PRO ENERGY - Úskalí systémové integrace v mezinárodních projektech

Řada firem používá v mezinárodních IT projektech zastaralé a nekoncepčně vyvíjené informační systémy. Jedním u úskalí mohou být i kulturně sociální odlišnosti členů týmů.

TOMÁŠ NOVÁK, Account Manager, Unicorn Systems a.s.

Systémová integrace neboli kvalifikované řízení realizace ICT řešení se s rostoucí komplexitou a provázaností informačních systémů (IS) stává stále důležitějším prvkem. Z pohledu klíčových principů a činností, jež je nutné na realizovaných IT projektech zajistit, se systémová integrace v lokálním měřítku zásadně neodlišuje od integrace na projektech mezinárodních rozměrů. V rámci mezinárodních projektů je však nutné počítat s dalšími faktory, které dělají systémovou integraci do značné míry specifickou a často ji také bohužel významně komplikují.

Jedním z těchto faktorů je skutečnost, že má řada organizací ve svém portfoliu stále ještě množství proprietárních řešení. Tato řešení (informační systémy) jsou obvykle letitá, vyvíjená nekoncepčně (bez dlouhodobé vize) a nesystematicky. Při vývoji a provozu těchto řešení nejsou obvykle dodržována ani elementární pravidla, např. oddělení know–how od lidských zdrojů, vytváření a údržba dokumentace atd. Výše uvedené sice není specifikem pouze mezinárodních projektů, nicméně v kombinaci s dalšími faktory, jako jsou jazykové bariéry, kulturně-sociální rozdíly a geografické roztříštění projektového týmu do více lokalit (někdy i velmi vzdálených), se stává úspěšná dodávka ICT řešení opravdovou výzvou a poměrně často také nedosažitelnou metou.

Pojďme se podívat na hlavní výzvy systémové integrace detailněji, a to právě z pohledu systémového integrátora.

Elektroenergetika

Pro ilustraci typických úskalí systémové integrace lze využít projekty probíhající v rámci evropské (elektro)energetiky.

Vlivem mnoha faktorů byla elektroenergetika v rámci celé Evropy, respektive jejích jednotlivých států, dlouhá léta monopolem zajišťovaným státem vlastněnými organizacemi. Jednotlivé subjekty a trhy byly navzájem do značné míry izolované a tato izolace se o to více promítala do oblasti ICT řešení. V rámci liberalizace trhu dochází k propojování ICT jednotlivých organizací.

Mluvíme-li o energetice, mluvíme o typicky poměrně velkých organizacích (regulátoři, TSO, provozovatelé distribučních soustav apod.), pro které je již nemožné provozovat dlouhodobě své klíčové procesy bez podpory ICT. Typické portfolio těchto organizací obsahuje velké množství aplikací, realizovaných za pomoci širokého množství různorodých a již málo rozšířených technologií.

Subjektů je v elektroenergetice velké množství – pro představu pouze organizace ENTSO-E (Evropské sdružení provozovatelů přenosových soustav) zastřešuje 42 členů z 35 zemí. Tyto organizace pak jednotlivě či v uskupeních realizují množství projektů s různými cíli – např. obchodními (dochází k propojení trhů), legislativními (zajištění transparentnosti obchodů), či technickými (zavádění nových komunikačních platforem). Podobných projektů běží v Evropě paralelně desítky, mají samozřejmě dopad do ICT organizací a mohou se navzájem ovlivňovat.

Architektura ICT v těchto společnostech bývá poznamenána jak nekoncepčním rozvojem, tak nedokončenými snahami
o architekturní změny či pozůstatky neúspěšných projektů. To znamená, že vnitřní ICT prostředí organizací je poměrně komplikované a komplikuje propojení se systémy partnerů a autorit.

V neposlední řadě je nutné mít na paměti, že Evropa je mozaikou různých jazyků, národností a kultur.

Překážky integrace

Jaké konkrétní překážky by tedy měl systémový integrátor očekávat a reflektovat v rámci mezinárodního projektu?

Technologické

V první řadě je nutné vyřešit technologické obtíže. Relativně standardní úkol nabývá na složitosti společně s velikostí organizace, komplexností jejího ICT a v neposlední řadě také s rozdíly, vyplývajícími z historicky rozdílného vývoje ICT v jednotlivých zemích.

Z pochopitelných důvodů (velikost investic, potenciální ohrožení obchodních procesů, odpor uživatelů ke změnám) dochází k obměně systémů jen pomalu a postupně. V rámci dodávky nového IS nebo změn stávajícího ICT řešení je nutné vyřešit napojení na tzv. legacy (historické, již nerozvíjené a technologicky zastaralé) systémy.

