Fosilní zdroje mají v „zelené“ Británii stále šanci

David Cameron vstoupí do historie jako premiér, za něhož vládní pravicová Konzervativní strana silně „zezelenala“. Stejně jako Berlín, stal se i Londýn uznávaným advokátem obnovitelných zdrojů a snižování emisí skleníkových plynů. V obou metropolích ovšem dnes také sílí kritické hlasy, podle nichž to tamní vlády se svým „zeleným nadšením“ přehnaly.

Velká Británie je ale jiný případ než Německo. Spolková republika dnes nemá problém s nedostatkem elektráren, spíše naopak. Berlín primárně řeší potíže s tím, jak zvládnout boom obnovitelných zdrojů – závislých na počasí – v době, kdy stále ještě nepřišel skutečně zásadní průlom ve skladování energie a země zaostává v budování přenosových sítí.

Problém Spojeného království je prozaičtější. Londýn řeší sílící hrozbu zásadního nedostatku energetických zdrojů. Tamní elektrárny zastarávají a nikdo pořádně neví, jak je v příštích pěti až patnácti letech nahrazovat. Boom obnovitelných zdrojů to zatím nezachrání. Není pochyb o tom, že fosilní zdroje budou v britské energetice hrát významnou roli – a experti se mohou přít, jak dlouho ještě.

Křetínského sázka

Sázka na akvizice uhelných zdrojů v Británii sice v minulých letech šla „proti proudu“, přesto se zdá, že například český podnikatel Daniel Křetínský a jím vedený holding EPH vsadili na „správného koně“. A to bez ohledu na výsledek referenda o brexitu, který je dnes spojován i s postupným „mizením zelené barvy“ v plánech nového londýnského kabinetu. Už dříve si totiž bylo možné spočítat, jak na tom zastaralá britská energetika je.

Téměř padesátileté elektrárně Eggborough sice hrozilo vzhledem k „zeleným plánům“ rychlé zavření, jenže zatím přežívá. Britský provozovatel přenosové sítě National Grid potřebuje strategickou rezervu pro případy zvýšené zimní poptávky po elektřině, kterou nebudou schopny jiné zdroje uspokojit.

Uhlí, a pak plyn?

A pro relativně vzdálenější budoucnost dnes EPH plánuje, že by místo uhelné elektrárny mohl vsadit na jiný fosilní zdroj – zemní plyn. Budoucí plynová elektrárna by se svým výkonem 2 tisíc megawattů vyrovnala dnes největší plynové elektrárně Pembroke, kterou provozuje firma RWE. Začít vyrábět elektřinu by mohla někdy kolem roku 2022.

Faktem je, že už i bývalá britská vláda počítala s takzvanými kapacitními platbami – tedy podpoře plynových zdrojů, které díky své pružnosti mají udržovat v bezpečném chodu jak celou energetiku, tak přenosovou soustavu. Podmínkou je, že Eggborough uspěje se svou nabídkou v aukci „kapacitních kontraktů“.

V době, kdy se v Británii stále mluví o možnosti těžit plyn a ropu z břidlic – a napodobit boom, který bezpochyby prospěl americké ekonomice, je tak dnes možné sázet i na další rozvoj plynových elektráren.

Elektrárny z kola ven

Přesnější obrázek toho, jak to se zastaráváním britské energetiky vypadá, přinesla nedávno analýza Barclays Research, která vycházela jak z potřeby nahrazovat zastarávající elektrárny, tak „dekarbonizovat“.

Nutno podotknout, že analytici Barclays Research dávají velké šance investorům do zelené energie. Aby ale Spojené království dostálo svým zmiňovaným cílům, musí podle této studie ostrovní země investovat 215 miliard liber do roku 2030.

Do té doby totiž zastará zhruba 70 procent výrobní kapacity elektřiny. Pokud se nezmění plány, už do roku 2025 Británie přijde o 15 gigawattů uhelných elektráren. A jaké další ztráty čekají britskou energetiku do konce roku 2030? Bude to například 7,7 gigawattů ze současných 8,9 gigawattů instalovaného výkonu jaderných elektráren. Jak přitom ukazují problémy kolem projektu Hinkley Point, výstavba dalších atomových bloků vypadá nejistě.

Británie také přijde o 13 gigawattů plynových elektráren už do roku 2020, v časovém horizontu do roku 2030 bude tato ztráta činit 22 gigawattů.

Závislost na dotacích

Navzdory dosavadním úspěchům Británie při snižování spotřeby energie (téměř o pětinu oproti roku 1990), počítá do budoucna Barclays Research ve svém „průměrném scénáři“ s mírným růstem spotřeby elektřiny o pět procent do roku 2030 – což nemusí znamenat růst celkové spotřeby energií, protože jedním z významných faktorů dalšího vývoje je elektrifikace vytápění. Tím dalším je rozvoj elektromobility.

Jednoduše řečeno – ani náhrada stávajících zdrojů stejně výkonnými (či přesněji se stejnou schopností vyrábět elektřinu nezávisle na počasí) nemusí stačit. V již pokřiveném tržním prostředí bude nutné přicházet s dalšími dotacemi a podporami – ať už ve formě garantované ceny elektřiny u nových zdrojů na britský způsob (takzvaný Contract for Difference) nebo zmiňovaných kapacitních plateb.

