největších milníků v lidské historii a průmyslový rozvoj s ní spojený vedl k rapidnímu růstu životní úrovně.

Petrochemické právo je tak multidimenzionálním odvětvím, které odráží historický vývoj, technologické a environmentální aspekty, stejně jako aspekty mezinárodně-právních vztahů, práva mezinárodních prostor a v neposlední řadě i politicko-právní hlediska.

Čím se vlastně petrochemické právo zabývá

Ve stručnosti by se dalo říct, že předmětem petrochemického práva jsou právní vztahy vznikající při průzkumu, dobývání, nabízení k prodeji a prodeji suroviny. Tyto vztahy se poté dělí na činnosti v takzvané upstream a downstream perspektivě.

První pojem v sobě obsahuje problematiku průzkumu, dobývání a produkce, druhý oblast rafinace, transportu a prodeje na světových trzích. Hlavním předmětem petrochemického práva je ale úprava vztahů mezi státem, na jehož území se ropa nachází a společnostmi, které tyto aktivity provádí a rovněž vztahy mezi těmito společnostmi navzájem.

Petrochemické právo je většinou tvořeno národní legislativou daného státu. Mimoto ale také existují regule mezinárodního práva (například dle dohody UNCLOS upravující mořské právo či pravidla týkající se ochrany investic) a práva unijního (především pokud jde o licencování a záležitosti spadající pod oblast downstream).

Vztah státu a firem je v objektu zájmu petrochemického práva z důvodu toho, že ropa je v prvopočátku ve vlastnictví státu, na jehož území je nalezena. Toto vyplývá z principů práva mezinárodních prostor, které jako státní území definuje prostor ohraničený státní hranicí, a to suchozemský, vodní ale také prostor nad a pod zemským povrchem. Suroviny, které se na území nachází, jsou automaticky ve vlastnictví státu. Stejně to platí například i pro ropu vytěženou na kontinentálním šelfu, jak vyplývá ze článku 77 úmluvy UNCLOS.

Hlavní oblasti úpravy

Petrochemické právo tedy upravuje poměrně rozmanitou problematiku – jedná se především o vlastnictví surovinových zdrojů, surovinový management a státní zásahy do něj, zabezpečení investic, ochrana zdraví a životního prostředí a zabezpečení dostatečných ropných zásob.

Pojem surovinový management v sobě odráží velký zájem státu na těžbě. Jelikož jde o neobnovitelný a hodnotný přírodní zdroj, je nutné s ním nakládat uvážlivě, proto se stát často v managementu angažuje. Právní úprava této oblasti mimo jiné zahrnuje i zdanění, profit management, boj s korupcí a státní investice. Právě tím, do jaké míry a jak se stát v oblasti surovinového managementu angažuje, lze v petrochemickém právu rozlišovat dva hlavní systémy správy zdrojů – koncesní a smluvní.

Právní úprava zabezpečení investic je také velmi důležitou součástí tohoto právního odvětví. Důvodem jsou vysoké náklady, které musí firma vynaložit při prakticky každém kroku vedoucím k těžbě a následném prodeji suroviny. Zabezpečení následného zisku je přirozeně velkým zájmem společnosti.

Legislativa také upravuje ochranu zdraví a přírody při dobývání ropy. Jde o požadavky technologické, pracovně-právní, informační a etické, které mají vést k předcházení nehod, újmě na zdraví a újmě ekologické. V neposlední řadě je zohledňováno i to, že ropné produkty, jakožto fosilní paliva, způsobují znečištění atmosféry a globální klimatické změny – i toto je důvodem pro vysoké zdanění produktů a další povinnosti, které jsou kladeny na společnosti podnikající v této oblasti.

Koncese nebo kontrakt?

Stát provádí svůj surovinový management prostřednictvím kontroly aktivit spojených s těžbou ropy. Na základě toho, kdy dochází k přechodu vlastnictví k surovině, rozlišujeme takzvaný kontraktní a licenční/koncesní systém.

V kontraktním systému si stát ponechává vlastnictví k vytěžené surovině. Smlouva uzavřená mezi státní ropnou společností a hostující ropnou společností (nejčastěji tzv. PSA – „Production sharing agreement“) mimo jiné ustanovuje, jaké množství vytěžené suroviny přechází do vlastnictví této společnosti. Část z výnosu poté společnost odvádí domácímu státu a navíc z něj obvykle i tomuto státu platí daň. Tento systém je užíván v zemích především Blízkého východu a střední Asie.

Jak to chodí v Norsku

Druhý systém, takzvaný koncesní (nebo také licenční), funguje například právě v Norsku. Společnost získává od státu výhradní licenci na těžbu v určité oblasti. Často se tak opět děje prostřednictvím státem vlastněné společnosti (Petoro v Norsku). Dle norské národní právní úpravy je nejprve potřeba souhlasu parlamentu, aby mohla být oblast oficiálně otevřena pro průzkum. Tomu předchází impact assessment a vyhodnocení možných ekonomických, sociálních a environmentálních vlivů, které provádí ministerstvo pro ropu a energii. To má také na starosti veškerou další státní správu.

Poté, co je v první fázi rozhodnuto o otevření oblasti, uděluje ministerstvo koncesi na průzkum oblasti. Ta je většinou udělována specializovaným společnostem, které následně data prodávají ropným společnostem. Již vstupní fáze tedy vyžadují značné investice. Koncese na průzkum ale nezaručuje udělení koncese na výrobu.

Nejdůležitějším druhem koncese je tedy následná koncese na výrobu („production licence“). Ta je udělována ropné společnosti nebo skupině společností poté, co se o její udělení tyto společnosti u ministerstva přihlásí. Probíhají takzvaná licenční kola, ve kterých se přidělí společnostem konkrétní oblasti na území státu, kde společnost získává výhradní právo na těžbu. V současnosti probíhá již 23. licenční kolo, přičemž první bylo vyhlášeno v roce 1965. Většina oblastí se nachází v Norském a Barentsově moři, v budoucnu se očekává nárůst přiřazování oblastí v Barentsově moři.

kontinentalni self

Mapa norského kontinentálního šelfu s označením společností s koncesí na danou část. Zdroj: Oljedirektoratet

Stát má poměrně velkou kontrolu nad těžbou, a to především díky tomu, že koncese je časově limitována (většinou 6 let, lze prodloužit) a odkazuje na podmínky obsažené v národní legislativě. Tím pádem je pro stát jednoduché de facto měnit obsah těchto podmínek. Stát si také vytyčuje mít určitý podíl na výdělku.

Udělená koncese na výrobu však ještě neopravňuje společnost k těžbě a výstavbě infrastruktury, nejdříve totiž musí předložit plán na rozvoj a provoz (tzv. PDO – „Plan for Development and Operation“), který oficiálně schvaluje ministerstvo. Je zvykem, že pokud jde o investice vyšší než 20 bilionů norských korun, je konzultován i parlament. PDO obsahuje popis těžby a vyhodnocení faktů těžbu ovlivňujících, včetně možných rizik a jejich následků.

Jak koncesní, tak smluvní systém úpravy surovinového managementu jsou poměrně složité struktury zahrnující legislativu, technologické požadavky, systém zdanění ropných společností a další aspekty. Reflektují zájem státu na racionálním využívání zdroje, stejně tak jeho neobnovitelnost a vysokou hodnotu. Státy problematiku správy ropy upravují národní legislativou a systémy jsou v jednotlivých státech různě modifikovány.

Zdroj úvodní fotografie: Bent Inge Ask



Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *