Revoluční solný reaktor firmy Transatomic může pomoci znovu nastartovat jaderný průmysl
V padesátých a šedesátých letech probíhal výzkum jaderných technologií na všech frontách od armádních aplikací na souši, ve vodě nebo ve vzduchu přes desítky typů energetických výzkumných reaktorů až po reaktory použitelné ve vesmíru. V energetice byly zkoumány různé technologie vycházející z různých kombinací tří základních složek reaktoru, které jsou: palivo, chladivo a moderátor.
Každá tato složka může mít různé materiálové složení, což poté určuje základní vlastnosti konkrétního reaktoru. Jedním z konceptů byl například reaktor A1 postavený v bývalém Československu, od jehož havárie nedávno uběhlo 40 let. Jako chladivo zde byl použit oxid uhličitý, jako moderátor těžká voda a jako palivo přírodní uran. Mezi další příklady lze uvést například britské reaktory AGR (nebo dřívější Magnox), kde je chladivem také oxid uhličitý, ale moderátorem je grafit. Tímto způsobem lze zařadit všechny světové reaktory.
V průběhu let však získaly na největší popularitě lehkovodní reaktory (moderátor a chladivo – lehká voda, palivo – obohacený uran) a v návaznosti na to se různorodost a další alternativní typy reaktorů prakticky vytratily. I přes to, že současné lehkovodní reaktory jsou velmi spolehlivé a bezpečné, mají několik nevýhod, kterých se snaží využít noví hráči na tomto trhu.
Vyvíjejí vlastní koncepty ať už dříve okrajově testované nebo úplně nové a zdůrazňují při tomto vývoji právě nevýhody současných lehkovodních reaktorů. Tím si získají pozornost médií a zejména finance od potenciálních investorů. O několika startupech v jaderné energetice jsme psali nedávno, u jednoho z nich se v posledních týdnech objevily výrazné (pozitivní i negativní) novinky, které stojí za pozornost.
Transatomic Power
Mladý startup z Cambridge v Massachusetts nazvaný Transatomic vyvíjí vlastní typ reaktoru s tekutými solemi. Tento reaktor je jednodušší a měl by být i levnější než klasické lehkovodní reaktory. Díky využití moderních materiálů, které v 50. a 60. letech nebyly dostupné, může podle svých tvůrců způsobit revoluci v jaderné energetice. Podle firemních materiálů bude cena jedné MWh se započtením nákladů na výstavbu a provoz asi 60 dolarů. Pro porovnání jsou ceny nových reaktorů generace III+ kolem 118 dolarů za MWh (například Hinkley Point) a cena plynových elektráren silně závisí na aktuální ceně plynu a může se pohybovat mezi 65-150 dolary.
Strategií tohoto startupu je zdůraznění nevýhod současné generace reaktorů a jejich inovativní řešení. Nová řešení samozřejmě přináší i problémy, ale o tom až dále. Mezi nevýhody nebo slabší stránky lehkovodních (LWR) reaktorů patří:
Nevýhoda č.1 – zbytkové teplo
Všechny jaderné reaktory generují velké množství tepla, které se z něj musí odvádět. Část tohoto tepla je generována i po odstavení reaktoru a tedy zastavení štěpné řetězové reakce. Množství tohoto tepla je téměř o dva řády nižší než množství tepla produkované při provozu na plném výkonu.
I tak se ovšem jedná o poměrně velké množství, a pokud není odváděno pryč, může dojít k problémům. Teplo se odvádí většinou pomocí cirkulace chladiva pomocí čerpadel, které potřebují zdroj elektrické energie. Pokud však z nějakého důvodu dojde k přerušení napájení, může dojít až k vážné havárii (zaplavení záložních generátorů v jaderné elektrárně Fukušima-Daiichi a následné roztavení paliva v reaktoru).
Reaktor firmy Transatomic a reaktory s tekutými solemi obecně takový problém nemají. Pokud dojde ke ztrátě napájení čerpadel, zvýší se teplota jen mírně a poté se samovolně se roztaví „zátka“ a sůl se vypustí do speciální nádrže, ve které se štěpná řetězová reakce zastaví. Tato nádrž je díky své geometrii schopna odvádět zbytkové teplo a bez jakéhokoliv vnějšího zásahu dojde k automatickému ztuhnutí soli.
