Certifikáty o původu komodit

V obecném významu je certifikát elektronickým dokumentem, obchodovatelným cenným papírem, který deklaruje vyrobené množství dané komodity na konkrétním místě, na certifikovaném zařízení a za stanovených podmínek. Typickým příkladem použití v elektroenergetice je certifikát deklarující vyrobenou 1 MWh elektrické energie z obnovitelných zdrojů (fotovoltaika, vítr apod.). Tímto konkrétním typem certifikátu a jeho použitím v rámci Evropy se zabývá také článek Zelené certifikáty publikovaný na tomto webu. V rámci tohoto článku se ale pokusíme problematiku rozebrat v širším kontextu a podívat se i mimo Evropu nebo na Evropské certifikáty, které „nejsou zelené“ anebo se netýkají jenom elektřiny.

Legislativní přístupy k využití certifikátů

Zůstaňme ale prozatím u příkladu certifikátů deklarujících výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. Možnosti použití takových certifikátů, a vlastně i jejich obchodovatelnost a cena, se odvíjí zejména od legislativních podmínek nastavených jednotlivými státy.

Na hypotetickém volném trhu může být dobrovolným zájmem spotřebitele podpora obnovitelných zdrojů a deklarace jeho ekologického přístupu. V takovém případě nakoupí certifikáty v libovolné výši, třeba tak, aby jimi pokryl 100 % své spotřeby. Samozřejmě, že elektřina spotřebitelem skutečně fyzicky spotřebovaná bude pocházet z jiných zdrojů, ale certifikáty i tak splnily dvě své základní funkce:

1. Do soustavy bylo prokazatelně dodáno dané množství energie vyrobené z obnovitelných zdrojů.
2. Výrobce této energie přímo obdržel „bonus“ za to, že vyrábí elektřinu z obnovitelných zdrojů, vyjádřený cenou, kterou získal z prodeje certifikátů.

Ve skutečnosti nejde o pouhou teoretickou úvahu a společnosti jako Microsoft využívají tohoto dobrovolného přístupu již řadu let. Dobrovolný přístup je vlastní pro záruky původu evropského systému EU EECS, které budou vysvětleny dále v článku.

Povinná procenta obnovitelných zdrojů ve spotřebě, tzv. povinné kvóty, představují jeden z možných přístupů zavádění regulace (ale také podpory obnovitelných zdrojů) státy. V takovém případě stát definuje, že např. 30 % spotřeby musí být pokryto obnovitelnými zdroji a dodavatelé jsou nuceni toto deklarovat nakoupenými certifikáty. Splnění kvót je pak buď jednou ročně vyhodnocováno nezávislým auditorem, nebo jsou uplatněny (používají se pojmy cancelled nebo retired) v IT systému národní vydávací autority. Povinné kvóty jsou aplikovány v rámci některých národních systémů, např. u norsko-švédských elcertifikátů nebo v USA ve státě Kalifornie. Není překvapením, že ceny certifikátů v takovém systému jsou vyšší než v přístupu dobrovolném. Nicméně existuje očekávání, že vysoká cena certifikátů povede k vyšší výstavbě obnovitelných zdrojů, což ovšem časem nevyhnutelně bude znamenat snížení cen za certifikáty.

Jenom pro kompletnost, třetí varianta, totiž povinné příspěvky na obnovitelné zdroje započítané v tarifech (aplikované v České republice), se zcela míjejí s přístupem, který přináší využívání certifikátů. Od nákupu certifikátů jsou potenciální kupující spíše odrazováni tím, kolik už zaplatili na povinných příspěvcích. Tomu nasvědčuje i nízké procento certifikátů vystavených v ČR oproti zbytku Evropy, kdy u nás je méně než 50 % výroby certifikováno (zdroj – RECS International – GO Monitoring Report 2018,  https://www.recs.org/assets/doc_4465.pdf).

Standardy

Jak již bylo naznačeno v předchozím odstavci, certifikáty o původu komodit nejsou pouze evropským specifikem. Celosvětově existuje několik hlavních standardů a organizací, které je spravují:

• EU EECS – European Energy Certificate System je evropský systém záruk původu (guarantees of origin, GO) spravovaný organizací AIB (Association of Issuing Bodies, https://www.aib-net.org/). Jeho cílem je naplňovat nařízení Renewable Energy Directive 2009/28/EC (resp. její aktualizaci 2018/2001 označovanou jako RED-II). AIB funguje na dobrovolné účasti svých členů, a není tedy zřízena orgány Evropské unie. Kromě standardu a komunikační platformy pro své členy poskytuje AIB také centrální IT řešení – AIB Hub, umožňující mezinárodní převody certifikátů mezi členskými zeměmi. AIB také přispívá k formální průmyslové standardizaci tím, že poskytla svá EECS pravidla k podpoře vzniku CEN – EN 16325 standardu.
• REC – Renewable Energy Certificates je systém využívaný v USA, někdy také označovaný jako Green tags nebo Renewable Energy Credits. Dobrovolný program Green-e je spravován organizací CRS (Center for Resource Solutions, https://resource-solutions.org/). Na rozdíl od Evropy ve spojených státech neexistuje centrální hub, takže není možné převádět certifikáty mezi libovolnými dvěma státy tam a zpět. Nicméně díky existenci registrů jako NAR (https://apx.com/registries/nar/) nebo WREGIS (https://www.wecc.org/WREGIS/) pokrývajících každý více než 10 států jsou obecně převody mezi státy zpřístupněné.
• I-REC – Mezinárodní standard využívaný ve „zbytku“ světa je spravovaný organizací International REC Standard (https://www.irecstandard.org/). Ta také poskytuje svým členům hub pro mezinárodní převody certifikátů.
• CEN/CENELEC – Organizace pro evropskou standardizaci v oblasti elektrotechniky (https://www.cenelec.eu/) a standard CEN – EN 16325 se zabývá zárukami původu v energetice. Cílem je, aby se tento standard využíval pro všechny typy certifikátů, a to nejenom pro elektřinu, ale i plyn (viz dále kapitola vysvětlující další komodity).
• RECS International – Není standardem, ale neziskovou organizací spojující všechny účastníky trhu tím, že jim poskytuje vhodnou platformu a podporu pro vzájemnou komunikaci, a to formou setkání nebo konferencí. Za zmínku stojí například RECS market meeting, jehož se účastní společně zástupci všech výše uvedených organizací.

Cílem standardů a organizací, které je spravují, je zejména definovat pravidla a samozřejmě i šířit povědomí o jejich použití. Pravidla nastavená těmito standardy mají za cíl pokrýt všechny části životního cyklu správy certifikátů. Na začátku například musí být stanoveno, které zdroje jsou oprávněné k získání certifikátů na energii, již vyrobí, kdo provádí inspekce a certifikace takových zařízení, jaké podmínky musí být splněny, jak často se kontroly zařízení provádí apod. Zde je nutno zdůraznit, že tato procesní část je velmi důležitá, protože využívání certifikátů je vždy založeno na důvěře – koncový držitel certifikátu musí mít jistotu, že certifikát byl opravdu vystaven pro daný typ zdroje a že elektřina z něj opravdu byla vyrobena. Podvodně vystavené certifikáty by mohly podrýt důvěru v celý systém, a proto je v nejvyšším zájmu všech zúčastněných, aby byl celý proces správně dokumentovaný, nastavený, bezpečný a kontrolovatelný.

Z pohledu osvěty všechny tyto organizace poskytují na svých webech další informace, studie, videa nebo pořádají konference.

Statistiky za rok 2018

Organice RECS International vydává svůj Annual Report (viz zde) podobně jako AIB (viz zde). V době vzniku tohoto článku na počátku roku 2020 ještě nebyla k dispozici čísla za rok 2019. V reportech za rok 2018 nalezneme následující údaje:

• Cca 700 TWh bylo certifikováno v Evropě (EECS GO).
• Cca 400 TWh bylo certifikováno v USA (REC).
• Cca 15 TWh bylo certifikováno ve zbytku světa (I-REC).

