Bylo jasné, že pokud se „odpíská“ privatizace ČEZu, bude nutné z něj vybudovat takovou společnost, která bude dostatečně silná, aby obstála v evropské konkurenci. Takto vzpomíná bývalý ministr průmyslu Miroslav Grégr na rozhodnutí o posílení největší české energetické firmy na přelomu tisíciletí. ČEZ tehdy získával zpět podíly v distribučních společnostech.

Dnes se Grégr obává nápadů, podle nichž by se ČEZ mohl naopak zase dělit. „Dělení ČEZu je velmi nebezpečná záležitost,“ říká bývalý ministr, který řídil dostavbu prvních dvou bloků jaderné elektrárny Temelín a vysloužil si tak přezdívku „atomový dědek“.

„Bylo by opravdu šokující, kdyby se upřednostnila nenasytnost akcionářů před dalším vývojem české energetiky,“ zdůrazňuje Grégr v exkluzivním rozhovoru pro web oEnergetice.

Jste znám jako politik, který na přelomu tisíciletí prosadil vizi velkého ČEZu s majoritním podílem státu. Také se říkalo „superČEZ“…  Původně jste ale chystali privatizaci ČEZu. Jak jste tehdy uvažovali?

Naše úvaha vycházela z předpokladu, že v evropské konkurenci obstojí pouze velké, silné, mohutné celky. I já jsem zpočátku připouštěl, že se ČEZ možná lépe uplatní, když bude součástí nějakého velkého evropského koncernu. Mezi zájemce o ČEZ tehdy patřily firmy jako francouzská EDF, italský Enel nebo španělská Iberdrola.  Tyto firmy jsem navštívil, vypsali jsme i výběrové řízení. Zároveň jsem se jako člověk poučený praxí hodně zajímal o to, jak by takové spojení mohlo vypadat. Při jednáních s těmi zahraničními zájemci jsem vycítil, že považují českou energetiku za takového juniorního partnera – méně zkušeného, méně schopného, kterého by chtěli vodit za ručičku. A když jsem se navíc seznámil s jejich problémy, zjistil jsem, že rozhodně nejsou chytřejší než my. V některých věcech by se od nás bývali mohli i učit.

Přemýšlel jste tenkrát o tom, že by bylo možné zopakovat úspěšnou privatizaci automobilky Škoda, u které jste byl na začátku devadesátých let jako český ministr strojírenství a elektrotechniky v Pithartově vládě?

Ano, to skutečně hrálo roli. Privatizace Škody byla pro Českou republiku vysoce přínosná. Nikdy jsem ale nebyl zastáncem privatizace za každou cenu. Privatizace podle mého přesvědčení není ideologickou záležitostí, je to záležitost výsostně národohospodářská. Mnohdy se ukazuje, že stát je lepší hospodář a vlastník než některá soukromá společnost. Privatizace musí přinést kapitál, know-how, nebo trhy. Už předem jsme stanovili pět základní podmínek privatizace Škody, přes které nejel vlak – zachování tovární značky, zachování komplexní automobilové výroby, zachování samostatného výzkumu a vývoje, zachování prodeje značky Škoda a zachování minimální zaměstnanosti na tehdejší úrovni. Privatizace zkrátka musí mít hmatatelný přínos, což se v případě prodeje automobilky Škoda společnosti Volkswagen stalo.

V případě zvažované privatizace ČEZ jste tedy v roce 2000 takové přínosy nenašli…

Viděli jsme, že prakticky nikdo z uchazečů nebyl ochoten rozvíjet ČEZ tím způsobem, jakým Volkswagen rozvíjel automobilku Škoda. Spíš se zdálo, že nový majitel by mohl chtít z ČEZu získávat prostředky místo toho, aby do něj něco investoval. Navíc jsme ani nedostali dostatečné cenové nabídky. My jsme tenkrát odhadovali majetek ČEZu na 220 miliard korun. Nejvyšší nabídka byla od EDF a činila 160 miliard korun.

