Na potíže Westinghousu bylo zaděláno už před dvaceti lety, vzpomíná František Hezoučký

Současný bankrot společnosti Westinghouse ještě zdaleka nemusí znamenat konec slavné značky. Je ho ale možné označit za vyvrcholení mnoha problémů z nedávné i vzdálenější minulosti. Velký zlom nastal v době před zhruba dvaceti lety.

V devadesátých letech minulého století se totiž postupně rozpadal jeden z největších a nejúspěšnějších průmyslových gigantů americké historie se širokým portfoliem aktivit napříč celou ekonomikou, jehož historie sahá do 19. století. Šlo o společnost Westinghouse Electric Corporation. U jejího zrodu stál George Westinghouse, známý vynálezce, vizionář, průmyslník a také velký konkurent Thomase Edisona.

Dnešní přední světová společnost v oblasti dodávek pro jadernou energetiku Westinghouse Electric Company sice navazuje na slavnou tradici, ale představuje jen malou – byť také slavnou a významnou – část někdejšího „velkého“ Westinghousu. Ten měl rozsáhlé aktivity ve strojírenství, energetice (zdaleka nejen jaderné), vyráběl všechno možné od radarů po ledničky a byl průkopníkem například v oblasti komerčního rozhlasového vysílání.

Někdejší „velký“ Westinghouse se dostal do velkých finančních problémů v 80. letech minulého století a během následující dekády. V té době také ve Westinghousu pracoval František Hezoučký – jedna z nejznámějších tváří české jaderné energetiky, známý mimo jiné jako pozdější šéf dostavby prvních dvou bloků jaderné elektrárny Temelín.

Hezoučký byl technickým poradcem Westinghousu po dobu necelých pěti let – od května 1993 do konce roku 1997.

Příchod Michaela Jordana

Jméno Michael Jordan si dnes většina lidí spojí se slavným basketbalistou, ale stejně se jmenoval americký manažer, který sehrál ve Westinghousu smutnou roli během oněch kritických devadesátých let. Jordan velkou část života působil ve společnosti PepsiCo, kde to dotáhl až na nejvyššího šéfa. V roce 1992 z tohoto byznysu odešel, netrvalo ale dlouho, a začal se věnovat oboru privátních investic.

Westinghouse povolal Jordana jako svého šéfa a designovaného zachránce v roce 1993. „Pokud si vzpomínám, nehledal se manažer, který by postavil firmu na nohy tak, aby nevyklidila působiště jiným,“ uvádí František Hezoučký v rozhovoru pro web oEnergetice. Byl „jen“ hledán způsob, jak dál vydělávat. „Mike Jordan rozprodával tradiční portfolio, naopak investoval do rozhlasů a televizí,“ vzpomíná Hezoučký.

Jordan podle Hezoučkého hledal krátkodobé řešení místo dlouhodobé perspektivy v core byznysu – tedy v průmyslových a energetických oborech, v nichž byl Westinghouse jedničkou. „Mike neměl k Westinghousu vztah,“ vysvětluje celou tehdejší situaci Hezoučký. Přitom Westinghouse měl podle něj i v té době obrovské množství kvalitních specialistů, na nichž by bylo možné stavět.

„Tito specialisté začali Westinghouse hromadně opouštět – v první řadě odešli ti nejlepší, protože věděli, že se uplatní jinde. Zkrátka, podle mého názoru, Mike možná zachránil krátkodobě dividendy, ale pro pana George Westinghouse by určitě nebyl tou pravou osobností, kterou firma potřebovala,“ dodává František Hezoučký.

Oddanost Wall Streetu

Názory na působení Michaela Jordana se samozřejmě liší. Vystudovaný ekonom a novinář Steve Massey, který se zabýval rozpadem původního „velkého“ Westinghousu v novinách Pittsburg Post-Gazette, například došel k závěru, že Westinghouse už byl v takovém stavu, že ho Michael Jordan ani zachránit nemohl. Pokud jde o příčiny kolapsu korporace, jež byla po dlouhá desetiletí americkou pýchou, Masseyho pohled na věc se ovšem v mnohém shoduje s hodnocením Františka Hezoučkého.

