Jaderná energetika v roce 2021 a jádro v taxonomii EU

Nejen vývoj počasí v roce 2021 zásadně ukázal, že se přechod k nízkoemisní energetice nedá realizovat bez jaderných zdrojů. Zdá se tak, že alespoň u části evropských států se postoj k jádru mění. Evropská komise tak zařadila jádro k zeleným zdrojům energie, i když s podmínkami. Ty je však třeba správně interpretovat. Štěpná řetězová reakce se konečně rozběhla u bloku Olkiluoto 3. Do provozu se v roce 2021 dostalo šest reaktorů III. generace a jeden pokročilý malý modulární reaktor.

Začátek roku 2021 s rozpadem evropské energetické sítě 8. ledna, která tak nebyla daleko od blackoutu, a podzim a zima, kdy se dá bez přílišného přehánění mluvit o energetické krizi, jasně ukázaly, že bez jaderných zdrojů nelze zajistit přechod k nízkoemisnímu energetickému mixu. Řada států Evropské unie tak mění názor na využívání jaderné energetiky a uvažují i o výstavbě nových jaderných zdrojů. Jedná se například o Francii, která má díky jaderné energetice nízkoemisní mix už nyní a nejmenší emise oxidu uhličitého na vyrobenou jednotku elektřiny. Vzhledem k tomu, že velká část Francouzů vytápí elektřinou, jsou zde emise z vytápění také velmi nízké. Nyní je Francouzům jasné, že pro udržení nízkých emisí, energetické bezpečnosti a sociálně únosné ceny energie se nemohou jaderných zdrojů vzdát a musí stavět nové. To je důvod, proč prezident Macron zrušil rychlé snižování podílu jádra a nedávno vyhlásil plán výstavby šesti nových bloků.

Byl to právě silný tlak Francie i dalších států, kterým je jasné, že se bez jaderné energetiky při snižování emisí neobejdou, který vedl k tomu, že Evropská komise zařadila jádro ve své taxonomii mezi zelené udržitelné zdroje. Stalo se tak i přes obrovský protijaderný tlak hlavně Rakouska a Německa. Je však třeba zdůraznit, že u jádra je zmínka o jeho přechodnosti a jeho podpora je omezena podmínkami, které mohou vypadat až tragikomické, pokud se vezmou doslova. I tato část taxonomie, a hlavně diskuze okolo ní, ukazuje v celé nahotě její základní problém.

Není postavena na fyzikálních, technických a přírodovědných zákonitostech, ale dominantně se řídí ideologickými představami a politickými kompromisy.  Omezeně počítá s vývojem našich znalostí, rozvojem technologií. Řadu z nich má označenu nálepkou, která je likviduje bez ohledu na realitu. Velice často tak nemusí vést ke snížení emisí, dopadů na životní prostředí a snížení rizika, ale směrem právě opačným. Navíc svou složitostí, nejednoznačností a nutností neustále každou věc posuzovat úředníky vede k prodlužování realizace libovolného projektu a silnému potenciálu korupce.

Podívejme se na konkrétní případ právě zveřejněné taxonomie v oblasti jaderné energetiky. Dopředu upozorňuji, že v řadě případů není jasné, jak přesně to tvůrci mysleli a co konkrétní formulace reálně znamenají a jak budou v praxi interpretovány. Takže i následující rozbor je předběžný a spíše k otevření diskuze.

Podle mého názoru časové limity 2040 pro stávající bloky a rok 2045 pro nově budované neznamenají, že by se po roce 2040 a 2045 něco pro ně muselo změnit. Tak to interpretovali někteří komentátoři u nás. Ani to, že by jaderná energetika v Evropské unii v té době končila jako zelený zdroj. Podle mě, současně nastavená taxonomie bude pravidelně posuzována, a pokud se ve zmíněné době zjistí, že některé ze stanovených parametrů nebyly nastaveny správně či se objevila nová lepší jaderná technologie, tak se taxonomie upraví. Následující text tak nereflektuje reálný význam stanovených podmínek, ale jen důsledek jejich dogmatické interpretace.

Předpokládejme doslovnou platnost tvrzení, že stávající jaderné zdroje budou považovány za zelené (udržitelné) pouze do roku 2040 a nově budované jen v případě, že budou mít do roku 2045 stavební povolení. To znamená konec rozvoje jaderné energetiky v Evropské unii. Znamenalo by to, že v Evropské unii nemá smysl výzkum v oblasti jaderně energetických technologií. Vývoj nových reaktorů trvá řadu let i desetiletí a nemá smysl, pokud region před jeho dokončením jadernou energetiku vyřadí ze svého energetického mixu.

Znamenalo by to například, že vývoj pokročilých malých modulárních reaktorů v ÚJV a.s. nemá smysl, protože ty určitě nebudou k dispozici před rokem 2045. Obecně platí, že jakékoliv malé modulární reaktory, které by se v Evropské unii mohly uplatnit, zde budou nejdříve v třicátých letech. Pokud mají mít ekonomický smysl, tak se musí budovat v dostatečně velkých sériích. To však při podmínce, že se postaví jen ty, které budou mít stavební povolení před rokem 2045, nelze splnit. Už z toho důvodu, že ekonomicky budou mít malé modulární reaktory smysl pouze v případě, že se vytvoří licencování odpovídající jejich bezpečnostním parametrům a vlastnostem A to opravdu nebude rychlý proces. Při doslovné interpretaci dané podmínky se tak malé modulární reaktory v Evropské unii nebudou realizovat vůbec nebo jen v minimálním počtu.

Vývoj počtu reaktorů (zdroj WNA)

U velkých reaktorů třetí generace je situace zdánlivě lepší. Pokud by ale opravdu měl jaderný průmysl a výstavba bloků končit ve čtyřicátých letech, tak by ztrácelo smysl v Evropské unii tento průmysl rozvíjet. Vzhledem k tomu, že nejen v Číně očekávají v této oblasti průlom a intenzivně na něm pracují, bylo by toto zaostávání pro Evropskou unii katastrofální. Jak už jsem se zmínil, tak považuji takovou doslovnou interpretaci těchto termínů za nesmyslnou. Podle mě to neznamená, že by jaderné zdroje po roce 2045 nebylo možné stavět a vylepšovat stávající po roce 2040. Jde o to, že se průběžně posoudí technologický rozvoj a naše znalosti environmentálních dopadů různých technologií a nastavení taxonomie se pro další desetiletí případně upraví. Z tohoto hlediska tak nevidím v dané taxonomii problém.

Trochu problematičtější může být požadavek realistického projektu úložiště, které by v principu mohlo být k dispozici v roce 2050. Ale i zde to lze realizovat ve formě připraveného projektu. Právě tato podmínka může být jednou z těch, která se v taxonomii před tím rokem 2045 změní. Pokud se ukáže, že je ekologičtější uzavření palivového cyklu a odstoupení od rychlé realizace hlubinného úložiště, tak tato podmínka v budoucí taxonomii může zmizet. Jak jsem zmínil, realita okolo taxonomie bude velmi silně záviset na její interpretaci a uvádění do praxe. Ale podle mě současné znění není z našeho hlediska kritickým způsobem omezující. Právě pro vyloučení chybných interpretací by v textu taxonomie neměly být ani náznaky toho, že jsou jaderné zdroje pouze přechodnými. Jiné kafe jsou podmínky okolo plynu. V tomto případě je to i podle mého názoru pro naše teplárenství katastrofou. V oblasti jaderné energetiky bych tak doporučoval konzultovat s tvůrci taxonomie správnou interpretaci a pokud je to tak, jak si myslím, tak ji můžeme bez obav podpořit. Navíc je tam i řada velmi smysluplných doporučení, jako je třeba důraz na recyklaci paliva a zmenšení objemu jaderného odpadu, který jde do hlubinného úložiště.

Vývoj produkce elektřiny z jaderných elektráren (zdroj WNA)

Přehled a statistiky

Už třináctý přehled vývoje jaderné energetiky za uplynulý rok navazuje na články z minulých let. Poslední část (zde a zde) je z roku 2020. Na konci roku 2020 bylo 442 reaktorů s výkonem 393,5 GWe a na konci roku 2021 pak 440 s výkonem 393,2 GWe (údaje ze stránek World Nuclear Association a database PRIS). Ve výstavbě je 56 bloků. Je však třeba zdůraznit, že jde o hodnoty ze začátku prosince, kde některé z dále jmenovaných odstavených a spuštěných reaktorů ještě nebyly započteny.