EDF se ale ke koupi ČEZu dost přiblížila, ne? Pozdější generální ředitel ČEZ Daniel Beneš na jedné tiskovce říkal – nechybělo mnoho a mohli tady místo nás sedět francouzští manažeři…

Takhle bych to neřekl. Navrhnul jsem tehdy premiérovi Miloši Zemanovi zrušení privatizačního projektu a on s tím souhlasil. A připravil jsem příslušný materiál na jednání vlády. V té době přiletěl do Prahy generální ředitel EDF, který byl ochoten v některých detailech vylepšit nabídku. Pamatuji si, že nejdříve jsme jednali asi tři hodiny společně s premiérem Zemanem, pak jsem pokračoval v jednáních se šéfem EDF sám. Náš rozhovor se táhnul přes půlnoc, někdy před půlnocí ještě generální ředitel EDF volal ministrovi financí Francie, jestli může navýšit nabídku. Ministr mu odsouhlasil dalších deset miliard. Já už byl ale rozhodnutý, že do privatizace nepůjdeme, ani kdyby v té chvíli dali i těch 220 miliard korun. Francouzi tomu nechtěli věřit, generální ředitel EDF se ještě mezi dveřmi otáčel a ptal se mě, jestli to myslím vážně.

Jednali jste i o tom, že byste mohli prodat jak ČEZ, tak podíly v distribučních společnostech, které v tu dobu součástí ČEZu nebyly?

Byla to součást vyjednávání, nebylo to ale pevně stanovené. Kdybychom vybrali nějakého partnera k vážnějším rozhovorům, jednalo by se i o distribučkách.

Vize superČEZu

Při těch posledních jednáních s generálním ředitelem EDF už jste měl v hlavě vizi superČEZu, který získá zpět i ty podíly v distribučních společnostech?

Bylo jasné, že pokud se odpíská privatizace, vybudujeme takovou společnost, která bude dostatečně silná, aby mohla konkurovat právě těm zahraničním firmám. Abychom obstáli nejenom v české, ale hlavně v evropské konkurenci.

Přiznám se k jedné věci: V té době jsem si myslel, že jde o projev megalomanství. Že tu vznikne velký, neefektivní moloch.

Historicky pod ČEZ patřila celá elektroenergetika. Návrat do původní podoby už po dělení ČEZu v devadesátých letech nebyl úplně reálný, ale v rámci možností jsme o něj usilovali. Některé distribuční společnosti už mezitím získávali noví majitelé. Jižní Čechy, Jižní Morava a Praha už byly ztracené, ale ve hře ještě byla například Západočeská energetika. Vzpomínám si, že jsem na dálku telefonicky řídil zpětný odkup akcií od plzeňského magistrátu. Tam se do poslední chvíle licitovalo a přihazovalo v boji mezi společnostmi E.ON a ČEZ.

Co vše jste si tehdy od superČEZu sliboval?

Už jsem mluvil o tom, že nám šlo o vybudování silné firmy, která obstojí v evropské konkurenci. To se, myslím, povedlo. Silný český podnik jsme potřebovali i proto, abychom v termínu a ve finančním limitu dostavěli první dva bloky jaderné elektrárny Temelín. To by v případě privatizace ČEZu nebylo vůbec jisté. Také jsme počítali s tím, že zahraniční firmy budou chtít dodávat elektřinu na český trh. My jsme se naopak snažili nejenom dostatečně saturovat domácí trh z vlastních zdrojů, ale také se stát exportéry elektřiny. Tady jsem někdy narážel i na hodně naivní představy. Jeden tehdejší ministr prohlásil, že největší spotřebitelský komfort by byl, kdyby se veškerá energie do České republiky dovážela. Odpověděl jsem mu, že energie je zboží jako každé jiné, jenom s tím rozdílem, že se nedá klasickými metodami skladovat. Není žádný důvod takto zhoršovat obchodní bilanci.

Jaderná elektrárna Temelín
Miroslav Grégr si jakožto tehdejší ministr průmyslu zodpovědný za řízení dostavby prvních dvou bloků jaderné elektrárny Temelín vysloužil přezdívku „atomový dědek“. Zdroj ČEZ

Pokud si dobře vzpomínám, argumentoval jste také energetickou bezpečností…

Vytyčil jsem heslo, že suverénní je ten stát, který je v maximální možné míře energeticky nezávislý. V Česku nemáme v nějakém velkém množství ani plyn, ani ropu. Máme ale zdroje na výrobu elektrické energie. Takže právě tady bychom měli být samostatní, soběstační, suverénní.

