SMR od NuScale vstupuje do finální fáze certifikace v USA, první vyroste v Utahu v polovině příští dekády
Malý modulární reaktor (SMR) od americké společnosti NuScale, se kterou od poloviny letošního roku spolupracuje i česká Skupina ČEZ, pokročil v certifikačním procesu v USA. NuScale pro svůj SMR dokončila čtvrtou ze šesti částí certifikace a plánuje proces úspěšně ukončit do září 2020.
Americká společnost NuScale minulý čtvrtek oznámila, že její model malého modulárního reaktoru prošel čtvrtou fází certifikace. Společnost dále oznámila, že licencování jde podle plánu a dokončení procesu certifikace očekává v září příštího roku.
Ukončení čtvrté fáze znamená, že model reaktoru prošel pokročilým vyhodnocením bezpečnosti, přičemž byly vyřešeny veškeré připomínky a dotazy ohledně technické bezpečnosti. V procesu certifikace tak reaktor vstupuje do finální fáze.
Pátou fází procesu je přezkoumání designu reaktoru ze strany Komise pro zabezpečení ochrany, která taktéž spadá pod Státní komisi pro regulaci jaderné energetiky. Šestou fází je již vypracování konečné zprávy o vyhodnocení bezpečnosti reaktoru. NuScale přitom očekává, že certifikace by mohla být udělena v předstihu oproti původnímu harmonogramu již v červnu 2020.
Prvním zákazníkem společnosti NuScale je Utah Associated Municipal Power Systems (UAMPS), energetická společnost státu Utah. NuScale současně zkoumá možnosti výstavby reaktoru v Kanadě, Jordánsku, Rumunsku a České republice, kde NuScale spolupracuje se společností ČEZ.
NuScale chce postavit první SMR v USA
Malý modulární reaktor od NuScale je prvním a stále jediným, který prochází certifikačním procesem u Státní komise pro regulaci jaderné energetiky. NuScale si od tohoto typu reaktoru slibuje, že bude prvním, který bude v USA uveden do provozu.
V závislosti na skutečném dokončení certifikačního procesu lze očekávat, že první malé modulární reaktory od NuScale budou uvedeny do provozu v polovině následujícího desetiletí.
Spojené státy americké se v posledních letech na malé modulární reaktory zaměřují. Již několikrát prostřednictvím svých představitelů prohlásily, že se v jaderné energetice zaměří na prodloužení životnosti současných jaderných reaktorů a budou rozvíjet technologii malých modulárních reaktorů.
Tento obrat ve smýšlení USA je logickým důsledkem posledních neúspěchů při výstavbě tradičních jaderných bloků v USA, ale i ve světě. V USA se do problémů dostala společnost Westinghouse, což vyústilo až v její bankrot v březnu roku 2017. Ten byl způsoben především zvýšenými náklady na výstavbu čtyř bloků v elektrárnách Vogtle a VC Summers.
Mohlo by vás zajímat:
Vzhůru do Černobylu, vždyť to má pozitivní teplotní koeficient, je to vhodné tak někam na Aljašku nebo Sibiř
A na to jste přišel jak? Vždyť je to v principu pořád tlakovodní reaktor.
Jsem se spletl, nuscale je vodovodní ale některé SMR jsou chlazené tekutou solí.
Ale ani MSR (myslím ty dnešní) nemají kladný teplotní koeficient reaktivity.
Je fajn, že nějaký z těch SMR není jen "vaporware". Techniku mají, zdá se, vyřešenou. To mě ani moc nepřekvapuje, komerční 200 MW jaderné reaktory už se dělaly dávno.
Teď budou důležité ty další parametry jako jsou cena instalace, rychlost výstavby, provozní náklady, poruchovost, ... Pro jaderný průmysl je velká škoda, že tohle nedělali před 20-30 lety. "Jaderná renesance" mohla vyústit v něco mnohem užitečnějšího než jenom ve finanční ostudu. Teď se obávám, že jim technologický vlak ujel a že ekonomický náskok jiných modulárních technologií bude velmi obtížné až nemožné dohnat.
Konečně jdou jaderníci správným směrem. Pro bezpečnost je nezbytné zajistit provoz i bez přívodu elektřiny (proto vydržela Fukušima II kde se podařilo po tsunami obnovit přívod elektřiny a nevydržely reaktory ve Fukušimě I, kde se to nepovedlo).
Druhý nezbytný krok je (v případě porušení těsnosti primárního chlazení a následného přehřátí) zalití celého reaktoru dostatečným množstvím vody.
