Komu patří ruská ropa? Otazníky kolem zatčení vlivného ministra

Nic podobného se v Rusku nestalo od nezdařeného pokusu o puč v bývalém Sovětském svazu v roce 1991. Ruská policie zatkla při údajném přebírání úplatku vysoce postaveného státního činitele – ministra pro ekonomický rozvoj Alexeje Uljukajeva. Stalo se tak v sídle největší ruské ropné společnosti Rosněfť, od níž měl Uljukajev požadovat dva miliony dolarů za to, že jí kývl na převzetí další těžařské firmy Bašněfť.

Jednou věcí je osud Alexeje Uljukajeva, druhou osud ruské ropy. Opět se vynořují otázky: Komu vlastně patří ruská ropa? A kdo ovládá tamní ropné odvětví? Nejde o žádnou „maličkost“ – Rusko patří ke třem největším světovým producentům ropy společně se Saúdskou Arábií a po americkém břidlicovém boomu také Spojenými státy.

Aniž by bylo nutné šířit konspirativní teorie, pozornost zcela pochopitelně vyvolává jedna skutečnost – Uljukajev se proti zmiňované transakci mezi Rosněftí a Bašněftí v minulosti poměrně rezolutně stavěl. Podobný postoj ostatně zastávala řada dalších ekonomů, kteří mají pochybnosti o potřebě budovat v Rusku přebujelý „státní kapitalismus“.

Privatizací do státních rukou

O co přesně jde? Rusové ohlásili další vlnu privatizace řady svých státních firem a společnost Bašněfť nyní byla jednou z prvních, která přišla na řadu. Bašněfť patří mezi pět šest nejvýznamnějších těžařů černého zlata v zemi. A svůj těsně nadpoloviční podíl (50,08%) v Bašněfti letos prodávala federální vláda, zatímco čtvrtinový podíl republiky Baškortostán jako součásti Ruské federace na prodej nebyl.

Výsledek „privatizace“ byl ovšem kuriózní – firma totiž opět skončila ve státních rukou, zhruba poloviční podíl ovládla státem ovládaná společnost Rosněfť v čele s jednou z nejvlivnějších postav ruské politiky a byznysu – Igorem Sečinem. Objevují se dohady, že právě Sečinovi mohl dřívější Uljukajevův negativní postoj k podobné transakci vadit.

„Privatizace“ do státních rukou není jen ruskou specialitou. Podobný vývoj měly privatizace energetických společností v Polsku. Ve Francii sice nejde o vyhlašovanou „privatizaci“, ale i tam má například část byznysu státem ovládané Arevy převzít jiná většinově státní společnost EDF.

V případě Bašněfti jsou ovšem zajímavé i další souvislosti. Tato firma už totiž jednou v soukromých rukou byla – v letech 2003-2014. Postupně ji ovládl podnikatel Vladimir Jevtušenkov, či přesněji jeho finanční holding AFK Sistěma. Pak ovšem rozhodl Arbitrážní soud v Moskvě o jejím zestátnění.

Bitva o majetky

Jak ukazuje právě příklad Bašněfti, odpověď na základní otázku, komu patří ruská ropa, může být v Rusku hodně komplikovaná. Možných odpovědí je více a jejich správnost se poměrně rychle mění v čase. Jde o rozdělení moci mezi různými křídly v Kremlu, o rozdělení pravomocí a „majetku“ mezi federální a lokálními vládami, o zapojení soukromých hráčů a udržitelnost jejich vlastnictví.

Ve hře jsou i zahraniční investoři, které by měla současná privatizace povzbudit. Tady se pak vede boj o to, která aktiva jsou příliš strategická na to, aby přešla k zahraničním majitelům, a která už nikoliv.

Firmu Bašněfť dlouho ovládali „lokální“ vládci v republice Baškortostán. Už ti se rozhodli pro jakousi „privatizaci“, která měla v roce 2003 sporný výsledek – ropnou společnost získal Ural Rachimov, syn tehdejšího prezidenta Murtazy Rachimova.

Arbitrážní soud ovšem rozhodoval o opětovném zestátnění Bašněfti až později – v roce 2014, tedy řadu let poté, co firmu koupil soukromý podnikatel Jevtušenkov (někdy označovaný za oligarchu blízkého Kremlu), za něhož společnost podle všeho relativně prosperovala a rozšiřovala těžbu v dalších ruských regionech. Soud nicméně rozhodl, že už privatizace z roku 2003 byla nezákonná – uskutečnili ji totiž lokální představitelé bez příslušných pravomocí a bez souhlasu federálních orgánů.

Posílení moskevského centra

Pozoruhodné jsou i další okolnosti ohledně rozhodování Arbitrážního soudu. Podnikatel Jevtušenkov se totiž právě v té době ocitl na několik měsíců v domácím vězení kvůli podezření z praní špinavých peněz. Později bylo toto obvinění staženo.

Týdeník The Economist tehdejší události interpretoval takto: Už Jevtušenkov údajně odmítal návrhy Igora Sečina, aby se novým vlastníkem Bašněfti stala Rosněfť. Následně se ocitl v domácím vězení a jeho firmu převzal stát.

Faktem je, že Jevtušenkov později rozhodnutí Arbitrážního soudu nezpochybnil, ale začal žádat kompenzace od předchozích vlastníků Bašněfti – společnosti Ural-Invest založenou Uralem Rachimovem. Arbitrážní soudci uznali, že Jevtušenkov má na kompenzaci nárok.

Důležité ale je, že Bašněfť na rozdíl od situace z 90. let minulého století následně přešla pod kontrolu ruských federálních orgánů. To je zcela v souladu s dlouhodobou politikou Vladimira Putina, který posiloval moskevské centrum a učinil přítrž podivnému přelévání peněz na regionální úrovni.

Mocnější než Gazprom

V centru pozornosti jakékoliv analýzy na téma ruské ropy ovšem musí být ta společnost, která se nyní pustila do dalších nákupů – Rosněfť. Mnozí zahraniční pozorovatelé, kteří zkoumali ruskou energetiku a surovinovou politiku, se dlouhodobě zaměřovali na jinou Kremlem ovládanou firmu – plynárenský gigant Gazprom. Dnes ale mnohé nasvědčuje tomu, že Rosněfť se postupně stala mocnější než sám Gazprom.

Situace se v tomto ohledu začala viditelněji měnit před zhruba třemi čtyřmi lety. Tehdy se stal Gazprom paradoxně tak trochu „otloukánkem“ v samotném Rusku. Začala se objevovat kritika v ruských novinách, podle níž plynárenská firma přicházela s nerealistickými plány, nedokázala se přizpůsobit novým poměrům v éře břidlicového plynu, zkapalněného zemního plynu či dovozu levného uhlí z Ameriky a hrozilo jí postupné vytlačování z evropského trhu.

Sečinova hvězda stoupá

Naopak hvězda Igora Sečina, bývalého vicepremiéra a blízkého spolupracovníka prezidenta Putina z řad takzvaných „siloviků“, mezitím stoupala. Tento muž se jako nový šéf Rosněfti najednou stal možná nejvlivnější figurou ruského byznysu. Právě Sečin také prohlásil, že Gazprom zaspal s reakcí na americký břidlicový boom.

Státem ovládaná Rosněfť už dávno předtím levně ovládla aktiva soukromé ropné společnosti Jukos (tomu předcházelo zatčení podnikatele Michaila Chodorkovského) a také další soukromé firmy TNK-BP.

Reálnou změnu poměrů pak dokládá skutečnost, že Gazprom přišel o své monopolní postavení vývozce plynu, které se omezilo na export prostřednictvím plynovodů. Pokud jde o vývoz zkapalněného plynu LNG, do toho se pouští právě státem ovládaná Rosněfť. Dodejme ale, že dalším významným hráčem je v této oblasti soukromá společnost Novatek, jejímž spolumajitelem je Gennadij Timčenko – podle dostupných zpráv další Putinův oblíbenec.

Co dál s privatizací

Vývoj kolem nynější transakce mezi Rosněftí a Bašněftí ukazuje, že Igor Sečin zatím své silné postavení v Kremlu neztratil. Bylo by ale chybou z toho zjednodušeně vyvozovat, že tím dostává na frak jakákoliv další privatizace – včetně privatizace energetických společností.

Současná privatizace měla mít dva hlavní cíle – nalákat investory a získat peníze do státního rozpočtu v době, kdy Rusko čelí důsledkům finanční krize v podobě oslabeného rublu, hospodářských sankcí Západu a klesajících cen ropy. Dluh země sice zatím není nijak závratný (12-13 procent hrubého domácího produktu), ale finanční rezervy se vyčerpávají a pokud by vláda nic nepodnikla, situace by se mohla dále zhoršovat. Zisk klesá také společnosti Rosněfť.

Vzhledem k přínosu pro státní rozpočet tak i „podivná“ privatizace Bašněfti do státních rukou pořád dává částečně smysl, čímž by bylo možné vysvětlit také změnu postoje ministra Uljukajeva (nyní už odvolaného a prozatím v domácí vazbě) – pokud tedy nevíme, zda ho přesvědčila vidina nějakého úplatku, o čemž má rozhodovat soud. Vše nasvědčuje tomu, že podobným způsobem se postupně měnil také postoj prezidenta Vladimira Putina, který zřejmě zpočátku také nebyl žádným velkým zastáncem transakce Rosněfť – Bašněfť.

Lukoil by do toho nešel

Rosněfť zaplatila za podíl v Bašněfti 330 miliard rublů (zhruba 5 miliard dolarů), což je více, než byl původní odhad hodnoty firmy – maximálně 306 miliard rublů. Viceprezident soukromého Lukoilu Leonid Fedun se nechal slyšet, že jeho firma by takovou částku zaplatit nemohla.

Nyní bude zajímavé sledovat, jak to dopadne s chystaným prodejem podílu (19,5%) v samotné Rosněfti. Pohlcením Bašněfti by jeho hodnota mohla stoupnout.

Odvolaný ministr Alexej Uljukajev poskytl ještě na začátku listopadu rozhovor agentuře Reuters, ve kterém připustil možnost, že by své vlastní akcie odkoupila Rosněfť od státní holdingové společnosti Rosněftěgaz. Pozoruhodný způsob privatizace by tak pokračoval, ovšem státní rozpočet by si v tomto případě polepšil o více než 700 miliard rublů.

Autor pracuje jako konzultant a specialista pro energetické projekty agentury HATcom.

Autor úvodní fotografie: Администрация муниципального образования город Новый Уренгой