Evropská mozaika trhů s elektrickou energií

Situace na trzích s elektřinou se nejen v Evropě rychle mění. Nástup neflexibilních obnovitelných zdrojů vyvolává řadu otázek, které musíme vyřešit, chceme-li zajistit vysokou spolehlivost dodávek elektřiny pro všechny zákazníky. Jakub Kučera, analytik investiční společnosti RSJ, shrnul pro oenergetice.cz hlavní z nich.

V páté části série článků půjde o to, jak některé země v EU chtějí vyrovnávat neflexibilní výrobu ve slunečních a větrných elektrárnách. Věří vylepšenému klasickému trhu, nebo ho radši doplní nějakým kapacitním mechanismem?

Kapacitní mechanismy ano

Původně se Evropská komise stavěla ke kapacitním mechanismům chladně, protože narušují snahu vybudovat jeden robustní celoevropský trh s elektřinou. Nakonec, v reflexi určité vlastní bezmoci a ve snaze neohrožovat evropský projekt zasahováním do posvátných práv národních států, se omezila jen na jejich částečnou harmonizaci. V jejím rámci musejí národní státy například prokázat, že kapacitní mechanismy jsou nezbytně nutné.

Podle zprávy expertní skupiny, kterou komise požádala o přehled, jaká situace panuje v EU, existovalo v Evropě v roce 2015 (zpráva je ze začátku roku 2016) minimálně 28 kapacitních mechanismů v 11 zemích. Už jich bude ale více, protože ve zprávě chybí například nedávno zavedené kapacitní aukce ve Velké Británii. Další se připravují – viz mapa. Nejvýznamnější mezi nimi je britský a francouzský systém.

Britové se rozhodli pro kapacitní aukce pro jednotlivá zimní období, kdy kapacitní platbu dostanou zdroje, které nabídnou nejnižší cenu. Regulátor určí potřebné množství a producenti, kteří jsou schopni v danou dobu dodávat elektřinu do sítě, se mohou o platbu ucházet. V prosinci 2014 proběhla první aukce pro zimu 2018/2019. Důležitý je výsledek – všichni, kteří uspěli, dostali 19,4 GBP/kW. To je v dnešním kurzu asi 23 EUR/kW a vzhledem k investičním nákladům plynových zdrojů poměrně málo (okolo 900 EUR/kW pro paroplynové elektrárny a 450 EUR/kW pro plynové turbíny).

Podle odhadů konzultační společnosti LCP by se investorům vyplatilo postavit nový plynový zdroj, jen pokud by se mohli spolehnout na to, že tuto platbu obdrží celkem v deseti aukcích (tedy za deset zim). Současně by se ceny elektřiny, respektive plynu, nesměly oproti dnešku vyvinout v jejich neprospěch, a kdo si na to dnes vsadí. Z celkově poptávaných téměř 50 GW proto uspělo jen 2,9 GW nových zdrojů (a to přesto, že poté mají možnost dostat kontrakt až na 15 let). Většina platby šla na existující zdroje a něco málo dostaly projekty na vylepšení stávajících zdrojů.

Podobné výsledky přinesly následné aukce na zimní období 2019/2020 a 2020/2021. Opět se prosadily zejména stávající zdroje, tedy zejména uhlí, zemní plyn a jádro. Výrobních kapacit je na britském trhu patrně příliš a deklarovaný záměr postavit nové, flexibilní se zatím nedaří naplnit. Někteří odborníci ovšem tvrdí, že tento cíl byl stejně jen na oko a ve skutečnosti vláda chtěla podpořit stávající zdroje. Sympatická je britská snaha, byť zatím jen s omezenými úspěchy, zapojit i opatření na straně poptávky a odměnit také lepší propojení s kontinentem pomocí nového, ale i stávajícího vedení. Nové interkonektory se mohou aukcí zúčastnit také.

Francouzský systém je o něco složitější a více se podobá klasické představě o trhu. V principu Francouzi uložili společnostem, které elektřinu prodávají odběratelům, aby si pomocí speciálních certifikátů zajistily dostatečný výkon k pokrytí poptávky. Suma potřebných megawattů se přitom vypočítává z potřeb odběratelů během tuhé zimy. Současně se nastavila pravidla, jak mohou provozovatelé elektráren tyto certifikáty získat. Pokud jsou úspěšní, mohou je obchodníkům prodat. Tento mechanismus, jenž Francie zavádí od letošního roku, schválila Evropská komise na podzim loňského roku. Uvidíme, na kolik obchodníci garantovaný výkon ocení.

Kapacitní mechanismy (zatím) ne

Nejdůležitější zemí, která se prozatím rozhodla vsadit na vylepšený klasický trh, kde se pouze obchoduje s megawatthodinami (tzv. energy-only markets), je Německo. Chce, aby byl maximálně flexibilní, a velké cenové výkyvy jsou proto vítány. Víra ve správnost tohoto směru v Německu převažuje a jen několik elektrárenských společností, například e.on, by stále preferovaly nějaké kapacitní mechanismy. Pro jistotu ale německá vláda trh zajistí ještě mimotržními strategickými rezervami. Celkem jich vytvořila čtyři kategorie s různými vlastnostmi a pravidly.

Největší vášně budí pohotovostní rezerva, které se většinou přezdívá hnědouhelná nebo klimatická. V ní totiž skončily na čtyři roky ty nejšpinavější elektrárny na hnědé uhlí (celkem 2,7 GW). Německá vláda sice tvrdí, a EU to posvětila, že mají sloužit k vyrovnání situace v síti, kdyby trh nebyl schopen pokrýt poptávku, ale o pravdivosti tohoto tvrzení panují nemalé pochyby. Jednak sami Němci, například ústy státního tajemníka pro energetiku Baakeho, tvrdí, že k tomu s nejvyšší pravděpodobností nedojde.

Dále existují pochyby o technické způsobilosti těchto starých zdrojů případný výpadek vykrýt. Spolková vláda chce tímto krokem očividně napomoci splnění národního cíle snížení emisí do roku 2020, který je nyní ohrožen. Je to takový paradox. Zatímco britská a francouzská vláda platí elektrárnám, aby nezavřely své brány, německá vláda zaplatila německým společnostem, zejména RWE, za to, že své zdroje naopak vypnou.

Z německého pohledu je zajímavé zvážit možné dopady francouzských kapacitních plateb. Ty mohou mít několik kladů – jednak mohou dále snížit ceny elektřiny na německé burze, protože francouzští výrobci budou moci vyrábět za nižší ceny. Za druhé se o francouzské kapacitní platby mohou ucházet i zahraniční zdroje. Francouzští odběratelé tak mohou nakonec finančně podporovat německé elektrárny. Za třetí se Německu může hodit, že ve Francii bude i díky kapacitním platbám více zdrojů než bez nich. V případě krize by mohly stabilizovat situaci v německé síti. Samozřejmě jen za předpokladu, že je během tuhé zimy nebudou potřebovat sami Francouzi. Na druhou stranu kapacitní platby mohou mírnit cenové špičky na německém trhu. A to je ovšem přesně to, o co Němci nestojí.

V ČR zatím vážná debata o kapacitních mechanismech neprobíhá a většina aktérů je odmítá. Je ale otázka, jak se situace změní, až tento nový příjem začnou pobírat zdroje za českými humny. Kapacitní platby například v menší podobě pobírají polské zdroje a jejich rozšíření se nyní debatuje.

Co na to Brusel?

Už bylo řečeno, že přes počáteční odpor se Evropská komise s existencí kapacitních plateb smířila, respektive jim nebude aktivně bránit. Ostatně Německu odsouhlasila onu dost problematickou hnědouhelnou rezervu, která sice není kapacitní platbou sama o sobě, ale zásahem do volného trhu patrně ano. V nejnovější sadě energeticko-politických opatření, zvané zimní balíček, se alespoň snaží prosadit několik společných pravidel. Nejprve s nimi ovšem musejí souhlasit členské státy a evropský parlament. Pravidla by se měla vztahovat i na již existující kapacitní mechanismy, ačkoli nelze počítat s tím, že by platila před rokem 2020.

Státy by měly objektivně prokázat, že kapacitní platby jsou potřeba k zajištění bezpečnosti dodávek. Komise chce, aby vše probíhalo nezávisle, protože členské země to mohou vidět značně odlišně a s trochou kreativity jde ospravedlnit cokoli. Expertní skupina, která zkoumala na zakázku komise existující kapacitní mechanismy v EU, dospěla k závěru, že řada z celkových 28 mechanismů byla zavedena bez předchozího posouzení jejich nutnosti z hlediska bezpečnosti dodávek. Podle některých kritiků kapacitních plateb by toto mělo být klíčovou otázkou a komise by měla současně více usilovat o formulaci mechanismu, který jasně určí, kdy a za jakých podmínek kapacitní platby už potřeba nejsou. Jinak hrozí, že se jich už nikdy nezbavíme.

Komise chce klást důraz na to, aby mechanismy vždy zahrnovaly opatření na straně poptávky. Měly by také být otevřeny přeshraniční konkurenci a technologicky neutrální. Zvažuje se ovšem, že by neměly narušovat ani evropské ani národní plány na dekarbonizaci ekonomiky. Obecně by ale preferovat žádnou technologii neměly, i když se nevylučují požadavky na flexibilitu zdrojů, a to znevýhodňuje některé z nich.

Na druhou stranu by pět let po vstupu těchto návrhu v platnost neměly už být podporovány zdroje s emisemi vyššími než 550 g CO₂ na vyrobenou kilowatthodinu, což některé zdroje vyřazuje úplně (tento limit je dokonce natolik přísný, že patrně vylučuje i některé zdroje na zemní plyn). Tento bod je jasným adeptem na zablokování nebo značné oslabení v následném legislativním procesu. Z uvedeného je také patrné, že „zimní balíček“ je souborem návrhů k diskuzi a v konečné verzi budou jen stěží obsaženy všechny nápady. Nezřídka si ostatně protiřečí.