V minulém roce byl počet dokončovaných bloků zhruba vyrovnaný s počtem těch odstavovaných. A to i v situaci ukončení provozu více reaktorů v Německu a Velké Británii. Provoz skončilo deset bloků a další bude odstaven brzy v lednu. O odstavení švédského varného reaktoru Ringhals 1 dne 31. prosince 2020 se psalo už v minulém přehledu. Ten se přidal k obdobnému bloku Ringhals-2, který byl odstaven už dříve. Ztráta těchto jaderných zdrojů měla značný vliv na zásobování jihu Švédska elektřinou a vedla ke zvýšení ceny elektřiny. Ve Švédsku je tak nýní v činnosti šest jaderných reaktorů.

Elektrárna Grohde (zdroj PreussenElektro)

Poslední den roku 2021 byly odstaveny tři reaktory v Německu, šlo o Brokdorf ve Šlesvicku-Holštýnsku, Grohnde v Dolním Sasku a Gunremmingen C v Bavorsku. Odstavení německých bloků je opravdu škoda. Jde o velmi kvalitní a spolehlivé reaktory s velkým výkonem. Například blok Grohde má výkon 1400 MWe a drží rekord ve výrobě elektřiny za dobu provozu reaktoru. Celkově vyprodukoval přes 400 TWh elektřiny. Dodávat elektřinu začal v roce 1984 a mohl by být v provozu ještě deset i dvacet let.

Tři bloky byly odstaveny během roku 2021 také ve Velké Británii. Jednalo se o plynem chlazené reaktory AGR. První skončily provoz bloky Dungeness B-1 a Dungeness B-2. Na konci listopadu 2021 se pak odstavil reaktor v elektrárně Hunterston B. Jde o třetí blok elektrárny Hunterston, čtvrtý blok této elektrárny by se měl odstavit v lednu 2022.

Na Tchaj-wanu byl v polovině roku 2021 odstaven blok Guosheng-1. Jde o varný reaktor s výkonem 985 MWe, který byl uveden do provozu v roce 1981. V Pákistánu byl 1. srpna 2021 odstaven nejstarší blok KANUPP-1, známý také jako Karáčí 1. Šlo o těžkovodní reaktor CANDU, který byl do provozu uveden v roce 1972. Jeho počáteční výkon byl 137 MWe. Postupně se však snižoval a zhoršoval se i jeho koeficient využití. V USA byl odstaven třetí blok v Indian Point, celá elektrárna tak po šedesáti letech skončila s produkcí elektřiny. Dne 19. prosince 2021 pak byl odstaven první blok Kurské jaderné elektrárny. Jde o reaktor RBMK.

Nově se v roce 2021 do provozu dostalo osm bloků. K síti se připojil a postupně byl uveden do komerčního provozu indický těžkovodní reaktor PHWR-700 jako blok Kakrapar 3. V Číně byl spuštěn reaktor ACPR1000 jako blok Tchien-wan 6 (Tainwan), stejný reaktor se dostal do provozu jako blok Chung-jen-che (Hongyanhe) 5, v polovině roku se u něj rozběhla štěpná řetězová reakce. Do provozu se také dostaly dva bloky Hualong One (HPR1000). Ke konci roku 2021 se rozběhla štěpná řetězová reakce u bloku Fu-čching (Fuquing) 6, který je druhým reaktorem tohoto typu v této elektrárně. Stejný reaktor se v roce 2021 rozběhl i v Pákistánu jako blok Karáčí 2. V Číně začal pracovat malý modulární reaktor HTR-PM200. Do provozu se dostaly také dva jihokorejské reaktory APR1400. Jednalo se o první blok v elektrárně Sin Hanul (Shin Hanul) v Jižní Koreji a druhý blok v elektrárně Barakah ve Spojených arabských emirátech. Ke spuštění mají také velice blízko další dva reaktory. Jde o blok Olkiluoto 3 a Ostrovec 2. V prvním případě jde o blok EPR a v druhém VVER1200.

Budovat se začalo jedenáct reaktorů a další pak hned v prvních dnech lednu 2022, i to je číslo podobné těm u reaktorů odstavovaných a spouštěných. První blok Hualong One se začal na přelomu roku 2020 a 2021 budovat v čínské elektrárně Sanao (Sanaocun-1), betonáž jaderného ostrova druhého bloku této elektrárny byla zahájena v prvních dnech ledna 2022. Výstavba dalšího reaktoru tohoto typu pak začala v březnu jako Čchang-ťiang (Changjiang) 3 a na konci roku následoval Čchang-ťiang 4.

