Agora Energiewende: Kdo chce, může se z německých chyb dobře poučit

Rozhovor s představiteli německého think tanku Agora Energiewende se zabývá horkými tématy, která momentálně rezonují energetikou našeho západního souseda. Problematikou zavádění kapacitních trhů jako definitivního „zabijáka“ energy-only market, rozdělením jednotné německo-rakouské obchodní zóny, vztahů Německa s východními sousedy v energetice, budoucí podobě energetického trhu a rolí OZE a jejich podpory.

„Podpora Energiewende je v obyvatelstvu stále značně vysoká, okolo 90 procent. U žádné jiné politické otázky nemáme tak vysokou podporu. Je sice pravda, že ceny elektřiny stouply, zejména ale kvůli síťovým poplatkům. Avšak jen málo lidí ví, kolik platí za elektřinu. Poplatky za mobil zná oproti tomu každý.“

Agora Energiewende vypracovává vědecky podložené a politicky akceptovatelné způsoby, jak udělat z Energiewende úspěch. Působí jako think tank, který se soustředí na dialog s dalšími aktéry v energetické politice. Agora Energiewende je společnou iniciativou nadace Mercator a European Climate Foundation. Sídlo organizace je v Berlíně.

Fabian Joas

Fabian Joas se soustředí na trh s elektřinou v EU. Ve středu jeho zájmu stojí otázka, jak zajistit bezpečnost dodávek na trzích s velkým podílem fluktuujících obnovitelných zdrojů. Současně se zajímá o Polsko a další východoevropské země. Než nastoupil do Agora Energiewende, pracoval jako expert na design trhu s elektřinou na ministerstvu hospodářství a energetiky.

Thorsten Lenck

Thorsten Lenck má na starosti zejména otázky spojené s designem trhu s elektřinou a obnovitelnými zdroji. Dříve pracoval u analytické a poradenské společnosti Energy Brainpool. Je autorem četných studií a posudků k trhu s energiemi. Jako certifikovaný školitel působil rovněž u energetické burzy EPEX Spot.

Rozhovor vedli Jakub Kučera, analytik finanční skupiny RSJ, a Michal Vít, výzkumný pracovník v nezávislém think-tanku EUROPEUM.

Německo jako poslední zastánce trhu energy-only?

V některých zemích se nyní pomalu ale jistě zavádějí takzvané kapacitní mechanismy. Jinde, například v Británii, už dokonce existují. Německo ale stále věří, že se bez nich obejde.

FJ: Některé energetické společnosti si kapacitní trhy přejí. Řada z nich stále doufá, že se zavedou v dalším legislativním období. Minulé léto byl ale přijat nový zákon o trhu s elektřinou, který se jasně hlásí k modelu energy-only-market plus rezerva. Základní myšlenka je jasná: také na trhu s elektřinou by cenu měla určovat poptávka a nabídka.

Někdo by ale mohl namítat, že dnešní ceny elektřiny jsou příliš nízké, než aby dlouhodobě zajistily bezpečnost dodávek.

FJ: Odpovědí na tento argument je, že nyní máme v Německu nadkapacity. Dnešní situace s nízkými cenami je logickým vyústěním a některé elektrárny jsou dnes zjevně nadbytečné. Dokud se ale nezavřou, byl by kapacitní trh čistou subvencí, která pouze zvýší cenu elektřiny pro odběratele. O to, aby obchodníci s elektřinou vždy nakoupili dostatek proudu k pokrytí poptávky, se postarají ceny na vnitrodenním trhu, které mohou stoupnout až na 10 000 eur (pokud bude k vyrovnání situace v síti potřeba zapojit mimotržní rezervy, tak může megawatthodina stát dokonce až 20 000 eur). Takto vysoké ceny představují extrémní riziko pro podniky a obchodníky s elektřinou, pokud si dopředu nezajistí dostatek proudu (pro srovnání: nyní stojí jedna megawatthodina přibližně 30 eur). Věřím, že podniky nebudou chtít riskovat a budou kupovat elektřinu dopředu.

Vysoké ceny v některých hodinách pak představují silný podnět, aby se i poptávka po elektřině orientovala podle její ceny (demand side management). Změna poptávky může situaci v síti vyrovnat i bez kapacitních mechanismů. Pokud by ale někteří obchodníci koupili příliš málo elektřiny a v daný okamžik by chyběly výrobní kapacity, existuje mimo trhu ještě rezerva, která pak zaskočí. Většina německých odborníků na energetiku, kromě tedy těch pracujících pro velké koncerny, je přesvědčena o tom, že kombinace „cenové špičky plus rezerva“ bude fungovat. Tento názor zastává i spolková vláda.