Kvůli základním vlastnostem vody používané v lehkovodních reaktorech se v nich musí udržovat vysoký tlak. Pokud dojde ke ztrátě napájení a následnému přehřátí aktivní zóny, mohlo by kvůli vysokému tlaku dojít k prasknutí reaktorové nádoby a k vystřelování roztaveného paliva. Z toho důvodu se musí v podobných situacích snižovat tlak, což se stalo i ve Fukušimě. U jednoho bloku se to však nepodařilo a následky poté byly horší než u bloků, kde k odtlakování došlo.
Tento problém opět u reaktorů s tekutými solemi nenastává, protože fungují za atmosférického tlaku. Díky tomu nemusí být komponenty navrhované na obrovské tlaky jako v případě lehkovodních reaktorů, což je samozřejmě i levnější.
Nevýhoda č.2 – velikost
Lehkovodní reaktory prošly dlouhým vývojem, kdy se mimo jiné zvyšoval výkon a požadavky na bezpečnost. Zejména z těchto dvou důvodů (a nevýhodě č. 1) jejich komplexnost a velikost postupně rostly. V současnosti největší stavěný reaktor EPR má výkon až 1600 MWe a některé jeho komponenty jsou gigantické. To s sebou nese komplikace při výrobě a přepravě komponent a samotné stavbě reaktorů. Výkon a tedy i velikost se však zvyšují na základě optimalizace nákladů, kdy větší blok samozřejmě vyrobí více elektřiny a přinese více peněz. Aby tyto výpočty platily, musely by se velké bloky stavět podle plánovaných ekonomických i časových harmonogramů, což se zejména v Evropě nedaří.
Oproti tomu jsou solné reaktory menší a jednodušší. Jejich hlavní komponenty by mělo být možné přepravit kamkoliv po světě a neměly by vznikat problémy uvedené výše.
Nevýhoda č.3 – vyhořelé jaderné palivo
Pro provoz reaktoru je samozřejmě třeba jaderné palivo, které postupně vyhořívá. Tím vzniká vyhořelé jaderné palivo, které je radioaktivní po tisíce let a musí se s ním podle toho nakládat. Kvůli nízkému obohacení uranu a dalším vlastnostem lehkovodních reaktorů se využije pouze malá část paliva. Ve vyhořelém palivu je stále velké množství uranu a plutonia, které by mohly fungovat jako zdroj pro výrobu elektrické energie. K tomu je však třeba palivo přepracovávat, což je nákladné a technicky poměrně složité.
U reaktoru firmy Transatomic je situace jiná. Díky jiným materiálům lze zvýšit využití jaderného paliva a při stejném množství vygenerované elektřiny snížit množství produkovaného vyhořelého paliva. Firma uvádí více než o 50% méně vyhořelého paliva.
Nevýhoda č.4 – flexibilita provozu
Lehkovodní reaktory jsou navrženy s cílem provozu na maximálním výkonu. Samotný provoz je velmi levný a proto nikdy nebylo třeba jaderné elektrárny moc regulovat. Problém přichází s rostoucím podílem větrných a fotovoltaických zdrojů, které mohou být těžko předvídatelné, ale často mají přednostní právo odběru. Takže pokud například v Baltském moři začne hodně foukat, musí se na jihu Německa regulovat jaderné elektrárny. Regulace je pomalá a přináší jisté problémy do provozu a není například vhodná pro životnost jaderného paliva.
Transatomic tento problém opět řeší. Díky odlišné konstrukci odpadají základní problémy spojené s lehkovodními reaktory a lze je provozovat velmi flexibilně.
Svět startupů
Společnost Trasatomic byla založena již v roce 2011 a od začátku spoléhala na spojení svých zakladatelů s MIT a jeho profesory. Díky tomu a díky výše uvedeným výhodám se firmě podařilo vytvořit silnou marketingovou značku, což přilákalo i řadu investorů.
Transatomic power získalo investice od světoznámých investorů jako Peter Thiel nebo Daniel Aegerter. Poté se jim podařilo získat také granty z amerických ministerstev, dostali se na přední stránky časopisů a v motivačních proslovech se označovali jako spasitelé jaderného průmyslu. Efekt sněhové koule fungoval dál a firma získala podporu výzkumných organizací, bojovníků s klimatem, technických poradců a dalších.
Chyby ve výpočtech
Podle původních slibů měl být reaktor firmy Transatomic až 75x efektivněji využívat palivo (nevýhoda č.3), reaktor měl být také schopný využívat současné vyhořelé palivo. Objevila se také otázka separace produktů štěpení a generování jiných typů radioaktivních odpadů.