Jaderné palivo ale také dovážíme…

Jsem přesvědčen, že v naší celkové energetické bilanci je jaderné palivo mnohonásobně zhodnocené. Nezávislost ve výrobě elektrické energie znamená velký přínos pro suverenitu i bezpečnost naší země.

Bylo těžké prosadit vizi velkého ČEZu? Jaký byl poměr sil v Zemanově vládě?

Vznik takzvaného superČEZu jsme ve vládě neschvalovali. To bylo v kompetenci ministerstva průmyslu jako vykonavatele akcionářských práv vůči ČEZu a Fondu národního majetku.

„Small is beautiful“

Minimálně posvěcení premiéra jste ale asi musel mít?

Nešlo o nějaké oficiální posvěcení, ale myslím, že se mi podařilo Miloše Zemana přesvědčit. Dal na nás. Musím říct, že zpočátku Fond národního majetku kopal trošičku bokem, ale jemně řečeno se mi podařilo přesvědčit i představitele Fondu národního majetku. Víte, po devadesátém roce tady někteří politici začali razit heslo „small is beautiful“, tedy „malé je krásné“. To byla teorie, kterou začali prosazovat ve Spojených státech někdy na začátku sedmdesátých let. Jeden ministr bývalé federální a později i české vlády mi vykládal, že pozoroval ve Francii drátěným pletivem rozdělené provozy fabrik, a navrhoval podobné dělení podniků i v Česku. Něco podobného lze dnes spatřit například v areálu okleštěné Škody Plzeň. V pražských Vysočanech pak stojí na místě bývalého areálu ČKD sportovní aréna, na Kladně zase trosky Poldovky.

Mimochodem už v době, kdy jste byl ministrem v Zemanově vládě, vás Václav Klaus na jednom semináři Centra pro ekonomiku a politiku označil za zastánce zcela opačného sloganu: Zatímco ekonom Schumacher tvrdil, že small is beautiful, vy jste se podle Klause stal obhájcem hesla, že big is beautiful…

Na to setkání CEP v Ostravě na Vysoké škole báňské si velmi dobře pamatuji. Tehdejší senátor Mirek Topolánek tam ve chvíli, kdy mu docházely argumenty, prohlašoval, že bych sem chtěl zase přivést milice. Václav Klaus ho kopal pod stolem a říkal mu – prosím tě, buď zticha. Myslím, že o mnohém vypovídá skutečnost, že Američané od toho hesla „small is beautiful“ poměrně rychle ustoupili. Velké průmyslové celky dávají práci dodavatelům, subdodavatelům, výrobcům dílů. Vznikají díky nim různé servisní služby, roste kupní síla, zaměstnanost.

Argumentujete tedy tím, že díky velkým korporacím vznikají i malé podniky? Dá se říct, že nejste a priori proti malým podnikům?

Ano, vznikají malé podniky, rozvíjí se drobné podnikání. Na druhé straně je jasné, že třeba do vývoje motoru se pustí jen jedna firma z mnoha a nebude to žádný malý podnik. Vezměte si jenom to, jaké náklady má firma z automobilového nebo strojírenského průmyslu, pokud se chce uplatnit se svým výrobkem na zahraničních trzích – musí si v zahraničí zaplatit reklamu, distribuční síť, servisní síť, sklady náhradních dílů. Byl jsem zastáncem velkých celků, které jsou schopny zaplatit vývoj, zaměstnat inženýry, podporovat vysoké školství, vytvářet pracovní místa také v dodavatelských firmách. A podobné argumenty platí i pro energetiku. Když budu stavět nový jaderný blok, dám pracovní příležitosti 40 tisícům lidí.

Nové dělení ČEZu?

V současné době zase zaznívají návrhy, že by se ČEZ mohl opět nějakým způsobem dělit. Podle některých teorií by se mohla znovu oddělit výroba v klasických elektrárnách od distribuce a prodeje. To by znamenalo přesný opak toho, co jste dělal vy, když jste v rámci možností opět dával ČEZ dohromady. Jak to vnímáte?