TL: V tomto ohledu je třeba doplnit, že k liberalizaci trhu došlo relativně nedávno, takže si účastníci trhu na ni musejí ještě plně zvyknout. Výrobní kapacity, které jsou nyní na trhu, pocházejí ještě z doby silné regulace. Nyní jsme ve fázi přerodu, kdy se trh přetváří a některé elektrárny evidentně už nejsou potřeba. Tržní aktéři se musejí přeorientovat na tyto nové, liberální podmínky.

Německo by mohlo brzy být poslední velkou zemí v západní části EU bez kapacitních trhů. Je to dobře nebo špatně? Elektrárny v sousedních zemích pak budou mít ještě jeden zdroj příjmů. Nepůsobí to starosti?

FJ: Zaprvé má z našich sousedů kapacitní trh zatím jen Francie. Musíme si počkat, co přijde později. Podle aktuálních návrhů Evropské komise by například Polsko muselo pro svůj kapacitní trh dodržet emisní standard 550 g/kWh, který navrhuje tzv. zimní balíček. I další kapacitní mechanismy se budou muset přizpůsobit. Lze se na to podívat i z jiné perspektivy – v konečném důsledku se totiž může stát, že třeba Francie bude dotovat výrobní kapacity, které v případě nedostatku mohou zajistit bezpečnost dodávek v Německu. Dokud je dodržován princip, který byl mimo jiné potvrzen v rámci berlínských jednání společnou deklarací dvanácti sousedních států (včetně ČR), že ani v případě vysokých cen nebude omezen přeshraniční obchod, je to z německého pohledu spíše výhoda. Ovšem toto, a to musí být jasně řečeno, nebylo německým cílem. Německo bylo jasně proti kapacitních trhům. Oslabují totiž energy-only-market, na který Německo sází.

Myslíte si, že se Komise na poli kapacitních mechanismů prosadí? Někteří odborníci například nevěří, že limit 550 g/kWh zůstane.

FJ: Komise je principiálně závislá na členských státech. Proces potrvá dva roky a je pravda, že pokud některá země něco opravdu velmi silně chce anebo právě nechce, většinou se prosadí. Musí ale pak ustoupit v jiné otázce. Člověk nikdy nezískává všechno. Pokud se podíváme na jednání mezi Komisí a Německem, vidíme, že i Německo musí v mnohých otázkách ustoupit. Někdo si může myslet, že Německo v Bruselu dostane všechno, ale pravda to není.

TL: Obecně je Komise sebevědomým hráčem, ačkoli ani ona se ne vždy plně prosadí.

Politické ohledy hrají roli

V ČR mnoho odborníků podporuje rozdělení jednotné německo-rakouské cenové zóny (burzovní ceny elektřiny jsou v Rakousku a celém Německu stejné). Co si myslíte o případném rozdělení?

FJ: Nyní existuje dohoda s Rakouskem, že rozdělení přijde v roce 2018. Myslíme si, že je to dobrý způsob, jak omezit přetoky elektřiny do sousedních zemí a také re-dispatch v rámci Německa.

Měly by cenové zóny sledovat státní hranice nebo se spíše přizpůsobovat fyzikálním bariérám, například omezením v přenosové infrastruktuře?

FJ: Ačkoli z energetického úhlu pohledu zní logicky, že cenové zóny by měly být jednou za několik let přizpůsobeny úzkým hrdlům v síti (o tom mluví Capacity Allocation and Congestion Management z dílny ENTSO-E, sdružení evropských operátorů přenosových sítí), je s tím spojena řada vysoce politických otázek. Například kdo je zodpovědný za bezpečnost dodávek v členské zemi? Toto zdůrazňují i národní vlády, včetně Německa, a chtějí, aby nové rozložení cenových zón vyžadovalo politicky legitimní rozhodnutí (například v Radě ministrů EU).

TL: Také pro investory jsou časté změny cenových zón problematické. Představme si, že investor postaví elektrárnu v jedné zóně s určitým očekáváním ohledně tamních odběratelů a výrobců elektřiny. Na tomto základě si propočítá návratnost nové elektrárny. Pokud by se ale jeho elektrárna najednou ocitla v jiné cenové zóně, třeba s nižšími cenami elektřiny, byl by to pro něj velký problém. Nejistota ohledně rozmístění zón by proto mohla oslabovat investice anebo by vedla k vyšším rizikovým přirážkám na straně investora (tzn. stavělo by se dráže).