Dalšími zahájenými stavbami byly dva ruské reaktory VVER1200 v Číně, šlo o Tchien-wan (Tianwan) 7 a Sü-ta-pao (Xudabao) 3. V turecké elektrárně Akkuya, která využívá stejný typ reaktoru, se pak začala začátkem března 2021 betonáž jaderného ostrova třetího bloku. V polovině roku 2021 začala betonáž bloku Kudankulam 5 a 20. prosince pak betonáž jaderného ostrova bloku Kudankulam 6. Zde se využívají reaktoru VVER1000.

Pokročilo i budování prototypů rychlých množivých reaktorů. V Rusku byla v roce 2021 zahájena betonáž jaderného ostrova u rychlého reaktoru chlazeného olovem BREST-OD-300. Pravděpodobně se začal budovat také druhý rychlý sodíkový reaktor CFR-600 v Číně.

Začátkem července 2021 začala také výstavba čínského malého modulárního reaktoru ACP100 (Linglong One) s výkonem 125 MWe.

Produkce elektřiny z jádra dosáhla v roce 2020 hodnoty 2 553 TWh. Oproti roku 2019, kdy se vyrobilo 2 657 TWh klesla o 104 TWh. Je to poprvé od roku 2012, kdy nestoupala. Velký vliv na to měla epidemie koronaviru, ekonomický pokles a snížení spotřeby elektrické energie. Dá se tak očekávat, že už v roce 2021 opět poroste. Předběžné výsledky tomu nasvědčují.

První blok elektrárny Ostrovec je již v komerčním provozu, druhý se právě spouští (zdroj Minenergo Belorusii)

Nejvíce bloků buduje Rusko a Čína

Nejvíce nových bloků staví Rusko a Čína. Rosatomu se úspěšně daří v Rusku nahrazovat dosluhující bloky VVER a RBMK reaktory III. generace VVER1200. Dva tyto reaktory fungují velmi dobře v Novovoroněžské i Lenigradské elektrárně. V té Lenigradské nahradily první dva bloky RBMK v první fázi této elektrárny. Na základě dobrých zkušeností se začala příprava výstavby třetího a čtvrtého bloku druhé fáze elektrárny. Bude tak možné odstavit všechny zdejší bloky RBMK. Náhrada bloků RBMK probíhá i v Kurské jaderné elektrárně. Bloky VVER1200 a VVER1000 jsou také nejčastější budované v zahraničí. V Bělorusku se do provozu spouští již druhý tento blok. Úspěšně probíhá jejich výstavba v Turecku, Bangladéši, Číně i Indii, připravuje se v Egyptě, Uzbekistánu, Maďarsku a Finsku.

V Číně přechází od spouštění bloků III. generace ACPR1000 k reaktorům Hualong One. Ty už zde běží dva. V zahraničí už se první rozběhl v elektrárně Karáčí v Pakistánu a brzy se k němu přidá další. Spolu s bloky VVER1200 se Hualong One stává tím, jehož výstavba se nejčastěji zahajuje. Podle čínských vyhlášení se tempo jeho využívání ještě zvýší. Vzhledem k vysokému počtu bloků, které chce Čína vybudovat u sebe doma, je otázkou, jak velké kapacity bude mít pro stavby v zahraničí. Je však jisté, že i v zahraničí se řada bloků Hualong One objeví.

Právě reaktory VVER1200 a Hualong One jsou jediné, které mají dostatek hotových bloků, rozestavěných i ve výhledu, že dosahují sériové výstavby a ustálených dodavatelských řetězců, které mohou spoléhat na dlouhodobý výhled. Právě v takových podmínkách by se měly projevovat ekonomické výhody ve výstavbě i provozu reaktorů III. generace. Letos se dostaly do provozu dva korejské bloky APR-1400, jeden v Jižní Koreji a jeden ve Spojených arabských emirátech. U něho je však problém, že politické vedení Jižní Koreji se rozhodlo od využívání jádra odstoupit a blok zatím nemá zájemce pro nové stavby ani v zahraničí.

