Regulace emisí CO2 v letectví a zapojení Evropské unie

Znečištění způsobené leteckou dopravou se v poslední době stalo často diskutovaným tématem. Jde o velmi konkrétní zdroj znečištění, který ale doposud, především v mezinárodním měřítku, nebyl příliš regulován legislativou. To se ale v poslední době začíná měnit. Letectví je globálně odpovědné za asi 2 % globálních emisí CO2. Jeho regulační potenciál je viděn zejména v oblasti finanční – i malé zvýšení ceny letů může přinést velké zdroje financí pro boj se změnou klimatu.

Pokud jde o snižování emisí z letectví, odborníci se v poslední době soustředí především na vývoj biopaliv, zvyšování efektivity (naplnění letů, zlepšení v oblasti logistiky) a přísnější technické standardy. Letecký sektor, stejně jako například lodní doprava, bude nejspíš nejvíce nákladnou oblastí, co se týče snižování emisí, a bude velmi závislá na biopalivech, jelikož obnovitelné zdroje energie v těchto oblastech nemohou být ve větší míře využity. Tyto sektory tedy mají potenciál zejména v tom, že mohou „zaplatit“ snížení emisí v jiných oblastech ekonomiky.

Evropa je odpovědná za 35,5 % veškerých emisí CO2 způsobených leteckou dopravou, což je nejvíc ze všech kontinentů. Veškeré lety v rámci EU jsou zahrnuty v systému EU ETS, emise jsou tak finančně regulovány.

Mezinárodní regulace

V mezinárodním měřítku není velmi obvyklé regulovat přímo sektory. Například Pařížská klimatická dohoda stanovuje cíle obecně, pro celou ekonomiku. Také Kjótský protokol je velmi nekonkrétní a stanovuje státům, že by měly pouze usilovat o snížení emisí způsobených letectvím a lodní dopravou. V rámci OSN dohodnutá Chicagská úmluva se přímo specializuje na oblast osobní letecké dopravy a mimo jiné založila ICAO, Mezinárodní organizaci pro civilní letectví. Dohoda přijala dodatek o limitaci oxidů dusíku, nikoli ale CO2.

ICAO je organizací, která se v poslední době nejvíce zabývá právě regulací emisí z letectví. I proto není tento sektor příliš zahrnut do mezinárodních smluv jako například Pařížská klimatická dohoda, jelikož se obecně má za to, že přímo sektorová regulace je v tomto účinnější.

Především díky tlaku EU ohledně vytvoření mezinárodního regulačního rámce v oblasti emisí z letecké dopravy bylo v roce 2013 na valném shromáždění ICAO dohodnuto, že bude vytvořen globální market-based mechanismus na snížení emisí. Ten byl měl spatřit světlo světa letos na podzim a účinný by měl být od roku 2020. Dle vyjádření ICAO se ale plán bude soustředit na stabilizaci takzvaných net emissions – nepůjde tedy nejspíš o radikální snížení v rámci sektoru, ale spíše o, jak už bylo zmíněno výše, financování a snahu o regulaci v jiných sektorech.

Snížení v rámci letectví by bylo poměrně těžké docílit s ohledem na rozvoj dopravy a budoucí ekonomický rozvoj. Obecně je ale cílem snížit emise o 50 % v roce 2050 (vzhledem k roku 2005).

V oblasti letecké dopravy existuje krom unilaterálních i řada bilaterálních smluv – například EU-US Open Skies Agreement z roku 2007. Úmluva se soustředí především na regulaci trhu v oblasti letecké dopravy mezi USA a Evropou. Mimo jiné také obsahuje pravidla o zamezení dvojího zdanění (například paliv) nebo o regulaci vzdušného prostoru nad mezinárodními vodami.

Evropa jako lídr

Evropa se rozhodla být lídrem v oblasti snižování emisí z letectví. I vzhledem k neustálým průtahům na mezinárodním poli a v rámci ICAO bylo v rámci EU rozhodnuto, že všechny lety (tedy evropské i mimoevropské směřující do Evropy) musí být zahrnuty do systému obchodování s emisními povolenkami. Účinnost je ale po mezinárodním tlaku prozatím odložena a je očekáváno, že pokud podzimní vyjednávání v rámci ICAO nepřinese výsledky, EU podnikne kroky pro vymáhání této své vlastní legislativy.

Jedním z nejlepších způsobu, jak limitovat stále rostoucí leteckou dopravu, je její zdanění. Tato začínají být v Evropě trendem, v červnu se k této vlně přidalo například Norsko, kde je nyní ke každé letence přidaná daň 80 NOK (tedy asi 233 CZK).

EU Aviation case

V rámci EU byl v letech 2009-2011 řešen takzvaný Aviation case, kdy několik soukromých amerických společností protestovalo proti povolení užití evropských směrnic na lety z USA. Konkrétně šlo o to, že evropská směrnice 2003/87/ES (o vytvoření systému pro obchodování s povolenkami na emise skleníkových plynů ve Společenství) aplikovaná ve Velké Británii nutila lety směřující z USA platit za emise, které lety vypustily nejen nad územím EU, ale také nad mezinárodními vodami a nad USA.

Případ byl řešen u britských a evropských soudů a došlo se k závěru, že evropská regulace neporušuje principy suverenity a je tím pádem plně aplikovatelná na tyto případy. I tento případ naznačuje, že mezinárodní a evropské soudy v poslední době často inklinují k rozhodování v prospěch OZE a ochrany klimatu.