Italský energetický sektor a jeho kapacitní mechanismy

Itálie je v Evropě jednou ze zemí, která se potýká s nedostatkem výrobní kapacity, energetický sektor je tedy v Itálii dlouhodobě deficitní. Co se týče přeshraničního obchodu s elektřinou, je Itálie převážně importní zemí, která dováží elektřinu ze sousedních států. Avšak ani přeshraniční obchod by podle prognóz do budoucna nemusel stačit na pokrytí celkové spotřeby.

Itálie se tedy potýká se stejným problémem, který řeší například i Velká Británie, která již zavedla centralizovanou formu kapacitního trhu. Stejnou cestou se rozhodla jít i Itálie, pouze s tím rozdílem, že si zvolila mírně odlišnou formu.

Italský energetický sektor

Již v roce 1987 lidé v referendu po černobylské havárii rozhodli, že si ve své zemi nepřejí provoz jaderných elektráren. Na základě tohoto referenda italská vláda nechala odstavit všechny čtyři jaderné elektrárny, které byly do té doby v provozu. Poslední z nich, Caorso (860 MW, BWR typ) a Enrico Fermi (260 MW, PWR typ), byly odstaveny v roce 1990. Revizi jaderného programu, kdy italská vláda uvažovala o výstavbě čtyř nových jaderných elektráren, zhatilo opět referendum v červnu 2011, které se konalo krátce po jaderné havárii v elektrárně Fukushima, drtivá většina lidí se v referendu vyslovila proti jaderné energetice.

Elektřina se tedy v Itálii vyrábí převážně z plynu, což je obecně jedna z nejdražších forem výroby elektřiny vzhledem k vyšším variabilním nákladům, které jsou způsobeny spalováním drahého zemního plynu. Touto formou se v Itálii vyrobí až 33,5 % elektřiny. Největší z paroplynových elektráren je zároveň i největší elektrárnou v zemi. Jedná se o CCGT (combined cycle gas turbine) elektrárnu Alessandro Volta, která se sestává z dvanácti bloků o celkovém výkonu 3600 MWe. Provozovatelem této a dalších elektráren je italská společnost Enel, ve které drží 25,5% podíl italská vláda.

Výroba elektřiny z uhelných elektráren je v Itálii až na třetím místě za zmíněnými paroplynovými elektrárnami a za elektrárnami vodními. Uhlí se na celkové výrobě podílí zhruba 15,5 %. Jediné uhelné doly, které měla Itálie k dispozici a které se postupně zavíraly, se nacházely na Sardinii.

Druhým nejdůležitějším zdrojem pro výrobu elektřiny je v Itálii voda. Největší prostor pro výrobu energie z vody nabízí Alpy na severu Itálie. Tímto zdrojem pokrývá Itálie až zhruba 20 % celkové spotřeby. Největší z nich je přečerpávací vodní elektrárna Entracque o výkonu 1184 MW, která slouží pro ukládání energie a pro následné vykrývání špičkových zátěží.

Riziko nedostatku disponibilního výkonu

Itálie je spolu s Velkou Británií a Francií státem, který se rozhodl zajistit se proti možnému budoucímu nedostatku disponibilního výkonu, a to vytvořením kapacitního trhu. Z možných schémat kapacitních mechanismů si Itálie zvolila systém spolehlivostních opcí.

Samotné obstarávání disponibilního výkonu je prováděno formou aukcí, kde centrální protistranou pro všechny nabízející subjekty je italský operátor Terna, který aukce organizuje. Úspěšné protistrany obdrží po ukončení aukce prémii (€/MW za rok) za jejich závazky (MW za rok), tato prémie je stanovena jako clearingová cena v aukci. Tyto protistrany jsou poté zavázány nabízet svůj výkon na denním trhu s elektřinou a platit Terně rozdíl mezi spotovou cenou na burze a cenou, kterou obdržely v aukci (pokud je tento rozdíl kladné číslo).

Výrobce se tímto vzdává možných příjmů z cenových špiček, které na trhu nastávají, výměnou za to výrobce obdrží opční prémii a větší jistotu, že se jeho zdroj uplatní. Výrobce je penalizován v případě, že nedodrží dodávku v době překročení strike price na trhu.

Ve schématu kapacitního trhu je zásadní zajistit účast nových výrobců. K tomu se optimalizuje časový horizont jednotlivých akcí. Nejprve se realizuje samotná aukce, kde zdroje nabízejí svůj výkon. Po aukci následuje tzv. „Lag period“, kdy závazky ještě nemohou být uplatňovány. Tato perioda byla do tohoto modelu implementována, aby se nové zdroje, které ještě nejsou postaveny, mohly účastnit aukce. Doporučovaná doba této periody je 2 roky, neboť většina nových plynových elektráren může být za tuto dobu instalována a schopna vyrábět. Po lag period následuje tzv. „Binding period“, což už je doba, kdy jsou zdroje zavázány vyrábět, pokud cena elektřiny překročí strike price.

Závazek až na tři roky

Struktura tohoto kapacitního trhu se skládá ze tří částí. První, v podstatě nejdůležitější částí, je hlavní roční aukce, kde se obstarává disponibilní výkon čtyři roky dopředu (podobně jako ve Velké Británii) s tím, že doba, po kterou zdroj musí být v provozu, je tři roky. Druhá část struktury tohoto mechanismu je již flexibilnější a má za účel přizpůsobit dlouhodobé závazky aktuálnější situaci. Výkon v této části se bude obstarávat stejně jako ve fázi první pomocí aukce, která proběhne tři až jeden rok dopředu a doba povinnosti dodávky bude jeden rok. Poslední částí bude sekundární kontinuální trh, který je určen pro ještě aktuálnější optimalizaci potřebného výkonu, tyto kontrakty se budou uzavírat s předstihem menším než jeden rok a doba dodávky by měla být jeden měsíc.

První dodávka nasmlouvaného výkonu

Jak už to u kapacitních mechanismů bývá, jejich implementace není pouze na zvážení jednotlivých národních států, ale také evropské komise, která jednotlivé mechanismy staví pod drobnohled. U italského modelu tedy musí také proběhnout revize, která zřejmě oddálí plánované spuštění do provozu v roce 2017.

Kapacitní trh by měl Itálii zajistit dostatek disponibilního výkonu do budoucna a měl by pomoci lépe odrážet potřebu disponibilního výkonu. Itálie se tak připojila na stranu těch států, které tvrdí, že samostatný energetický trh již nevysílá vypovídající signály o potřebě provozu stávajících zdrojů nebo výstavby zdrojů nových.