K otázce výstavby nového jaderného bloku v Dukovanech

DomůNázoryK otázce výstavby nového jaderného bloku v Dukovanech

Shrnutí:

  • Lze se důvodně domnívat, že náklady na plánovanou výstavbu EDU II nebudou uváděných 160 mld. Kč, ale výrazně více. Dle existujících zkušeností s výstavbou jaderných bloků lze očekávat navýšení nákladů v průběhu výstavby v rozsahu cca 2,2 až 2,4násobku původního rozpočtu, v tomto případě tedy nejméně 350 až 385 mld. Kč (suma, která odpovídá až ¼ výdajů státního rozpočtu v roce 2019).
  • Pouze přípravná fáze projektu vyjde na desítky mld. Kč, a to i v případě, že se k výstavbě nového bloku nakonec nepřistoupí.
  • I pokud dojde k zahájení výstavby, neexistuje záruka, že bude projekt také úspěšně dokončen.
  • Časový plán počítající se spuštěním nového zdroje v roce 2036 se jeví jako nereálný. Pokud bude tento projekt vůbec kdy dokončen, nelze očekávat, že se tak stane dříve, než v první polovině 40. let tohoto století.
  • Dle analýzy ČEPSu je možné odstavit stávající uhelné elektrárny, aniž by muselo dojít k výstavbě nového jaderného bloku.

Úvod

Ještě v průběhu nouzového stavu schválila česká vláda, v režimu „tajné“, návrhy dvou smluv o podpoře výstavby nových jaderných bloků v ČR. Schválení podoby třetí smlouvy je podmíněno přijetím zákona o podpoře jaderných zdrojů, který má upravovat podmínky, za kterých bude stát elektřinu z těchto zdrojů vykupovat. Předkladateli zákona, ministru průmyslu a obchodu Karlu Havlíčkovi (ANO), se přitom podařilo prosadit výrazné zkrácení připomínkového řízení a současně omezit počet subjektů, které se k tomuto zákonu mohou vyjádřit.

Dle současné podoby návrhu zmíněného zákona mají být případné finanční ztráty z výstavby a provozu nových zdrojů přeneseny na koncové spotřebitele s odkazem na zákon č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie. V tuto chvíli přitom není jasný způsob, jakým se má případná „jaderná přirážka“ stanovit, ani její výsledná výše. Ta bude záviset mj. na tom, jaké budou celkové náklady na výstavbu nového zdroje.

V této souvislosti logicky vyvstává otázka, jaký je odhad nákladů na výstavbu nového bloku jaderné elektrárny Dukovany (EDU II), případně jak se tento odhad může lišit od nákladů skutečných.

Aktuální cena, kterou v souvislosti s EDU II zmiňuje ředitel společnosti ČEZ Daniel Beneš, je 6 mld. euro, což je dle současného kurzu přibližně 160 mld. Kč. Stát by se měl na financování podílet ze 70 %, zbylých 30 % má uhradit ČEZ (který je však ze 70 % vlastněn státem). Premiér Andrej Babiš (ANO) přitom počítá s výběrem dodavatele do konce roku 2022, zahájením prací v roce 2029 a jejich dokončením v roce 2036.

Přehled aktuálních projektů

Určitou představu, jaké jsou skutečné náklady na výstavbu nových jaderných bloků, lze získat z přehledu jaderných elektráren, které jsou aktuálně ve výstavbě, viz následující tabulka.

Rok zahájení výstavby Země Název Instalovaný výkon Původní odhad nákladů Aktuální odhad nákladů Přepočet na
1200 MW instalovaného výkonu
Plánovaný rok dostavby
(délka výstavby)
2005 Finsko Olkiluoto 3 1720 MW 3,2 mld. EUR 11 mld. EUR 206 mld. Kč 2021
(16 let)
2007 Francie Flamanville 3 1750 MW 3,3 mld EUR 12,4 mld EUR 228 mld. Kč 2023
(16 let)
2008 Slovensko Mochovce 3 & 4 942 MW 2,4 mld. EUR 5,67 mld. EUR 194 mld. Kč 2020
(12 let)
2013 USA Vogtle 3 & 4 2500 MW 14 mld. USD 17,1 mld. USD 195 mld. Kč 2021-2022
(8-9 let)
2018 Velká Británie Hinkley Point C 3440 MW 19,6 mld. GBP 23,5 mld. GBP 240 mld. Kč 2025
(7 let)
Tabulka 1 – přehled jaderných elektráren, které se aktuálně nacházejí ve fázi výstavby. V případě elektrárny Mochovce jsou uváděny pouze náklady na dostavbu dvou bloků, jejichž stavba byla v minulosti přerušena, nikoli náklady celkové. Ve všech případech se jedná o tzv. overnight costs, tedy náklady bez započtení úrokových sazeb.

Autor záměrně uvádí pouze elektrárny, jejichž výstavba probíhá ve střední a západní Evropě, případně USA, zejména z toho důvodu, že podmínky ve sledovaných zemích lze srovnávat s podmínkami v ČR (na rozdíl od projektů, které jsou realizovány například v Asii). U zmíněných projektů lze navíc relativně snadno dohledat ověřitelné údaje, což o elektrárnách v jiných zemích neplatí (např. pro běloruskou elektrárnu Astravec se uvádí široké rozpětí nákladů mezi 5 a 22 mld. USD). Provedený přepočet na 1200 MW instalovaného výkonu souvisí s výkonem, který vychází z dříve předložené žádosti o povolení umístění stavby nového jaderného zdroje.

Z tabulky lze vyčíst mj. to, že aktuální náklady na výkon, který odpovídá EDU II, jsou výrazně vyšší, než uvádí ČEZ. Průměrná hodnota u těchto pěti projektů je přibližně 213 mld. Kč na 1200 MW instalovaného výkonu, tj. cca o jednu třetinu více, než je odhad pro EDU II. Současně je důležité si uvědomit, že tyto hodnoty nejsou konečné, resp. že časem může dojít k jejich dalšímu nárůstu.

Zajímavé je také sledovat, jak se v případě uvedených elektráren vyvíjely původně odhadované náklady v porovnání s aktuálními čísly. Z přehledu je patrné, že o čím starší projekt se jedná, tím vyšší je růst očekávaných nákladů na jeho dokončení. Např. u francouzské jaderné elektrárny Flamanville 3, jejíž stavba byla zahájena v roce 2007, je aktuální odhad téměř 4krát vyšší, než byla původně očekávaná suma. U britské elektrárny Hinkley Point C došlo zatím k navýšení pouze o 20 %, mj. proto, že je ve výstavbě teprve dva roky, a proto se u ní nestihly projevit jevy, které budou popsány dále. V průměru došlo u pětice sledovaných projektů o navýšení původního rozpočtu o 140 %. Pokud bychom toto číslo vztáhli k odhadu ČEZu pro EDU II, dostáváme se na částku přes 385 mld. Kč.

Zmíněný růst nákladů souvisí mj. s překračováním původně stanovených termínů. Průměrná plánovaná délka výstavby je u těchto projektů nyní 12 let. Pokud by se začalo s výstavbou EDU II podle plánu v roce 2029, došlo by analogicky ke zprovoznění nového zdroje až ve 40. letech tohoto století.

Lze oprávněně namítnout, že odhad na základě tak malého vzorku nemá dostatečnou vypovídací hodnotu. Jednotlivé projekty se od sebe navíc velmi liší. V případě slovenské elektrárny Mochovce 3 & 4 se v podstatě jedná o dokončení dvou bloků, jejichž stavba byla nejdříve zahájena v roce 1987, aby byla následně na více než 20 let přerušena. Zde stavěné reaktory VVER 440/213 tak budou nejspíše posledními dokončenými zástupci tohoto typu na světe. U finského projektu Olkiluoto 3 jde pro změnu o první elektrárnu s reaktorem typu EPR, který vznikl jako společný projekt Francie a Německa. Každý projekt tak má určitá specifika, která mají vliv na výsledné náklady. V prvním případě jde mj. o problémy spojené s navázáním na v minulosti provedené stavební práce nebo integrací bezpečnostních norem, které byly v průběhu dostavby zpřísněny v souvislosti s proběhlou nehodou v japonské Fukušimě. V případě druhém jde o obtíže spojené s implementací nových technologií a nezvládnutí práce se subdodavateli.

