Co stojí v cestě nízkouhlíkovým ekonomikám

Pařížská dohoda z prosince 2015 byla oslavována jako první krok v přerodu současných ekonomik na ekonomiky nízkouhlíkové. Poprvé nerozlišuje státy vyspělé a rozvojové a prakticky všem ukládá stejné povinnosti. Dohoda bude otevřena k podpisu v dubnu 2016, už nyní ale začínají někteří o její budoucnosti pochybovat. O tom, zda nakonec dohodu budeme moci v budoucnu opravdu nazývat revoluční a úspěšnou, rozhodne především přístup největších světových mocností na poli klimatu, a to jak k dohodě, tak i k samotnému problému klimatických změn jako takových.

Především půjde o to, zda a s jakou rychlostí budou státy schopny konkrétní závazky implementovat do domácích politik. Pravděpodobně jedinou možností, jak by rozdílné ekonomiky států mohly být přetransformovány, je kombinace přenosu technologických inovací, změna domácích politik a dobrovolná opatření nevládních hráčů – tedy firem, skupin občanů, ale i jednotlivců.

Jaký je tedy postoj hlavních hráčů na poli světové klimatické politiky a proč by mohla být implementace výsledků konference problémem?

Čína

Čínská lidová republika začíná zaznamenávat na poli snižování emisí v poslední době dílčí úspěchy. Stále je ale největším světovým emitentem CO2, díky jejímu prudkému hospodářskému vývoji, který začal v 80. letech. Regulační politiky jsou ale stále ambicióznější, navíc dochází k postupnému transformování ekonomiky, přičemž se zvyšuje zaměstnanost v terciárním sektoru a dochází ke změnám v energetickém mixu (především přechodem na zemní plyn).

Nemalou roli na postupném snižování znečištění mají i občanská hnutí a celkové uvědomování si problému (především v oblasti lokálního znečištění ovzduší a zhoršujícího se zdraví občanů). Čína si na konferenci vytyčila poměrně vysoké cíle a i svým aktivním vystupováním v Paříži vše nasvědčuje tomu, že se je bude snažit dodržet. Snižování emisí ale probíhá velmi pomalu, především díky rozsáhlému průmyslu závislému na uhlí. V minulosti měla Čína navíc značné potíže v oblasti podávání zpráv o znečištění a jejích národních postupech ke snižování emisí.

Pokud stát své závazky nedodrží, nikdo přesně neví, co se stane

V souvislosti s touto oblastí je třeba zmínit takzvaný ‚transparency‘ mechanismus. Podle Pařížské dohody mají státy za úkol každých pět let vytyčit nové cíle snižování emisí a tyto hlásit orgánu konference. Tyto závazky (takzvané INDC) ale nejsou právně vymahatelné. Aby se zaručila univerzální participace všech států, nemohlo toto opatření nabýt závazné povahy. Země, které úmluvu ratifikují či alespoň přijmou, mají ale za úkol hlásit orgánu konference, s jakými úspěchy se jim daří své závazky plnit a to poměrně často, konzistentně a určitými stanovenými postupy, včetně následného prověřování nezávislými agenturami.

Tyto zprávy budou posléze projednávány na setkáních stran dohody. Pokud ale stát své závazky nedodrží, nikdo přesně neví, co se stane. ‚Potrestání‘ bude mít pravděpodobně diplomatický charakter s dopadem na hospodářství a průmysl státu, snížení jeho důvěryhodnosti v oblasti investic a mezinárodních vztahů. Zda ale hrozba těmito konsekvencemi bude dostatečná, není možné předpovědět. Rozvojové státy (včetně Číny a Indie) navíc mají v hlášení větší svobodu – především v tom, jak často musí reporty podávat.

Indie

Na konferenci v Paříži se Indie dostala do hledáčku většiny pozorovatelů především díky svému předchozí postoji – nepřijímat téměř jakékoli závazky. Indie je stát s 1,2 miliardami obyvatel, kde ale třetina populace trpí energetickou chudobou a prakticky nemá přístup k elektřině. Zároveň se stala třetím největším znečišťovatelem na světě, díky rostoucímu průmyslu a energetickému sektoru závislému na fosilních palivech.

