Nová tarifní struktura: Problémy fixních plateb a možná inspirace z USA

Nová tarifní struktura byla po vlně kritiky ze strany odborné i široké veřejnosti stažena a bude přepracována. Zvyšování fixních poplatků za využívání sítí se setkává s nelibostí téměř všude, kde je zaváděno. Nevýhody plynou z demotivace šetřit energií a navíc není jisté, že takový systém jen neoddálí problém dále do budoucna. Možnosti férového financování síťových služeb jsou v současnosti velmi diskutované po celém světě a objevují se proto různé přístupy jak nový systém uspořádat.

Technologické a ekonomické změny vedou k nejistotám v celém odvětví energetiky. Současný systém prochází transformací, se kterou vyvstává řada rizik pro dnes zavedené společnosti. Na povrch vyplývá řada otázek, například jak financovat nutné změny, které přichází s nástupem decentralizace a chytrých sítí, případně jak znovu vnést do značně ekonomicky deformovaného odvětví tržní signály.

Dříve zavedené modely pomalu přestávají fungovat a na možné problémy poukazuje řada odborníků i studií. V celém sektoru energetiky panují nejistoty a časté ad-hoc změny ze strany vlád a regulačních orgánů nepřispívají ke snižování rizik. Kromě často zmiňované otázky budoucnosti komoditních trhů s energiemi se v současnosti velmi hovoří o tom, jak financovat rozvoj technologií smart-grids, které mají jen v ČR do roku 2040 stát 150 mld Kč.

Současné platby za sítě v budoucnu neobstojí

Postupné navyšování samovýroby a zvyšování energetické efektivity povede bezpochyby k nižšímu a nepravidelnějšímu využívání současných distribučních sítí. Zároveň se však dá očekávat, že i při samovýrobě budou zákazníci chtít garantovaný přístup k síti ve chvílích, kdy decentralizované zdroje nebudou schopny pokrýt aktuální spotřebu. To ovšem při současném systému znamená, že se celkové náklady na síť rozpočítají z významné části na jednotku spotřebované energie a rozložení ceny za síť tak nespravedlivě dopadne na ty, kteří nemají možnost svoji spotřebu výrazně snížit. Tedy například rodiny v bytech, nebo nízkopříjmové domácnosti, které nejsou schopny si nákladné technologie pořídit.

Snaha o řešení tohoto problému vedla v ČR k vytvoření nechvalně známé Nové tarifní struktury, která sice rozpočítávala náklady na sítě „spravedlivěji“, ale pouze z pohledu rovnoměrnosti odběru elektrické energie. Reálně by tak na její zavedení doplatili právě ti, které měla původně chránit. V navrhované změně se pro odběry z NN měla většina ceny za distribuci odvíjet od fixní platby dle velikosti jističe. Takto navržená změna se setkala s vlnou kritiky a nakonec byla stažena.

Problémové fixní platby

Problém s nárůstem fixních plateb za distribuci je obecným tématem nejen v ČR, ale téměř všude, kde se o tomto modelu uvažuje. V USA například více než 23 distribučních společností podalo žádost k místním regulačním orgánům o navýšení fixních plateb.

Obecně provozovatelé distribučních sítí (PDS) argumentují snižující se výnosností svých investic vzhledem k poklesu spotřeby a nutnosti zavedení symetrie mezi náklady (jejichž většina je fixní) a platbami (jsou naopak většinově variabilní). Ze strany PDS zaznívá rovněž kritika decentralizovaných zdrojů, jejichž implementace do sítě zvyšuje náklady.

Existují ovšem i studie, které hodnotí lokální zdroje za správných podmínek naopak pozitivně. V případě spotřeby energie na místě se například snižují náklady na ekologické daně a emisní povolenky a není třeba přepravovat elektřinu na dlouhé vzdálenosti (snižování ztrát v sítích).

Proč jsou fixní platby problém

Nejčastěji je na vysokých fixních poplatcích kritizována nemožnost výrazněji ovlivnit své platby, což logicky vede ke snížení motivace k úsporám (a samovýrobě). Pokud se totiž investice do úspor nakonec neprojeví ve snížení plateb za energie, tak není možné úspory očekávat. To v celku snižuje energetickou efektivitu, zvyšuje nároky na životní prostředí a ztěžuje dosažení vytyčených úsporných cílů.

Již zmíněná symetrie (fixních) nákladů a plateb bývá kritizována za znevýhodňování drobných a občasných odběratelů. Z úst kritiků většinou zaznívá, že podobný přístup by například v odvětví pošt znamenal jednotný poplatek za odeslání čehokoliv, ať již jde o jediný pohled, nebo rozměrný balík. Často se využívá i příměr s restaurací, kde by dle kritiků navrhovaný systém znamenal, že každému zákazníkovi, který vejde do restaurace, bude naúčtován stejný fixní poplatek bez ohledu na to, kolik toho daný člověk sní/vypije.

Argumentem proti fixním platbám je rovněž i nerovnoměrný dopad na nízkopříjmové domácnosti, kterých se taková platba dotkne relativně silněji, než bohatších.

Vysoký fixní poplatek přitom může reálně znamenat pouze odsunutí problému do doby, než cena baterií (skladování energie) a dalších technologií (např. mikrokogenerace) poklesne natolik, aby bylo pro zákazníky nakonec efektivnější se úplně odtrhnout od PDS nebo vytvořit lokální mikro-grid systém bez nutnosti připojení k celé distribuční síti.

V USA jsou nové tarify velké téma

V lednu 2013 vznikla v Edison Electric Institute zpráva (Disruptive challenge) o komplikacích, které vzniknou americkým PDS z důvodu snižování spotřeby elektřiny (energetická účinnost a demand-side management), rozšiřování decentralizovaných zdrojů nebo net-meteringu. Jako řešení bylo představeno například právě zvýšení fixních plateb, což postupně američtí distributoři dělají. Proti tomuto řešení se ovšem ve velkém postavili zastánci decentralizovaných zdrojů, kteří volají po zavedení alternativních přístupů s odvoláním na podobné problémy při deregulaci telekomunikací a pošt.

Na konci roku 2015 bylo na každoročním setkání regulačních orgánů USA (NARUC) diskutováno právě i téma alternativ pro fixní platby za distribuci a jako jedna z variant byl prezentován i trojdílný tarifní model připravený Jimem Lazarem v organizaci Regulatory Assistance Project. Ten počítá jednak s nízkým fixním poplatkem a dále s blokovým oceněním dle velikosti spotřeby a vyšší platbou za využívání sítě v době, kdy v síti dochází ke špičkám.

Co se tedy nabízí

V USA, kde jsou podmínky odlišné od ČR, se často hovoří o nutnosti nových obchodních modelů pro distribuční společnosti, jako například poskytování energetických služeb a leasing na decentrální projekty do domácností a průmyslu. Často se dodává, že je třeba transformovat celý energetický trh a někteří autoři se nebrání ani úvahám o rozbití současných distributorů na menší lokální společnosti tak, aby mohly poskytovat služby na malém území.

Z možností pro budoucí tarifní systém se jako motivace pro přesunutí spotřeby do období s nižším zatížením nabízí varianta zpoplatnit odběr během jednotlivých časových úseků během dne různými sazbami (Time-of-use rates). Zákazníci tak budou mít jistotu, že například využívání sítě mimo špičku je stojí méně.

Nízká fixní část plateb nemusí být odvozována od velikosti jističe, ale může jít o „schodovitý“ poplatek dle množství spotřebované energie za rok. Rozsahu spotřeby by odpovídaly odstupňované fixní poplatky, které by motivovaly k co nejnižší spotřebě.

S postupným zaváděním chytrých měřičů spotřeby (se schopností oboustranné komunikace) je možné účtovat ceny i za distribuci dle současné situace v síti. Do systému spotřeby se tak zavádí tržní přístup, který rovněž nabízí například možnost platit zákazníkům za snížení spotřeby v případě vysoké zátěže.

Z čeho by měla NTS nově vycházet

Přepracovaná verze NTS by měla primárně motivovat spotřebitele k úsporám a efektivitě. Zároveň by měl nový systém vést k minimalizaci nákladů na sítě a co nejefektivnějšímu využití infrastruktury. Přitom je třeba brát ohled i na spotřebitele s nižší spotřebou a také sociálně znevýhodněné (nevytvářet nové sociální bariéry a podporovat energetickou chudobu). Model by měl počítat s postupným přechodem na smart-grids a nemělo by jít o skokové změny a šokové terapie tak, jak to předvedl ERÚ v minulém případě. Je ovšem třeba přiznat, že nový systém plateb za síťové služby není lehké připravit a to především v takto nejisté energetické situaci.