Historické zkušenosti

Kromě přehledu aktuálních projektů lze využít například srovnání, které v roce 2014 provedl tým kolem prof. Benjamina K. Sovacoola, který působí na univerzitách v dánském Aarhusu, anglickém Sussexu nebo americkém Vermontu. Provedená studie s názvem An International Comparative Assessment of Construction Cost Overruns for Electricity Infrastructure  se týká celkem 401 projektů v oblasti výstavby elektráren a přenosových vedení, které byly realizovány v 57 zemích (především v Evropě a USA) mezi léty 1936 a 2014. Jaderné elektrárny pak zastupuje vzorek 180 dokončených reaktorů. Studie se primárně zaměřila na překročení očekávaných nákladů během procesu výstavby, přičemž jednotlivé projekty byly rozděleny dle zdroje energie na elektrárny vodní, jaderné, tepelné (spalující fosilní paliva), solární (fotovoltaické i solární termální) a větrné plus zmíněná přenosová vedení jakožto nedílnou součást energetické infrastruktury. Výsledek tohoto srovnání zachycuje graf č. 1.

Graf 1 – porovnání projektů v rámci energetické infrastruktury s ohledem na průměrné navýšení původního rozpočtu (šedé sloupce) a podíl projektů, kterých se toto navýšení týkalo (modré sloupce). Zkratka „Trans“ označuje kategorii výstavby přenosových vedení. Převzato ze studie „An international comparative assessment of construction cost overruns for electricity infrastructure“.

Jak je z grafu patrné, nejvyšší nárůst nákladů byl zaznamenán u jaderných elektráren, a to v průměru o 117 %, tedy více než dvojnásobek původních rozpočtů. Pro srovnání, u solárních elektráren to bylo pouze 1,3 %. Kategorie jaderných elektráren současně vykázala nejvyšší podíl projektů, u kterých došlo k překročení rozpočtu – problém se týkal 175 ze 180 zkoumaných případů.

Pokud bychom vztáhli zjištěné hodnoty na případ EDU II, vychází odhadované náklady na téměř 350 mld. Kč.

Jiná práce od stejných autorů s názvem Construction Cost Overruns and Electricity Infrastructure: An Unavoidable Risk? je věnována mj. zpoždění projektů v průběhu výstavby. Dle tohoto zdroje bylo v případě jaderných elektráren průměrné zpoždění o 64 % oproti původnímu časovému plánu, viz graf 2. Opět vztaženo na případ EDU II, výstavba by netrvala 7, ale 11,5 roku.

Graf 2 – porovnání překročení časových plánů výstavby (sloupce) a podíl projektů, u kterých došlo k překročení plánovaného rozpočtu (křivka). Převzato ze studie Construction Cost Overruns and Electricity Infrastructure: An Unavoidable Risk?

Studie dále zkoumá enormní navýšení rozpočtu (v průměru o již zmíněných 117 %) v porovnání s relativně nižší časovou prodlevou (v průměru o 64 %). Dle autorů je to v případě jaderných elektráren způsobeno tou skutečností, že při rostoucím zpoždění se vytváří tlak na rychlejší dokončení projektů, což je provázeno zvýšenými náklady na mzdy a zkrácení dodacích termínů.

Mezi další důvody překročení původních nákladů může dle autorů zmíněné studie patřit:

  • Vliv zpřísňujících se bezpečnostních opatření v souvislosti s proběhlými nehodami (v originále „regulatory ratcheting“): pokud v průběhu výstavby jaderné elektrárny dojde někde ve světě k jaderné havárii (např. nehody v Three Mile Islandu, Černobylu nebo Fukušimě), znamená to výrazné zpřísnění bezpečnostních opatření a souvisejících norem pro celý sektor. To v důsledku znamená zásahy do již existujícího návrhu, které se negativně odráží na výsledných nákladech.
  • Vliv negativní křivky učení, která představuje stav, kdy namísto toho, aby společně s každým dalším projektem díky vlivu rostoucích zkušeností klesaly náklady na jeho realizaci, dochází k pravému opaku. Dle Leny Christiansson z Mezinárodního institutu pro analýzu aplikovaných systémů, který sídlí ve Vídni, lze obecně u velkých projektů, které sestávají z velkých stavebních jednotek, pozorovat nižší učební efekt ve srovnání s projekty, které jsou založeny na využití vyššího počtu standardizovaných dílů. Výskyt tohoto jevu u jaderných elektráren potvrzuje další Sovacoolova studie nazvaná „Risk, Innovation, Electricity Infrastructure and Construction Cost Overruns: Testing Six Hypotheses„. Jedna ze zkoumaných hypotéz sleduje přítomnost křivky učení u jednotlivých projektů z oblasti energetické infrastruktury (použitý vzorek projektů odpovídá výše citovaným studiím). V případě jaderných elektráren se ukázalo, že v čím pozdějších letech byl projekt dokončen, tím vyšší bylo překročení původně plánovaných nákladů, viz graf 3a. Naopak u projektů solárních elektráren, které typicky sestávají z většího množství stejných dílů, došlo k opačnému jevu – v čím pozdějších letech byl projekt dokončen, tím nižší byly výsledné náklady, viz graf 3b.
Graf 3a – křivka znázorňující nárůst překročení očekávaných nákladů při výstavbě jaderných elektráren dle roku dokončení jejich výstavby. Převzato ze studie dostupné online zde..
Graf 3b – křivka znázorňující pokles překročení očekávaných nákladů při výstavbě solárních elektráren dle roku dokončení jejich výstavby. Převzato ze studie dostupné online zde.
  • Vliv absence standardizovaného designu v oblasti výstavby jaderných elektráren. Dopady tohoto jevu úzce souvisí se zmínkou o standardizovaných dílech u předchozího bodu. Zatímco v podstatě každý projekt jaderné elektrárny je místně specifický a (z vícero důvodů) využívá na míru vyrobených komponent, např. právě u fotovoltaických elektráren se jedná o kombinaci velkého množství standardizovaných dílů, které lze vyrábět dle stejného designu a ve velkých sériích.
  • Vliv politické podpory – tato teze předpokládá, že jaderná energetika byla v některých zemích podporována nikoli pro svoji ekonomickou výhodnost, ale z jiných, často politických důvodů. Autoři uvádí příklad USA, kde se jaderná energie stala předmětem soupeření se Sovětským svazem, nebo Francie, kde se měla podílet na rekonstrukci národní identity a opětovném ustavení této země jakožto globální velmoci. V obou případech hrály ekonomické aspekty podružnou roli.

Studie nazvaná Why are Megaprojects, Including Nuclear Power Plants, Delivered Overbudget and Late? Reasons and Remedies od Giorgia Locatelliho z Univerzity v Leedsu vidí jako jednu z příčin neúměrného navýšení rozpočtu jaderných elektráren jejich komplexitu. Zde je na místě si uvědomit, že jaderné elektrárny patří k nejsložitějším člověkem vytvořeným technickým dílům. Při jejich stavbě a následném provozu je nutné kombinovat množství zcela odlišných disciplín. Kromě samotného jaderného inženýrství mezi ně patří např. stavební a elektroinženýrství, oblast informačních technologií, strojní a materiálové inženýrství, ale také geologie, psychologie, kybernetická bezpečnost ad.

Další vrstvu komplexity jaderných projektů pak představuje jejich organizace podléhající striktní a do značné míry specifické regulaci. Ta s sebou přináší některé nežádoucí jevy, mezi které patří další navýšení nákladů dodavatelských řetězců v porovnání s nejadernými projekty.

Nezdařené projekty

I přestože dojde k zahájení výstavby nového jaderného bloku, neexistuje záruka, že bude také dokončen, případně že dojde k jeho spuštění. Tuto zkušenost lze mimo jiné sledovat i u většiny států sousedících s ČR.

První takový případ se udál v Rakousku, kdy se v roce 1978 vyslovila těsná většina hlasujících v celostátním referendu pro nespuštění kompletně dokončené jaderné elektrárny Zwentendorf. V pozadí tohoto referenda stál mj. politický boj o křeslo tehdejšího kancléře, který s jeho výsledkem spojil své setrvání ve funkci. Celkové náklady na výstavbu vč. následné údržby a pozdějšího vyřazení dosáhly cca 14 mld. šilinků.

Referendum udělalo definitivní tečku také za projektem polské jaderné elektrárny Żarnowiec, jejíž výstavba byla zahájena v roce 1982, aby byla o 7 let později pozastavena z rozhodnutí předsedy polské vlády. V hlasování, které se následně konalo v Gdaňském vojvodství, se více než 86 % voličů vyjádřilo proti dokončení elektrárny – veřejnost měla v čerstvé paměti události spojené s nehodou v ukrajinském Černobylu. Před zastavením prací byly ovšem proinvestovány nemalé finanční prostředky, neboť v areálu elektrárny bylo postaveno několik desítek budov. Samotná budova prvního ze dvou plánovaných reaktorových bloků byla dokončena ze 40 %. Celkově bylo na výstavbu elektrárny a následné související náklady vyčerpáno přibližně 84 % původního rozpočtu.

Pohled na nedokončenou polskou jadernou elektrárnu Żarnowiec. Převzato z Wikipedie.

