Uhelná aktiva Vattenfallu v Německu se vám nevyplatí, varuje nová studie

Snaha o nákup hnědouhelných aktiv v Německu ze strany několika českých společností je tématem, kterému není v českých médiích věnována dostatečná pozornost. Jedná se přitom o významnou investici, která s sebou nese kromě vidiny zisku i řadu rizik. Tato rizika se v nové studii s názvem „Hnědouhelná aktiva Vattenfallu, riziková sázka pro investory“ snažili přiblížit autoři Julian Schwartzkopff a Sabrina Schulz, kteří studii vydali pod neziskovou organizací E3G, která se zaměřuje na témata globálního přechodu k udržitelnému rozvoji. S jakými riziky mohou počítat zájemci o německé elektrárny a uhlí, shrnuje následující článek.

Švédská společnost Vattenfall nabízí k prodeji svá hnědouhelná aktiva ve východním Německu, aby tak snížila vlastní emise CO2. Nabídka byla zveřejněna 22. září 2015 ve Financial Times a konkrétně jde o hnědouhelné elektrárny (Jänschwalde, Boxberg, Lippendorf a Schwarze Pumpe), připojené povrchové doly a vodní elektrárny poblíž dolů. Ocenění aktiv se pohybuje od 468 mil. € (Energy Brainpool) do 3 mld. € (LBBW). Prodej je řízen bankou Citibank.

Nabídku předložily české společnosti EPH, ČEZ, Czech Coal a německá společnost Steag. Kupec by měl být vybrán do poloviny roku 2016.

Nová studie, která se na tuto nabídku zaměřila, obecně říká, že existují významná rizika pro potenciální kupce, která mohou ohrozit ziskovost těchto investic. Peníze vložené do výroby elektřiny z uhlí se tak nemusí vrátit. Rizika dělí na ekonomická, politická a právní. Zmiňuje i to, že již v roce 2015 Vattenfall oznámil snížení účetní hodnoty v hnědouhelných elektrárnách a dolech o 1,9 mld. €, z důvodů slabších výrobních marží a vyššího podnikatelského rizika. Podrobně jsou jednotlivá rizika popsána níže.

Německé klimatické cíle a pozice energetiky

Německý cíl je snížit do roku 2020 emise skleníkových plynů o 40 % a do roku 2050 o 80–95 % ve srovnání s rokem 1990 (viz tabulka závazků). Klimatické cíle podporují všechny hlavní politické strany. Podle německé Rady pro životní prostředí (SRU) by měla výroba energie z uhlí být ukončena do roku 2040, což připustil i šéf odborů IG BCE Michael Vassiliadis. Podobný názor, byť mnohem citlivěji podaný zastává i německý ministr hospodářství a energetiky Sigmar Gabriel.

Při lineárním snižování emisí by dnešní emise z lignitu tvořily v roce 2035 veškeré povolené emise za sektor energetiky. Navíc by od roku 2020 muselo docházet ročně ke snížení produkce CO2 z výroby energie o zhruba 10 milionů tun, což odpovídá odstavení téměř 2,7 GW lignitových elektráren každý rok.

Hnědé uhlí má 18% podíl na celkových německých emisích CO2 a je producentem celé poloviny emisí v německé energetice. Zajišťuje ale jen 26 % výroby elektřiny. Energetika tak má významný technologický potenciál pro snižování emisí.

Politická rizika vyplývající z klimatických závazků

Energiewende je mezi Němci populární, podle průzkumů ji podporuje 57–89 % respondentů. Naopak pouze 5 % Němců je pro budoucí využívání uhlí. Je proto jisté, že politici nebudou chtít jít proti zájmům svých voličů. Nebudou-li plány v oblasti energetiky a klimatu plněny, je pravděpodobné, že přijdou další regulace.

Do roku 2030 bude muset Německo dosáhnout úspory 200 milionů tun CO2. Již dnes probíhá diskuse o nástrojích, které by mohl stát uplatnit. Přehled opatření, které byly navrženy, jsou uvedeny v tabulce. Je velmi pravděpodobné, že ještě před rokem 2020 vznikne nová regulace lignitu.

Snaha plnit cíle vyvolá(vá) dodatečná opatření

Německo neplní své plány v oblasti klimatu do roku 2020, což vyvolalo akce pro dosažení vytyčených cílů. Během roku 2015 německé ministerstvo hospodářství navrhovalo daň na emise skleníkových plynů z elektráren s největší produkcí CO2, která měla snížit emise CO2 o 22 milionů tun do roku 2020.