Z určitého úhlu pohledu by to mohl být ale krok správným směrem. Řekne se vlastně „pryč s národními hranicemi“ a trh bude přihlížet jen k fyzikálním bariérám.

TL: Diskutuje se o různých modelech. Pokud chce člověk mít stejně velké zóny, může dojít k rozdělení těch větších. Také se naopak zvažuje integrace některých menších zón. Je to ovšem značně komplexní téma a musíme zohlednit řadu politických faktorů, například rozdělení nákladů a výnosů. Musíme se také ptát, co je efektivnější – velký trh s relativně vysokou potřebou vyvažovacích zásahů nebo menší zóny s menší potřebou zásahů ale současně nižší likviditou. Menší likvidita usnadňuje zneužití tržního postavení a naopak ztěžuje ochranu před cenovými riziky.

Budoucnost je zelená všude

Podívejme se nyní na vztahy se sousedními zeměmi, zejména s těmi na východě. Dalo by se říct, že vztahy v energetice jsou poměrně napjaté. Uveďme například téměř zcela uzavřenou „elektrickou“ hranici s Polskem.

TL: Určitě existují rozdíly mezi Německa a jeho východními sousedy. Obecně se zakládají na tom, že se do jisté míry země nacházejí v rozdílných epochách. My jsme se v Německu právě dostali do druhé fáze Energiewende, kdy 30 % proudu je vyráběno v obnovitelných zdrojích. Musíme se proto vypořádat s novými otázkami, zatímco v jiných zemích jsou na pořadu dne jiná témata.

FJ: Situace se ale trochu zlepšila, protože spolu mluvíme více, než tomu bylo dříve. Od roku 2014 se konala řada diskusí s polskými a českými partnery. Je pravda, že například německý výstup z jádra (tzv. Atomausstieg) se neprojednal dostatečně. Nyní je výměna názorů velmi dobrá a přináší ovoce. Ačkoli žijeme v rozdílných světech, jsou mnohé problémy technické povahy a řešitelné.

Dojde v Evropě k novému rozdělení, nyní s ohledem na složení výroby elektřiny? Na jedné straně západo- a severoevropské země s vysokým podílem obnovitelných zdrojů a pak členské země na východě se spíše klasickým energetickým mixem?

FJ: Pokud se podíváme na ceny z aukcí, nedávno například ze „slunné země“ Dánska ve výši 53 EUR/MWh pro fotovoltaiku, je jasné, že všechny země dříve nebo později přejdou na obnovitelné zdroje, zcela jednoduše z ekonomických důvodů. Jen pokud se nějaký stát vyloženě postaví proti, třeba kvůli těžbě uhlí nebo jadernému programu, nebude se ubírat tímto směrem. Když cestuji do východní Evropy, mám pocit, že se tam posledních deset let mluvilo o zelených zdrojích tak špatně, že tam lidé jakoby už vůbec neslyší, že náklady dramaticky poklesly. Zčásti lidé těm číslům prostě nevěří. My jsme v Německu získali velké zkušenosti a dopustili se drahých chyb. Z toho mohou ostatní těžit, pokud o tom budou s námi, včetně Agora Energiewende, diskutovat. Obnovitelné zdroje ale určitě přijdou a s nejvyšší pravděpodobností to bude slunce a vítr, i když to jsou zdroje proměnlivé.

Nejsou ale obnovitelné technologie pro některé země příliš drahé?

FJ: To už neplatí. Dříve tomu tak bylo, když člověk za jednu megawatthodinu ze solárního panelu platil 500 až 600 eur. Kdo ale do zelených zdrojů nastoupí nyní, dostane, třeba jako právě v Dánsku, cenu okolo 50 eur. Ty úplně vysoké náklady zaplatili takříkajíc Němci, z čehož teď profitují všichni. Někteří politici proto říkají, že to byl největší rozvojový projekt, který kdy Německo zaplatilo. Nicméně to tehdy vůbec nebyl náš záměr. To nechci v žádném případě tvrdit. Argument, že jsou zelené zdroje příliš drahé, je starý. Dnes jsou výhodné a v mnohých zemích světa dokonce výrazně výhodnější, než elektřina z jádra, plynu nebo uhlí.