Vlastně nevím, jestli podobné návrhy vyplývají z neznalosti, nebo jestli je to záměr. Jan Werich kdysi v jiné souvislosti řekl: zčásti z blbosti, zčásti za cizí peníze. Někdy mi připadá, že se tato Werichova slova naplňují. Dělení ČEZu je velice nebezpečná záležitost. Nebudu přece oddělovat uhelné elektrárny, jaderné elektrárny, distribuci a tak dále. To by znamenalo jediné – že to tady rozmělním, znepřehledním. Tady zjevně nejde o nějakou dlouhodobou vizi české energetiky, ale o okamžité zisky. Pokud jsem rozumný vlastník, rozumný hospodář, musím mít dlouhodobou koncepci. Krátkodobý zisk může z dlouhodobého hlediska znamenat velkou ztrátu. A energetika musí mít strategii až na šedesát let.

Zastánci dělení ČEZu argumentují Německem, kde se velké energetické firmy rozdělily. Oddělilo se to, co už tam považují za starou energetiku…

Takové dělení na starou energetiku a energetiku budoucnosti je velmi pochybné. Každá země má v tomto ohledu svá specifika. My nemáme možnost budovat větrný park někde na moři. A to nemluvím o tom, že tyto větrníky za příznivého počasí dodávají do sítě přebytek elektřiny, až to tady u nás svého času hrozilo v přenosové soustavě blackoutem, zatímco za nepříznivého počasí naopak potřebujete nahrazovat výpadky obnovitelných zdrojů připravenými záložními zdroji. My řešíme dlouhodobou otázku – čím budeme nahrazovat uhlí.  U nás bude ještě dlouho nejvýhodnějším zdrojem elektřiny jaderná energetika. Jaderná energetika nevypouští ani oxid uhličitý, ani oxidy dusíku. A vyhořelé jaderné palivo ve skutečnosti není vyhořelé, ale spíše jednou použité. Poté, co budou vyvinuty nové technologie, ho bude možné dál využívat.

Určitý racionální prvek v uvažování těch, kteří chtějí dělit ČEZ, spočívá v tom, že tato společnost se přece jenom potýká s protichůdnými cíli. Na jednu stranu by měl ČEZ plnit energetickou koncepci státu, na druhou stranu má mít co nejvyšší dividendy, což je zájem minoritních akcionářů, ale vlastně často i majoritního akcionáře. Záleží na tom, kdo za něj vystupuje…

Je sice pravda, že hlavním cílem akciové společnosti je podle zákona vytvářet zisk. Nikde už tam ale není rozvedeno, v jakém časovém období.  Pokud chci dosahovat vyšší míry zisku, musím současně investovat. To logicky znamená, že někdy je zisk malý, jindy se mohu dostat i do ztráty. Ale v dlouhodobém horizontu může taková ztráta znamenat velký profit. Proto vidím velké nebezpečí ve snahách honem vyždímat z ČEZu nějaké dividendy bez ohledu na to, jak se bude energetika dál rozvíjet. Jestliže akcionáři, včetně státu, dlouhodobě pobírali vysoké dividendy, měli by v určitých situacích ze svých požadavků slevit a koukat také do budoucna, myslet i na příští generace. Zákon ostatně neurčuje ani to, jak má být zisk rozdělován. Může být celý znovu investován, záleží na rozhodnutí valné hromady. Bylo by opravdu šokující, kdyby se upřednostnila nenasytnost akcionářů před dalším vývojem české energetiky. Kvůli momentálním ziskům a krátkodobým řešením přece nemůžeme zlikvidovat jeden z nejvýznamnějších oborů českého hospodářství. Vývoj ve světě je dnes tak rychlý, že pokud zaspíte, jste už prostě mimo.

elektrarna počerady
Možný prodej uhelné elektrárny Počerady je v posledních týdnech velmi diskutovaným tématem. Zdroj: ČEZ

Není tu ale poměrně velký rozdíl oproti době, kdy jste byl ministrem? Také tehdy tu sice bylo mnoho odpůrců jaderné energetiky, ale nikdo nemohl příliš zpochybňovat to, že investice do nových jaderných elektráren bude po nějaké relativně rozumné době návratná. Dnes to mnozí berou tak, že při současných cenách elektřiny to vlastně návratná investice není.