Zkrátka jen gravitace je spolehlivou, vždy fungující silou.
No a celé to musí být izolováno proti úniku mimo kontejnment.
Ale nebude to asi levné ....
Tyhle vlastnosti mají i velké reaktory třetí generace.
Ano, existují tam nějaké dochlazovací mechanismy, VVER 1200 má myslím soustavu přetlakových zásobníků APR 1000 má jakýsi systém zkrápění a chlazení přes stěnu kontejmentu, ale oboje mi to přijde trochu jako řešení problému vyvolaného řešením jiného problémy překombinovaným zařízením. Tady jediné co bude třeba je tlaková voda a odpouštění páry. V nejhorším to vypadá že by se to mohlo dát uchladit malým parním čerpadlem které by jelo na páru generovanou zbytkovým teplem. Tam nebude reálně moc co by se rozbilo.
Mají ale jen v řádu (desítek) hodin. To vydržely i ty ve Fukušimě. Potřeba je v řádu týdnů ....
Není to pravda. I velké reaktory, stejně jako ty malé, jsou navrženy tak, aby zvládly uchladit zbytkový výkon pouze na základě pasivních bezpečnostních prvků. Např. pro AP1000:
"AP1000 does not rely on ac power sources for safe shutdown capability since the safety-related passive systems do not require ac power sources for operation. Individual fires resulting in loss of offsite power or affecting onsite standby diesel generator operability do not affect safe shutdown capability"
www_nrc_gov/docs/ML1117/ML11171A411.pdf
...ale na jak dlouho??? To je asi "tajdůvmob".
To není pochopitelně nijak časově omezené. Zbytkový výkon reaktoru klesá exponenciálně, takže pokud je pasivní chlazení schopné udržet požadovanou teplotu v řádu hodin, je to v řádu dnů výrazně jednodušší. Po deseti hodinách je např. zbytkový výkon zhruba poloviční než po jedné hodině od odstavení, kdy je to jen něco přes jedno procento nominálního výkonu. Chlazení je zajištěno hlavně prouděním vnějšího vzduchu komínovým efektem, nemusíte mít obavu, že by vzduch došel.
Vážně si myslíte, že kdyby to časově omezené bylo, že by to americký regulátor neuvedl, nebo to dokonce před světem tajil?
Pan Emile, tuhle diskusi jsem tu s panen Vaněčkem vedl před nějakou dobou a ať čtenáři posoudí sami, zda jsem tomu věnoval dostatek času, na to aby o tom už příště nepochyboval.
Pane Mikeš, dík za připomenutí (bez ironie) naší dřívější diskuse.
Pěkné klidné Vánoce všem.
Pane Mikeši díky, Váš odkaz tuto diskusi poměrně efektivně ukončil. Ale jak se říká, opakování je matka moudrosti.
Celou zprávu považuji za příliš optimistickou. V září 2020 se má dokončit proces certifikace a už 2025 má reaktor běžet , tedy doba stavby asi 4 - 5 let . To budu chtít vidět. Bude to první prototyp, zatím nevyzkoušený. Když měl reaktor EPR-1750 certifikaci, také bylo očekáváno, že ve Flamanville, Olkilluoto i Číně bude doba stavby 4 , max. 5 let. Nejlépe z toho vyšla Čína, ta to postavila za dvojnásobnou dobu, Francie i Finsko jsou už na trojnásobku = 15 let. SMR je pořád jaderný reaktor i když malý. Dnes se staví plynové nebo uhelné bloky o 1 GW tak 3 až 4 roky, jaderné o stejném výkonu 8 až 10 let. Nějaký důvod tady tedy bude. Proto počátečnímu optimismu okolo SMR nevěřím. Myslím, že i finančně bude mnohem výhodnější provozovat jednu velkou plynovou elektrárnu o 1000 MW , než vybudovat na 8 místech osm SMR třeba po 100 MW.
V tom Utahu plánují postavit 6x200 MW na jednom místě, tj. jedna ostraha, jeden velín, možná i sdílení turbín, atd. Výhoda je jasná, je to jako s každým projektem. Na prvním se člověk "vydupe" vždycky, na druhém už ví zhruba co a jak a chyb udělá podstatně míň a od třetího to seká "jak Baťa cvičky".
No, a u desátého už se začíná nudit a vymýšlí co všechno by šlo udělat líp, jednodušeji, úsporněji.
Faktem je, že jestli budou mít prototypové jednotky v roce 2025, dříve než v roce 2030-2035 to nebude připravené pro mainstream a dalších 5-10 let by trvalo naškálování produkčních kapacit. Proto jsem psal o tom, že začali o 30 let pozdě. Nové přístupy ve výrobě elektřiny se začaly intenzivně v praxi zkoušet po roce 2000. Tehdy už mi mít první výsledky z prototypů a mohli se svézt na vlně s FVE a VtE. Určitě by se našlo dost zájemců. Jenže tehdy ještě jaderný průmysl nebyl vyléčený z gigantománie.
Teď, než z toho něco bude, musí očekávat, že FVE a VtE budou vyrábět za <20 EUR/MWh (na dobrých lokalitách pod 10 EUR/MWh) kdykoliv trochu foukne/zasvítí. Mají naději vůbec konkurovat? Uměly by fungovat jako pološpičkový/záložní zdroj na zimu?
V tom Utahu plánují postavit 6x200 MW na jednom místě, tj. jedna ostraha, jeden velín, možná i sdílení turbín, atd. Výhoda je jasná, je to jako s každým projektem. Na prvním se člověk "vydupe" vždycky, na druhém už ví zhruba co a jak a chyb udělá podstatně míň a od třetího to seká "jak Baťa cvičky".
No, a u desátého už se začíná nudit a vymýšlí co všechno by šlo udělat líp, jednodušeji, úsporněji.
Faktem je, že jestli budou mít prototypové jednotky v roce 2025, dříve než v roce 2030-2035 to nebude připravené pro mainstream a dalších 5-10 let by trvalo naškálování produkčních kapacit. Proto jsem psal o tom, že začali o 30 let pozdě. Nové přístupy ve výrobě elektřiny se začaly intenzivně v praxi zkoušet po roce 2000. Tehdy už mi mít první výsledky z prototypů a mohli se svézt na vlně s FVE a VtE. Určitě by se našlo dost zájemců. Jenže tehdy ještě jaderný průmysl nebyl vyléčený z gigantománie.
Teď, než z toho něco bude, musí očekávat, že FVE a VtE budou vyrábět za <20 EUR/MWh (na dobrých lokalitách pod 10 EUR/MWh) kdykoliv trochu foukne/zasvítí. Mají naději vůbec konkurovat? Uměly by fungovat jako pološpičkový/záložní zdroj na zimu?
Prosím redakci, aby tuhle duplicitu když tak smazala.
Menší reaktor může znamenat menší výkopové práce, nižší nároky na zajištění zemního tělesa, menší zakládání (Temelín má, myslím, 10m tlustou desku) , menší objem betonářských a ocelářských prací.
Osobě si myslím, že i SMR se budou stavět v počtech několika kusů pohromadě . Bude to lepší z hlediska povolovacích řízení, zůstávají výhody pasivního chlazení, plánování odstávek, společný velín, rozložení investice v čase atd. Malý osamělý reaktor bude spíše výjimkou.
Nevím , ale pro velké státy s velkou spotřebou elektřiny /USA, Čína, Rusko, Indie ,.../ mi pořád připadá výhodnější postavit třeba jeden čínský Hualong One o 1100 MW , než 11 kusů SMR po 100 MW a pak z toho získávat stejně elektřiny. Obdobně, kdybych měl postavit větrný park o výkonu 120 MW, tak tam postavím raději 10 strojů po 12 MW, než 240 kusů po 0,5 MW. Tím ale neříkám, že se nenajdou místa, kde budou malé rektory výhodné.
Rusko stavět JE opravdu nemusí. Stačí jim se držet hydroenergetiky a dostanou se pohodlně někam k 60-80% spotřeby. A pokud se to zkombinuje s ostatními OZE, JE nepotřebují už vůbec.
TO : Carlos
To by jistě Rusko také zvládlo, ale upustit od jádra mi připadá jako vzdát se jednoho velmi významného oboru průmyslu . Pořád je dnes málo států, které mají svůj vlastní design reaktoru III + a umějí ho postavit za 8 let. S klasickými reaktory souvisí ty rychlé množivé, malé modulární, thoriové, .... i pokusy o zvládnutí řízené fůze.
To máte sice pravdu, ale velké státy jsou samosprávně stejně dělené na menší celky.
Komentáře v diskuzi mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud ještě účet nemáte, je možné si jej vytvořit na stránce registrace. Pokud již účet máte, přihlaste se do něj níže.
V uživatelské sekci pak můžete najít poslední vaše komentáře.
Přihlásit se