Rusko i Čína plánují rozvíjet jadernou energetiku velmi intenzivně i v budoucnu. I to je důvod, proč pracují na uzavření palivového cyklu a rychlých reaktorech. Rusko má zatím jediné dva komerčně fungující rychlé reaktory. Rychlý sodíkový reaktor BN-800 v roce 2021 postupně přešel na palivo MOX. V únoru 2021 byla třetina aktivní zóny inovativním MOX palivem, po další výměně paliva už to bylo 60 %. V roce 2022 pak již bude zóna při další výměně paliva plně složená z palivových souborů typu MOX. Reaktor BN-600, který je starším sodíkovým reaktorem na této elektrárně, by chtěla Bělojarská elektrárna provozovat 60 let.

Čínský rychlý sodíkový reaktor CEFR začal po výměně paliva druhý cyklus testování. Ten by měl probíhat na vysokém výkonu. Palivo pro prototypový rychlý sodíkový reaktor CFR-600 bude nejméně na prvních šest let provozu dodávat Rusko.

V únoru 2021 bylo uděleno povolení od úřadu pro jadernou bezpečnost pro konstrukci prototypového rychlého olovem chlazeného reaktoru BREST-OD-300. Betonáž jeho jaderného ostrova pak začala před polovinou roku 2021. Dokončuje se vývoj paliva pro tento reaktor. V místě bude kromě samotného reaktoru i zařízení pro výrobu paliva a pak i pro jeho přepracování. Tento reaktor nevyužívá moderaci neutronů. Chlazení bude zajišťovat tekuté olovo. U samotného Brestu bude z materiálových důvodu pracovní teplota okolo 500°C. V budoucnu by tento typ reaktoru mohl mít teploty vyšší, i hodně přes 1000°C. Turbína tak v takovém případě může v principu pracovat třeba v superkritickém režimu při teplotě páry 600°C a s účinností konverze tepla na elektřinu 40 - 45 %. U budoucích reaktorů, které by fungovaly jako vysokoteplotní, by se dala využívat plynová turbína nebo by přímo produkovaly vodík či průmyslové teplo. Výhodou olova proti sodíku je jeho stabilita a to, že nedochází k prudkým chemickým reakcím s vodou a kyslíkem. Při netěsnostech primárního okruhu tak nehrozí problémy, které přináší riziko u sodíkových reaktorů. Aktivní zóna bude umožňovat konfiguraci s množivým faktorem až 1,2. Zkušenosti s provozem tohoto demonstračního reaktoru by měly umožnit naprojektovat komerční model.

Na cestu se vydalo vybavení pro druhý blok Rooppur (zdroj Atomenergomaš, Rosatom)

Amerika a Evropa – snaha o dokončení dlouhodobých restů

Ve Spojených státech se budují jen dva nové jaderné reaktory. Při výstavbě dvojice bloků AP1000 v elektrárně Vogtle stále přetrvávají problémy. Spuštění třetího bloku se i vlivem pandemie posunuje blíže ke konci roku 2022. Je také třeba odstranit všechny problémy, které se objevily během horkých zkoušek, které proběhly v polovině roku 2021.

V Evropě je pouze minimum projektů, které mají navíc většinou velké zdržení. Konečně se zavezlo palivo do reaktoru EPR v elektrárně Olkiluoto a řetězová štěpná reakce se rozběhla 21. prosince. V únoru by měl blok začít produkovat elektřinu a v červnu by měl přejít do komerčního provozu. Dokončování bloku Flamanville 3 se už také dostává do konečné fáze. Problémem mohou být anomálie objevené na svarech v kontejnmentu, které je potřeba upravit. Blok by se však mohl rozběhnout na přelomu roku 2022 a 2023 mělo zavést palivo. Na základě zkušeností z letošní zimy se Francie vrátila k plánu postavit nové jaderné reaktory. Zatím se předpokládá šest nových bloků, půjde o vylepšenou variantu EPR2.

Bloky EPR se budují i ve Velké Británii. Výstavba Hinkley Point C byla ovlivněna pandemii. V roce 2016 se předpokládalo zprovoznění prvního bloku na konci roku 2025. Nyní je jasné, že k němu nedojde před červnem 2026. Pozitivní je, že se ukazuje rychlejší postup prací u druhého bloku, kde se projevují zkušenosti získané při stavbě toho prvního.