Trh s elektřinou zítřka

Na českém vnitrodenním trhu se obchoduje v celých hodinách. V Německu už po čtvrthodinách. Připravuje se zavedení ještě kratších časových úseků?

FJ: Ne, dalším krokem je jasně, a takto to stojí i v zimní balíčku Evropské komise, že všichni přejdou k čtvrthodinám. To je také velký cíl Německa, protože jen potom bude možná integrace vnitrodenních trhů.

TL: Ano, konsensus jsou čtvrthodiny, ačkoli v Austrálii mají pětiminutové úseky. O tom se v Evropě ale zatím nediskutuje vážně.

Očekávání, že díky klesajícím nákladům se zelené zdroje budou financovat pomocí klasického trhu, je poměrně rozšířené. Avšak když slunce svítí a vítr fouká, ceny na burze dramaticky padají. Je tedy předpoklad, že brzy budeme moci zrušit podporu obnovitelným zdrojům, chybný?

TL: Tato otázka je bezpochyby napínavá. Je pravda, že variabilní zdroje s nulovými náklady jako vítr a slunce tlačí burzovní ceny směrem dolů. Dokonce mohou být záporné. To ovšem také způsobuje nedostatek flexibility na trhu, která by obnovitelné zdroje vyrovnala. Neexistují odběratelé, kteří by zaskočili a přebytečný proud odkoupili. Při negativních cenách by člověk na spotřebě elektřiny dokonce vydělával. To v neposlední řadě souvisí se všemi těmi odvody, poplatky a daněmi, které musejí platit odběratelé. Z negativní velkoobchodní ceny se díky těmto regulovaným cenovým složkám může velmi rychle stát kladná cena pro spotřebitele. Pokud ale budeme mít více flexibility na trhu, například tepelná čerpadla nebo elektromobily, musí se určit, kdo proud za nulovou cenu odebere. Potencionální odběratelé se pak začnou přeplácet a cena opět stoupne. Reforma zmíněných poplatků a odvodů je v Německu nutná, také z toho důvodu, abychom dosáhli klimatických cílů ve výrobě tepla a v dopravě. Doufáme, že nová spolková vláda se tohoto úkolu ujme.

Vy tedy očekáváte, že se trh začne více soustředit na flexibilitu. Lze předpovídat i další změny?

TL: Co se týče trhu s elektřinou, tak ten se změní z čistě investorského trhu, na kterém se stavěly hlavně velké zdroje s dlouhou amortizací, k decentralizovanému trhu, který se bude více řídit podle spotřeby. Decentrální výroba se stále více objevuje v rámci průmyslových komplexů a pro úložiště bude platit to samé. Tím pádem bude vše ještě výhodnější. Ještě více se proto změní složení a profily tržních aktérů a při odpovídajících rámcových podmínkách bude možná podpora obnovitelných zdrojů nadbytečná. Uživí se už samy.

Za jak dlouho by se zelené zdroje mohly obejít bez podpory?

FJ: To samozřejmě záleží na více faktorech, ale podle mě budou podpůrné mechanismy potřeba minimálně do roku 2030. Všechno závisí na tom, jestli se v Evropě podaří zvýšit cenu za CO₂. Bohužel zatím nefunguje logika, že pokud jsou zelené zdroje podstatně levnější, můžeme zrušit jejich podporu. To mnozí, včetně některých politiků, příliš nechápou, protože je zde nutná znalost toho, jak funguje trh s elektřinou. Co se týče výše podpory, tak ta určitě v důsledku nových aukčních systémů poklesne. O kolik závisí na různých faktorech, například ceně CO₂.

Takže podpora minimálně do roku 2030. Budou Němci platit tak dlouho? Neohrožuje to Energiewende?

FJ: Spíše ne. Podpora Energiewende je v obyvatelstvu stále značně vysoká, okolo 90 procent. U žádné jiné politické otázky nemáme tak vysokou podporu. Je sice pravda, že ceny elektřiny stouply, zejména ale kvůli síťovým poplatkům. Avšak jen málo lidí ví, kolik platí za elektřinu. Poplatky za mobil zná oproti tomu každý. Pokud vím, je to v jiných zemích podobné. Ceny elektřiny nejsou prostě žádným politickým tématem. Důležité jsou jen pro některá průmyslová odvětví, ale i zde jde o poměrně málo případů.

Úvodní fotografie: Větrná turbína v Německu nedaleko Hannoveru. Autor: Jason, Flickr