Rakousko zmenšuje plynovou síť. Průmysl varuje před rizikem deindustrializace - ready

Rakousko se chystá k zásadní změně ve své plynárenské infrastruktuře. Ministr hospodářství a energetiky Wolfgang Hattmannsdorfer na konci října oznámil, že od roku 2026 má dojít k postupnému redimenzování plynárenské sítě. Oficiálně má jít o krok směrem k naplnění klimatických cílů EU a strategie Net Zero do roku 2045, ve skutečnosti však změna přináší vážné otázky ohledně budoucnosti průmyslu a konkurenceschopnosti země.

Zásadní rámec této transformace doplňuje návrh regulátora E-Control, podle něhož se mají od 1. ledna 2026 zvýšit síťové poplatky za plyn v průměru o 18,2 %, a to v závislosti na regionu od +6,5 % až po +35 %. Důvodem je snižující se odběr plynu, což znamená, že fixní náklady na údržbu a provoz sítě se rozpočítávají na stále menší počet zákazníků, a to nevyhnutelně vede k růstu poplatků.

Rozhodnutí o tom, které části potrubí budou odstavovány, má být ponecháno lokálním orgánům a provozovatelům sítí podle ekonomické návratnosti a skutečné poptávky. Nejde tedy o plošné rušení, ale o cílené uzavírání málo využívaných větví, přičemž část infrastruktury má být převedena na přepravu vodíku v rámci vznikající vodíkové páteřní sítě (Hydrogen Backbone).

Z krátkodobého hlediska ale tato politika vyvolává rostoucí obavy v průmyslovém sektoru. Největším spotřebitelem plynu v zemi je společnost voestalpine AG, která v obchodním roce 2023/24 spotřebovala energii v rozsahu 36,4 TWh, z čehož 17,4 % připadá na zemní plyn. – ekvivalent 6,34 TWh elektřiny, tedy přibližně 8 % celkové rakouské výroby elektřiny.

Bez stabilního a levného přístupu k plynu je ohrožena jak kontinuita výroby, tak plánovaná transformace hutního průmyslu. Náhrada plynu uhlím by zpochybnila klimatické závazky, přechod na elektřinu zase naráží na limity dostupnosti a nestálost výroby z obnovitelných zdrojů energie.

Voestalpine přitom patří k hlavním symbolům technologické modernizace. V Linci připravuje projekt greentec steel, který počítá s přechodem na elektrickou obloukovou pec (EAF) a využíváním surovin ve směsi 40–60 % ocelového šrotu, 20 % HBI (Hot Briquetted Iron) a 20 % tekutého surového železa. HBI je produkt přímé redukce železné rudy (DRI), která se zatím provozuje na zemní plyn, ale v dalších letech má postupně přecházet na vodík. Cílem je snížit emise CO₂ o více než 30 % do konce desetiletí, přičemž provoz nové pece by měl začít v roce 2027.

Paradox této přeměny spočívá v tom, že čím rychleji Rakousko snižuje svou závislost na plynu, tím dražší se plyn stává pro ty, kdo jej ještě potřebují. Se stejným problémem se potýkají všechny plynárenské sítě v Evropě.

Energeticky náročné provozy, jako jsou hutě, chemické závody či cementárny, se bez stabilního zdroje energie neobejdou. Zatímco politická reprezentace zdůrazňuje ekologickou stránku transformace, průmysl varuje před rizikem deindustrializace.