V průběhu posledních měsíců se od firmy odvrátili někteří profesoři a MIT se s firmou dokonce soudilo kvůli používání jejich jména. Chyby ve výpočtech jsou velmi problematické, protože se jedná o základy reaktorové fyziky. Firma navíc posunula časový plán rozvoje a oznámila, že bude potřebovat více peněz. Otázka je, jestli budou firmě investoři důvěřovat i po odhalení zásadních problémů konstrukce. Efektivita využití paliva může například velmi ovlivnit cenu provozu reaktoru, což je v dnešní době zásadní parametr.
Výzkumná laboratoř v Oak Ridge pro firmu prováděla testy jejich solí a několik hypotéz bylo díky tomu naštěstí potvrzeno. Firma tedy i přes problémy pokračuje ve vývoji a doufá, že bude schopná postavit demonstrační reaktor do roku 2021.
Mohlo by vás zajímat:
Jen k tomu reaktoru z Bohunic. A1 byl sice název elektrárny (měla následovat i A2), ale reaktor byl typu KS150 - Kotěl Stancionnyj (Volně přeloženo jako elektrárenský kotel; elektrárna se rusky řekne električeskaja stancia). V 80./90. letech z něj měl vycházet reaktor TR-1000 - Tjaželovodnyj (kanalno-korpusnyj) Reaktor.
Poznámka 2.
Nedopatřením se Vám podařilo smísit českou a anglickou transkripci Japonštiny. Fukušimu přepisujete sice podle české konvence, ale číslování přepisujete anglicky, česky by to bylo daiiči, celým názvem tedy Fukušima první, nebo konvenčněji Fukušima I.
Možná bych ještě poupravil větu o automatickém zatuhnutí, možná by bylo lepší napsat samovolnému ztuhnutí, ta automatika tam evokuje aktivní zásah nějakého řídicího počítače, nebo automatu.
A ještě bych možná bych změnil právo odběru na právo výkupu.
OFF Topic:
toto vyskočilo na hospodářkách, v monitoringu to ještě není:
archiv. ihned. cz/c1-65730960-cez-vycleni-jaderne-elektrarny-do-nove-divize-bude-tam-patrit-take-vystavba-novych-bloku
Konečně někdo nezastírá zásadní nevyřešené problémy jaderných elektráren.
Všechny problémy jsou vyřešitelné a vlastně všechny uvedené mají již dávno ověřená řešení. Vyhořelé palivo lze přepracovat, lze použít rychlý reaktor a z nevyužitého uranu vytvořit nové palivo v podobě plutonia, lze postavit malé reaktory, reaktory s flexibilním provozem, inherentně bezpečné... Jde hlavně o peníze a v případě některých zemí o politickou vůli.
Podobně lze vyrobit auto z moderních materiálů se stovkami bezpečnostních systémů, které bude prakticky nezničitelné. Proč ale většina lidí jezdí ve Fabii?
Lidem v Německu, Japonsku či Kalifornii (abych jmenoval ty nejvíc protijaderné) nejde o vytvoření nezničitelné JE (auta ve Vašem příměru). Jde jim o bezpečnost provozu JE. A to současné JE i ty nově nyní stavěné nesplňují. Máte pravdu, že by se tomu nové (ještě neexistující) mohly přibližovat, ale byly by zase ještě mnohem dražší.
Proto výše uvedené státy podporují stále se z principu zlevňující fotovoltaické a větrné elektrárny a moderní akumulaci a pružnou výrobu.
Zapomenul jste na Rakousko.
U Japonska bych si nebyl jistý, snadno mohou po prvotním šoku vyhrát ekonomické zájmy a restart JE, některé půjdou do šrotu, to jistě, ale budou to elektrárny ze 60. a 70., které mají dnes za sebou klidně padesát let provozu, eventuálně elektrárny, které jsou postaveny na velmi nevhodném místě. Importy paliv je ženou do červených čísel, ale to je i v kombinaci nerostoucí ekonomiky, klesající populace v důsledku workoholismu a nerození se dětí.
Japonské císařství je navíc silně přelidněné (být to v jiné zemí bez tak silné tradice poslušnosti tak to bude sci-fi antiutopické místo, no původní utopie by podle nás byla také antiutopie), vyžaduje obrovská kvanta energie a navíc bude silně ohroženo táním ledovců. Nedivil bych se kdyby se tam nakonec rozhodli pro JEnergetiku, lokálně možná někdo protestuje, ale otázka jaká je celková nálada v 130 milionové zemi. Ušetřili rychle sice zajímavé množství energie, kdyby si z toho každý stát vzal ponaučení, tak se dost věcí může změnit, ale to rozhodně nestačí.
