Uhlíková daň – riziko, nebo řešení?

Uhlíková daň, jak již název napovídá, je daní, která je uvalená na uhlíkatá paliva, případně na obory, které vypouští emise skleníkových plynů a za tuto činnost tak musí platit. Článek se zaměřuje na princip fungování, možnosti nastavení, výhody, nevýhody, srovnání s jinými metodami redukce emisí i praktické ukázky ze světa a pohled na možnost zavedení uhlíkové daně v ČR.

V souvislosti s blížící se klimatickou konferencí v Paříži, která proběhne na přelomu letošního listopadu a prosince, se do popředí dostávají informace o závazcích států vůči klimatu. Plánovaná konference v Paříži (COP21) má přinést nové závazky (např. Čína, nebo USA) a již nyní se předpokládá, že se se jí zúčastní na 50000 zástupců, z nichž polovina budou delegáti států. Jako už tradičně tedy dojde i na debaty, jak redukovat množství emisí skleníkových plynů a s tím spojené benefity i rizika. Pojďme si tedy představit jeden z nejvýraznějších nástrojů, o kterém se velmi často v souvislosti se snižováním emisí hovoří – uhlíkovou daň.

Princip a cíle

V dřívějším článku zaměřeném na evropský systém EU ETS bylo zmíněno, že jednou z možností jak omezit produkci skleníkových plynů je zavedení cílených uhlíkových daní. Jde o veřejný způsob řešení negativních externalit, který má za cíl vytvořit cenu za emise a internalizovat negativní dopad do ceny produktu, nebo služby. Jedná se o formu Pigouovské daně, podle anglického ekonoma Arthura Cecila Pigoua, který se problematikou externalit zabýval.

Systém uhlíkové daně funguje přesně tak, jak název napovídá. Jde o zdanění paliv, nebo činností, v jejichž důsledku dochází k vypouštění skleníkových plynů. Obvykle se jedná o dodatečné zdanění uhlíkatých paliv (např. uhlí, ropa, plyn), ale do systému mohou být zařazeni i výrobci oceli, cementu nebo i domácnosti, doprava, případně zemědělství. Za každou spotřebovanou jednotku paliva, případně každou vypuštěnou tunu emisí se pak platí daň.

Motivací pro zavedení uhlíkové daně je kromě snížení emisi i snaha přimět emitenty k zavádění moderních a efektivních technologií. Dalším přínosem je dodatečný příjem do státního rozpočtu, kdy peníze z uhlíkové daně mohou být využity na ekologické projekty (např. v ČR populární Zelená úsporám), nebo na přizpůsobení se klimatickým změnám.

Zhodnocení a srovnání s alternativami

Daň na uhlík s sebou nese kromě různých výhod i řadu negativních jevů, které jsou typické pro všechny typy daní a poplatků.Výhodou uhlíkové daně je její jasný a předvídatelný dopad a vývoj. Při správném nastavení výše daně a jejího postupného růstu hned v počátku užívání, tento systém (pokud se do něj již nezasahuje) přináší na trh s uhlíkem stabilitu. Není zde riziko nejistoty ceny uhlíku, podnikatelé nejsou vystaveni tržní nejistotě a nehrozí možnost zhroucení systému, tak jako jsme viděli u EU ETS. Navíc je systém pod podobnou správou a dohledem ze strany státních orgánů jako u jiných daní a není tedy nutné zavádět řadu dalších institucí, nebo řešit propojení s burzami a obchodníky. Pro firmy je tak uhlíková daň jednodušší, než obchodování s emisemi.

Nevýhody plynou z principu, že jde o novou daň. Odvětvím se zvýší daňová zátěž a hrozí tak odchod některých společností, nebo přímo celých odvětví mimo zemi, kde je daň zavedená (tzv. únik uhlíku). Při uvalení na paliva je pak daň rozšířena na všechny bez rozdílu. Ať již jde o průmysl nebo běžné domácnosti, daň zvýší ceny pro všechny. Při špatném nastavení může být systém komplikovaný a přinášet tak další nadbytečnou zátěž. Pokud je navíc systém kombinovaný s dalšími prvky (EU ETS, kapacitní platby, …), je dopad na spotřebitele a firmy ještě vyšší. Příkladem může být Velká Británie, která vzhledem ke svým klimatickým závazkům kromě evropského systému EU ETS zavedla i dodatečnou uhlíkovou daň a rovněž i systém kapacitních plateb v energetice. Kombinace vysokých daní a nízké ceny elektřiny pak vede k uzavírání elektráren a další nejistotě na trhu.

 

Výhody a nevýhody uhlíkové daně
+ jednoduchost	– jde o další daň s širokým dopadem
+ předvídatelnost	– riziko komplikovanosti
+ stabilita ceny	– riziko odchodu firem
+ dodatečný zdroj financí	– možný dopad na energetickou bezpečnost

 

Ve srovnání s alternativním systémem Cap & Trade (např. EU ETS) tak uhlíková daň odstraňuje riziko nejistoty ceny uhlíku a firmy se nemusí zabývat obchodem s emisemi. Na druhou stranu jde o netržní mechanismus, který klade na všechny stejné nároky, což je diskriminační pro firmy, které nemohou své emise jednoduše snižovat.

Uhlíková daň ve světě a v ČR

Pigouovské daně nejsou nové a možnost zdanit znečišťování se v mnoha zemích světa již využívá. Vždy však záleží na nastavení detailů, které se odráží ve výsledcích a dopadech takových daní.

 Kanada

Příkladem může být Britská Kolumbie, třetí největší provincie Kanady, která v roce 2008 zavedla uhlíkovou daň o velikosti 10 CAD s ročním růstem o 5 CAD. Podle názoru odborníků jde o jednu z nejráznějších a přitom transparentních systémů uhlíkové daně. Výsledkem zdanění byl například mezi lety 2008 a 2012 pokles emisí z výroby elektřiny a dopravy o 5 % (v přepočtu na obyvatele o 9 %). Přitom emise ve zbylých částech Kanady naopak narostly. V daném období rovněž klesla spotřeba paliv o 16 % (ostatní provincie zaznamenaly 3% nárůst) a o 19 % se zlepšila energetická účinnost.

 Irsko

Irsko zavedlo uhlíkovou daň v roce 2010. Částečně byla použitá na splacení dluhů u MMF a také nahradila jiné typy daní uvalené na dopravu, nebo využívání odpadů. Irská uhlíková daň se dotýká domácností, dopravy, podnikatelů i zemědělství. Z počátečních 15 € za tunu CO2, narostla do roku 2012 na 20 €. Výpočty irské vlády ukazují, že každých 5 € této daně přináší dodatečných 100 mil. € zisku pro rozpočet.

 Austrálie

Austrálie zavedla uhlíkovou daň v roce 2012 za vlády Laboristické strany ve výši 23 australských dolarů. V roce 2015 mělo dojít k nahrazení uhlíkové daně systémem cap & trade, podobnému jako v EU. Nová konzervativní vláda ovšem uhlíkovou daň v roce 2014 zrušila a odmítla předchozí australské závazky.

 Chile

Chile se stala v roce 2014 první zemí jižní Ameriky, která zavedla uhlíkovou daň ve výši 5 chilských peso, na zhruba 55% veškerých emisí.

 Další země v EU

Průkopníky v zavádění uhlíkové daně jsou bezpochyby Finsko a Švédsko, které zavedly uhlíkovou daň v roce 1990 (Finsko) a 1991 (Švédsko). Systém daní je však složitější a jeho popis by zabral samotný článek. Spojené království od roku 2001 vede svojí klimatickou politiku, mezi jejíž pilíře patří kromě jiného i uhlíková daň. Dánsko zavedlo jistou formu uhlíkové daně již v roce 1992, kterou však postupně upravuje a přizpůsobuje měnícím se podmínkám. Další země, které využívají v Evropě nějakou formu danění emisí je např. Nizozemí, Švýcarsko, nebo Norsko. Své plány představila nově i Francie nebo Německo.

 Česká Republika

V ČR se o zavedení uhlíkové daně již několikrát uvažovalo. Ministerstvo financí dokonce v roce 2012 navrhlo zavedení specifické uhlíkové daně, která měla být doplněním systému EU ETS. Plánováno bylo narovnání podmínek pro malé a velké znečišťovatele, kdy např. teplárny za své emise musí platit ve formě povolenek, ale domácnosti tuto povinnost nemají. Plánováno bylo dodatečné zdanění zemního plynu pro domácnosti a zvýšení daní na uhlí a topné oleje. Návrh počítal se zavedením v roce 2014 s odhadovanou výší 15 € za tunu CO2. Tento návrh ovšem neprošel parlamentem.

V současnosti se o zavedení uhlíkové daně pouze diskutuje. Ministerstvo životního prostředí ovšem spíše než danění uhlíku podporuje výměnu kotlů a zavedlo tzv. kotlíkové dotace a zaměřuje se na projekt Nová zelená úsporám.