Stagnace jaderné energetiky v Evropě a USA – 2. část

Jaderná energie hraje důležitou roli v mezinárodním úsilí za omezení škodlivých dopadů změny klimatu. Mezinárodní energetická agentura (IEA) vidí schopnost jaderných elektráren pokrýt základní zatížení jako praktický prostředek ke snížení globální závislosti na fosilních palivech.

Nicméně podpora hlavní role jaderné energetiky se především v Evropě a USA zdá čím dál více nejistá. Jádro je v relativním úpadku, oproti 18 % v roce 1996 poklesl její celosvětový podíl v roce 2013 na 11 %. I přes to, že je v současné době po celém světě ve výstavbě více než 70 nukleárních reaktorů, celková celosvětová kapacita stále klesá z důvodu stávajícího i nadcházejícího odstavování desítek stárnoucích jaderných bloků.

Tento článek navazuje na 1. část článku Stagnace jaderné energetiky v Evropě a USA, která byla rozdělena na tři oblasti:

• Složitá ekonomika
• Přístup veřejnosti
• Jaderná stagnace na západě

Následující odstavce se věnují důsledkům německé energetické politiky Energiewende a rozvoji jaderné energetiky v asijských zemích.

Dělá německá Energiewende laskavost uhlí?

Veřejné mínění v Německu je v drtivé většině proti jaderné energetice už po mnoho let. Energetický obrat německé vlády „Energiewende“ počítající s kompletním upuštěním od jaderné energetiky byl nastíněn již 6 měsíců před událostmi ve Fukušimě, ačkoliv legislativní podpora byla stanovena později.

Energiewende, která si již vyžádala odstavení osmi jaderných elektráren a počítající s odstavením zbylých reaktorů do roku 2022 je zajímavým případem problému image jaderné energetiky, jelikož  se se zdá, že je alespoň částečně poháněna politickou ideologií.

Německý silný postoj proti jaderné energetice, poháněný veřejným míněním a tlakem anti-nukleárních německých Zelených, by mohl ve skutečnosti tlačit německé emise skleníkových plynů nahoru. Německý ministr hospodářství a energetiky Sigmar Gabriel v říjnu 2014 prohlásil: „Pro zemi se silnou průmyslovou základnou jako je Německo je zároveň opuštění jaderné a uhelné výroby energie nemožné.“

Odklon od jaderné energetiky skutečně pro vyspělou německou ekonomiku v krátkodobém horizontu představuje tichý souhlas s rostoucím využíváním uhelných elektráren. Sám Gabriel toto přiznal v uniklém dopise z října 2014, který odeslal švédskému premiérovi  Stefanu Löfvenovi a ve kterém ho žádá, aby nepřerušil investice do uhelných dolů provozovaných švédskou energetickou společností Vattenfall. „Německo skutečně upustí od výroby energie v uhelných elektrárnách, ale pomaleji, aby mohly být zvládnuty důsledky,“ napsal Gabriel.

„Tváří v tvář volbě tzv. „zelené“ Německo vypadá, že je připraveno obětovat své klimatické cíle na oltář své anti-nukleární ideologie,“

napsal britský spisovatel, novinář a environmentální aktivista zaměřující se na změnu klimatu Mark Lynas.

Je těžké vinit demokratickou vládu ze směřování své energetické politiky v souladu se sentimentem svých obyvatel, ale využívání uhelných elektráren místo jaderných k pokrývání rozdílu mezi přerušovanou výrobou solárních a větrných elektráren a energetické potřeby země se zdá být v rozporu s hlavním cílem – snížení emisí, způsobujících změnu klimatu.

Ačkoliv německé emise v roce 2014 klesly, předcházel tomu nárůst v roce 2012 a 2013. Podle německého týdeníku Der Spiegel německá vláda plánuje odstoupit od svého cíle snížit v roce 2020 emise CO2 o 40 % ve srovnání s úrovní v roce 1990.

Zatímco podle inspektorů OSN zůstává počet úmrtí následkem největší nukleární katastrofy této generace ve Fukušimě na nule, znečištění ovzduší produkované evropskými uhelnými elektrárnami má podle odhadu zprávy univerzity ve Stuttgartu z roku 2013 za následek 22 000 předčasných úmrtí ročně.

Je třeba uvažovat o skutečných vlivech jak na světové klima, tak na lidské zdraví. Energetická politika je v některých zemích poháněna více strachem než fakty.

Vítězí strach nad fakty?

Stagnace na Západě přesouvá jaderný průmysl na východ. Zejména Čína je hnacím motorem nukleárního růstu. Je ovšem nutno podotknout, že veřejné mínění v Číně neznamená pro vládní autoritářský postoj žádné závažnější znepokojení. Země plánuje do roku 2020 ztrojnásobit kapacitu svých jaderných elektráren na 58 GWe, s dalšími 30 GWe, které by měly být v té době ve výstavbě. Ve všech případech se jedná o moderní reaktory III. generace.

Pákistán a Indie patří k dalším asijským státům následujícím rozvoj jaderné energetiky. To umožnila půjčka 6,5 miliardy USD od Číny na výstavbu největšího jaderného projektu v těchto zemích. V současné době probíhá vyjednávání s Ruskem a Spojenými státy o jaderných technologiích a Austrálií o dodávce uranu.

Japonská vláda pracuje na obnovení výroby v některých svých jaderných reaktorů navzdory odporu veřejnosti, zatímco ostatní asijské národy vykročili vpřed , aby zaujaly japonské vedoucí postavení asijského jaderného vůdce.

Nicméně růst jaderné energetiky v Asii a dalších oblastech bude vyvážen odstavováním přibližně dvou stovek reaktorů převážně v Evropě, USA a Rusku. Veřejné mínění v těchto regionech bude zásadní pro vývoj a výstavbu reaktorů následující generace a splnění jaderných požadavků stanovených plánem 2DS.

Ve finální zprávě OSN z května 2014 o vlivech katastrofy ve Fukušimě vyšetřovatelé poznamenali, že zatímco radiace sama o sobě pravděpodobně nebude mít žádné následky na zdraví, nejzávažnější důsledek bude pravděpodobně psychologický.

„Nejvýznamnější vlivy na zdraví jsou duševní a společenské, vztahující se k obrovskému účinku zemětřesení, vlně tsunami, jaderné havárii a strachu spojeného s vnímáním rizika z expozice ionizujícímu záření.“

Skutečné problémy jaderné energetiky spočívají především v bezpečnostních normách, likvidaci odpadu a obavách ze šíření jaderných zbraní. O těchto problémech by mělo být racionálně diskutováno, s cílem zajistit co nejlepší řešení.

V době úsilí o zmírnění změny klimatu, zoufalé potřebě nízkouhlíkaté náhrady uhlí a plynu se zdá, že zdrojem špatné image jaderné energetiky je masový strach z atomové katastrofy, která popírá vědecké závěry.

Citát z inauguračního projevu presidenta Roosevelta z roku 1933: „Jediná věc, které se musíme bát, je strach sám – bezejmenný, bezdůvodný, neoprávněný děs, který ochromuje potřebné úsilí změnit ústup na postup.“