
Jak je na tom dekarbonizace plynárenských soustav v Evropě?
V době, kdy Evropa usiluje o rychlé snížení emisí a zároveň čelí důsledkům geopolitických otřesů, přichází Gas Infrastructure Europe (GIE) a Grant Thornton Advisory se čtvrtou edicí reportu mapujícího připravenost plynárenských systémů na dekarbonizaci ve 14 zemích střední a jihovýchodní Evropy (CEE a SEE). Studie analyzuje dopady energetické krize po ruské invazi na Ukrajinu, sleduje proměnu toků plynu, ústup od ruských dodávek a propojuje technická fakta s otázkami konkurenceschopnosti a budoucnosti průmyslu v EU.
Zpráva využívá komparativní přístup, který umožňuje porovnat pokrok jednotlivých států na základě řady technických i regulačních indikátorů. Hodnotí jak stav a vývoj infrastruktury, tak přístup k financování, legislativní stabilitu a konkrétní dekarbonizační projekty. Kromě toho shrnuje konsolidovaná data z Eurostatu za rok 2023, včetně údajů o emisích skleníkových plynů, spotřebě energie a palivovém mixu.
Zpráva potvrzuje, že zemní plyn zůstává klíčovým stabilizačním palivem – poskytuje flexibilitu při nízké výrobě obnovitelných zdrojů, pomáhá snižovat ceny a zároveň umožňuje postupný odchod od uhlí. Přesto se celý sektor zásadně mění. Toky plynu v regionu jsou dnes diverzifikovanější, klesá závislost na ruském plynu a do popředí se dostávají LNG terminály a nové plynovody. Významnou roli i nadále hrají plynové zásobníky, které zajišťují sezónní vyrovnání a bezpečnost dodávek. Zpráva však upozorňuje, že před zimní sezónou 2025/26 jsou zásoby citelně nižší než v předchozích letech, což vyžaduje včasné doplňování a lepší koordinaci na národní i evropské úrovni.
Z hlediska dekarbonizace se zvyšují investice do vodíku, biometanu a infrastruktury kompatibilní s obnovitelnými plyny. Právě transformace stávajících plynovodů na vodíkově připravené představuje efektivní využití již existující infrastruktury. Klíčovou roli mají sehrát i nové iniciativy jako Evropská vodíková banka nebo vodíkové koridory, které mají propojit průmyslové a spotřební uzly napříč Evropou. Tyto iniciativy mají být technicky a provozně koordinovány budovanou Evropskou sítí provozovatelů vodíkových přenosových soustav (ENNOH).
Výzvy pro průmysl: zelená transformace, ústup uhlí, ceny energií
Současná kombinace vysokých cen energií, tlaku na dekarbonizaci a náročných regulatorních požadavků vytváří velmi obtížné podmínky pro energeticky náročný průmysl. Právě země CEE a SEE regionu, kde je průmysl často významným zaměstnavatelem i zdrojem HDP, jsou těmito výzvami zasaženy disproporčně silně. Vysoká energetická náročnost těchto ekonomik přetrvává, i když modernizace a přechod ke službám tento ukazatel postupně snižují.
Zpráva přináší pochybnosti o krátkodobé účinnosti iniciativy Clean Industrial Deal, která má podle představ Komise posílit evropskou výrobu, chránit zaměstnanost a podpořit zelené inovace. Kritici upozorňují na přílišnou byrokratičnost a absenci rychlé finanční pomoci, což ohrožuje především sektor chemie, stavebních materiálů a hutnictví. V důsledku toho hrozí pokles výroby, přesun firem mimo EU a zpomalení ekonomického růstu.
Pozitivním signálem je, že většina států v regionu má politicky i legislativně připravené prostředí pro rozvoj trhu s biometanem. Navzdory tomu ale tempo růstu zůstává za možnostmi. Biometan má v zemích CEE a SEE obrovský nevyužitý potenciál díky dostupnosti zemědělských a průmyslových zbytků, a mohl by sehrát klíčovou roli v dosažení unijního cíle 35 miliard m³ ročně do roku 2030. Report vyzývá k větší podpoře investic a zjednodušení administrativních překážek, aby se biometan stal skutečně integrovanou součástí národních energetických strategií.
Zpráva také mapuje konkrétní projekty dekarbonizace, od výstavby elektrolyzérů až po demonstrace technologií pro zachytávání a ukládání uhlíku (CCUS), které jsou zásadní zejména pro odvětví jako cementářství a hutnictví.
Ukazuje se, že dekarbonizace v regionu je technicky možná, ale politicky a ekonomicky náročná. Plynová infrastruktura má stále význam, nejen jako záloha, ale i jako budoucí platforma pro vodík a biometan. Největší riziko spočívá v tom, že se EU pokusí provést transformaci rychle, ale bez finanční a legislativní opory pro regiony s méně robustní ekonomikou. Pokud nebude zajištěna rovnováha mezi klimatickými ambicemi a průmyslovou realitou, může Evropa v globální konkurenci ztratit nejen firmy, ale i technologické know-how.
Mohlo by vás zajímat:
Základem dekarbonizace plynárenských soustav musí být zejména snížení spotřeby plynu a jeho vyřazení z oblastí získávání nízkopotencionálního tepla tedy zejména vytápění budov. Zatím k tomu nedochází. Plyn takto ušetřený by měl být využíván k výrobě el. energie. Teprve po tomto přechodu můžeme mluvit o náhradě části zemního plynu.
Komentáře v diskuzi mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud ještě účet nemáte, je možné si jej vytvořit na stránce registrace. Pokud již účet máte, přihlaste se do něj níže.
V uživatelské sekci pak můžete najít poslední vaše komentáře.
Přihlásit se