Nord Stream 2: „Mořská bouře“ slábne, teď se bojuje o pevninu

Pokud si někdo dělal naděje, že žádný podmořský plynovod Nord Stream 2 nakonec nebude, po brexitu má důvod k daleko větší skepsi.

Německý ministr financí Wolfgang Schäuble prohlásil: Jestliže Evropská komise nebude řešit problémy, musíme to vzít do svých rukou. Když říká „my“, mluví o členských státech. Všem je ale jasné, že první housle má hrát Berlín.

S plynovodem Nord Stream 2, který pod hladinou Baltského moře spojí Rusko přímo s Německem, Schäubleho výrok nesouvisí jen zdánlivě. Ve skutečnosti ukazuje, že se Berlín cítí dost silný na to, aby právě i projekty tohoto typu dotáhl do konce. Pochybnosti, které zaznívají z Evropské komise, hrají stále menší roli.

Mnohé ostatně nasvědčuje tomu, že už před brexitem začali brát mnozí Evropané vybudování Nord Streamu 2 jako velmi pravděpodobnou variantu. I když proti němu někteří z nich oficiálně ostře protestovali, ve skutečnosti už také jednali o tom, jak s tímto potrubím dále žít. Podle všeho také sílí přesvědčení, že sázka na tranzit přes stále stejně nespolehlivou Ukrajinu nedává žádnou jistotu.

Hlavní otázkou už dnes ve skutečnosti není samotný podmořský plynovod. Ten tu asi za pár let bude. Velký boj  se vede o  to, jaké bude „pokračování“ Nord Streamu 2 na pevnině – tedy kterými plynovody bude strategická surovina putovat dál. Nikdo nechce být ošizen.

Realismus Němců i Rusů?

Šanci na vybudování nového plynovodu, který má zdvojnásobit dosavadní kapacitu Nord Streamu až na 110 miliard metrů krychlových, zvyšuje realistický postoj německé vlády, která nabízí kompromis – dosavadní tranzit plynu přes Ukrajinu musí být v určité míře zachován a také bude nutné respektovat zájmy střední a východní Evropy.

Podobně realisticky – asi i pod  vlivem Němců – vystupuje v poslední době také ruský Gazprom. Jednotlivým evropským zemím  se snaží nabízet různá „lákadla“. A vcelku důvěryhodně argumentuje, že v době klesající těžby plynu v (severozápadní části) EU dává „Severní proud 2“ jako nejvýhodnější propojení Evropy s nalezištěm suroviny v Jamalu ekonomický smysl.

Přesto je  zjevné, že onen „boj o plynovody na pevnině“ bude ještě tvrdý.  Šéfové Gazpromu mluví o zachování ukrajinského tranzitu na úrovni 10-15 miliard metrů krychlových ročně, z EU zaznívají požadavky na podstatně vyšší úroveň v rozmezí aspoň 30-40 miliard.

Stejně tak bude složitá dohoda s jednotlivými zeměmi EU, které se mohou tak či onak na Nord Stream 2 napojit.

Slovenská brzda, polský plyn

Hlavním iniciátorem protestů proti Nord Streamu 2 bylo dlouho Slovensko. Toto vnímání se mění, stále více je v popředí vidět Polsko, které ovšem ve skutečnosti proti tomuto chystanému potrubí vystupovalo tvrdě i v minulosti.

Vysvětlení toho, že Slováci přece jen šlápli na brzdu, jsou dvě. Bratislava od července převzala předsednictví v Evropské unii, což znamená, že vlastní zájmy nyní musí ustoupit trochu do pozadí. Druhý důvod ale může být mnohem zásadnější – Slovensko dostává ujištění, že zůstane i po vybudování Nord Streamu 2 tranzitní zemí a nepřestane na přepravě plynu vydělávat.

Rusové vysílají signály, že se s Bratislavou dohodli, ta je ve svých vyjádřeních opatrnější. Faktem ale je, že přes území obou republik bývalého Československa může zamířit velká část kapacity Nord Streamu 2.

Pokud půjde jen o tranzit z Lanžhotu na česko-slovenských hranicích přes slovenské území do rakouského plynárenského uzlu v Baumgartenu, bude to mnohem kratší trasa, než kdyby plyn putoval z ukrajinsko-slovenských hranic. Přesto Slováci prodělat nemusejí.

Významnou část poplatků provozovatel slovenských plynovodů Eustream vybere na vstupu a výstupu (entry-exit) na českých a rakouských  hranicích. Ve hře je ovšem i tranzit do Maďarska a ideálně také dále na Balkán.