Pokud budeme uvažovat, že průměrná cena certifikátu v Evropě je 1 EUR/MWh, získáme tím dobrou představu o velikosti trhu.

V rámci AIB bylo připojeno 24 členských organizací z 21 zemí v Evropě. Všechny mezinárodní transakce mezi těmito zeměmi jdou skrze AIB Hub, IT platformu vyvinutou a provozovanou společností Unicorn pro AIB.

Princip správy certifikátů

Již jsme si vysvětlili, k čemu jsou certifikáty užitečné a jaké existují standardy. Nyní se pojďme podívat detailněji na to, jak se certifikáty vlastně spravují. Certifikáty vydává tzv. vydávací orgán (issuing body), organizace nominovaná v dané zemi k vydávání certifikátů pro danou komoditu. Takovou organizací může být provozovatel přenosové soustavy (např. Statnett v Norsku), energetický úřad (např. Energimyndigheten ve Švédsku) nebo jiná (např. OTE v České republice).

Certifikáty jsou vydávány v pravidelných intervalech pro energii měřenou na certifikovaných zdrojích. Opět podle legislativy v jednotlivých zemích mohou registraci a certifikaci zařízení nebo měření poskytovat různé organizace. Vydané certifikáty jsou připsány na účtech jednotlivých vlastníků elektráren. Issuing body poskytuje držitelům účtů IT systém nazývaný registr, který představuje „internetové bankovnictví“ pro správu certifikátů. Držitelé účtů jsou nejenom vlastníci elektráren, ale také dodavatelé nebo obchodníci. Ti pak prostřednictvím registru převádějí certifikáty mezi svými účty, na jiné účty v rámci země nebo mezinárodně. Jak už bylo řečeno, všechny mezinárodní transakce EECS GO certifikátů v Evropě jdou skrze AIB Hub. Životní cyklus certifikátu končí tak, že ho jeho vlastník v rámci registru uplatní („zcanceluje“) pro sebe nebo jiného příjemce, což znamená, že prohlásí, že daná energie byla v daném období spotřebována. Použití certifikátu je možné prokázat i vytištěnou zprávou.

V jednom registru je možné spravovat certifikáty z více certifikačních schémat, například EECS GO pro elektřinu, certifikáty z národního systému, certifikáty na plyn apod. (viz dále).

Kromě funkcí přímo určených pro držitele certifikátů poskytují registry ještě funkčnosti pro issuing body pro dohled nad trhem, podklady pro fakturaci, správu zařízení, vlastníků, organizací, držitelů účtů, uživatelů, pro publikaci tržních informací atd.

Komodity

Až doposud jsme v tomto článku pracovali s příkladem certifikátů deklarujících výrobu elektrické energie z obnovitelných zdrojů. To ale není jediné použití a jediná komodita využívající certifikáty. Mezi další typy certifikátů patří například ty vydávané pro:

• Neobnovitelné/fosilní zdroje – Nejsou samozřejmě vydávány za účelem podpory těchto zdrojů (i když zatvrzelý odpůrce čehokoliv ekologického anebo recesista by mohli mít zájem takové certifikáty nakupovat), ale za účelem plného zveřejnění veškeré vyrobené elektřiny. Vydávání certifikátů na veškerou výrobu je v některých zemích již nyní povinné (např. ve Švýcarsku). Těchto certifikátů jde pak využít pro reportování podílů výroby z jednotlivých zdrojů.
• Vodík – Certifikáty na vodík, který je vyrobený z přebytků elektřiny z obnovitelných zdrojů a může být přímo spotřebován (např. v dopravě) nebo konvertován později zpátky na elektřinu (viz dále).
• Biometan – Je vyráběný z biomasy a má dostatečnou kvalitu na to, aby byl přímo injektován do plynové soustavy. Certifikáty v této podobě mají stejný význam jako certifikáty na elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů, totiž že jejich kupující tím přímo podporuje výrobce. Zároveň však mají elektřina, biometan a vodík technologické možnosti vzájemné konverze, čímž se zvyšuje i zajímavost jejich certifikátů a jejich tržní dosah.
• Teplo a chlazení – Jedná se o specifické certifikáty zatím s omezeným využitím. Principiálně jde např. o teplárny, které částečně (až plně) využívají obnovitelných paliv. Na takovou část produkce pak opět mohou vystavit certifikáty, které mohou být atraktivní pro některé zákazníky. Omezenost použití spočívá v tom, že v teplárenství neexistuje žádná propojená soustava, takže využití je obvykle limitováno jenom na obsluhované zákazníky v daném městě/regionu.
• CO2 povolenky – systém EU ETS je asi nejznámějším systémem energetických certifikátů. Jde ale o systém specifický, který nebudeme v rámci tohoto článku dále rozebírat, a je uveden pouze pro úplnost.
• CO2 úspory – technologie nebo zařízení aplikující úspory CO2 mohou být opět atraktivní pro některé kupující certifikátů.

V tomto článku se nebudeme zabývat certifikáty na neergenetické komodity, jako jsou kávové boby nebo banány, ale princip je u nich velmi podobný.

Výhled do budoucnosti

Problematika certifikátů je velmi široká a v článku jsme se dotkli pouze některých jejích aspektů. Stejně tak pouze namátkově lze hodnotit i výhled do budoucnosti.

Z legislativního pohledu zavedení povinných kvót na certifikáty v Evropě asi nebude nutné, protože všechny členské země se už zavázaly ke splnění svých klimatických cílů vyjádřených procenty výroby z obnovitelných zdrojů. Certifikáty tak mohou být nadále obchodovány na dobrovolné bázi a budou sloužit pouze jako nástroj pro sledování naplňování těchto cílů. Lze ale čekat tlak na zavedení vydávání certifikátů na veškerou výrobu, protože tím bude usnadněno reportování.

Nejvíce diskutovanou otázkou je nyní vydávání certifikátů pro zdroje, které už pobírají nějakou jinou formu podpory. Příklady aukcí certifikátů vydaných pro tyto zdroje, organizované státem v Lucembursku nebo ve Francii, ukazují, že tyto kombinace jsou z tržního pohledu přinejmenším lehce problematické.

Z pohledu standardizace lze očekávat úpravy CEN – EN 16325 standardu tak, aby naplňoval potřeby nejenom certifikátů na elektřinu, ale i plyn (vodík, biometan) a další komodity anebo jejich kombinace. Nelze ovšem očekávat, že by vyšší úroveň standardizace vedla k propojování trhů mezi kontinenty.

Všechny tyto očekávané změny (dalším dosud neuvedeným příkladem může být zavedení vydávání certifikátů pro zdroje s výkonem menším než 50 kW) přinesou větší flexibilitu trhu, větší možnosti, více účastníků, ale zároveň také vyšší nároky na IT systémy vydavatelů a správců certifikátů.

O autorovi

Petr Svoboda pracuje ve společnosti Unicorn Systems a.s. jako konzultant pro analýzu a návrh informačních systémů v segmentu energetika a utility. Specializuje se na oblast výměny informací mezi TSO, datové formáty, integrační problémy, řídicí systémy, bezpečnost sítí a síťové modely.

O Unicornu

Unicorn je renomovaná evropská společnost poskytující ty největší informační systémy a řešení z oblasti informačních technologií. Dlouhodobě se soustředíme na vysokou přidanou hodnotu a konkurenční výhodu přinášenou našim zákazníkům. Působíme na trhu již od roku 1990 a za tu dobu jsme vytvořili řadu špičkových a rozsáhlých řešení, která jsou rozšířena a užívána mezi těmi nejvýznamnějšími podniky z různých odvětví. Jsme zároveň provozovateli internetové služby Plus4U, ve které nabízíme široké portfolio služeb založených na robustních softwarových řešeních pro malé a střední podniky a hlavně pro lidi.