ČR vybírá dodavatelský model pro dostavbu Dukovan, na výběr má tři modely

Česká republika bude v následujících týdnech a měsících vybírat dodavatelský model pro výstavbu jaderného bloku v Dukovanech, což oznámil na tiskové konferenci po jednání Stálého výboru pro výstavbu jaderných zdrojů předseda představenstva ČEZ Daniel Beneš. Jedná se o jedno z klíčových rozhodnutí, přitom zdaleka není jasno, jakým směrem se ČR vydá.

Z předchozích článků o dostavbě finské jaderné elektrárny Olkiluoto 3 a slovenských Mochovců vyplývá, že rozhodnutí o dodavatelském modelu je jedním ze základních rozhodnutí, které může podstatně určit úspěch projektu. Česká republika aktuálně uvažuje podle slov generálního ředitel společnosti ČEZ o třech různých modelech.

„Jedna varianta je dodávka na klíč, druhá varianta je dodávka od jednoho hlavního dodavatele, který by nám dodával jaderný ostrov a koordinoval vše ostatní uvnitř plotu elektrárny, a třetí teoretická varianta je, že by těch smluv bylo několik a koordinoval to investor. Finální rozhodnutí o tom, který dodavatelský model zvolíme, bude do konce března příštího roku, a to ještě na základě konzultací se všemi uchazeči,“ řekl Daniel Beneš, předseda představenstva společnosti ČEZ. 

Podle IAEA se dodavatelské modely dají rozdělit do třech základních skupin – jedná se o EPC model (resp. dodavatelský model na klíč), split package (model typický nižším počtem balíčku rozdělených investorem) a multiple package (model typický rozdělením výstavby až do 150 subdodávek). Obrysy těchto tří základních modelů lze vysledovat i v odpovědi Daniela Beneše.

Kromě toho, že ČEZ a stát z pozice majoritního vlastníka bude usilovat o výstavbu v plánovaném rozpočtu a harmonogramu, má stát zájem i na tom, aby byli do stavby zapojeni čeští dodavatelé, byla zajištěna energetická soběstačnost státu, bylo zajištěno zapojení českých dodavatelů do jiných staveb a v neposlední řadě byla podpořena zaměstnanost v ČR.

Naproti tomu ČEZ je v jiné pozici – od dostavby Temelína uběhlo již 20 let, a tak se dá odhadnout, že expertíza mezi zaměstnanci již není na takové úrovni, jako v době stavby Temelína. ČEZ by se proto měl zaměřovat pouze na klíčové záležitosti tak, aby jeho zapojení odpovídalo jeho kapacitním schopnostem a zkušenostem. S ohledem na jiné výstavby v Evropě (viz Olkiluoto) si ale bude chtít zajistit dostatečnou kontrolu nad jednotlivými fázemi výstavby a výběrem subdodavatelů, a to i s přihlédnutím k budoucí údržbě nového bloku.

„Pracujeme na konsolidaci inženýrských kapacit v rámci Skupiny ČEZ, jejíž součástí je Škoda Praha i ÚJV Řež. Ty budou soustředěny do ÚJV Řež, s ohledem na přípravu nového jaderného zdroje a tak Škoda Praha bude prodána naší dceřiné společnosti ÚJV Řež, kde ČEZ drží majoritu. ÚJV Řež, která by měla hrát stěžejní inženýrskou podporu mateřské firmě ČEZ, potažmo společnosti Elektrárny Dukovany II, při výstavbě nového jaderného bloku,“ uvedl k přípravě výstavby jaderného bloku Ladislav Kříž z ČEZu.

Motivace pro ČEZ je pochopitelná – po zkušenostech s dostavbami jaderných elektráren v Evropě se čím dál více ukazuje, že jaderný průmysl především ztratil tolik potřebné znalosti a zkušenosti s dostavbami jaderných elektráren. Praxe se sice buduje, jedná se ale o dlouhý proces. Nicméně již nyní by dostavba jaderné elektrárny v ČR mohla čerpat z posledních staveb v Evropě.

„Obdobné problémy jsme si zažili při nedávné komplexní obnově 8 elektrárenských bloků v Tušimicích a Prunéřově. První bloky provázely značné komplikace, jak my, tak dodavatelé jsme se modernizace nejprve učili. Poslední blok pak již běžel téměř hladce – získali jsme zkušenosti, nastavili lépe procesy, odstranili úzká místa, poučili jsme se z chyb…. A platilo to vždy i pro jaderné bloky. Například EDF uvádí, že díky zkušenostem z výstavby Hinkley Point C dokáže náklady na výstavbu případného dalšího bloku v Británii snížit až o 20 %,“ dodává Ladislav Kříž z ČEZu.

Probíhající projekty v Olkiluoto a Mochovce

Současně projekt v Olkiluotu ukázal, že zcela čistý EPC kontrakt nemusí být vyhovující. Konsorcium Arevy a Siemensu v některých případech vybíralo nezkušené dodavatele a často vybíralo pouze podle ceny jejich dodávky. Možnost zapojení TVO do výběru dodavatelů nebyla dostačující, a i proto se stavba dostala do problémů a je aktuálně prodloužena o více než 10 let.

V případě Mochovců se naopak projevila přílišná složitost zakázky a malé zkušenosti investora s řízením takto velkého projektu. Ostatně kritiku si investor do nových bloků JE Mochovce vysloužil i od slovenského úřadu jaderného dozoru. Jeho šéfka opakovaně kritizovala projektový management a řízení dodávek na stavbě. Společnost Slovenské elektrárne si ale nevzala lehký úkol, celá dostavba byla rozdělena do více než 100 samostatných balíčků, což klade vysoké požadavky na projektové řízení.

Dodavatelské modely pro Olkiluoto a Mochovce jsou ovšem dva extrémy s ohledem na kontrolu stavby ze strany investora a rozdělení úkolů a rizik (EPC dodavatelský model se vyznačuje výrazně nižší účasti investora na stavbě, zatímco u multiple package modelu je účast nejvyšší). Z toho ovšem vyplývaly i problémy, kterými si obě stavby prošly. Nabízí se tak možnost „jít zlatou střední cestou“. Takovou střední cestou je podle IAEA dodavatelský model split package.

Split package model ve světě

Model split package se vyznačuje rozdělením celé investice pouze na omezený počet balíčků – cca do 15, které zadává přímo investor. Obvykle se jedná o větší celky – může jím být například jaderný ostrov, konvenční ostrov, systém řízení a kontroly nebo i dílčí části těchto zakázek. Účelem je rozdělit zakázku mezi takový počet kontraktů, aby byla pro investora (s ohledem na jeho možnosti) zvládnutelná. Koordinaci mezi jednotlivými balíčky může zajišťovat sám investor nebo může být i na tuto činnost vypsána zakázka.

Z veřejně dostupných zdrojů lze dohledat informace o dostavbě šestého bloku jaderné elektrárny Kashiwazaki-Kariwa a prvního bloku Shin-Wolsung, které byly realizovány za pomocí modelu split-package.

JE-Kariwa je jaderná elektrárna o výkonu 1356 MW, byla první elektrárnou s reaktorem typu ABWR. Její výstavba byla zahájena 3. listopadu 1992 a komerční provoz byl zahájen 7. listopadu 1996. Při výstavbě využila společnost TEPCO model split package. Přestože se jednalo o nový reaktor a v průběhu výstavby došlo k více než 20 změnám návrhu, IAEA vyzdvihla, že elektrárna byla dostavěna na čas a v rozpočtu.

Shin-Wolsung 1 disponuje tlakovodním reaktorem o výkonu 997 MW. Stavba, pro kterou byl využit split package model, byla zahájena v listopadu 2007 a komerční provoz byl zahájen 31. července 2012.

Obě výše jmenované elektrárny ovšem byly stavěny v neevropském prostředí, kde jsou odlišné regulatorní podmínky. Současně se ani v jednom případě nejedná o reaktor III+ generace.

Priority, které stát i ČEZ ve věci dostavby mají, nejsou zcela ideální pro typický EPC kontrakt bez účasti investora. Jestliže chce ČEZ a stát zajistit větší kontrolu nad stavbou a mít slovo nad výběrem a kontrolou dodavatelů, měl by nastavit dodavatelský model a smlouvu tak, aby o výběru subdodavatelů mohl spolurozhodovat.

Vzhledem k tomu, že společnost ČEZ není úplným nováčkem ve výstavbě větších investičních celků, dá se odhadovat, že by mohla preferovat model split package. ČEZ postavil formou split package 8 uhelných bloků a 2 paroplynové elektrárny, z toho jednu v Turecku. Vzhledem k podobnostem nejaderné části elektrárny a jiných konvenčních (již zmiňovaných uhelných a paroplynových) elektráren se dá předpokládat, že by ČEZ měl mít výstavbu těchto částí pod kontrolou a měl by se do ní zapojovat.

Výstavba jaderného bloku by při rozdělení zakázky do několika celků byla pod větší kontrolou společnosti ČEZ, s čímž jsou spojeny větší možnosti s ohledem na zahrnutí lokálních subdodavatelů a dodavatelů, které chce využívat i v průběhu komerčního provozu při údržbě.

Stejně tak se s ohledem na personální kapacity a zkušenosti ČEZ nedá předpokládat, že bude vhodným modelem multiple package. Jak ukazuje případ ve slovenských Mochovcích, tento model je vysoce náročný na kontrolu a řízení dodávek.