Rosatom dokončil první reaktor pro novou plovoucí elektrárnu. Napájet má doly v Arktidě

Rusko dokončilo výrobu prvního reaktoru pro novou generaci plovoucích jaderných elektráren – tedy zařízení, kde jaderné reaktory nestojí na pevné zemi, ale na speciálním plovoucím bloku, který lze odtáhnout na místo určení. Reaktor o výkonu 58 megawattů vznikl v závodě u Moskvy a bude jedním ze dvou, které ponese první nový plovoucí blok. Ten má dodávat bezemisní elektřinu pro těžbu mědi v odlehlých arktických oblastech na ruském Dálném východě. Rusko je dodnes jedinou zemí na světě, která plovoucí jadernou elektrárnu skutečně provozuje.

Reaktor vyrobila strojírenská divize ruské státní korporace Rosatom v závodě ZiO-Podolsk nedaleko Moskvy. Jde o první ze dvou reaktorů, které dohromady osadí první z plánované flotily nových plovoucích bloků. Celkem mají takové bloky vzniknout čtyři a společně mají napájet rozsáhlý důlní areál na Čukotce – podle Rosatomu půjde vůbec o první případ, kdy bude průmyslová těžba poháněna elektřinou z plovoucí jaderné elektrárny.

Šéf Rosatomu Alexej Lichačov dokončení prvního reaktoru označil za významný milník a připomněl, že Rusko zatím zůstává jedinou zemí s funkční plovoucí jadernou elektrárnou a chce si tento náskok udržet. Firma dnes vyrábí celkem 14 podobných reaktorů – pro plovoucí elektrárny i pro jaderné ledoborce, z nichž tato technologie původně vzešla.

Co si pod „plovoucí elektrárnou" představit

Plovoucí jaderná elektrárna není loď, která sama někam pluje. Jde spíš o velkou plovoucí plošinu, na které jsou postavené jaderné reaktory i veškeré strojní vybavení. Celé zařízení se postaví v loděnici, pak se pomocí remorkérů odtáhne k pobřeží v cílové lokalitě, tam se zakotví a propojí s pevninou. Odtud už do regionu posílá elektřinu – a podle potřeby umí dodávat i teplo nebo pitnou vodu, pokud se připojí odsolovací stanice.

Hlavní výhodou je, že se s takovým blokem dá hýbat. Jaderné palivo v reaktoru vydrží jen několik let; když ho je třeba vyměnit nebo provést velkou údržbu, odtáhne se celý blok zpátky do domovského přístavu a do lokality mezitím připluje jiný. Region tak nezůstane bez proudu. A protože se tyto bloky dají vyrábět sériově v loděnici podobně jako lodě, dá se ušetřit čas i náklady oproti stavbě klasické elektrárny přímo na místě.

Smysl to dává hlavně tam, kde by běžnou elektrárnu postavit nešlo nebo by bylo nesmírně drahé natáhnout vedení: v odlehlé Arktidě, na vzdáleném pobřeží, na ostrovech nebo u izolovaných dolů a továren. Přesně do takových míst Rusko plovoucí bloky posílá a tvrdí, že použité reaktory se osvědčily v drsných arktických podmínkách.

Nové reaktory nesou označení RITM-200. Jsou to kompaktní jaderné reaktory, které Rusko původně vyvinulo pro své moderní jaderné ledoborce a postupně z nich odvodilo i varianty pro elektrárny – plovoucí i ty postavené na souši v odlehlých oblastech. Jeden nový plovoucí blok má mít výkon až 106 megawattů, palivo se v něm vymění zhruba jednou za pět až sedm let a vydržet má kolem 40 let. Pro představu: takový výkon dokáže pokrýt spotřebu menšího města i s navázaným průmyslem.

Pět let zkušeností: Akademik Lomonosov

Že nejde o teorii, dokládá Akademik Lomonosov – dosud jediná skutečně provozovaná plovoucí jaderná elektrárna na světě. Od roku 2020 funguje v přístavu Pevek na Čukotce a je nejseverněji položenou jadernou elektrárnou vůbec. Má sice starší a slabší reaktory (dohromady kolem 70 megawattů) než chystané nové bloky, ale za dobu provozu už podle Rosatomu vyrobila přes 1,2 TWh elektřiny a nahradila dosluhující klasickou jadernou elektrárnu Bilibino i místní teplárnu. Nové bloky s reaktory RITM-200 mají být oproti němu menší a zároveň výkonnější – jde tedy o krok od ověřeného pilotního projektu k sériové výrobě.

Mobilní jádro, které má i odpůrce

Zatím je nasazení plovoucích jaderných elektráren téměř výhradně ruskou záležitostí a míří do nejodlehlejších částí země. Rosatom ale otevřeně mluví i o vývozu této technologie do zahraničí a připravuje verzi určenou pro mezinárodní trh. Vlastní plovoucí jadernou elektrárnu zkoumá a vyvíjí například také Čína.

Technologie má zároveň své kritiky. Ekologické organizace v čele s Greenpeace už při spuštění Akademika Lomonosova projekt přezdívaly „plovoucí Černobyl" a varovaly před riziky provozu jaderného reaktoru na moři – před možnými haváriemi, nakládáním s vyhořelým palivem i zranitelností citlivého arktického prostředí. Zastánci naopak namítají, že právě v odlehlých a chladných oblastech, kde jsou obnovitelné zdroje nespolehlivé a lidé jinak topí a svítí z fosilních paliv, patří malé jaderné zdroje (včetně plovoucích) k mála reálným způsobům, jak zajistit stabilní dodávky čisté energie.