Navíc tak jako tak budou muset do elektráren investovat. To co teď nahrazuje JE jsou povětšinou muzeální elektrárny na plyn, uhlí a možná dokonce na ropné deriváty, tedy relikt doby před ropnou krizí.
Navíc jsou to pragmatici, pokud rychle nezvládnou hydráty methanu nebo ve velkém spoutat energii mořských proudu, tepelného gradientu, nebo větru a slunce v obrovském měřítku, pak jim možná nic než JE nezbude.
Každý typ reaktoru má svá pozitiva i negativa. Základní problém tohoto článku je, že inzeruje informace o reaktorech využívajících tekuté soli, ale o nich tam téměř nic není. Pokud by měl někdo zájem se o principech, které jsou s tímto typem reaktorů spojeny, dozvědět více, a tedy i o jejich výhodách i nevýhodách, může se podívat na tento článek: http://www.osel.cz/5094-jaderne-reaktory-iv-generace-vyuzivajici-roztavene-soli.html . Zároveň se dozví, že i u nás jsou týmy, které jsou do těchto výzkumu zapojeny. Článek je starší, takže firma Transatomic tam není. Ale po jeho přečtení si každý může udělat fundovanější názor, do jaké míry jsou informace a prezentace firmy marketing či realita.
Dobrý den, díky za doplnění. Cílem článku není podrobně představit technologii, ale spíše stav (a jeden reprezentativní příklad), v jakém se zejména americký vývoj v oblasti jaderných reaktorů nachází. U nás a v celém východním bloku probíhala v 60. - 70. letech aktivní diskuze o základní kocepci reaktoru. Lze to vidět i na prvním vydání skript profesora Heřmanského, kde představuje několik konceptů založených na různých kombinacích palivo/moderátor/chladivo. V pozdějších vydáních docház í k tomu, že tento "závod" jasně vyhrály lehkovodní reaktory...
Nicméně v USA v současnosti probíhá výzkum na tolika frontách, že je velmi těžké se v tom zorientovat, navíc pokud každý naprosto sebevědomě prezentuje, že právě jeho koncept vyřeší světový energetický problém. Jenom v USA jsem našel přes 40!!! různých projektů vyvíjejících vlastní jaderný projekt. Dalších 15 je zaměřených na fúzní reaktory. Každou chvíli se objeví nový projekt, který bude konečně "ten pravý", nabalí na sebe hromadu nejen veřejných peněz a časem potichu zmizí. Osobně si myslím, že to vývoji v této oblasti neprospívá, protože i v této oblasti bychom se mohli dostat do situace: "za necelých 50 let máme na Zemi Slunce".
Souhlasím Martine, většina těch koncepcí a projektu zůstává ve formě "papírového" náčtrku (omlouvám se za trochu nadsazené zjednodušení) a hlavně "PR" kampaně proti jiným typům či projektům reaktorů. Jak jsem psal, tak každý typ má svá pozitiva i negativa (ostatně, jako každý energetický zdroj :-)) a seriozní rozbor těchto je hodně důležitý. Ovšem, o to v daných případech často nejde. Tím nechci říct, že nemohou přinést reálný výsledek, ale je třeba k nim přistupovat velice střízlivě. V oblasti reálného výzkumu solných reaktorů asi reálně nejvíce dělají Číňané.
Někde v prastaré knížce z nakladatelství naše vojsko je jako ideální viděn reaktor chlazený plynem moderovaný grafitem.
Je myslím celkem zvláštní že se v USA najde tolik projektů, na druhou stranu kdokoliv chce něco takového vyvíjet musí jít tam kde sou na to peníze. Ono by se to asi podařilo dovést i do funkčního stavu, horší je jak to dostat přes regulátory a jestli ti jsou vůbec připravení na příchod takových reaktorů.
Teoreticky malé reaktory navržené a vyprojektované jsou, byly používány minimálně americkou armádou v 50-70. letech pro pohon radarových stanic a podobně, jeden byl na lodi dlouhodobě zaparkovaný u Panamského kanálu jehož oblast (pod správou USA) napájel. Další byl třeba na Antarktidě. Divil bych se kdyby něco podobného neměli i Sověti. Zásadnější otázka jestli jsou použitelné v praxi (ekonomické) a jestli by vůbec prošly přes regulátora.