Pokračují přípravy k výstavbě dvou bloků EPR v elektrárně Sizewell C. Zde bylo klíčovou otázkou rozhodnutí o způsobu financování projektu. Pokud by se vybral vhodný finanční model, mohl by být využit i pro výstavbu dalších jaderných bloků. Vyřešení tohoto problému a rychlého zahájení výstavby bylo stále aktuálnější. Zvláště po odstavení elektrárny Dungeness B a stanovení termínu odstavení i dalších plynem chlazených reaktorů AGR. Ty by měly být všechny uzavřeny do deseti let. Na konci října tak britská vláda schválila model financování jaderných projektů známý pod označením RAB (Regulated Asset Base), který by měl snížit náklady na zajištění financí a přitáhnout soukromé investory. V tomto modelu přispívají budoucí spotřebitelé na financování projektu už ve fázi jeho výstavby. Zároveň začala britská vláda vyjednávat s EDF o konkrétním projektu Sizewell C.

Dokončení restu v podobě dvou bloků VVER440 v jaderné elektrárně Mochovce se čeká i v sousedním Slovensku. Rozběhnutí štěpné řetězové reakce v bloku Mochovce 3 se neočekává dříve než v únoru 2022.

Nejen pro Evropu je důležitá diverzifikace zdrojů paliva. Rozšiřuje se vějíř dodavatelů palivých souborů pro reaktory. Na jedné straně Rosatom dodává palivo pro západní typy elektráren, Westinghouse naopak dodává palivo pro ukrajinské reaktory VVER1000, kde už se využívá v šesti blocích. Tento typ paliva nabízí i do Bulharska a Česka. Zároveň vyvinul i palivo pro bloky VVER440, které se začne využívat od roku 2024 v ukrajinském bloku Rovno 2. Tato možnost diverzifikace dodavatelů paliva může být zajímavá i pro naše Dukovany a slovenské Mochovce či Jaslovské Bohunice. Naopak Švédsko začíná využívat zmíněné palivo pro západní reaktory od firmy Rosatom.

Začátek budování malého modulárního reaktoru ACP100 (zdroj CNNC)

Malé modulární reaktory

V roce 2021 došlo k razantnímu průlomu i v oblasti malých modulárních reaktorů. Zkušenosti z provozu plovoucí jaderné elektrárny Akademik Lomonosov vedly k reálným krokům k výstavbě dalších malých modulárních reaktorů založených na ruských reaktorech určených pro ledoborce, ať už plovoucích nebo na pevnině. Zdá se ta, že by se opravdu mohly realizovat ve větších sériích.

Stejně tak je zlomovou událostí zahájení provozu vysokoteplotního malého modulárního reaktoru HTR-PM200 v Číně. Pokud se osvědčí, jeho moduly se začnou produkovat sériově a bude úspěšný i ekonomicky, může být ideální řešení i pro produkci průmyslového tepla.

Stejně tak bude zajímavé sledovat v Číně vývoj okolo malého modulárního reaktoru ACP100 (Lionglong One), který se v tomto roce začal budovat a jehož dokončení se čeká v roce 2026.

Tyto projekty a zkušenosti s nimi mohou být inspirací i pro další realizace malých modulárních reaktorů, které se vyvíjí na řadě míst. Je třeba přiznat, že zatím jsou ve stádiu papírových projektů a předběžného licencování. Je třeba připomenout, že nejenom u nás se velmi intenzivně o jejich budoucím využití uvažuje.

Jde například o Holandsko, Belgii, Švédsko, Bulharsko, Rumunsko, Polsko, Pobaltské státy a další. Zatím však jde o předběžný výběr vhodných lokali, diskuze vhodného postupu při licencování, hledání vhodných finančních modelů a případných dodavatelů. Asi nejčastěji se uvažuje o americkém reaktoru NuScale, u kterého je i silná podpora americké vlády. Dalším je britský malý modulární reaktor firmy Rolls-Royce. Podrobněji se k situaci v této oblasti podrobněji vrátíme někdy příště.

Instalace spodní části kontejnmentu malého modulárního reaktoru ACP100 koncem října 2021 (CNNC)

Závěr

I u nás průběh letošní zimy jasně ukázal, že se bez jaderných zdrojů neobejdeme. České jaderné elektrárny vyrobily v roce 2021 celkově 30,73 TWh, což je druhá největší výroba po roce 2013, kdy dodaly 30,75 TWh. Dne 12. listopadu 2021 také vyrobily prozatím nejvíce elektrické energie za jeden den 100,8 GWh. V té době bylo v provozu všech šest bloků a byly nízké teploty, které zvyšují účinnost konverze tepla v elektřinu.

Kromě produkce elektřiny je stále důležitější, aby se využily jaderné bloky jako zdroje tepla při přechodu od využívání uhlí v teplárenství. Nepříjemné tak je, že vzhledem ke krachu společnosti Tenza se zdrží projekt horkovodu z Temelína do Českých Budějovic. Z 26 km se podařilo dokončit 17 km a rozpracovaných je 2,5 km. Horkovod by měl zajistit 30 % dodávek tepla pro toto město. Připomeňme, že již dvacet let zásobuje teplem Temelín Týn nad Vltavou.

Zlom nastal v přípravě výstavby nového bloku v Dukovanech. Zde došlo k vyřazení čínských a ruských dodavatelů z připravovaného tendru. Na jedné straně se vyřadily potenciálně nejkvalitnější nabídky, na té druhé to byla jediná možnost, jak dosáhnou dostatečně široké politické shody na realizaci výstavby. To, k čemu toto ideologické rozhodnutí našich politiků povede, budeme moci posoudit na srovnání výsledku u nás a v Maďarsku nebo Finsku. Nyní je důležité, aby se tendr co nejdříve vyhlásil, co nejkvalitněji realizoval a konečně se alespoň jeden blok začal stavět. V březnu 2021 obdržel ČEZ od SÚJB povolení pro umístění dvou nových bloků v lokalitě Dukovan. Je zároveň velmi důležité, aby se připravil finanční model pro stavbu dvojice bloků v Temelíně, a i tato stavba se co nejdříve zahájila.

Je třeba zdůraznit, že současná neutěšená situace jde plně za celou naší politickou scénou, která nedokázala v oblasti energetiky spolupracovat, vyjednat realistické kompromisy a ty pak jednotně realizovat. Místo toho dali naši politici přednost politickému a ideologickému boji za každou cenu. Hlavně na evropském kolbišti si místo jednotného postupu v zájmu české energetiky a společnosti vyřizovali osobní domácí spory. To způsobilo, že už jsme ztratili nejen roky, ale pomalu desetiletí. Nyní už není možné dále lavírovat a zdržovat řešení energetiky.

Je však třeba říci, že v tom nejsme osamoceni. Čína a Rusko budují stále více reaktorů III. generace doma i v zahraničí a zásadní pokrok se těmto zemím daří i v oblasti malých modulárních reaktorů a uzavření palivového cyklu. Evropa a USA pouze dokončují pár dlouho rozdělaných restů. Doufejme, že poučení této zimy bude dostatečné a příští roky budou klíčovými. Po Olkiluoto 3 se rychle dokončí Flamanville 3 i Mochovce 3 a 4 a začnou se budovat nové reaktory v Evropě. Jak jsem psal, pro reaktor EPR se zdá současný vývoj zlomový. Pokud se schválí Sizewell C a výstavba nových bloků tohoto typu ve Francii, případně i v Indii, tak je o úspěšném osudu tohoto reaktoru nejspíše rozhodnuto a přiřadí se tak k blokům VVER1200 a Hualong One. Osud reaktoru AP1000 je stále otevřený, u něj by mohl být rozhodující úspěch na Ukrajině, případně i v Polsku či jinde v Evropě. Znovu se začíná diskuze o jeho uplatnění ve Velké Británii. Jeho budoucnost je však stále velmi nejistá. Doufejme však, že nyní nastává v Evropské unii rozhodující zlom.

Velmi pozitivní je internacionalizace jaderného průmyslu a dodavatelských řetězců. I naše firmy tak dodávají komponenty pro širokou škálu různorodých projektů. Ať už jde o známou Škodu JS, UJV a.s., Nuviu s jadernými dodávkami, nebo méně známé firmy Arako, Armatury Group, MSA Dolní Benešov, MPower Engineering, Mostro, dodávající armatury, Kabelovnu Kabex se svými kabely, ZPA Pečky se servopohony, Sigma Group s čerpadly, Lavimont Brno s potrubím a řadu dalších. Doufejme, že budou mít v následujících letech hodně práce i u nás.

Podrobnější přehled situace v jednotlivých zemích je v obsáhlejším článku na serveru Osel.

Autorova přednáška o současném stavu jaderné energetiky je zde.