Jedním slovem hrůza. I taková hodnocení zaznívají, když je řeč o stavbě třetího a čtvrtého bloku jaderné elektrárny Mochovce. Původní rozpočet se zdvojnásobil a dostavba dvou reaktorů, které měly být hotové v letech 2012 a 2013, stále není u konce.

Projekt Mochovců v tomto ohledu určitě nevylepšuje pověst historicky úspěšného českého i slovenského jaderného průmyslu, i když jeho možnosti ovlivnit zmiňované základní parametry celé stavby jsou velmi omezené. České a slovenské firmy fungují v Mochovcích jako „pouzí“ subdodavatelé italského Enelu.

Když se ale na věc podíváme z jiného úhlu, můžeme projekt Mochovců hodnotit jako skvělý. Minimálně v tom, že poskytl českému (a pochopitelně také slovenskému) průmyslu příležitost uchovat si know-how a umění stavět jaderné elektrárny. Žádný jiný projekt podobného rozsahu, na kterém by Češi získali zakázky za více než 20 miliard korun, tady v posledních letech nebyl. A nejspíš ani dlouho nebude. To ovšem vyvolává další otázku: Uchovali jsme si aspoň částečně potřebné schopnosti, ale bude to do budoucna k něčemu?

Ještě není hotovo

Než se však dostaneme k éře po Mochovcích, zůstaňme ještě chvíli u této éry. Zatím totiž pořád není u konce. Slovenské elektrárne (SE) oznámily, že třetí blok Mochovců bude hotový ještě během letoška, čtvrtý blok do konce příštího roku. Celkové náklady na projekt by měly dosáhnout 5,4 miliard eur. (Na oficiálním začátku stavby, v roce 2008, se mluvilo o 2,8 miliardách eur.)

Neustálé protahování celého projektu by mohlo znamenat další práci pro stavitele a dodavatele. Někteří pozorovatelé se domnívají, že tu právě z tohoto důvodu skutečný zájem na dokončení projektu není. Na druhé straně je jasné, že jakékoliv další problémy by už mohly mít pro pověst všech účastníků devastující účinky. A nic na tom nemění skutečnost, že se třeba Francouzi při stavbě svého moderního reaktoru potýkají s ještě většími problémy – ať už ve francouzském Flamanville nebo finském Olkiluotu. Proto se i z důvěryhodných zdrojů ozývají také hlasy, podle nichž už by snad mohl být poslední časový scénář dodržen.

Jenže třeba stanovisko slovenského Úřadu jaderného dozoru takový optimismus přinejmenším zpochybňuje. Mluvčí úřadu Zuzana Hosťovecká to v rozhovoru pro web vEnergetike.sk řekla možná trochu šalamounsky, ale jasně: „Podle vyjádření stavitele Slovenské elektrárne neuvažují s žádnou časovou rezervou, je to nejlepší odhad při bezproblémovém pokračování ukončovacích prací.“ U tak velkého a komplexního projektu, jako je výstavba jaderné elektrárny, ovšem podle Zuzany Hosťovecké zákonitě vznikají problémy, které není možné předvídat. Toho jsme ostatně v Mochovcích byli svědky už mnohokrát.

Slovenský jaderný dozor přitom není s řízením a koordinací prací na dostavbě spokojený. A dokonce přerušil správní řízení ohledně žádosti SE o povolení k uvádění nových jaderných bloků do provozu.

Slovenské Elektrárne, JE Mochovce

Italské veletoče

Pravdou je ale také to, že celý projekt je hodně specifický. Pokud se pozorovatelé seznámí s fakty, vysvědčení pro subdodavatelské české a slovenské firmy zdaleka nebude tak špatné, jak by se mohlo zdát na první pohled.

Začátek problémů je možné hledat v době před zhruba deseti lety. Tehdy majoritní akcionář Slovenských elektráren – italská společnost Enel, která zatím dál zůstává jedním z akcionářů – se rozhodl, že si roli hlavního dodavatele ponechá ve vlastní režii. Stala se jím firma Enel Ingegneria & Innovazione. Primární odpovědnost za dokončení dostavby má i v současné akcionářské struktuře SE dodnes právě Enel. Tedy firma, která se stavbami jaderných elektráren nemá zkušenosti.

V době začátku stavby situace vypadala úplně jinak. Itálie s vládou Silvia Berlusconiho měla obrovské ambice v jaderné energetice. Enel spojoval síly s francouzskou společností EDF, měl silně nakročeno k získávání jaderného know-how, chtěl stavět jaderné reaktory doma i v zahraničí, a dokonce dočasně získal podíl ve francouzské jaderné elektrárně Flamanville.

Svět po Fukušimě

Připomeňme si tehdejší dobu – ještě na konci léta 2010 evropský šéf Westinghousu Anders Jackson na základě svých rozhovorů v Berlíně předpovídal, že Německo nejenom zpomaluje odchod od jádra, ale že časem začne stavět i nové bloky. V roce 2011 přišla havárie ve Fukušimě, Německo následně odchod od jádra naopak urychlilo. Také Italové se v referendu vyslovili proti jaderné energetice a Enel opustil své plány. Projekt dostavby Mochovců zůstal takovým smutným pozůstatkem tehdejší éry.

