COP21 v Paříži - Bezuhlíková ekonomika v roce 2050?

Před čtyřmi dny došlo v Paříži k představení nejaktuálnější mezinárodní úmluvy o boji proti globální změně klimatu. Na čem konkrétně se téměř 200 národů dohodlo? Dospěla konference COP21 ke konkrétním závěrům a nastolila strategii, jak se vypořádat s nárůstem uhlíkových emisí? Či potvrdila slova skeptiků tvrdících, že výsledky klimatických konferencí jsou nedostačující a hraje se spíše o geopolitické zájmy?

Zúčastnění politikové se po skončení dvoutýdenního jednání usmívali a byli plní optimismu. Nezávislí pozorovatelé jsou již ve svém hodnocení značně střízlivější a například Richard Chatterton, jenž vede oddělení klimatické politiky v Bloomberg New Energy Finance, kritikou nešetřil.

„Dohoda, kterou se podařilo dojednat v Paříži, je slabá, ambice reálně bojovat proti změně klimatu nedostatečné a smlouva spíše jen ponouká jednotlivé státy, aby v budoucnu dělaly více.“

Richard Chatterton, vedoucí oddělení klimatické politiky pro Bloomberg New Energy Finance

Prvotní analýzy dokumentu se tak shodují, že klimatická konference COP21 ukázala cestu, její závěry a principy jsou však těžko vynutitelné.

Jedním ze stěžejních cílů konference bylo výrazně podpořit investice do nízkouhlíkových odvětví a redukovat světovou závislost na fosilních palivech. O čem se tedy ve světě v souvislosti s COP21 nejvíce debatuje?

Teplotní cíl

Konečná formulace vybízí k udržení globálního nárůstu teplot pod hranicí + 2 °C ve srovnání s průměrnými teplotami v preindustriální době (cca. 1750), avšak se snahou udržet tento nárůst pod + 1,5 °C.

To je více, než v co mnohé země doufaly, nicméně nedostačující pro požadavky ostrovních a dalších zranitelných států, jež usilovaly, aby + 1,5 °C byl absolutní limit. Nižší teplotní požadavek oteplení byl nicméně v Paříži poprvé uznán jakožto oficiální aspirace zúčastněných zemí.

Dlouhodobé emisní cíle

Praktickou cestou k výše uvedenému teplotnímu cíli je redukce emisí skleníkových plynu, především oxidu uhličitého. Pařížské dohody zde artikulují dva cíle:

1. V první řadě dosáhnout emisního vrcholu co nejdříve a zároveň uznat, že to rozvíjejícím se zemím může trvat déle.
2. V druhé polovině tohoto století, nastolit tzv. „neutralitu skleníkových plynů,“ která je definována jako rovnováha mezi emisemi a „uskladňováním“ CO2 pramenícího z lidské činnosti.

V rámci COP19 ve Varšavě došlo k požadavku na vytvoření „zamýšlených národních plánů“ v boji s globálním oteplováním (INDCs). V Paříži poté přes 180 zemí světa zodpovědných za více než 90 % světových emisí CO2 tyto plány představilo.

Zmiňované národní plány INDCs mají být každých pět let aktualizovány, přičemž každý následující plán má představovat posun směrem kupředu vzhledem k předchozímu a má reflektovat „nejvyšší možné ambice“ dané strany.

Úmluva dále nabádá, nicméně nevyžaduje, aby jednotlivé státy vytvořily a komunikovaly dlouhodobou strategii pro nízkouhlíkovou národní ekonomiku.

Přestože pařížská dohoda pobízí země, aby ustanovily národní opatření v rámci snižování svých emisí, zavedení INDCs či dosažení v nich stanovených cílů není smluvně vymahatelné. To je asi největším zklamáním pro ty, jež chtěli vyslat jasnou zprávu pro investory do čisté energetiky a  nízkoemisní dopravy.

Financování

Otázka peněz byla podle očekávání jedním z nejnapjatějších témat diskuze. Na jedné straně stály rozvojové země požadující záruky, že jejich finanční podpora bude výrazně zesílena. Na straně druhé poté rozvinuté státy, tlačící na bohatší rozvíjející se země (např. Čína, Indie či Brazílie), aby také přispěly.

Výsledkem je kompromis, kdy vyspělé státy budou pokračovat ve finanční podpoře adaptace a zmírnění dopadů globální změny klimatu na rozvojové země. Zároveň jsou ostatní státy vyzvány tuto snahu podpořit dobrovolně.

Rozhodnutím COP21 je také prodloužit dříve stanovený objem této podpory, 100 miliard USD ročně, do roku 2025 s tím, že poté bude stanovena nová, vyšší částka.

Těchto 100 miliard USD je ovšem z oficiálního textu vypuštěno a je pouze zmíněno v textu o rozhodnutí, který smlouvu doprovází. To je viděno jednak jako výhra USA, jež nechtěly poskytnout legální budoucí finanční závazek, ale také jako kompromis výměnou za „silné“ znění textu o diferenciaci.

Obchodování s emisemi a transparentnost

Přestože dokument explicitně nepoužívá termín „tržní opatření“ (z anglického market-based mechanisms) – jakožto ústupek koalici zemí, jež s jeho použitím nesouhlasí – mluví se o možnosti jednotlivých stran používat „mezinárodně přenesené výsledky snižování emisí“ (z anglického internationally transferred mitigation outcomes) na cestě k dosažení svých INDCs.

To invokuje pokračování globálního trhu s uhlíkovými emisemi, přičemž dohoda vyzívá k vytvoření účetnických principů pro transakce mezi jednotlivými INDCs, tak aby nedocházelo ke „dvojitému započítání“, kdy jsou emisní povolenky použity více než jednou.