Daň nebyla schválena a místo ní bylo rozhodnuto o přesunu 2,7 GW výkonu hnědouhelných elektráren do speciální rezervy, díky které budou provozovatelé dostávat peníze za udržování elektráren mimo provoz, ale stále v pohotovosti pro případné poskytnutí nezbytného výkonu. Po čtyřech letech budou elektrárny v rezervě uzavřeny. Do rezervy budou v letech 2018 a 2019 převedeny i 2 bloky elektrárny Jänschwalde. Uzavřeny budou v letech 2022 a 2023.

Jako možnost se uvažovalo i zavedení kapacitních trhů, které jsou jinou formou přijaté kapacitní rezervy. Tyto trhy fungují i v jiných zemích, ale nový zákon o trhu s elektřinou je jasně odmítl a nestanovil ani možný přezkum v budoucnu.

Rezerva je riziková a zřejmě nebude stačit

Ze čtvrté oficiální zprávy o Energiewende ovšem vyplynulo, že opatření zřejmě nebudou dostačující, případně nebudou vůbec schválena. Rizika pramení z možnosti, že Evropská komise, která klimatickou rezervu klasifikuje jako státní podporu, může tuto rezervu odmítnout a označit ji jako nepřijatelnou. Před uzákoněním v Německu proto musí EK s opatřením souhlasit. Jako další potíž se ukazuje i to, že navrhovaná rezerva má snížit emise o 11 milionů tun, kdežto plán snižování emisí pro energetiku stanovuje do roku 2020 snížení o 12,5 milionů tun.

Přezkum cílů pod novou vládou

Z nového zákona o trhu s elektřinou vyplývá, že v roce 2018 proběhne přezkum výsledků snižování emisí, a pokud nebude dosaženo stanovených hodnot, dají se očekávat dodatečná opatření. V přezkumu bude významnou roli hrát i Ministerstvo pro životní prostředí, které není nakloněno energetickým společnostem. Celá debata také proběhne těsně po parlamentních volbách a bude probíhat pod jiným politickým složením a jinou vládou.

Ekonomická rizika

Energetika je oblastí, kde po mnoho desítek let platilo pravidlo velmi dlouhých rozhodovacích období. Současná situace ovšem nepřináší stabilitu a budoucí plánování je často ovlivněno dodatečnými změnami v legislativě, které nepřímým působením deformují celý systém. V současnosti proto existuje pro klasickou energetiku řada rizik, se kterými se musí provozovatelé vypořádat.

Propad cen elektřiny a plynu

Cena elektřiny v základním zatížení klesla pod 30 €/MWh a ve střednědobém výhledu není (z důvodu nadbytku výrobních kapacit) pravděpodobné, že by měla vzrůst. V minulém roce navíc OZE poprvé vyrobily větší množství energie než lignit a tento trend bude pokračovat.

Propad cen v základním zatížení je pro neflexibilní uhelné elektrárny problém, podobně jako i prodej za záporné ceny, což je jev stále častější. Například v roce 2013 pokračoval provoz lignitových elektráren na 40–50 % kapacity i při dodávkách 65 % elektřiny z OZE.

Podobně jako ceny elektřiny, klesly v roce 2015 významně i ceny plynu a ropy, které mohou na současné úrovni setrvat i několik let a být tak motivací pro využívání plynových a paroplynových zdrojů místo uhelných.

Ceny CO2 porostou

Před nedávnem proběhlo schválení reformy systému EU ETS, které si klade za cíl zvýšit cenu uhlíku ze současných hodnot pod 10 € za povolenku na výši mezi 20–30 €. Reforma zavádí takzvanou Rezervu tržní stability (MSR), která vstoupí v platnost v roce 2019 a má tak vést ke splnění celoevropského cíle pro snížení emisí CO2 o 40 % do roku 2030.

Aktuální předpovědi ceny emisní povolenky shrnuje následující tabulka. Ve všech případech se počítá s nárůstem ceny povolenky. Dle studie má většina nabízených elektrárenských bloků Vattenfallu uhlíkovou náročnost 1,15 t CO2/MWh. Německo navíc na rozdíl od ČR nezískává pro své elektrárny část povolenek zdarma, ale musí je nakupovat v aukcích. Každé zvýšení ceny povolenky o 1 € přitom pro lignit znamená ztrátu 0,5 €/MWh. Pokud by tedy ceny uhlíku vystoupaly na 16 €. Při současné produkci Vattenfallu (55 TWh) by zisk klesl ročně o 220 milionů €.

Nové limity na znečištění a sanace pozemků

Od roku 2021 je očekáváno zpřísnění limitů průmyslových emisí stanovených dle směrnice EU (IED). Nový dokument s referenčními hodnotami má být připraven do roku 2017 a nové standardy mají být zavedeny následně do čtyř let.

Limity si vynutí dodatečné investice do snížení produkce SO2, NOx, rtuti a prachu. Z toho vyplývající náklady na obnovu jsou vyčísleny na minimálně 149,2 milionů € a každoroční provozní výdaje mají být dodatečných 25,2 milionů €. I zde však hrozí, že předpokládané náklady mohly být podhodnoceny.

Těžební společnosti také dle federálního báňského zákona nesou odpovědnost za obnovu pozemků po využití těžby. Odhadnout cenu za budoucí sanaci je náročné a na tuto činnost má v současnosti Vattenfall na účtech kumulované závazky ve výši 1,1 mld €. To, zda je tato výše dostatečná, bude záviset na přesnosti využívaných modelů.

Právní rizika

Nedávné rozsudky Německého ústavního soudu a Evropského soudního dvora posílily právní postavení občanů a sdružení. Těžba uhlí je jednou z problematických oblastí, kterou občané ve většině případů nesou s nelibostí.

Odpovědnost za znečištění a škody na infrastruktuře

Německý zákon o vodách dává pravomoc dodatečně tvořit závazky pro provozovatele povrchových dolů. Vattenfall byl již několikrát žádán ze strany organizací chránících životní prostředí o omezení znečištění řeky Sprévy železitým okrem a sulfáty. Pokud by vznikl ze strany regulátora požadavek na dodatečná opatření, pro provozovatele dolu by bylo zřejmě výhodnější těžbu ukončit.

V povrchovém dolu Cottbus-Nord má při rekultivaci vzniknout umělé jezero, za které bude (jako první svého druhu) nést odpovědnost soukromá firma. Zástupci cestovního ruchu se již vyjádřili, že biosférická rezervace Spreewald (pod ochranou UNESCO) bude negativně zasažena a zřejmě budou následovat soudní spory. Podobně by se mohly domáhat odškodnění za činnost dolu Jänschwalde i Polská města Gubin a Brody.

Do budoucna také není zaručeno, že nedojde k obrácení důkazního břemena u prokazování škod na infrastruktuře související s těžbou, což by jistě vedlo k navýšení počtu zpráv o škodách a nárůstu soudních sporů.

Možnost zastavení rozšíření dolů

I přes schválení plánů na vytvoření nových dolů Welzow-Süd II a Nochten 2 není stále jasné, zda budou udělena povolení k těžbě. Proti rozšíření již byla podána žaloba, která byla následně zamítnuta. Federální správní soud ovšem rozhodl, že bude muset dojít k prodlouženému soudnímu zkoumání oprávněnosti žaloby. Celá situace se tak dále komplikuje.

Export uhlí je napadán

Export uhlí z německých dolů do českých elektráren byl již několikrát realizován. Podle německých zákonů se ovšem jedná o protiprávní jednání.

Pro získání povolení k těžbě je nutné prokázat veřejný zájem, což ovšem dle právního posudku vyžaduje, aby hnědé uhlí bylo určeno pro konkrétní elektrárnu na území státu. Doposud byla tato skutečnost regulátory opomíjena, ovšem do budoucna se situace má změnit, neboť téma exportu německého uhlí se stává politickou otázkou.

Málo diskuse o velkém tématu

Jak již bylo v úvodu zmíněno, téma prodeje hnědouhelných aktiv je v Česku mírně opomíjeno, přesto, že jde o významnou investici. Studie, která popisuje často mnoho známých faktů, se snaží shrnout všechna případná rizika, která budoucí kupec musí zvážit. Svoji studii zaslala organizace jak zájemcům o hnědouhelná aktiva, tak i majoritnímu akcionáři státní společnosti ČEZ, ministerstvu financí.

O vyjádření ke studii jsme požádali přímo i její tvůrce, aby zdůraznili nejvýznamnější rizika případného nákupu pro české společnosti.

„Časy lignitu se v Německu výrazně mění. V roce 2009 dával nákup společnosti Mibrag pro české společnosti smysl. Investice se navrátila za pouhých 6 let! Ovšem tou dobou byly ceny energií mnohem vyšší a politické prostředí bylo uhlí nakloněno mnohem více než dnes.“
Julian Schwartzkopff, autor studie o rizicích spojených s hnědouhelnými aktivy společnosti Vattenfall

Současnou nepříznivou situaci pro uhlí navíc ještě více umocňuje celosvětový obrat od uhlí a závazky přijaté na nedávné pařížské klimatické konferenci COP 21.

„Pařížská dohoda vytvořila velký tlak na německý odchod od využívání uhlí. V první řadě pak lignitu. Pokud měli investoři obavy o vyhlídky těchto aktiv i před pařížskou konferencí, tak dnes by měli být zneklidněni dvojnásobně.“
Julian Schwartzkopff