Zelený boom pokračuje

Je jasné, že díky pokračující podpoře bude v Británii dál pokračovat boom obnovitelných zdrojů. Jak  ukazují poslední zprávy, Britové učiní dost třeba také pro rozvoj bateriových úložišť. Jenže potřeby jsou obrovské. Zmiňovaná analýza Barclays Research uvádí, že ke splnění svých cílů (mezi něž ovšem ani nepatří úplné vytlačení klasických zdrojů) by Británie musela investovat 95 miliard liber do  obnovitelných zdrojů, bateriových  úložišť a decentralizované výroby energie.

Pokud jde o zelené zdroje, rozhodně nejde o zastavení  jejich rozmachu, ale o realistické posouzení jejich možností v různých časových horizontech. Kritika dosavadní vládní politiky se týká absence realismu. Dan Lewis, který radí britskému byznysu v oblasti  infrastrukturní politiky, například tvrdí, že „namísto toho, aby vláda více budovala čistší  plynové elektrárny, když obnovitelné zdroje nedokáží uspokojit poptávku“, dotovala mnohem méně ekologické spalování nafty.

Zdá se, že Londýn nyní význam plynu uznává a Křetínskému by tak mohla vyjít další britská sázka…

Frakování – ano, či ne?

Volání po těžbě břidlicového plynu a ropy pak hodně souvisí s ještě relativně nedávnou britskou historií. Spojené království se v minulém století stalo významným těžařem obou strategických surovin v Severním moři a bylo tak mnohem méně závislé na dovozu energií než jiné evropské země. Jenže, jak známo, tato kapitola v dějinách tamní energetiky pomalu končí.

Na těžbu vlastních surovin – vedle vlastních obnovitelných či jaderných zdrojů – přitom kladou velký důraz odborníci na energetickou bezpečnost. „Vládní politika momentálně vede k bizarním důsledkům,“ tvrdí Dan Lewis. Místo zmiňované břidlicové těžby plynu a ropy přímo ve Spojeném království podle něj Britové dovážejí uhlí i ropu z Ruska, a také  plyn i ropu z Norska.

Také v Británii pochopitelně naráží na odpor části veřejnosti sporná metoda těžby z břidlic – hydraulické štěpení, neboli frakování.

Jak frakování osladit

Nyní nejspíš půjde o to, zda se Londýnu podaří oslabit hlasy skeptiků různými lákadly. Takovým „cukříkem“ by měl být takzvaný břidlicový fond (Shale Wealth Fund), který má shromažďovat 10 procent daňových příjmů z budoucí těžby a využívat je ke kompenzacím v oblastech, které budou dobýváním surovin zasaženy. Klíčové je, že tyto peníze by měly směřovat přímo k domácnostem, nikoliv „lokálním vládcům“.

Vzrušení pak nedávno přinesla informace, podle níž se na září chystá první dodávka zkapalněného břidlicového plynu ze Spojených států do skotské chemičky v Grangemouthu. Část pozorovatelů přitom  považuje za absurdní, že skotská vláda vyhlásila na tamní frakování moratorium.

Je nutné počítat s tím, že diskuse o tom, zda břidlice ano, či ne, bude ještě hodně živá. Klíčovým argumentem ve prospěch využívání (domácího) plynu v energetice, ale bude také snaha udržovat stabilitu přenosové sítě v době stále  vyššího podílu obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny. Lidověji řečeno – bránit jakýmkoliv blackoutům.

S uhlíkem pod zem?

Možná ještě spornějším tématem než břidlicová těžba je metoda zachytávání uhlíkových emisí a ukládání oxidu uhličitého v podzemních  úložištích (Carbon Capture and Storage – CCS). To by mimo jiné umožnilo udržet v chodu veškeré elektrárny na  fosilní zdroje – ať už uhelné, nebo plynové.

Britská vláda se v minulosti rozhodla dát metodě CCS stejnou šanci jako třeba dalšímu rozvoji obnovitelných a jaderných elektráren. Ve všech těchto případech se mohli provozovatelé těšit na garantovanou cenu (zmiňovaný Contract for Difference).

Vláda Davida Camerona ale ještě letos stačila zrušit chystané přidělení jedné miliardy liber na rozvoj technologie CCS kvůli tomu, že je zatím „nefunkční“ a příliš drahá. Některé kroky nového kabinetu nicméně vysílají ve vztahu k uhelnému průmyslu nadějnější signály – například větší důraz na propojení politiky v oblasti klimatických změn s průmyslovou politikou a podporou  výzkumu.

Nedávná zpráva britského kontrolního úřadu (National Audit Office) dokonce tvrdí, že pokud se technologie CCS nebude rozvíjet, bude to  v dlouhodobějším měřítku pro Británii znamenat větší rozpočtové výdaje.

Autor pracuje jako konzultant a specialista pro energetické projekty agentury HATcom.