V případě elektrárny Greifswald, nacházející se na území někdejší NDR, bylo postaveno celkem 6 reaktorů z plánovaných 8. Pátý reaktor byl ovšem v provozu pouze několik týdnů, šestý – byť plně dokončený – nebyl nikdy spuštěn.

Ukončení provozu, resp. nespuštění již dostavěného reaktoru, souviselo s rozhodnutím vlády nově sjednoceného Německa, která podmínila další fungování splněním západních bezpečnostních standardů. Přestavba stávajících bloků však byla vyhodnocena jako ekonomicky nerentabilní. Stejný osud postihl také ex-východoněmeckou elektrárnu Stendal. První z jejích bloků byl přitom dokončen z 85 %, druhý z 15 %.

Při pohledu na situaci ve Spojených státech lze zjistit, že od minulého století zde došlo ke zrušení výstavby více než 160 jaderných reaktorů, přičemž u více než 40 z nich byly zahájeny stavební práce.

Poslední z těchto případů představuje projekt výstavby 2 bloků v elektrárně Virgil C. Summer. Jejich stavba, která byla zahájena v roce 2013, byla sužována neustálými zpožděními a nárůstem rozpočtu. Tyto problémy nakonec přispěly ke krachu dodavatelské firmy (která se v minulosti mj. ucházela o dostavbu jaderné elektrárny Temelín), přičemž většinový vlastník projektu se krátce na to, v obavě z dalšího zpoždění a růstu nákladů, rozhodl celý projekt raději ukončit. Mezitím bylo proinvestováno na 9 mld. USD (v přepočtu více než 200 mld. Kč). Celkové náklady na dokončení elektrárny byly odhadnuty na cca 23 mld. USD (více než 500 mld. Kč).

Pohled na staveniště 2. a 3. bloku elektrárny Virgil C. Summer, jejíž stavba byla zastavena v roce 2017. Převzato z webu cleanenergy.org

Závěr

Na základě skutečností uvedených v předchozích kapitolách se lze důvodně domnívat, že náklady na plánovanou výstavba EDU II nebudou uváděných 160 mld. Kč, ale výrazně více. Dle existujících zkušeností s výstavbou jaderných bloků, lze očekávat navýšení nákladů v průběhu výstavby v rozsahu cca 2,2 až 2,4násobku původního rozpočtu, v tomto případě tedy nejméně 350 až 385 mld. Kč (suma, která odpovídá až ¼ výdajů státního rozpočtu v roce 2019). Stále je však řeč o tzv. overnight costs, tedy nákladech bez započtení úrokových sazeb, resp. souvisejících finančních výdajů.

Pouze přípravná fáze projektu vyjde na desítky mld. Kč, a to i v případě, že se k výstavbě nového bloku nakonec nepřistoupí.

I pokud dojde k zahájení výstavby, neexistuje záruka, že bude projekt také úspěšně dokončen. K jeho přerušení či úplnému zastavení může dojít např. z politických, bezpečnostních, případně finančních důvodů.

Časový plán počítající se spuštěním nového zdroje v roce 2036 se jeví jako nereálný. Pokud bude tento projekt vůbec dokončen, nelze očekávat, že se tak stane dříve než v první polovině 40. let tohoto století.

Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem je namístě otázka, zdali je výstavba EDU II bezpodmínečně nutná, zvláště s ohledem na chystané ukončení výroby elektřiny z uhelných zdrojů. Dle údajů z nezávislé analýzy spol. ČEPS, která v ČR zajišťuje provoz přenosové soustavy, je tento scénář možný. Po odstavení stávající dukovanské jaderné elektrárny v letech 2035-2037 a následném ukončení výroby z uhelných zdrojů do roku 2040, by těžiště výroby elektřiny spočívalo především na obnovitelných zdrojích energie, zejména fotovoltaických (15,3 GW instalovaného výkonu) a větrných elektrárnách (4,7 GW). Stabilitu sítě by v tomto případě zajišťovaly mj. plynové elektrárny (4,8 GW) a bateriová akumulace (812 MW).

O autorovi:

Autor vystudoval mj. obor Energetická a procesní zařízení na VUT v Brně. Jako projektant v minulosti pracoval např. na projektech sanace těžby uranu ve Stráži pod Ralskem nebo dostavbě jaderné elektrárny Mochovce. Nyní působí jako manažer v oblasti vývoje a výroby elektrických strojů. Kromě toho pracuje jako analytik pro organizaci Fakta o klimatu.

Štítky: Názor