Hlavní problém fúze je v tom že na ni nikdo nechce pořádně dát peníze, přitom se odhadovaná částka na konečné zvládnutí fúze pohybuje někde kolem 60-100 mld dolarů. Podle nějakých starších odhadů by se to při pořádném financování dalo zvládnout za 15-20 let. Takže projekty za několik stovek milionů sou "drobné." A ano nabalí se na to obrovské množství podvodníků, jenže to je způsobeno tím že se na to ze strany vlád vloženě kašle. Z celosvětového hlediska je 100mld dolarů nic i kdyby to měli odepsat z jednoročního rozpočtu, rozložit do deseti patnácti let už je to zanedbatelná částka.
Ony nejsou malé reaktory jako malé reaktory. Pochopitelně, že malé reaktory se využívají jak na ponorkách tak lodích. I v civilní službě (ruské arktické ledoborce). Používají se i jako zdroje elektřiny, viz ten zmíněný reaktor na lodi v Panamě a v současnosti dokončovaná plovoucí elektrárna Akademik Lomonosov (podrobně zde: http://www.osel.cz/9119-plovouci-jaderne-elektrarny.html ). Malé reaktory i energetické také fungují na řadě míst, vznikly často jako prototypový typ (třeba čínský prototypový sodíkový reaktor je malý). Ovšem koncept malých modulárních reaktorů, které by se standardně a ekonomicky daly hromadně využívat, je něco jiného.
Ano, zapomenul jsem zmínit Akademika Lomonosova, elektrárnu v Bilibinu kdy by, pokud se nepletu, měly být Československá turbíny a mnoho dalších, například elektrárnu v Obninsku, první větší jadernou elektrárnu (sice se Američani měli asi 130kW zdroj o něco dřív, ale to snad ani za elektrárnu nelze považovat). Minimálně ale tyto existující reaktory jsou něco od čeho se dá odrazit.
Před lety sem na jednom americkém fóru narazil i na mobilní jaderné reaktory, plynem chlazené (konkrétně heliem) s plynovým okruhem, rozměrově se to vešlo i se vším tím stínícím balastem na návěs, myslím šestikolový. Podívat se na koncepci tohoto zařízení a pokusit se ji upravit by bylo myslím také dost zajímavé a možná rychlejší než pokusy s roztaveným kovem či solemi. Můžu se pokusit Vám tu stránku najít.
Díky autorovi za článek na tohle téma, nebývají tady tak často. jako o plynu, uhlí, OZE a spol. Nemám ambici přinést něco podrobně fundovaného, spíše jen rádoby pozitivní konstatování (abych naředil "kvičící prasata", přisprostlé žádosti o dostudování a podobné zbytečné invektivy jisté osoby) , že je dobře, že se na takovýchto věcech pracuje a dělají pokroky. I tady platí, že říkat "to néééjde" po prvním neúspěchu (i když jde o celkem vážnou věc) , by bylo kontraproduktivní. Každý trochu osvícený podnikatel potvrdí, že úspěch se dostavuje až po jednom či více držkopádech - pokud nejde o dítě štěstěny..
Líbí se mi poměr elektrický/ tepelný výkon reaktoru. Už se budu opakovat, že si myslím, že to je cesta pro jaderné zdroje pro Evropu s relativně malými řekami a čím dál větší nutností regulovat výkon nejen skrze řídící tyče, ale i ve způsobu řazení odstávek v čase mimo zimní spotřebu.
Tak jako asi nikdy nebude poseta každá střecha panely, každý kopec větrníkem , tak také každý okres nejspíš nebude mít reaktorovou výtopnu a nebude vše postaveno na jádru a bude to dobře. Různorodost je cesta, nikdo není jasnovidec v energetické budoucnosti. Ale dokud nám nenarostou Krkonoše do výše Alp, nebudeme mít mořské pobřeží linie u hranic, nebo se neposuneme blíže k rovníku, tohle jádro mezi 50 a 67% mi nepřijde jako hloupý nápad pro země Česko.
Dobrý den,
plně s vámi souhlasím, co největší diverzifikace je správná cesta. U nás se debata stáčí často směrem buď - anebo, ale jde přitom o ruzumné namixování nikoliv výběru jednoho zdroje.
Osobně jim (a jejich konkurenci) taky fandím, ale za poslední 3 měsíce jsem byl na několika konferencích a trošku jsem jejich startupový svět poznal. Stačí, aby několikrát zopakovali, že zastaví globální oteplování, spálí všechno vyhořelé jaderné palivo na světě, navíc to bude hrozně levné a okamžitě se jim dostane ovací ve stoje a kapsy se jim plní dolary. Opijí investory rohlíkem a teprve po 5 letech zjistí, že jejich základní premisy byly špatné a celý nápad nefunguje, tak jak slíbili. Ale jak píšete, bez neúspěchu se úspěch nedostaví nikdy.