Státní představitelé dříve argumentovali svým právem na rozvoj, který předtím nebyl upřen rozvinutým státům a Číně, a tudíž prakticky odmítali jakékoli mezinárodní opatření k redukci emisí. Na druhou stranu je ale Indie státem, který je vysoce zranitelný v případě i menších klimatických změn. I proto byla její snaha o nalezení společného řešení na konferenci větší než v minulosti. Postoj Indie je nicméně jasný v tom, že bude i nadále udržovat jakožto primární cíl růst hospodářství a postupy, které snižují emise, aplikují pouze tehdy, pokud to bude ekonomicky výhodné (zdůrazňovali tedy princip ekonomické efektivnosti).

Tento na konferenci často zmiňovaný princip předpokládá, že ekonomicko-transformační politiky budou realizovány, pokud hodnota výsledných benefitů bude vyšší než výdaje za ně vynaložené. Proto byly velkým tématem i mechanismy transferu technologií, tedy postupy, které zajistí přístup k moderním nízkouhlíkovým technologiím především rozvojovým státům, jako je právě Indie, která přístup k mnoha technologiím ještě nemá. Lze předpokládat, že pokud jí budou poskytnuty, závazky, ke kterým se bude zavazovat, budou mnohem ambicióznější. V rámci OSN již existují mechanismy na sdílení technologií, ty se ale zatím nesetkaly s valným úspěchem.

USA

Spojené státy jsou druhým největším emitentem skleníkových plynů. Především díky přeorientování od uhlí k zemnímu plynu se podařilo na jejich území v posledních letech emise snížit. Nadále ale USA zůstává zemí vysoce závislou na fosilních palivech. Společně se silnou lobby, značnou polarizací názorů republikánů a demokratů na klimatickou politiku a nedostatečným zájmem ze strany společnosti toto představuje významnou politicko-sociální bariéru pro jakoukoli environmentální politiku.

Snaha Obamova kabinetu o prosazení takzvaného Clean Power Plan nyní navíc podstatně narazila u nejvyššího soudu. Klima tedy v USA zůstává spíše politickým než ekologickým problémem a blížící se prezidentské volby by tak na problematiku mohly vrhnout více světla. Optimističtější prognózy naznačují, že nejspíše alespoň některé Obamovi iniciativy přežijí a budou nakonec implementovány.

Svět vs. EU?

Dalo by se tedy shrnout, že ekonomika Číny se začíná postupně měnit, stát investuje značně do obnovitelných, ale stále i do neobnovitelných zdrojů energie. Podíl OZE se nejspíše bude nadále zvyšovat a emise postupně snižovat, ale to jen velmi pomalu.

Pozice Indie bude záležet na ochotně vyspělých států s ní sdílet technologie. Pokud jí budou poskytnuty a bude to ekonomicky výhodné (při zajištění rozvoje a zvyšování kvality života), je Indie ochotna podílet se na světové klimatické politice.

Nakonec vývoj v USA bude moci být lépe predikován po blížících se prezidentských volbách. Je také potřeba pracovat na zvyšování obecného povědomí o hrozbách spojených s klimatickými změnami.

Evropská unie se v globální společnosti snaží zaujmout roli lídra v oblasti klimatické politiky. I přesto, že vytyčila společný cíl v rámci INDC pro všechny státy (tj. v roce 2030 snížení o 40% oproti roku 1990), vykazuje znaky jisté vnitřní rozpolcenosti, co se týče boje proti klimatickým změnám (viz například postupy premiéra Camerona jen pár dní po ukončení Pařížské konference). Evropských cílů tak tedy bude muset být dosaženo prostřednictvím evropské legislativy, která bude muset být důsledněji implementována a dodržována, a větším zájem o spolupráci ze strany členských států.

Zdroj úvodního fotografie: IISD