Olkiluoto 3: Ztráta zkušeností a ambiciózní plány stojí za více než desetiletým zpožděním

DomůJaderné elektrárnyOlkiluoto 3: Ztráta zkušeností a ambiciózní plány stojí za více než desetiletým zpožděním

Jaderný blok Olkiluoto 3 se v roce 2005 stal prvním reaktorem typu EPR ve výstavbě, stále ovšem čeká na uvedení do provozu. Stavba bloku Olkiluoto 3 začala již v srpnu 2005 a blok měl být do komerčního provozu uveden dle původního harmonogramu v roce 2009.

K dnešnímu datu je uvedení do provozu zpožděno již o více než 11 let, jelikož se předpokládá, že komerční provoz bude zahájen v březnu 2021. Zatím jediné bloky typu EPR byly uvedeny do provozu v čínském Taishanu, jejichž stavba ovšem začala později než ta v Olkiluotu a Flamanville.

Stavbu jaderné elektrárny Olkiluoto zahájil její provozovatel, společnost TVO (Teollisuuden Voima Oyj), žádostí o schválení záměru již na konci roku 2000. Vláda obecnou žádost o záměru výstavby jaderné elektrárny schválila na počátku roku 2002 a o tři roky později schválila i výstavbu samotnou.

Výstavba byla zahájena 12. srpna 2005. O téměř patnáct let později jaderný blok Olkiluoto 3 stále nebyl připojen k soustavě a nebyl spuštěn v komerčním provozu.

Původně se přitom počítalo ještě se čtvrtým blokem ve stejné lokalitě – plány na dostavbu tohoto bloku byly pozastaveny v polovině roku 2015, a to právě kvůli průtahům při stavbě třetího bloku. Provozovatel ovšem budoucí oživení projektu Olkiluoto 4 nevyloučil.

Problémy bloku Olkiluoto 3 začaly ještě před zahájením stavby

Jako hlavní dodavatel pro Olkiluoto 3 bylo vybráno konsorcium společností Areva (nyní pod názvem Framatome) a Siemens, kterému byla zakázka zadána formou dodávky na klíč. Konsorcium se stalo vítězem především díky nízké ceně (ta byla hlavním kritériem v tendru), když v tendru předstihlo konsorcium společností General Electric a ABB. Poslední účastník tendru, ruský Atomstrojexport, nebyl hodnocen, jelikož nebyl schopen dodat návrh v rozsahu dle zadávacích podmínek.

Ačkoliv to při výběru hlavního dodavatele ještě nebylo zřejmé, již v této fázi bylo „zaděláno“ na problémy. Areva byla po letech bez většího projektu odhodlána zvítězit v tendru za každou cenu. Uchýlila se tak nejen k velice ambicióznímu harmonogramu, ale i k relativně nízké ceně, která navíc byla stanovena fixní částkou na 3,2 mld. EUR. To vše v situaci, kdy nabízela typ reaktoru, který ještě nikde na světě nebyl ve výstavbě.

Výstavba JE Olkiluoto Zdroj: Flickr

První problémy se přitom objevily již před samotným zahájením výstavby. V březnu 2004 se objevily v médiích zprávy, že příprava návrhu a dokumentace projektu byla opožděna. Současně byla Areva zpožděna s povolovacím procesem před místním orgánem jaderného dozoru.

Obecně se již v počátku ukazovalo na problémy s koordinací prací na stavbě (často i kvůli jazykové bariéře), komunikací a neznalostí místního prostředí ze strany Arevy. Tomu nepomohla ani skutečnost, že Areva nevyužívala místních subdodavatelů, na čemž se údajně dohodla s TVO, ačkoliv o tom ve smlouvě nebyla zmínka. Namísto toho se na stavbě pohybovali dělníci z různých evropských států, což se také podepsalo na průběhu stavby. Zatímco velká část dělníků pocházela z Polska, vedoucí pracovníci byli zpravidla Francouzi, Němci nebo Finové.

Jedním z konkrétních problémů v počátcích stavby bylo, když společnost Forssan Betoni dodala pro stavbu materiál pro betonování základů o špatné kvalitě a část betonovacích prací musela být zdemolována a provedena znovu.

I v důsledku tohoto pochybení již v počátcích stavby zahájil finský úřad jaderného dozoru kontrolu průběhu výstavby. Přestože neobjevil žádné problémy ve vztahu k jaderné bezpečnosti, upozornil na to, že za problémy výstavby stojí především špatný projektový management, neschopnost Arevy projekt řídit a nedostatek zkušeností dodavatelů v oboru výstavby jaderných elektráren.

Podle regulátora konsorcium Arevy a Siemens zvolilo subdodavatele, kteří nemají žádné dřívější zkušenosti s výstavbou jaderných elektráren a tito subdodavatelé neměli dostatečné instrukce a dohled, aby mohli plynule postupovat v práci.

S postupem prací se objevovaly i další obtíže, které lze u výstavby prvního reaktoru tohoto typu očekávat. Další zpoždění výstavby bylo nabráno jak při testech řídících a kontrolních systémů, tak i při horkých zkouškách, které trvaly déle, než bylo plánováno.