Po Fukušimě se navíc měnil přístup jaderných dozorů, zpřísňovaly se bezpečnostní požadavky. Bez určitých časových průtahů a navyšování rozpočtu to vlastně ani nešlo, i když na to nelze svádět všechny problémy.

Podle některých zdrojů se celková organizace dostavby zlepšila po příchodu dalšího akcionáře do majetkové struktury SE v roce 2015 – českého Energetického a průmyslového holdingu (EPH), i když ten má na projekt jen nepřímý vliv.

Po Mochovcích potopa?

Předpokládejme nicméně, že se dostavbu Mochovců dokončit podaří – dříve, nebo později. Dost možná půjde o poslední dva dokončené bloky, které byly plánované ještě za bývalého Československa. Po politických turbulencích a mnohaletých vynucených pauzách se některé reaktory – včetně dvou temelínských – přece jen svého spuštění dočkaly.

O stavbě dalších bloků se v Česku mluví už celá desetiletí, politici se k této vizi hlásí, ale klíčová politická rozhodnutí buď nepřicházejí, nebo nevedou ke konečnému cíli, jak ukázalo zrušení temelínského tendru na stavbu třetího a čtvrtého bloku. A i kdyby přece jen rozhodnutí o dalších reaktorech padlo, vypadá to, že jejich stavba začne v tom nejoptimističtějším scénáři za nějakých osm let. Stejně nepravděpodobná je rychlá realizace stavby dalšího reaktoru ve slovenských Jaslovských Bohunicích, která byla podle dostupných zdrojů spíše záložním řešením pro případ, že by to s dostavbou v Mochovcích nevyšlo.

I vzhledem k patové situaci v Česku byl projekt v Mochovcích tak důležitý pro český jaderný průmysl, který hledá další uplatnění. Pokud nebudou další zakázky přímo při výstavbě nových jaderných elektráren, mohou mnohé stávající schopnosti a znalosti mizet. Dokonce hrozí, že úspěšný, více než šedesátiletý příběh tuzemského průmyslu, který začal v roce 1956 pracemi na výstavbě prvního československého jaderného reaktoru A-1 v Jaslovských Bohunicích, může směřovat ke svém konci. Šance na stavbách v zahraničí jsou omezené. Platí, že přednost při výstavbě jaderných elektráren často tak či onak získávají firmy z příslušné země nebo ze země hlavního dodavatele.

Připomeňme, že kromě firmy Škoda JS (dříve Jaderné strojírenství), která je klíčovým dodavatelem pro jaderný ostrov elektráren, získaly v Mochovcích zakázky například společnosti Doosan Škoda Power, Modřany Power, Královopolská RIA, ČKD Praha DIZ nebo Chladící věže Praha. Mnohé z nich už se dostaly do existenčních problémů.

Chladící věže JE Mochovce
Chladící věže jaderné elektrárny Mochovce

Nežijeme v minulém století

Šikovné české firmy by sice mohly dál spolupracovat s významnými zahraničními hráči v jaderné energetice, ale o zachování širších schopností stavět reaktory nemůže být řeči. Někteří odborníci (včetně šéfky jaderného dozoru Dany Drábové) sice tvrdí, že i před šedesáti lety jsme začali budovat jadernou energetiku z nuly, takže není důvod k přehnaným obavám. Mohli bychom se přece opět ke stavbám atomových bloků vrátit. Jenže v polovině minulého století vlastně začínali všichni, zatímco v současné době může konkurence získat náskok, který prakticky nebude možné dohnat.

Určitou šanci přece jen nabízejí některé projekty jaderných elektráren v zahraničí, především na stavbách ruské korporace Rosatom, s níž český průmysl dlouhodobě spolupracoval. V současné době jde především o projekty Rosatomu ve třetích zemích – ve Finsku, v Maďarsku a v Turecku. Teoreticky by získání významných zakázek na těchto třech stavbách mohlo „ztrátu Mochovců“ do značné míry kompenzovat. Jisté to však zdaleka není.

Špatné zprávy naopak přicházejí z Jordánska, kde se českým firmám jako potenciálním subdodavatelům Rosatomu rýsovaly vůbec největší naděje. Celý projekt stavby jaderné elektrárny se ale zadrhnul – podle všeho kvůli tamním náročným podmínkám i neshodám mezi Jordánci a ruským dodavatelem.

Pokud jde o český byznys, bude éra po Mochovcích zajímavá ještě v jednom ohledu. Enel se díky dokončení dostavby bude moci ze SE stáhnout, otázkou tedy je, jaký podíl a vliv v elektrárenské společnosti získají stávající akcionáři – slovenský stát a holding EPH podnikatele Daniela Křetínského. Jednoznačnou odpověď na otázku, kdo se pak stane majoritním vlastníkem Slovenských elektráren, dosavadní dohody zatím nedávají.

Autor článku je konzultantem a specialistou pro energetické projekty agentury HATcom.

Komentáře

0 komentářů ke článku "undefined"

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *