Energetika plná otazníků

Situace na trzích s elektřinou se nejen v Evropě rychle mění. Nástup neflexibilních obnovitelných zdrojů vyvolává řadu otázek, které musíme vyřešit, chceme-li zajistit vysokou spolehlivost dodávek elektřiny pro všechny zákazníky. Jakub Kučera, analytik investiční společnosti RSJ, shrnul pro oenergetice.cz hlavní z nich.

V předchozích dílech série šlo zejména o financování neflexibilních obnovitelných zdrojů, respektive zdrojů, které je mají vyvažovat. V šesté, poslední části série článků se zaměří na několik dalších otázek, které musíme v EU na poli elektřiny vyřešit. Někdy jde o obecné problémy přístupu k energetice, jindy o zcela aktuální a konkrétní záležitosti.

Kdo má být u kormidla

Skoro každá otázka na poli energetiky nutně vede k jedné obecnější otázce, a sice na jaké úrovni máme problémy řešit, respektive kdo má nastavovat pravidla hry. Na jednu stranu se snažíme vybudovat robustní trhy s energetickými komoditami a řada cílů je definována na úrovni EU. Na druhou stranu mají členské státy stále právo rozhodovat o svém energetickém mixu. Některé věci by bezesporu bylo lepší harmonizovat, například pravidla obchodování s elektřinou možná i podporu OZE, ačkoli doba tomu nepřeje (viz předchozí články). To je o to těžší, jelikož není vždy snadné definovat a případně uhájit zájem celku před zájmy jednotlivých států. Současně bude lepší ponechat řadu rozhodnutí na národní nebo i nižší úrovni, nemusí být vše centralizováno.

S tím souvisí ještě jedna zajímavá a důležitá otázka. Co to přesně znamená, že si členský stát může nastavit svůj energetický mix? Co u toho může porušit? Pravidla jednotného vnitřního trhu? Nebo jen pravidla hospodářské soutěže na svém území? V čem se elektřina liší od jiných komodit, včetně těch strategických, jako je zemní plyn a ropa? Zde se stát sice angažuje (určuje pravidla hry, vytváří strategické zásoby a řeší bezpečnostní aspekty à la přílišnou závislost na jednom dodavateli), ale trh zde má stále značně volnou ruku.

Jednota v rozmanitosti nebo chaos v džungli?

Co se týče celoevropské spolupráce v energetice, je zajímavý německý postoj. Němci nyní sami přiznávají, že některé své kroky, v principu celou Energiewende, měli lépe konzultovat se svými sousedy. Není pochyb o tom, že by členské země spolu v EU mluvit měly. Ale stejně si musíme položit otázku, co by vlastně podobný dialog přinesl. Stěží si představit, že by Němci své vzletné plány opustili kvůli námitkám menších sousedních zemí. Nebo jde nyní Němcům hlavně o to, aby jejich sousedi více s Energiewende počítali a připravili se na její dopady? Ideálně na vlastní účet?

To se samozřejmě týká i aktuálního volání po jednotné evropské energetické politice. I kdybychom se nějak popasovali s právem členský zemích na „národní energetický mix“, vyvstává otázka, jak by jednotná politika měla vypadat. Nějaký nekoherentní slepenec, kde si stejně každý dělá, co chce? Nebo jedna kompromisní energetické strategie? Přistoupí na ní ale třeba samotné Německo, kdyby omezovala jeho environmentální plány? Nebo jen nějaká obecná pravidla, kterých se budou všichni ochotni a schopni držet? Dohodneme se ale na něčem hmatatelném a bude to pak jednotná politika?

Je pravda, že Němce do značné míry oprávněně překvapilo, že řada jejich sousedů jakoby ignorovala Energiewende. Vždyť plány jsou schválené už přes deset let a jejich úpravy se živě diskutují. Toto nedorozumění má zčásti asi zcela jednoduchou příčinu, a to rozdílný přístup k podobným plánům a strategiím. V ČR jich například máme přehršel (kolik jsme jen měli v poslední době schválených nebo jen navrhovaných energetických strategií a dalších národních akčních plánů), ale tak nějak počítáme s tím, že se ve skutečnosti nenaplní nebo jen z části. Jsou to často jen přání na papíře. V Německu se stát svými strategiemi více méně řídí, což může nejednoho ne-Němce vyvést z míry.

Na obranu Německa a absence smysluplné česko-německé debaty o energetické politice lze také uvést skutečnost, že minimálně na české straně jsou plány poněkud zmatené a proměnlivé. Vzpomeňme například na ministra průmyslu a obchodu za ODS Martina Kocourka, který snil o osmnácti nových jaderných reaktorech. Zejména při zohlednění jisté neschopnosti evropských zemí, natož České republiky, postavit jednu jadernou elektrárnu, není divu, že se žádný dialog nekonal. K tomu je potřeba, aby na obou stranách existovaly promyšlené, realistické, s veřejností prodiskutované a proto obecně akceptované strategie. Současná česká strategie podle některých odborníků tyto požadavky nenaplňuje.

Jaké kormidlo zvolit

Otázka, jakým způsobem energetiku řídit, se dobře demonstruje na odlišných přístupech k energetické politice v Německu a u nás. Naši západní sousedé si vytyčili řadu značně ambiciózních cílů, ačkoli některé až pro rok 2050, a naznačili tak směr, kterým by se energetika a elektrárenství měly ubírat. Sloveso „měly“ je zde podstatné, protože jde o to, že tyto plány hlavně odrážejí společenskou poptávku. Ta se přitom zakládá na širokém celospolečenském koncensu, který samozřejmě nevznikal přes noc.

Politici a úředníci se následně snaží tato přání realizovat. Hledají vhodné nástroje, jak snahy o dosažení vytyčených cílů řídit, aby to bylo co nejlevnější. Německo si stále stojí za tržním hospodářstvím, a tak i v Energiewende by velkou roli měly hrát trhy. Nyní jde o to, jak je správně nastavit, aby co nejlépe splnily svou úlohu (například správně ukazovaly, co je v tom kterém kroku nejlevnější). Vše se odehrává na pozadí poněkud obecnějších, ale stále reálných, technologických předpokladů. Nemusí být ale dopředu dané, že technologický pokrok očekávání naplní. Může se stát, že v jistém slova smyslu zklame.

Mimochodem nelze ani úplně říci, že by Němci, ač to může někoho překvapit, měli vše připravené a propočítané. Například vypnutí jaderných zdrojů na jihu a výstavba větrníků na severu, které je mají zčásti nahradit, si jasně žádá nové přenosové kapacity napříč Německem. To se jednoznačně podcenilo. Do podobného ranku spadá i fakt, že na současném trhu se drží hlavně „špinavé“ hnědouhelné zdroje, které hatí německé klimatické cíle. Obdobně by bylo zajímavé vědět, jestli architekti Energiewende předpokládali pokles burzovních cen v důsledku výroby elektřiny z OZE a dopady tohoto vývoje.

Naopak česká energetická koncepce jako by vycházela z opačného přístupu. Více vychází ze známých technologií a její cíle jsou relativně konzervativní. Co se týče obecných energeticko-politických cílů, mluví sice o všech, ale neříká, který z nich má hrát prioritu. Vzhledem k tomu, že se do značné míry vylučují, to je problém. Ostatně společenská diskuze na téma, jakou elektřinu (levnou, zelenou, geopoliticky bezpečnou) si vlastně přejeme, neproběhla. Odlišný je také přístup k trhu. Koridory, které pro jednotlivé zdroje elektřiny vytyčuje aktuální Státní energetická koncepce, nezní jako silný tržní přístup, protože se za pár let může ukázat, že některá výrobní technologie je nejvýhodnější. Německá strategie má jen jeden koridor, a sice žádoucí úroveň výroby z OZE. Které zdroje a jakou měrou se na výsledném výrobním mixu budou podílet, přesně stanoveno není, ačkoli při odporu k jádru a špinavému uhlí moc možností nezbývá.

Současně v českém energetickém uvažování vystupuje trh někdy jako arbitr „správnosti“. Zejména, když se mluví o tom, jak jsou současné trhy „pokroucené“ obnovitelnými zdroji. Tento přístup může pramenit z pochopitelného odporu k plánovanému hospodářství. Zapomíná se ale na to, že trh nemusí mít za cíl nejlevnější elektřinu za každou cenu. Někdy to také zní skoro až tak, že trh není lidským výtvorem, ale jakousi entitou mimo naše rozhodování. Navíc současné trhy by patrně nezafinancovaly jadernou elektrárnu, cíl některých českých politiků a energetiků, ani kdyby výroba z OZE byla nižší.

Jak tedy máme nastavit naši energetiku? Máme být více vizionáři a spolehnout se silněji na tržní síly a lidskou invenci? Nebo spíše pro jistotu více vycházet z našich současných možností? Nic se samozřejmě nesmí přehánět, ale měli bychom si udělat jasno, co má v našem rozhodování hrát hlavní roli. V návaznosti na to si určit, čeho chceme dosáhnout a co můžeme anebo chceme dopředu nastavovat.

Zajímavá paralela se nabízí v automobilovém průmyslu. Mnoho zemí mluví o tom, že by se například v roce 2035 zakázala výroba, respektive prodej aut s klasickými spalovacími motory. Na jednu stranu můžeme slyšet o „centrálním řízení ekonomické aktivity“, ne-li o „sociálním inženýrství“, na druhou stranu to může být dobrá cesta, jak výrobce aut přesvědčit, že investice do alternativních pohonů se vyplatí. Pokud budou vědět, že po roce 2035 v některých zemích klasické auto neprodají, budou mít velmi dobrý důvod investovat do alternativy. Zejména pokud trh těchto zemí bude velký. Odhodlání politiků, respektive voličů, zakázat prodej klasických aut musí ovšem být věrohodné, nejlépe přijaté po adekvátní celospolečenské diskuzi.

Politici, fyzici a ekonomové

Na samý závěr zmiňme problém, který je z probraných asi nejaktuálnější a nejkonkrétnější. Jde o přetoky elektrické energie ze severního Německa do jižního Německa a Rakouska přes ČR a Polsko. Ty umožňuje přeshraniční infrastruktura, která mimochodem vůbec nebyla vybudována za tímto účelem, nebo za účelem arbitrážních prodejů mezi jednotlivými trhy. Šlo jen o pojistku, aby si sousední soustavy mohly v případě potřeby vypomoci. První otázka je jasná. Pokud přetoky znamenají na české a polské straně náklady, kdo a jak by za ně měl platit? Odpověď je zde na bíle dni – ten, kde je způsobil. Praxe je ale jiná.

Méně jednoznačné je dlouhodobé řešení přetoků. Těch existuje několik. Sousedé Německa si na svých hranicích staví transformátory s posuvnou fází, které jejich sítě ochrání. Co se ale stane s elektřinou „odraženou“ zpět do severního Německa? Ideálně by na jih putovala po nových linkách, ale ty zatím nestojí a jen tak stát nebudou. Zejména když se německá vláda rozhodla vyslyšet popuzené občany, kteří nechtějí mít dráty před okny, a některé úseky proto povedou pod zemí. Němci tak po nějakou dobu budou muset situaci v síti nákladně vyvažovat – vypínat levné zdroje na severu a zapínat dražší zdroje na jihu, už za úzkým hrdlem. To něco bude stát, ale řada německých odborníků to akceptuje jako nutnou daň za rychlý rozvoj OZE v Německu.

Pomoci by také mohlo rozdělení německého trhu na dvě cenové zóny – severní s nižšími a jižní s vyššími cenami. Podobným krokem, ačkoli s daleko menším dosahem, je odtržení Rakouska od německého trhu, které se už chystá (proti je nepřekvapivě Rakousko, ale také Bavorsko, které se obává nebezpečného precedentu). Skončila by povinnost správců sítě zaručit, že jižní odběratel elektřiny ji vždy může koupit od severního výrobce za jednotnou německou cenu, ačkoli situace v síti to neumožňuje. Dále by cenový rozdíl mezi severem a jihem vytvořil tlak na lepší propojení, mohl by je dokonce financovat. Proti jsou ale, hrubě řečeno, ekonomové, kteří preferují velké robustní trhy, na kterých se lépe prosadí konkurence, a politici, kteří nechtějí jihoněmeckým voličům vysvětlovat, proč platí vyšší ceny elektřiny.

Komu dát přednost? Fyzikům a cenové zóny, možná nejen v Německu, ale po celé Evropě, napasovat na fyzické možnosti přepravní infrastruktury? Nebo ekonomům a snažit se o co největší trhy, kde se elektřinou obchoduje na velké vzdálenosti, ačkoli bude docházet k nákladům navíc, aby se vyrovnaly případné nedostatky fyzické infrastruktury? Anebo „národním“ politikům, kteří prostě chtějí, aby na celém území státu stála elektřina stejně? To mimochodem neplatí ve všech zemích světa, a i v Evropě najdeme výjimky, třeba ve Skandinávii. Na druhou stranu i tyto národní trhy lze různě integrovat. Výběr není jednoduchý.