Spory ohledně zpoždění

Opakované problémy při výstavbě se postupně projevily i na vztazích mezi Arevou a TVO. Ty se dostaly plně na veřejnost v roce 2007, přičemž došlo i na rozpory ohledně uplatňování smluvních sankcí. Sami účastníci prohlašovali, že spor předají svým právníkům. Výměna názorů ohledně odpovědnosti za zpoždění tak podle očekávání skončila před soudem.

TVO již od počátku měl podstatně silnější pozici, když z pozice objednatele měl nárok na výstavbu elektrárny v daném čase a termínu (včetně stanovených pokut za prodlení). Samotná Areva ovšem přiznávala, že na zaplacení veškerého prodlení není připravena. Ostatně problémy s výstavbou jaderné elektrárny Olkiluoto se významně podílely na úpadku společnosti Areva, která skončila nuceným převzetím od francouzské státní společnosti EDF (převzata byla pouze část Arevy bez projektu Olkiluoto, který byl vyčleněn zvlášť).

Výstavba jaderné elektrárny Olkiluoto vyústila ve spor mezi Arevou a TVO. Zdroj: Flickr

Spor obou společností byl nakonec vyřešen dohodou – Areva se zavázala zaplatit TVO 450 mil. EUR, přičemž Areva měla nárok na 150 mil. EUR v případě, že bude stavba dokončena do května 2019. Součástí vyrovnání bylo i ustanovení o dodatečné pokutě v případě, že elektrárna nebude spuštěna ani do konce roku 2019. To se nestalo, a tak má Areva zaplatit TVO dalších 400 mil. EUR.

Dodavatelský model pro Olkiluoto 3

Vítězné konsorcium společností Areva a Siemens nabídlo výstavbu bloku za cenu 3,2 mld. EUR (link), přičemž se jednalo o fixní částku – i to pomohlo Arevě v tendru vyhrát, přestože se později začalo ukazovat, jak podhodnocené odhady nákladů byly. Areva především spoléhala na jednoduchost stavby nového designu reaktoru a z toho vyplývající usnadnění a zrychlení stavby, což se ale nakonec nepotvrdilo.

Společnost TVO preferovala dodavatelský model na klíč. Ten je typický minimální účastí investora (TVO) a relativní volností hlavního dodavatele, který je odpovědný za celkové řízení projektu a činností v místě stavby, dodávky, projektování a výstavbu.

Řadu problémů, které výstavbu jaderné elektrárny Olkiluoto postihly, lze přičítat právě dodavatelskému modelu a z něj vyplývajícímu projektovému řízení, k čemuž se obsáhle vyjádřil i místní úřad pro jaderný dozor. V důsledku minimální účasti TVO měla Areva relativně široké možnosti výběru subdodavatelů – to Areva využila k přidělování subdodávek společnostem, které měly minimum zkušeností a byly cenově nejvýhodnější, za což byla Areva kritizována.

V lednu 2009 se z dodavatelského konsorcia stáhla společnost Siemens, která měla na starost dodávku konvenčního ostrova, jelikož tato část výstavby probíhala bez významnějších potíží. Zpoždění s dodávkou konvenčního ostrova se odhaduje na cca rok.

Spuštění elektrárny je očekáváno na březen 2021

Podle posledních veřejně dostupných informací má být Olkiluoto 3 spuštěn v březnu 2021. Stane se tak zřejmě prvním jaderným blokem typu EPR, který bude uveden v Evropě do provozu. S ohledem na historii projektu to ovšem nemusí být konečné datum.

Výstavba finské jaderné elektrárny Olkiluoto 3

Na zpoždění projektu, od kterého si Areva slibovala nový začátek pro jaderný průmysl v období po černobylské havárii, se nejvíce podepsala především ztráta zkušeností samotné Arevy, nedostatek kvalifikovaných zaměstnanců a snaha získat novou zakázku za každou cenu. Podle auditu, který si nechala zpracovat francouzská vláda, musela samotná Areva uvádět nepravdivé informace ohledně plánované délky výstavby, aby zakázku vůbec mohla získat.

Areva navíc, i přes relativně málo zkušeností z posledních let, převzala řízení celé dostavby. Ani s řízením celé stavby neměla dostatek zkušeností, jelikož obvyklou praxí bylo, že na místě hlavního dodavatele byla francouzská EDF, zatímco Areva byla pouze dodavatelem jaderného ostrova.

Vzhledem k tomu, že se jednalo o významnější zakázku po mnoha letech, byl zřejmý nedostatek zkušeností. V kombinaci s EPC smlouvou tak řízení projektu měla v rukou společnost, která neměla dostatek zkušeností a ani potřebnou znalost finského prostředí. Nastavení smlouvy mezi TVO a Arevou navíc vedlo k relativně pasivnímu chování investora, čímž bylo umožněno hlavnímu dodavateli spoléhat na levné subdodavatel s minimem zkušeností, což je pro výstavbu kritické.

Na druhou stranu je nutné dodat, že hlavním problémem na počátku výstavby byl nedokončený design elektrárny. Následné výstavby v Číně, u kterých již bylo hotov, takovým zpožděním netrpěly. To ovšem bylo dáno i místním prostředím a zapojením lokálních stavebních a montážních společností, které měly stavbu lépe organizovanou.