Íránský jaderný program - vznik sankcí, současnost a budoucnost

V souvislosti s íránským (vojenským i civilním) jaderným programem se toho v uplynulém roce a na začátku tohoto událo hodně. Jak jsme již informovali, minulý týden byly v návaznosti na pozitivní hodnocení Mezinárodní komise pro atomovou energii (MAAE) o dodržování dohod uzavřených minulý rok v Lausanne, zrušeny všechny sankce (vztahující se k využití jaderné energie). Kdy se vlastně sankce proti Íránu objevily a jak se situace v průběhu let vyvíjela?

Světová obchodní banka a další analytici odhadují, jak moc se v důsledku ukončení sankcí sníží cena ropy nebo jestli bude EU nakupovat od Íránu i plyn.  Kvůli značnému vlivu Íránu na světovou energetiku, je jistě na místě připomenutí celého vývoje událostí kolem íránského jaderného programu a jeho důsledky.

V září roku 2002 přednesl na generální konferenci MAAE svůj příspěvek předseda íránské organizace pro atomovou energii (zároveň také íránský více-prezident), ve kterém oznámil plány své země na další rozvoj jaderné energetiky. Mezi prezentováné plány íránské vlády patřilo vybudování energetických jaderných reaktorů s kapacitou kolem 6000 MW, ale také např. vytvoření tzv. Zóny bez jaderných zbraní. V prezentaci se odvolává se na dohodu o nešíření jaderných zbraní (NPT) a žádá MAAE, aby detailně prozkoumala a kontrolovala izraelský jaderný program (donutila Izrael podepsat NPT).

Dohoda o nešíření jaderných zbraní

Smlouva o nešíření jaderných zbraní je z pohledu mezinárodního práva velmi zásadní dohoda. Rostoucí obavy ze zneužití jaderných materiálů pro vojenské účely vedly k vypracování této smlouvy, podle které mohli rozvíjet vlastní nemírový program pouze hlavní vítězové války – USA, SSSR a Velká Británie. V roce 1992 se k těmto třem přiřadily ještě Francie a Čína. Druhou skupinou stojící na opačném pólu jsou státy, které NPT nepodepsaly – Izrael, Indie, Pákistán, Jižní Súdán (od roku 2011, kdy vyhlásil nezávislost je nestabilní) a Severní Korea (původně smlouvu podepsala, ale později od ní odstoupila).

Třetí skupinou jsou všechny ostatní smluvní strany (zbylých cca 185 světových států), které se zavázaly, že se zřeknou vývoje, výroby a jakéhokoli nakládání s jadernými materiály pro vojenské účely. V návaznosti na podepsání NPT musely přijmout také tzv. Dohodu o uplatňování záruk s MAAE. Ta se stala základem mezinárodního zárukového systému založeného na povinnosti státu deklarovat vůči MAAE veškeré jaderné materiály (plutonium, uran, thorium) nacházející se na jeho území, nebo pod kontrolou dotčeného státu, vést jejich evidenci, provádět kontrolu a přijmout ze strany IAEA jejich fyzické ověřování včetně kontroly způsobu nakládání s nimi.

Situace Íránu se od ostatních „problematických“ států z hlediska NPT liší. Například KLDR získala technologie na separaci plutonia již v minulosti od bývalého SSSR (za dohledu MAAE). Po oficiálním vypovězení NPT zůstala její jaderná zařízení mimo mezinárodní dohled a mohla se tak soustředit na vojenské programy. Naproti tomu Írán vázaný NPT a Dohodou o uplatňování záruk je pod přímým mezinárodním dohledem, umožňujícím výkon inspekcí MAAE a uplatňování záruk na jeho jaderných zařízeních. Izrael Smlouvu o nešíření jaderných zbraní ani přes silný mezinárodní tlak nepodepsal a stále uvádí, že jde o věc národní bezpečnosti. Nikdy vlastnictví jaderné zbraně nevyvrátil ani nepřiznal. Faktem ovšem je, že už v roce 1965 podepsal s USA memorandu, v němž se zavazuje, že nikdy nevyužije jadernou zbraň jako první. Pokud ano, tak pouze na obranu.

Rada bezpečnosti OSN schvaluje první sankce

Zpátky k Íránu. Od roku 2003 vedla MAAE hovory s Íránem ohledně jeho jaderného programu a připravila pro OSN a další světové velmoci oficiální zprávy, které vznášely zásadní otázky ohledně tzv. „záruk“ toho, že nedojde ke zneužití jaderného programu pro vojenské účely. Od té chvíle byl Írán pod drobnohledem MAAE, která se všemožně snažila implementovat její systém záruk a kontroly nad jadernými materiály. Inspektoři MAAE jezdily do Íránu na pravidelné mise a jednání s cílem zavedení kontroly jaderného programu, což se z počátku dařilo.

V srpnu 2005 však bylo potvrzeno, že Írán porušil pečetě (které MAAE umisťuje na všechny kontrolovaná zařízení) na zařízení pro konverzi uranu. Výsledkem byl zvýšený tlak na Írán a přijímání rezolucí s cílem omezení jejich jaderných aktivit. V lednu 2006 Írán oficiálně informoval, že hodlá pokračovat ve výzkumu a vývoji svého jaderného programu. Týden poté byly porušeny pečetě také na obohacovacím zařízení v Natanzu. Proto se následně sešli ministři zahraničí zemí G6 s cílem vyřešit tento problém.