Připomeňme, že akcionáři Eustreamu – slovenský stát a Energetický a průmyslový holding (EPH) vedený podnikatelem Danielem Křetínským – dlouhodobě prosazují projekt plynovodu Eastring, který by vedl ze Slovenska na bulharsko-turecké hranice.

Česko ve hře

Ať tak či onak, pokud na tranzitu plynu ze západu na východ vydělá Slovensko, bude to stejně tak platit pro Česko. Tady už se ovšem tradičně vede trochu odlišný boj.

Posílení reverzního toku plynu (oproti tradiční cestě z východu na západ v minulých desetiletích) si vyžádá další investice provozovatele plynovodů Net4Gas. Ten je ale ovládán soukromými finančními investory z německé skupiny Allianz a kanadského fondu Borealis. A ti v minulosti čelili kritice – zvláště ze strany Energetického regulačního úřadu, že se v podobných situacích snaží přenést co největší část nákladů na české spotřebitele.  I na tomto „poli“ tedy může být živo.

Je ale nutné dodat, že ani v rámci mezinárodních jednání nemají Slováci a Češi v rukou veškeré trumfy. Ve hře jsou i jiné trasy, které mohou bývalé Československo obejít – nota bene, když se předpokládá, že významná část plynu (i následně z rakouského Baumgartenu) bude směřovat dále do Itálie.

Poláci už kontrakt nechtějí

Zatímco v Česku se – byť trochu skrytě – mluví o ekonomických výhodách napojení na Nord Stream 2 poměrně dost, přesvědčit o něčem podobném Poláky je mnohem složitější – ne-li zcela nemožné. Polský postoj v sobě zahrnuje jak tradičně ostrý protiruský osten, tak také kus pragmatismu.

Veškeré hledání alternativních zdrojů a tras v Polsku – ať už šlo o terminál zkapalněného plynu ve Svinoústí, snahu těžit vlastní surovinu z břidlic či podmořské propojení plynovodů s Norskem – bylo ve skutečnosti vždy spojeno se snahou dotlačit ruský Gazprom k výhodnějším cenovým podmínkám.

Takový postoj má logiku – ceny, které museli Poláci platit Rusům, byly v minulosti vyšší než jinde. A bylo to dáno právě tím, že neměli k dispozici reálnou alternativu.

Současný postoj Varšavy po nástupu strany Právo a spravedlnost do vlády se nicméně jeví jako ještě radikálnější než dříve. Vládní zplnomocněnec pro strategickou energetickou infrastrukturu Piotr Naimski prohlásil, že Varšava už žádný dlouhodobý kontrakt s Gazpromem uzavírat nechce. Nevylučuje ale nákup ruského plynu na spotovém trhu, pokud to bude ekonomicky výhodné.

Náměstek šéfa řídícího výboru Gazpromu Alexandr Medveděv mezitím prohlásil, že Poláci už ve skutečnosti projevili zájem o část plynu z Nord Streamu 2. Poláci tuto informaci rozhodně dementovali.

Balkánská cesta

Kudy se mohou ubírat další kompromisy, naznačil na konci června ředitel Evropské komise pro vnitřní energetický trh Klaus-Dieter Borchardt. Odpor vůči Nord Streamu 2 je podle něj možné zmírnit, pokud vznikne nová regionální plynárenská křižovatka na Balkáně, která se stane zásobárnou suroviny pro jihovýchod Evropy.

Právě Balkán byl dosud nejvíce ohrožen v případech, kdy se uzavřely kohoutky na ukrajinském tranzitním potrubí. Plyn například do Bulharska by sice mohl teoreticky také putovat z Nord Streamu 2, jeho cena by se ale po dlouhém tranzitu přes řadu zemí zřejmě vyšplhala do nepřijatelných výšin.

Balkán – a z tamních zemí EU nejvíce právě Bulharsko – každopádně potřebuje diverzifikaci. To je mimochodem další argument také pro zmiňovaný plynovod Eastring.

Je symbolické, že Borchardt se svým stanoviskem vystoupil na akci, kterou v Bruselu pořádala italská společnost ENI. Právě Italové byli dříve považováni za největší spojence střední a východní Evropy v boji proti Nord Streamu 2. I v jejich případě ale nejspíš půjde o posilování vlastní vyjednávací pozice. Rusové už kupříkladu dali najevo, že významnou zakázku při stavbě plynovodu by mohla získat italská firma Saipem.

Autor pracuje jako konzultant a specialista pro energetické projekty agentury HATcom.