Konkrétní mechanismy, jež mají zajistit dohodě větší transparentnost, jsou analytiky označovány jako „flexibilní“.

Všechny země, s výjimkou malých ostrovních států a nejméně rozvinutých zemí, mají za úkol poskytnout zprávu o svých pokrocích v rámci INDCs každé dva roky. Rozvinuté země by pak měly informovat o podpoře, kterou poskytly, rozvíjející státy by měly informovat o obdržené podpoře a všechny smluvní strany by měly uvést údaje v rámci svých adaptačních opatření.

I takováto, alespoň kompromisní, monitorovací pravidla byla převážně výsledkem snahy USA a EU zajistit, aby i Čína byla pod kontrolními mechanismy.

Legální charakter smlouvy a princip diferenciace

Pařížská dohoda je smlouvou dodržující mezinárodní právní úmluvy, avšak pouze některá její ustanovení jsou právně závazná.

Pro několik zemí bylo klíčovým bodem vyjednávání právě o tom, které sekce smlouvy budou doporučující, a které závazné. Zmiňovány jsou především Spojené Státy Americké, jež požadovaly dohodu, kterou může prezident Obama podepsat i bez toho, aby s ním musel souhlasit i kongres.

Možná nejdůležitějším bodem jednání se tak ve světle předešlého stal princip „společných, ale rozdílných povinností a příslušných schopností“. Jinými slovy, jak vytvořit demarkační čáru mezi rozvinutými a rozvojovými zeměmi.

Chudší země, i nevýrazněji Indie, se za každou cenu snažily, aby definice „bohatých a chudých“ podle Organizace spojených národů z roku 1992 zůstala neměnná. EU a USA se pak logicky dožadovaly oddělení jedněch z největších světových ekonomik, jakými jsou Čína a Indie, od nejchudších států na zemi.

Toto kolo vyhrály rozvojové země s tím, že rozdělení „kdo je kdo“ je v konečné formulaci křišťálově čisté. V článku 4, paragraf 4 pak stojí: „Rozvinuté země musí pokračovat jakožto lídři ve snaze podniknout celoplošná opatření vedoucí k dosažení emisních cílů. Rozvojové země by měly zvýšit své redukční cíle a jsou nabádány, aby postupně podnikly celoplošná opatření v rámci svých různorodých domácích okolností.“

To ve své podstatě znamená, že rozvojové země nemají žádnou povinnost zavázat se k národním emisním limitům, a to bez časového omezení.

Ztráty a škody

Ztráty a škody způsobené globální změnou klimatu mají poprvé svůj vlastní článek v rámci klimatických dohod. To je viděno jako vítězství pro malé ostrovní státy a ostatní země vysoce ohrožené změnou klimatu. Má tak dojít k vytvoření mechanismu, jenž pomůže zranitelným státům vyrovnat se s nevyhnutelnými důsledky, zahrnujícími výskyt extrémního počasí i ostatních vlivů s pomalejším nástupem, jako je růst hladin moří a oceánů.

Na naléhání rozvinutých států pod vedením USA dodatečné rozhodnutí COP upřesňuje, že provize vzniklé v rámci „ztráty a škod“ neposkytují základ pro vymáhání kompenzace či odpovědnosti.

Paříž není jen o COP21

Oficiální vyjednávání na úrovni států jsou jen jednou stranou mince klimatických konferencí. V rámci enormní aktivity obklopující formální vyjednávání přislíbily jednotlivé vlády, různé organizace i jiná uskupení celou řadu emisních opatření, investičních projektů a národních iniciativ.

Rozvinuté země kolektivně přislíbily 19 miliard USD na pomoc rozvojovým státům a USA samotné pak oznámily, že zdvojnásobí svou podporu adaptačním programům na 800 miliard USD ročně. Vietnam, stále považovaný za rozvojovou zemi, přislíbil 1 milion USD na nový Zelený klimatický fond a vůbec poprvé se zavázaly přispět také samotná města (např. Paříž) a provincie (např. kanadský Québec).

Vlády rovněž zahájily sdílené iniciativy. Indie a Francie tak vedly koalici 120 zemí k vytvoření Mezinárodní solární aliance podporující solární energetiku v rozvojových zemích. Více než 20 zemí ustanovilo Inovační misi, s cílem zdvojnásobit objem veřejných financí plynoucích do výzkumu a vývoje čistých energetických technologií v průběhu následujících 5 let.

Již dříve jsme informovali o iniciativě Billa Gatese, Marka Zuckerberga, Richarda Bransona, Jeffa Bezose a dalších 24 multimiliardářů, kteří ustanovili vznik Průlomové energetické koalice, která má nalákat více soukromého kapitálu pro obnovitelné zdroje energie.

V průběhu celého roku 2015 pak Francie nabádala nestátní aktéry, aby demonstrovali svou podporu prostřednictvím portálu NAZCA, kde mohli i oni zapsat svá opatření v boji s globální změnou klimatu. V minulém týdnu zaznamenal tento portál přibližně 11 000 závazků od 2250 měst, 150 regionů, 2025 společností, 424 investorů a 235 veřejných organizací.

Tento naprosto bezprecedentní zájem a angažovanost v agendě COP na všech úrovních společnosti tak ukazuje, že klimatická smlouva může i přes své nedostatky vést k rychlejší akci a hlavně větší spolupráci mezi jednotlivými státy.

Celý text smlouvy v anglickém originále, jež bude otevřena k ratifikaci v dubnu 2016, je k nalezení zde . Následující konference COP22, jež se má konat v marockém Marrákeši, je naplánována na listopad 2016.