Reporty a informace o íránském jaderném programu byly poskytnuty také Radě bezpečnosti OSN. Rada bezpečnosti dala Íránu měsíční ultimátum na zastavení všech aktivit souvisejících s obohacováním, přepracováním a výzkumem jaderných technologií pod pohrůžkou zavedení ekonomických a diplomatických sankcí. 23. prosince 2006 rozhodla Rada bezpečnosti o zákazu importu a exportu materiálů a zařízení souvisejících s jaderným programem a o zmrazení účtů organizací a osob spojených s íránským jaderným programem. I přes snahy MAAE o pozastavení íránských aktivit nedošlo ke splnění stanovených podmínek, a tak přišlo v březnu 2007 druhé tvrdší kolo sankcí.

V létě 2007 vypracovala MAAE plán, jak situaci řešit. Íránská strana začala více spolupracovat a inspektoři MAAE provedli několik misí včetně kontroly těžkovodního reaktoru v Araku, kde mělo probíhat tzv. množení stěpného materiálu s cílem tvorby plutonia. Vyjednávání o ukončení íránských aktivit bylo neúspěšné, a tak v březnu 2008 začalo třetí kolo sankcí. Írán navíc začal stavbu nových obohacovacích závodů v roce 2009. Oficiálním cílem bylo získání obohaceného uranu pro jejich výzkumné reaktory. V reakci na to USA, Rusko a Francie nabídli, že jaderné palivo Íránu dodají sami.

Změna přichází s prezidentem Rouhanim

Další přitvrzení sankcí přišlo v červnu 2010, kdy došlo ze strany Íránu také k napadení schopností inspektorů MAAE a jejich vyhoštění. V dalších letech se MAAE pokoušela vyřešit problematické body íránského jaderného programu diplomatickými cestami. Proběhlo několik kontrolních misí a diplomatických setkání, k obratu však došlo až v roce 2013, kdy byl zvolen nový prezident Hassan Rouhani. Již v říjnu roku 2013 začala íránská vláda aktivně komunikovat s MAAE, podepisovala se prohlášení a akční plány o změnách v íránském jaderném programu. Následovalo několik oficiálních návštěv mezi MAAE a Íránem a napjatá situace se pomalu uklidňovala. Po opětovném navázání aktivní spolupráce začala MAAE na Írán více tlačit, aby vyjasnil sporné otázky svých aktivit. Po několika neúspěšných pokusech byla nakonec uzavřena dohoda v dubnu 2015 ve švýcarském Lausanne.

Jaderná dohoda v Lausanne

Schůzky se účastnilo 5 stálých členů Rady bezpečnosti OSN + Německo + zástupce celé EU. Na setkání bylo dohodnuto ukončení všech ekonomických sankcí výměnou za splnění podmínek, jako např.:

• snížení počtu odstředivek pro obohacování uranu z 19 000 na 6 104
• závazek neobohacovat uran nad 3,67 % nutných pro palivo energetických reaktorů
• snížit množství již obohaceného uranu z 10 tun na 300 kilogramů do 15 let
• změnit výzkumné aktivity v zařízení Fordo (zdravotnické aplikace)
• modifikovat reaktor v Araku, aby nemohl produkovat Plutonium

Zajímavostí je, že každá strana po ukončení jednání prezentovala jiné výstupy z dohody. Íránská strana přímo popřela některé body, které zástupci USA zveřejnili v médiích. Spekulovalo se, že tento rozpor může dohodu ohrozit, což se však nestalo.  Společně s MAAE byl vytvořen plán, jakým způsobem dohodnuté podmínky splnit.

I přes několik komplikací 16. ledna 2016 vystoupil generální ředitel MAAE a potvrdil, že Írán splnil všechny počáteční podmínky k tomu, aby mohla MAAE kontrolovat jeho jaderný program. V návaznosti na toho vystoupení zrušilo OSN i EU všechny ekonomické a finanční sankce proti Íránu.

Spekulace o porušení dohody

Aktuální (nebulvární) oficiální i neoficiální informace ohledně této problematiky je možné najít na stránkách Stockholmského institutu pro výzkum míru. Nyní lze v sekci o íránském jaderném programu dohledat rozbory expertů z MAAE nebo amerického ministerstva energetiky např. o aktivitách v zařízení Parchin. V této lokalitě mají podle některých zdrojů probíhat aktivity porušující dohodu z Lausanne. Obecně platí, že na každou novou ověřenou informaci se objeví 100 spekulací, proto je nutné velmi pečlivě vybírat zdroje informací a jejich původ. Velmi dobrým zdrojem informací je i samotná MAAE. Naopak některé americké (stejně jako izraelské) weby, které od začátku dohodu kritizují, někdy hledají umělé problémy a dohodu vnímají jako selhání jejich diplomacie. USA také jako jediná země pouze den po ukončení sankcí za jaderný program uvalila na Írán nové sankce kvůli jejich balistickému programu.