Steve Massey například tvrdil, že společnost Westinghouse Electric Corporation byla už od osmdesátých let minulého století příliš posedlá důrazem na rychlé „zvyšování hodnoty pro akcionáře“ a nevěnovala se dostatečně rozvoji svého core byznysu. Massey cituje bývalé šéfy Westinghousu a další pozorovatele, kteří mluví o „slepé oddanosti“ Wall Streetu.

Lehkovážná Amerika?

Jordanova orientace na mediální byznys a odstřihávání všeho ostatního se projevila i v tom, že slavný Westinghouse Electric Corporation změnil svůj název na CBS Corporation. A právě tato už převážně mediální firma pak v roce 1999 paradoxně prodávala svůj „zbytkový“ energetický a environmentální byznys, z něhož mimo jiné vznikla mnohem menší společnost Westinghouse Electric Company (už nikoliv „Corporation“), kterou známe dnes a která se zaměřila na jadernou energetiku. Jejím novým majitelem se tehdy stala britská společnost British Nuclear Fuels Limited (BNFL).

V té době také ve Spojených státech zaznívaly obavy a pochybnosti, zda by se Amerika měla vzdávat tak významných aktivit v oblasti jaderné energetiky. Na druhé straně je faktem i to, že na rozdíl od jiných zemí světa se jaderná energetika v USA tradičně rozvíjela v rámci velkých soukromých korporací a tento rozvoj byl dlouho úspěšný. Westinghouse byl průkopníkem a udával směr vývoje v oblasti lehkovodních tlakovodních reaktorů. Ostatní světové firmy – prakticky všude jinde ovládané státem – pak od Westinghousu přebíraly know-how.

Varování amerických odborníků na energetickou bezpečnost byla zřejmě méně slyšet také proto, že Westinghouse na konci minulého tisíciletí zamířil právě pod křídla BNFL – tedy firmy ze spojenecké země, kterou navíc ovládala tamní vláda. Jenže nezůstalo jen u Británie…

Opět k rychlému zisku

Britská labouristická vláda se v roce 2006 rozhodla Westinghouse prodat, většinový podíl v této firmě (kterou jinak můžeme vzhledem k jejímu sídlu a aktivitám stále označovat za americkou) získala japonská Toshiba. Tehdejší britský ministr financí Gordon Brown dodnes čelí výtkám, že dal v roce 2006 přednost pěkným krátkodobým finančním vyhlídkám a lehkovážně poškodil svou zemi jako tradiční velmoc v oblasti jaderné energetiky. Britové totiž mají silné firmy v oblasti jaderného průmyslu, chybí jim ale vlastní design reaktoru. (V tomto ohledu jsou na tom podobně jako Češi.)

Opoziční britští liberální demokraté kupříkladu už v době prodeje Westinghousu do Japonska tvrdili, že cílem této transakce je pouze „ucpat černé díry státních financí“.

A o dalším možném prodeji Westinghousu se začalo mluvit v poslední době poté, co se do velkých finančních problémů dostala právě Toshiba i se svou americkou jadernou divizí. Kdo se stane případným novým majitelem Westinghousu? Nebo bude i dnešní Westinghouse dál parcelován a noví majitelé si budou kupovat jeho jednotlivé části?

Kupříkladu bývalý důstojník amerického námořnictva Kirk Lippold tak opět varuje před únikem jaderných technologií Westinghousu do zemí, které mají jiné strategické zájmy než USA. Lippold má na mysli především Čínu.

A vzhledem k současnému bankrotu Westinghousu, který Japonci podle Lippolda neměli vůbec dopustit, skutečně není vůbec jasné, kde tradiční americké „jaderné bohatství“ nakonec skončí.

Autor pracuje jako konzultant a specialista pro energetické projekty agentury HATcom.