Ty Krkonoše Vám nezajistím, ale to moře a rovník mít můžete :)
Globální Oteplování
Problém plánování naší energetiky je ten že snaží si poradit se vším sama a za nepříznivých přírodních podmínek. Obecně naše země je supervhodná na barokní, renesanční, gotickou a velkomoravskou, keltskou a vůbec preindustriální krajinu, průmysl a dopravu ala 19. století, ale moderním systémům klade překážky, (Při zavádění EC se například pro trať přes Vysočinu podařilo uhádat rychlostní kritéria původně vymyšlená pro Alpské dráhy!) tak máme sice skoro všude kopce, které se ale jen stěží dají použít pro PVE, byť existovaly plány až na 12GW. Jakákoliv snaha o dopravní stavby dříve či později narazí na nějaký složitý terén, nebo něčí prádelní šňůry. Stejně tak se špatně hledá místo kdy by JE v případě havárie neohrozila větší sídla a zároveň bylo dost vody pro chlazení. Jinak pro PVE a hydroelektrárny je nutné relativní převýšení, ne absolutní nadmořská výška)
Pokud by se začala energetika více koordinovat s okolními státy, pak by to myslím vedlo na mnohem efektivnější systém, který ale nemusí pak bez nich být plně funkční! Vzhledem ke složitosti celého procesu stavby JE a jeho finanční náročnosti je myslím pravděpodobnější že se velká část střech pokryje FVE a vyrostou lesy větrníků, než že by se podařilo dosáhnout na 60% výroby z JE. Přes všechny problémy kolem nich jejich cena klesá.
Když se na to podíváte, o NJZ se začalo mluvit někdy kolem roku 2010, měly to být dva reaktory, to by tehdy k podstatnému navýšení výkonu vedlo, dneska to povede nanejvýš k udržení či mírnému nárůstu protože ne se dokončí, nejspíš se budou muset odstavit Dukovany. Teprve pak se bude moci plánovat něco na zvýšení inst. výkonu JE, jenže to zase bude hrozit že bude třeba nahradit Temelín, takže zase asi nic, možná tak dosáhneme toho že po jednotlivých blocích nasbíráme 1.2GW navíc. Samozřejmě by šlo na to jít rychleji výstavbou nejvýkonnějších dostupných bloků, ale to tu nikdo nechce (prý jsou moc velké, pokud bychom se dívali na energetiku v regionu střední Evropy, pak zase tak velké nejsou). Bez výrazného zrychlení celé výstavby JE a nalezení nějakého dobrého modelu financování se asi nedá dosáhnout podílu 50-60% výroby. To by se musely stavět zároveň 4 reaktory a na to asi nejsou peníze.
Tohle fakt nemá cenu dělat přez startupy.
Je potřeba nějakou velkou očištěnou firmu, co se zabívá masově minimálně údržbou jaderných elektráren, třeba Westinghouse po bankrotu a s novým solidním majitelem, a pak dlouhodobá spolupráce se specializovanými vědeckými státními ústavy na mnoha i praktických pokusech.
Nebo si tentokrát po obrácení karet v inženýrinku a tvrdé vědě můžou USA prostě počkat, a později zkopírovat známá úspěšná řešení reaktorů od Ruska či Číny.
To mohou dělat už hezkou řádku let, mohli kopírovat i do Němců, Francouzů, Japonců... Američani byli první kdo měli problémy s protijaderným hnutím a následně s jaderným programem. Nevím, možná se pletu, že by měli třeba sodíkový reaktor, výkonu jako Superphénix, jehož jedinou smůlou byly počáteční problémy a politika.
Výzkum snad ani nějaký extra není třeba, všechny možné typy už jednou stály, 20-30 let dozadu, dost často Gen IV, co musíte redesignovat je řídicí systém a monitoring. Největší problém ale bude asi s licencováním, které je příliš těžkopádné, někde jsem zaslechl, že třeba MAE není připravená na příchod modulárních reaktorů, což velmi znesnadňuje proces uvádění nových reaktorů na trh.
Komentáře v diskuzi mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud ještě účet nemáte, je možné si jej vytvořit na stránce registrace. Pokud již účet máte, přihlaste se do něj níže.
V uživatelské sekci pak můžete najít poslední vaše komentáře.
Přihlásit se