Uhelné doly na severu Čech čeká rekultivace. Zatopení však nedává smysl

Čtyři hnědouhelné lomy v Ústeckém kraji se měly po ukončení těžby zatopit vodou. Jenže podle vodohospodářů to nedává smysl. Bez stabilního přítoku se voda z jámy jen odpařuje, takže by se musela draze doplňovat. Pro jámy se proto hledá nové uplatnění. Obnova jako první čeká důl ČSA, následovat budou doly Nástup – Tušimice, Bílina a Vršany.

Někdejší plány na rekultivaci neboli zahlazení stop po těžbě, s nimiž se počítalo od počátku těžby v šedesátých a sedmdesátých letech, se kvůli klimatické změně ukazují jako nevhodné. Vody v tocích, které měly doly plnit, od té doby ubylo, a problém je také odpar, který je kvůli oteplení podnebí rychlejší než dřív.

„Z jezer by se odpařovalo tolik vody, že by v regionu nebyly dostatečné zdroje na přirozené průběžné doplňování. Doplňování vody, aby se hladiny držely v předpokládané výšce, představuje jeden z nejvyšších nákladů na správu budoucího jezera. Jde řádově o několik set milionů korun ročně na celou soustavu jezer,” vysvětluje Petr Lenc, ředitel těžebních společností Severní energetická (těží v dole ČSA) a Vršanská uhelná (těží v dole Vršany), která patří do skupiny Sev.en miliardáře Pavla Tykače.

Doplňování jezera stojí miliony korun ročně

Lenc má s rekultivací dolů zkušenosti. Jako bývalý dlouholetý šéf Palivového kombinátu Ústí měl na starosti rekultivaci lomů Chabařovice (jezero Milada u Ústí nad Labem) a Ležáky (jezero Most). Právě u Mostu, kde došlo k zaplavení na stanovenou hladinu v roce 2014 a jezero se veřejnosti k rekreaci otevřelo o šest let později, se ukázalo, že to moc nefunguje.

„Jezero bez přirozeného přítoku dotované jen ze srážek, vlastního povodí a hydrogeologických přítoků zdaleka není soběstačné a je třeba je nákladně dopouštět průmyslovým vodovodem z přehrady Nechranice. To nás jako správce stojí několik milionů korun ročně,“ říká Ludvík Kašpar, ředitel státního podniku Diamo. Ten má na starosti zahlazování stop po těžbě (uranu, rud, uhlí) a odstraňování starých ekologických zátěží. Ačkoliv stát poskytuje těžařům vodu k prvotnímu zatápění dolu zdarma, doplňovat ji na stanovenou hladinu pak už musí majitel jezera za své.

Na základě této zkušenosti později vznikla myšlenka pokusit se, aby budoucí jezera byla průtočná, soběstačná a ideálně navzájem propojená, a začalo se s přehodnocováním koncepce. V roce 2019 tehdejší ministři z hnutí ANO vyprávěli před veřejností o tom, jak se na jezerech postaví vodní elektrárny, solární parky a jezera budou kromě rekreace také „zásobárnou vody v krajině“. Jenže studie naznačily, že ani touto cestou se jít nemá.

„Výsledky ukázaly že zdroje povrchové vody především pro dlouhodobou udržitelnost vodních hladin budoucích jezer jsou velmi omezené. Roli hraje především výpar z rozsáhlých vodních ploch a trend klimatické změny, říká Kašpar.

Nechají to na přírodě

Ministerstvo životního prostředí proto začalo vážně uvažovat o tom, že by krajinu po těžbě namísto zaplavení ponechalo alespoň zčásti přirozenému vývoji. Předloni požádalo skupinu Sev.en, aby zastavila zalesňovací práce na území dolu ČSA, kde se těžba chýlí ke konci a skončit má za dva či tři roky.

„Změnil se přístup ochrany přírody od aktivních rekultivací k ponechání přírodě,“ uvedla mluvčí resortu Lucie Ješátková. Podle Agentury ochrany přírody a krajiny, která spadá pod ministerstvo, se v posledním desetiletí odborné názory odklánějí od konvenčních rekultivací a dávají přednost takzvané ekologické obnově, tedy přirozenou formou. Děje se tak v západní Evropě i v sousedním Polsku či Německu.

U dolů ČSA a Vršany je dnes už jasné, že namísto umělého zaplavení se oblast ponechá samovolnému zatápění a hladina jezer bude kolísat podle počasí a klimatu. Ostatně u ČSA tento postup posvětila koncem června vláda – vznikne tam mimo jiné 11 kilometrů čtverečních zvláště chráněného území pod správou Agentury ochrany přírody a krajiny. To zahrnuje i budoucí vodní plochu vzniklou samozatopením, kde se už dnes nacházejí vzácné druhy živočichů a rostlin a vzniká tam „mostecká divočina“.

Pro zbylé lokality by vláda měla změnu způsobu rekultivace projednávat ještě letos. Neznamená to však, že by ve vytěženém dole nemohlo být nic jiného. Počítá se mimo jiné s fotovoltaickými parky nebo průmyslovou zónou, v případě ČSA si stát nechává územní rezervu pro případný vznik přečerpávací elektrárny.

Vyhovuje to i ochranářům, jako je například Hnutí Duha. „Osobně mi přijde dobré, že vládní zpráva uvažuje o ekonomickém využití (třeba o výstavbě přečerpávací elektrárny), stejně jako o ponechání části území přírodnímu vývoji. Důležité bude, aby plochy vyhrazené pro sukcesi byly přístupné a prostupné (nebyly oplocené),“ říká Karel Polanecký, expert Hnutí Duha především na energetiku.

Těžaři mohou ušetřit

Na Ústecku aktuálně těží Severočeské doly, což je dceřiná společnost skupiny ČEZ vlastnící doly Nástup – Tušimice a Bílina, a skupina Sev.en, jež si od státu pronajímá ČSA a Vršany. Zásoby uhlí v dolech by vydržely desítky let, ale vzhledem k celoevropskému trendu ochrany klimatu a odklonu od uhlí skončí těžba mnohem dřív. Současná vláda ve svém Programovém prohlášení hovoří o roce 2033, odborná Uhelná komise předchozí vlády navrhla rok 2038.

Způsob rekultivace bude na těžařích, nicméně obě skupiny se změnou koncepce počítají. Schvalovat konkrétní změny a postupy bude Český báňský úřad.

„Z dosavadních výsledků vodohospodářských studií vyplývá nedostatek vody v příštích obdobích. Z tohoto důvodu nebude možné zřejmě realizovat jezera jako průtočná. Probíhá teď komplexní vyhodnocení, abychom byli schopni reagovat na aktuální vývoj v těžení i vodohospodářské oblasti,“ uvedl Kopecký ze Severočeských dolů. Samozatopení je podle něj hospodárnější způsob obnovy krajiny než původně plánovaná řízená hydrická rekultivace.

Ponechání obnovy na přírodě vyhovuje i skupině Sev.en. Ušetří na ní přes miliardu korun. Část na tom, že zaplatí nižší odvody do rekultivačního fondu – u Vršan zřejmě o miliardu méně než se předpokládalo, u ČSA se již předběžně dohodla se státem, že vzniklý přebytek až 950 milionů korun odevzdá do Státního fondu životního prostředí.

„Peníze by byly použity v daném území prostřednictvím vypsaných dotačních titulů, dostaly by je obce,“ tvrdí Ješátková z ministerstva životního prostředí. Část Tykačova skupina ušetří navíc na tom, že skončí o několik let dříve s platbou nájemného. Místo, aby s vrácením dolu státu musela čekat na to, až bude jezero napuštěné na stanovenou hladinu, v případě samozatápění může vytěžené území odevzdat prakticky hned po technickém vyklizení a zabezpečení dolu. O zatápění se postará příroda a není nijak časově omezeno.

Téměř tak velká jako Orlík

Plány na umělé zatopení lokalit Libouš (důl Nástup – Tušimice) a Bílina ale nejsou zcela zavržené. Podle vodohospodářů se naskytla jedinečná příležitost vybudovat tam vodní díla. „To znamená doly, které dnes nemají přítok a odtok, navázat na říční síť a udělat z nich pseudovodní nádrže, kde budu moci s vodou hospodařit a podle potřeby ji tam buď shromažďovat v případě nadbytku, anebo ji upouštět a přilepšovat tak vodnímu toku, a tím celému povodí v době sucha,“ vysvětluje Daniel Pokorný, ředitel odboru státní správy ve vodním hospodářství a správy povodí na ministerstvu zemědělství.

V případě Libouše vodohospodářská studie navrhuje, aby se budoucí jezero propojilo s existujícím vodním dílem Nechranice na Ohři. To má kapacitu 290 milionů kubíků a slouží pro nadlepšování vody v řece, k odběru pro průmyslové a zemědělské podniky a vodárny i jako protipovodňová ochrana. „Propojení s dva až tři kilometry vzdálenou jámou (lokalita Libouš) by mělo nevídaný vodohospodářský efekt – kapacitu Nechranic by to zdvojnásobilo na 550 milionů kubíků. Navíc by se to nemuselo stavět, ta díra tam je. Možnost zvětšení kapacity současného vodního zdroje je z vodohospodářského hlediska unikátní příležitost,“ popisuje Pokorný. Největší vodní dílo u nás, nádrž Orlík, má kapacitu 700 milionů kubíků.

Propojení by mohlo vést tunelem, nicméně to by nezvýšilo protipovodňovou ochranu pod vodním dílem, protože hladiny by se při povodni nedokázaly rychle vyrovnat. Druhou variantou propojení je otevřené koryto, které by podle prvotních odhadů stálo zhruba 20 miliard korun. Záleželo by mimo jiné na parametrech kanálu.

„Plánuje se provést geologický průzkum. Čím je zemina stabilnější, tím se jí může méně odtěžit, takže zábor půdy pak může být nižší, než ukazují prvotní odhady, dodává Pokorný.

Území, která státu nepatří

U lomu Bílina je benefit z případného napuštění méně jednoznačný. „Nabízí se efekt propojení s jezerem Most, které by se nemuselo draze dočerpávat. Bylo by ale na rozhodnutí Diama, zda se mu vyplatí postavit propojovací kanál. Voda z jezera by se na odtoku také dala využívat k nadlepšování málovodné a nekvalitní Bíliny,“ objasňuje Pokorný.

Otázkou je kvalita vody v případném jezeře, čemuž by pomohlo vylepšení čistíren odpadních vod na řece Bílině. „Teoreticky by se daly využít peníze z přebytečné rezervy Sev.en na dole ČSA,“ přemýšlí nahlas vodohospodář. Zatápění by trvalo podle expertních propočtů čtrnáct let, protože voda z Bíliny má své odběratele, z nichž největší je Unipetrol Litvínov. Ti mají při odběru přednost a teprve přebytek vody se může používat na zatápění.

Stát nicméně v případě Libouše a Bíliny nemůže rozhodovat sám – území mu nepatří. Pokud by tam chtěl budovat vodní díla, musel by je patrně odkoupit od skupiny ČEZ. Ta má však už s územím své vlastní plány – chce tam postavit fotovoltaické elektrárny a využít pozemky pro zemědělskou výrobu, lesní hospodářství, průmyslové zóny či další energetické projekty.

„Aktivitu vodohospodářských expertů k propojení obou vodních ploch respektujeme. Co se týká majetkoprávního vypořádání zbytkové jámy, to bude v případě realizace propojení předmětem dalšího jednání mezi investorem a majitelem pozemků,“ uvedl Kopecký ze Severočeských dolů. Podle něj se situace v této oblasti vyvíjí a firma má určité vize, které v současné době prověřuje a zpracovává k nim odborné studie. Nic konkrétního ale zatím není známo.

Převzato z internetového portálu EkoNews.cz, webu o byznyse a udržitelnosti.