Průvodním rysem těchto řešení je, kromě technologické zastaralosti, zejména ztráta know-how. Dochází k situacím,
kdy reálně nikdo v organizaci nezná detaily fungování systému, případně není schopen změnit jeho parametry a upravit chování.

Nedostatečná znalost interních systémů přináší i latentní problémy, jež se objevují při napojení nových řešení na tyto historické systémy. Příklad z praxe: komunikační rozhraní historického systému implementovalo existující standard. Implementace na pozadí však vyžadovala, aby byly atributy v rámci datové výměny uváděny v přesném pořadí (standardem nijak nevyžadovaném), atributy bylo nutné doplnit o skryté (tzv. bílé) znaky. Dohledání a ošetření těchto výjimek bylo detektivní a značně časově náročnou činností s dopady do harmonogramu celého projektu.

Systémová integrace musí řešit také dopady dlouhodobého nekoncepčního rozvoje, eventuálně více nedokončených pokusů o změnu koncepce (tedy architektury ICT). Důsledkem je nejasná architektura (obvykle není k dispozici finální schéma, kompetence jednotlivých systémů jsou nejasné). Její zmapování a formální zaznamenání může být velmi náročnou aktivitou. Systémový integrátor naráží např. na situace, kdy jsou identická data duplicitně ukládána ve více systémech s různými pravidly a rozdílnými rozhraními.

V rámci elektroenergetiky z historických důvodů existují různé standardy, řešící datovou výměnu. Např. organizace ENTSO-E spravuje různé standardy, řešící stejné oblasti (např. ECAN a CIM). ECAN je standardem stávajícím, CIM nastupujícím. Organizace se tak v rámci rozvoje ICT musí rozhodovat, jaký standard použije. Jednotlivé standardy mají více historických verzí, které jsou v některých případech ještě navzájem nekompatibilní, ale jsou v praxi používány. Rozhodování dále komplikuje skutečnost, že od prvního záměru pořízení IS po jeho spuštění v produkčním režimu může uplynout i několik let.

Kulturně-sociální

Kultura, prostředí a historický vývoj jednotlivých národů dlouhodobě formovaly chování a vnímání svých obyvatel.
To se přenáší i do způsobu fungování organizací a jednotlivců v rámci projektů. Vliv přitom má nejen geografické umístění organizace, ale rovněž také případná země původu mateřské organizace.

Dopady národních stereotypů lze jen obtížně kvantifikovat, prakticky však ovlivňují chod projektu a je nutné s nimi počítat při systémové integraci. Poměrně běžně je nutné řešit situace vyplývající z velkého sebevědomí Francouzů
a jejich potřeby ovlivňovat chod věcí i v situacích, které se jich přímo netýkají – to může vést k průtahům, zablokování komunikace atd. Holanďané pro změnu potvrzují pověst vynikajících obchodníků. To se projevuje nejen obratností při obchodních jednáních, ale také v rámci běžného projektového života, kdy obšírný a „politický“ způsob vyjadřování komplikuje a prodlužuje hledání skutečných příčin problémů i jejich řešení.

Jazykové rozdíly mohou, kromě zjevných komunikačních potíží, vést také k podceňování či znevažování členů týmu
a jejich výkonů. Ti, ač věcně a odborně zdatní, nezvládají dobře jazyk používaný v projektu.

Překlady textů aplikace do jiného jazyka mohou vést k „přetékání“ textů z jednotlivých prvků grafického uživatelského rozhraní v důsledku rozdílné délky slov, komplikacím při testování atd. Překlady odborných výrazů musí provést specializovaní překladatelé, v opačném případě dojde pravděpodobně ke zmatení uživatelů a snížení užitné hodnoty systému.

V západoevropských zemích je poměrně běžné využívat ve velkém rozsahu freelancerů a outsourcovat ICT. Dochází k situacím, kdy je podstatná část týmu, včetně sponzora a vlastníka kontraktu, poskládána z externistů. V takovém případě mohou mít klíčové role na projektu zájmy zcela odlišné od zájmů organizace, pro niž je projekt realizován. Komunikace jak s klientem, tak s členy týmu je v takovém případě náročná a nezřídka odbočuje od hledání pragmatického řešení směrem k vytváření nových, formálních problémů.

Rozdílné je rovněž vnímání a respektování pravidel. Typicky české rysy jako improvizace či občasné obcházení pravidel naráží na hluboce zakořeněný smysl pro bezpečnost a dodržování pravidel v západních organizacích. Od úsměvných situací, kdy v budově klienta snadno identifikujete Čecha, protože jde o jediného „hazardéra“, který se nedrží zábradlí, případně rovnou sbíhá schody, to může vést i k nečekaným komplikacím. Časově náročný formální proces vydání přístupových karet spolupracovníkovi, který jediný může vyřešit problém blokující projekt, potenciálně zpozdí celý projekt, protože jej není nikdo ochoten „obejít“ a vpustit pracovníka do budovy.

V rámci Evropy naštěstí není nutné nijak zásadně řešit problémy spjaté se skutečně globálními projekty – např. výrazné časové posuny komplikující spolupráci a efektivní komunikaci na projektu. I přesto se může občas svolání schůzky mezi Prahou a Londýnem nečekaně zkomplikovat, pokud si nedá organizátor pozor na drobné nuance časových posunů.

Projektové

Zahraniční organizace přikládají velkou váhu certifikacím a senioritě, reprezentované léty zkušeností. Prakticky jsou
např. větší projekty řízeny manažery, kteří preferují a dogmaticky vyžadují striktní dodržování metodiky. Cílem se pak stává samotná metodika, nikoliv pragmatické směřování k cíli. Tito manažeři mají také tendenci ignorovat a podceňovat podněty mladších a formálně méně zkušených kolegů, přestože by projektu mnohdy výrazně pomohly.

Roste také snaha společností přesunout rizika na dodavatele (tedy i systémového integrátora). Tato na první pohled rozumná snaha nezřídka dostává dodavatele do situací, ve kterých je úspěšné dodání v kvalitě, kvantitě, termínu
a rozpočtu nereálné. Mluvíme o situacích, kdy je systémový integrátor zodpovědný za úlohy a problémy, které nemůže efektivně řešit z důvodu kompetencí apod.

Samostatnou kapitolou je pak realizace projektů v rámci konsorcií – partnerství, v němž jsou si organizace více či méně rovny. Velké projekty jsou realizovány často právě tímto způsobem. Počáteční nadšení, spojené se zahájením projektu, velmi rychle vyprchá a na povrch se začínají vynořovat rozdílné názory na řízení projektu, komunikaci a způsob řešení projektů. Nejsou-li organizace schopny situaci řešit a najít společný přístup, vedou tyto rozdíly k průtahům, zbytečným vícenákladům a potenciálně i k neúspěchu projektu. Výsledkem je ztráta důvěry a poškozené renomé dodavatelů.

V organizaci i jejím okolí běží obvykle paralelně další projekty, které se přitom často navzájem ovlivňují. V rámci
plánování i realizace projektu je nutné pečlivě všechny projekty sledovat, vyhodnocovat jejich vzájemné vazby a dopady
do řešeného projektu. Tato úloha získává na komplexnosti, pokud chceme vzít v potaz také potenciální problémy
a zpoždění jednotlivých projektů.

V rámci plánování a řízení projektů je pak nutné pracovat s předpoklady, zákulisními informacemi a využívat historických zkušeností a poznatků a na jejich základě se rozhodovat, která potenciální rizika vzít v úvahu a jak se na ně připravit.

Shrnutí

Mezi elementární znalosti systémového integrátora patří znalost technologií, obchodních procesů klienta a metodik. Chce-li systémový integrátor uspět, musí kromě nich také znát prostředí klienta a mít schopnost pracovat v projektovém týmu tvořeném zástupci společností s rozdílným přístupem, zkušenostmi a mnohdy také cíli.

Projektový tým integrátora musí být složený z lidí, kteří mají schopnost pragmatického uvažování, rozhodování, značné komunikační a vyjednávací schopnosti a také nezbytnou dávku zkušeností z podobného typu projektů. Úloha systémové integrace se přesouvá z oblasti čistě technologické a plánovací do úrovně komunikační, politické a koordinační.

Realizace projektů v rámci elektroenergetiky bude z pohledu systémové integrace poměrně náročná. Společně s rozšiřováním standardních komunikačních rozhraní a protokolů se integrace ICT napříč organizacemi zjednodušuje. Nicméně kromě relativně pomalého tempa zavádění změn čekají tuto oblast nové výzvy v podobě tzv. chytrých sítí.
Ty jsou aktuálně ve fázi zárodků a pilotních projektů. V rámci jejich reálného rozvoje bude nutné efektivně a spolehlivě zajistit komunikaci milionů různých zařízení a aplikací pocházejících od různých výrobců a provozovatelů.