Představitelé dnešního energetického sektoru jsou zřejmě jasnovidci, když dopředu vědí, jaká bude cena elektřiny za pět, za deset, za dvacet let. Já jsem přesvědčen, že celosvětově cena poroste. Mohl bych také poznamenat, že kdyby se u nás dotovala jaderná energetika tak, jak se dotovaly fotovoltaické elektrárny, nemohly by takovéhle debaty vůbec vzniknout. Důležité je ale hlavně to, že pokud nebudou prolomeny těžební limity uhlí a ani nepostavíme nové jaderné reaktory, začneme se potýkat s nedostatkem elektřiny. Z vývozců elektřiny se staneme dovozci. To by rozhodně nesvědčilo naší obchodní bilanci a našemu národnímu hospodářství.

Ve vztahu k tomu, o čem jsme mluvili předtím, mě napadá, že kdyby dnes byl ČEZ součástí EDF, paradoxně by třeba nějaké dělení nepřicházelo v úvahu. EDF čelí současným problémům francouzské energetiky tak, že si přibírá další aktivity.

To vždy záleží na osvícenosti lidí, kteří o tom rozhodují. Teoreticky by nějací jiní majitelé mohli třeba říct, že vzhledem k poklesu cen elektřiny zrušíme celý ČEZ. Nebo – pokud by to byly hlavy osvícené – by se mohli rozhodnout, že si zdroje podrží, protože spotřeba elektřiny bude stoupat. Pokud bude vedení ČEZu osvícené, uvědomí si to bohatství, tu hodnotu, kterou v energetice máme, a bude sektor energetiky dál rozvíjet. Pamatuji si, jak před lety existovaly obrovské špičky v harmonogramu odběru elektřiny, jaké byly rozdíly mezi zimou a létem. Dnes máme všude po světě chladírny a klimatizované budovy. Budoucnost se bez elektřiny neobejde, její spotřeba bude stoupat.

Když jste se loni zúčastnil konference v Plzni k 60. výročí českého jaderného průmyslu, ozývalo se tam volání po atomovém dědkovi 2, který by zase dokázal dotáhnout do konce stavbu nových jaderných reaktorů jako vy. Jak jste tohle vnímal?

Tak to víte, že mi takové věci samozřejmě lichotí.

A ani vám vlastně nevadí ta přezdívka atomový dědek…

Vždy jsem ji vnímal pozitivně. Když jsem jako ministr doprovázel tehdejšího premiéra Zemana na vládní misi do Ruska, Miloš Zeman mě představil Vladimiru Putinovi se slovy – éto naš atomnyj děduška. Nevím, jestli ta přezdívka ve skutečnosti vznikla předtím, nebo se začala šířit až poté, ale nikdy jsem v tom neviděl nic pejorativního. A na té loňské konferenci to pochopitelně bylo také myšleno pozitivně.

Miroslav Grégr

Do historie českého hospodářství se zapsal privatizací mladoboleslavské automobilky Škoda a dostavbou prvních bloků jaderné elektrárny v Temelíně. Prodej Škodovky měl na starosti jako ministr strojírenství a elektrotechniky v české vládě Petra Pitharta, v níž zasedal v letech 1990-91. Na dostavbu Temelína dohlížel jako ministr průmyslu a později i vicepremiér ve vládě Miloše Zemana (1998-2002). Vystudoval Fakultu strojní ČVUT, byl ředitelem Desty Děčín v letech 1962-1969 a znovu v letech 1990-1996 s výjimkou období, kdy působil v Pithartově vládě. Podílel se na ekonomických reformách šedesátých let, později byl krátce vězněn. Předtím než vstoupil do Zemanovy vlády, byl od roku 1996 poslancem za ČSSD.

Autor článku, který také kladl otázky, pracuje jako specialista pro energetické projekty agentury HATcom.

Autor úvodní fotografie: Deník/Divíšek Martin

Komentáře

0 komentářů ke článku "undefined"

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *