Nehoda jaderné ponorky USS Thresher

Jaderná energie nachází uplatnění nejen v elektroenergetice, ale také v námořní a vesmírné dopravě. Bohužel se ani tato odvětví neocitla bez nehody. V dnešním článku popíšeme zkázu ponorky USS Thresher z roku 1963.

Jaderné ponorky nabízejí velké výhody v podobě téměř neomezené doby ponoru s možností rozsáhlého pohybu pod vodou. Potřebný kyslík mohou ponorky vyrábět pomocí elektrolýzy. Jaderný pohon navíc nevyžaduje přívod kyslíku, a proto mohou ponorky plout tisíce mil bez nutnosti vynoření se. Vývoj amerických jaderných ponorek začal ponorkou USS Nautilus, která jako první proplula pod severním pólem. Tato ponorka nyní slouží jako muzeum využívané pro účely exkurzí.

Po úspěších s USS Nautilus se zájem o jaderné ponorky významně rozšířil a s ním také jejich výroba. Bohužel však tento proces nebyl nijak regulován, a tak se výrobci dopouštěli mnohých chyb, jejichž důsledky mohly být také příčinou zkázy ponorky USS Thresher.

USS Thresher byla první z třídy nových hlubinných ponorek a skutečně novou zbraní, podobnou Nautilu, která byla již nějakou dobu v provozu. Zdrojem energie byl reaktor S5W, se kterým ponorka dokázala plout pod hladinou rychlostí až 30 uzlů za hodinu. Aby byly veškeré technické nedokonalosti odstraněny, trvala výroba a vývoj nového typu ponorky velmi dlouho. Následně bylo třeba provést patřičné námořní zkoušky.

Testovací ponor USS Thresher a události roku 1963

Pro ověření maximální hloubky ponoru byly prováděny hluboké ponory, které jsou však bezpečně nad hranicí hloubky, při které dojde k destrukci trupu. Při posledním hlubinném ponoru byla USS Thresher sledována doprovodnou lodí USS Skylark. Podvodní telefon umožňoval komunikaci i skrz velké množství vody. Ponorka ohlásila začátek provádění hlubinného ponoru v 7:45 ráno. Po hodině a půl, kdy se zdálo být vše v pořádku a ponorka již byla v testovací hloubce, obdržela USS Skylark zprávu:

„Dochází k drobným potížím, ale máme kladný úhel náklonu. Vypouštíme hlavní balastní nádrže. Budeme vás informovat.“

Dále byl z telefonu slyšet zvuk stlačeného vzduchu. Nepochybně se jednalo o první pokus o vytlačení vody z hlavních balastních nádrží. To se však stalo naprosto nemožné, jak se ukázalo z pozdějších testů na jiných identických plavidlech, neboť vzduchová potrubí zamrzla.

V 9:16 ráno uslyšela loď Skylark další zprávu, tentokrát poněkud zkomolenou, ve které posádka ponorky informovala o testovací hloubce. Zároveň zpráva obsahovala úryvek další informace, ve které padlo číslo 900. Toto číslo se pravděpodobně týkalo testovací hloubky 900 stop.

V 9:18 ráno slyšel operátor sonaru na USS Skylark velmi jasný a hlasitý zvuk prudkého podvodního výbuchu, který byl okamžitě rozpoznán jako imploze ponorky. Ponorka USS Thresher byla toho dne definitivně ztracena a na její palubě zahynulo 129 námořníků.

Zjišťování příčin nehody

Jediné, čím si můžeme být jisti, bylo řečeno během slyšení před výborem pro atomovou energii (JCAE) v roce 1964. Nikdy nebudeme přesně vědět, co bylo příčinou havárie a co se přesně stalo na palubě před nehodou. Po důsledné analýze bylo vyřčeno několik teorií, která zahrnují, či vylučují záplavu mořskou vodou z poškozeného potrubí, či jiného vodního systému, který by způsobil ztěžknutí ponorky a její potopení.

„Je zřejmé, že se stalo něco, co přinutilo kapitána vypustit hlavní balastní nádrže, ale pouze kapitán věděl, co se doopravdy stalo.“

Admirál Rickover nechal na podobné ponorce přezkoumat svary potrubí se slanou mořskou vodou a shledal velké množství nedostatků. V roce 1964 sdělil komisi JCAE, že USS Thresher mohla na moře vyplout se stovkami problémů, o kterých nikdo nevěděl. V jeho poznámkách je kladen důraz na pokračující zaměstnání standardních pracovníků, kteří nyní museli pracovat v průmyslu, ve kterém se nepřipouštějí lidské chyby, aniž by k tomu byli nějak proškoleni.

Rickover se snažil přesvědčit vývojáře lodi USS Nautilus a později také USS Thresher o evolučnosti těchto zařízení, která „nejsou pouze obyčejnými loděmi s jaderným pohonem, ale novými zbraněmi“.

Jeden ze senátorů během slyšení poznamenal, že si už dávno představoval nový „kočár bez koní“, který by byl něčím víc než jen zařízením s namontovaným spalovacím motorem, a přemýšlel, jestli námořnictvo nedělá něco podobného s jadernými ponorkami.

„Inovace, měnící síly, vyžadují přehodnocení celého výrobního systému. Pokud to vývojáři nepochopili, způsobilo to námořnictvu po výstavbě USS Nautilus velké strasti. Pravděpodobně kvůli tomu nyní padla celá posádka ponorky USS Thresher.“

Rychlý rozvoj jaderných ponorek byl objednán a schválen kongresem, to však nevedlo k rychlému zlepšení výrobních dovedností. Naopak to spíše vedlo ke zvýšení problémů s jednotlivými plavidly, problémů, které nemohou být opraveny prosazením stávajících standardů.

„Aby bylo při výstavbě dosaženo nových standardů a nároků na každý svár, šroub, či jinou součástku, která může ovlivnit vodotěsnost ponorky, je zapotřebí založit nové přístupy ke kontrole kvality.“

Program kvality SUBSAFE

Výše zmíněným výrokem zapálil admirál Rickover jiskru programu SUBSAFE, který se řadí mezi nejúspěšnější programy zajištění kvality v americkém námořnictvu.

V novém programu vývoje jaderných ponorek amerického námořnictva, který měl být uznán jako zcela nový směr, byla ztráta lodi USS Thresher něco jako nehoda jaderného zařízení na Three Mile Island. Rychle se rozšiřující programy spíše zhoršují kvalitu kvůli nedostatku talentovaných a šikovných lidí.

Zdroj náhledového obrázku: U.S. Navy Photograph – Naval Historical Center, Wikimedia Commons