Konec sankcí = změny ve světové energetice

Ukončení sankcí má vliv na celosvětovou energetiku. Podle analýz, které se již 14 dní potvrzují, otevření íránského trhu s ropou může vést ke snížení ceny ropy až o 15 %. Druhým zásadním vlivem je otevření velkého íránského trhu, který zejména v technických oblastech kvůli sankcím výrazně zaostává za zbytkem světa. Této příležitosti se snaží využít nově založená Česko-slovensko-íránská komora. S nápadem přišel Vojtěch Filip a jejími členy se staly osobnosti jako Jan Kavan nebo Miloš Kužvart.

Nové čínské jaderné reaktory

Na otevření íránského trhu čekala netrpělivě i Čína. I když sankce byly uvolněny teprve před týdnem, již nyní oznámila íránská organizace pro atomovou energii, že se s Čínou dohodla na stavbě dvou nových jaderných bloků v jihovýchodní části země. Smlouva bude podepsaná tento víkend při příležitosti návštěvy čínského prezidenta Xi Jinpinga v Teheránu. Elektrárna bude postavena v lokalitě Makran nedaleko přístavního města Chabahar. Náklady na oba bloky by měly dosáhnout zhruba 10 miliard dolarů, tedy asi 246 miliard Kč

Jaderná elektrárna Busehr

Prozatím jediným íránským energetickým jaderným reaktorem v provozu je Busehr-1, který komerčně operuje od září 2013. O stavbě první jaderné elektrárny rozhodl ještě šáh Reza Pahlavi v roce 1974. Již za rok začala německá firma Kraftwerk Union (Siemens, Telefunken) stavbu dvou tlakovodních reaktorů o výkonu 1196 MWe podle původního německého projektu. Podle stejného projektu byla postavená také německá elektrárna Biblis (předčasně odstavená německou vládou po událostech ve Fukušimě).

Blok 1, resp. 2 měl být do 5, resp. 6 let dokončen za cenu kolem 5 miliard dolarů. Práce se však na začátku roku 1979 zastavily kvůli vypuknutí islámské revoluce. Íránská strana přestala německým firmám platit a ty ze země nadobro odešly. První blok byl v té době hotový z 85 % a druhý z 50 %.

Později provedl Kraftwerk Union studii s cílem odhadnout náklady na dokončení stavby. Záměrem Německa bylo se do Íránu vrátit a v projektu pokračovat. Tento typ klasického tlakovodního reaktoru není vhodný pro výrobu materiálu pro vytvoření klasické jaderné zbraně, proto by dostavbu elektrárny povolilo i mezinárodní společenství. K dohodě však nedošlo a navíc mezi lety 1984-1988 probíhala íránsko-írácká válka, při níž došlo k zasažení stavby několika raketami.

Ruský reaktor v německém obalu

Na začátku devadesátých let hledala íránská vláda partnera pro dokončení projektu. Po islámské revoluci však došlo k radikální změně vztahů se západem, takže se Írán musel obrátit na Rusko. Finální mezivládní dohoda byla podepsána v roce 1995. Rusové měli využít stávající projekt a zabudovat do něj vlastní reaktor VVER 1000, V-320 (temelínský typ). Kvůli sérii problémů – rozpad SSSR, kombinace německé a ruské technologie, extrémní klimatické podmínky, povinné zapojení nezkušených íránských firem nebo také obrovská inflace, se objevilo značné zdržení a prodražení projektu. Kvůli problémům s íránským vedením projektu byla v roce 1998 podepsána nová smlouva, podle níž je za stavbu prvního bloku 100 % zodpovědný Rosatom.

Rusko bylo v té době pod značným tlakem západních velmocí a k tomu ekonomické sankce proti Íránu plnily svůj účel a íránská strana měla problémy při splácení svých závazků, což ohrozilo dokončení celého projektu. USA částečně zmírnily svůj tlak po podepsání smlouvy o navrácení vyhořelého jaderného paliva do Ruska (a tedy znemožnění jeho zneužití).

Busehr je stále pod kontrolou Rusů

V roce 2007 začala dodávka čerstvého paliva a na začátku roku 2009 ruská strana ohlásila dokončení projektu. Zavážení paliva a spouštění trvalo však ještě dva roky. Stále se posouvaly termíny prvního spuštění a vychytávaly se problémy způsobené komplikovaným projektem. První štěpné řetězové reakce bylo dosaženo v květnu 2011. V září 2011 se konaly oslavy spuštění, nicméně reaktor mohl běžet maximálně na 40 %. Trvalo ještě další dva roky, než byl zahájen úplný komerční provoz.

Podle smlouvy s Ruskem je elektrárna obsluhována íránským personálem za dozoru ruských specialistů. V listopadu 2015 bylo oznámeno, že íránská strana do konce roku převezme plnou kontrolu nad elektrárnou.

Již v roce 2014 podepsalo Rusko s Íránem novou dohodu o stavbě až 8 jaderných bloků. Podle agentury Fars začne Rosatom pracovat na druhém bloku elektrárny Busehr již tento rok.