Milan Šimoník: V energetice přichází doba hybridní

„Nezvládnutá podpora fotovoltaiky v letech 2010-2011 velmi poškodila vnímání OZE a doplatily na to v důsledku i další podporované zdroje energie, mezi které patří i kogenerační výroba elektřiny. Stále ještě se potýkáme s důsledky kauzy „notifikace“, kdy ERÚ svým striktním přístupem a bojem proti „solárním baronům“ přerušil podporu všem zdrojům a přivedl mnohé investory a provozovatele do složité situace, kterou nezavinili.“ říká v rozhovoru pro web oEnergetice.cz Milan Šimoník, výkonný ředitel spolku pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla COGEN Czech.

Milana Šimoníka jsme se kromě situace kolem provozní podpory vysokoúčinné kombinované výroby elektřiny a tepla (KVET) ptali také na potenciál KVET v České republice a na celkovou situaci v českém a evropském teplárenství.

Na konci října se již podesáté uskuteční konference Dny kogenerace. Zatímco loňský ročník byl do velké míry ovlivněn očekáváním, zda Energetický regulační úřad vypíše podporu pro vysokoúčinnou kombinovanou výrobu elektřiny a tepla (KVET) v ČR pro rok 2017, letos je situace příznivější. V jakém duchu se podle Vás letošní ročník ponese?

Na jaře Evropská komise schválila systém podpory kogenerací, které budou uváděny do provozu v letech 2016 až 2020. Těm bude poskytována provozní podpora (zelený bonus) po dobu 15 let od uvedení do provozu. Komise však schválila podporu jen pro malé kogenerace do 1 MW, neboť v české legislativě zatím chybí aukční mechanismus, který je dle evropských pravidel podmínkou podpory pro zdroje nad 1 MW.

Schvalování podpory pro kombinovanou výrobu elektřiny a tepla (KVET) uvedených do provozu v letech 2013 až 2015 trvá již téměř dva roky. Evropská komise však dle posledních zpráv po Česku požaduje další podklady a vysvětlení a termín ukončení notifikace se znovu odsouvá. MPO přitom již od minulého podzimu ujišťuje, že notifikace „bude už brzy“.

Letos v létě sice vláda schválila nařízení, které umožní zpětné vyplacení podpory poté, co bude notifikace ukončena. To však nemění nic na tom, že provozovatelé jsou od začátku roku bez jakékoli podpory a dostávají se do finančních potíží, neboť objem zadržené podpory se jen v oboru malé a střední plynové kogenerace blíží ke 300 milionům korun.

Takže celkově je situace v oboru určitě lepší než loni, ale ještě to není „normální“ stav.

A jaké jsou vyhlídky na provozní podporu pro zdroje uvedené do provozu po roce 2020? 

MPO nyní chystá novelu zákona č. 165/2012 (o podporovaných zdrojích energie), která by měla řešit „domácí úkoly“ z notifikací, zejména kontroly překompenzace, ale zároveň bude nastavovat podmínky i pro období po roce 2020.

Provozní podpora KVET (zelený bonus) bude zachována a novela by měla do české legislativy zavést aukce tak, jak je to předepsáno evropskými pravidly pro státní podporu (EEAG) již od roku 2016 jak pro OZE, tak KVET (od určité velikosti). Bez aukcí je bohužel rozvoj nové kogenerace nad 1 MW prakticky zastaven.

V roce 2015 byl v EU podíl elektřiny z KVET na hrubé výrobě elektřiny 11,22 %, v ČR dosáhl tento ukazatel podle Eurostatu 14,05 %. Může se ČR dostat na úroveň lídrů v této oblasti, jako jsou Dánsko, Lotyšsko či Finsko, kde podíl elektřiny z KVET přesahuje 30 %?

Každá země má jiné podmínky a nelze to moc srovnávat. Je zajímavé, že třeba Německo ještě před několika lety mělo cíl 25 %, ale nyní byl přeformulován na 25 % z fosilní části výroby elektřiny (dnes jsou na ca. 16 %).

Pro své nesporné přínosy je KVET v souladu se státní energetickou politikou jedním z preferovaných a podporovaných způsobů výroby elektřiny a tepla. Oproti desítkám miliard pro fotovoltaiku stojí podpora výroby elektřiny z KVET necelé 2 mld. Kč ročně, z toho KVET do 5 MW asi polovinu.

Takže pokud stát bude i nadále KVET přiměřeně podporovat můžeme se v Česku reálně dostat na 20 %.

A když už zmiňuji podporu, dovolte mi poznámku k časté diskusi trh vs. regulace/dotace.  Podle mého názoru si nevystačíme s tím mnohokrát opakovaným klišé „zrušme všechny dotace a vše vyřeší trh“. Nezpochybňuji potřebnost tržních mechanismů pro vyrovnávání nabídky a poptávky, ale jde přece o nastavení podmínek. A ty vznikaly historicky již dávno před OZE, nespadly z nebe, ale byly výsledkem konkrétních politických a společenských preferencí a politických rozhodnutí. Jsme na ně zvyklí, přestože často vznikala v hluboké minulosti za úplně jiných podmínek a vůbec si neuvědomujeme, že v sobě též skrývají určitý typ dotace. Typickými absurdními případy jsou stále velmi nízké odvody do státní pokladny za těžbu hnědého uhlí (3 %, přestože v jiných zemích je to i přes 10%) či omezení zodpovědnosti provozovatele jaderné elektrárny v případě havárie.

Dotace pro OZE či jiné moderní energetické technologie pak jsou více či méně funkčním pokusem o nápravu předchozích deformací či snahou o řešení tam, kde trh to stejně není schopen řešit (snížení závislosti na dovozu fosilních paliv, externality, rizika jaderné energetiky). Typickým příkladem polovičatosti je zpoplatnění emisí CO2. Lepším nástrojem by byla uhlíková daň, na které se však Evropa prostě neshodla, proto bylo zvoleno kompromisní řešení emisních povolenek, se spoustou vylobovaných výyímek, úlev, derogací,…).

V Evropské unii je po zveřejnění návrhu Evropské strategie pro vytápění a chlazení, který v únoru 2016 vydala Evropská komise, na teplárenství zaměřena větší pozornost. Je dle Vašeho názoru v této strategii věnována dostatečná pozornost malým a středním kogeneracím?

Jedna věc jsou evropské strategie, druhá pak skutečná energetická politika jednotlivých členských zemí. Jako představitel oboru malé a střední kogenerace do 5 MW samozřejmě vítám každou podporu našemu oboru, ale důležitý je pro nás i celkově vyvážený rozvoj celé energetiky, jak velké, tak malé. Nezvládnutá podpora fotovoltaiky v letech 2010-2011 velmi poškodila vnímání OZE a doplatily na to v důsledku i další podporované zdroje energie, mezi které patří i kogenerační výroba elektřiny.  Stále ještě se potýkáme s důsledky kauzy „notifikace“, kdy ERÚ svým striktním přístupem a bojem proti „solárním baronům“ přerušil podporu všem zdrojům a přivedl mnohé investory a provozovatele do složité situace, kterou nezavinili.

Stát by se měl snažit o vyváženou energetickou politiku, která projde se ctí nelehkým obdobím přicházející zásadní transformace energetiky. OZE a malé technologie se rychle vyvíjí a budou umožňovat stále větší míru nezávislosti na elektrické síti, v ideálních podmínkách až ostrovní provoz. Z odběratelů (customers) se budou stávat prosumers. Stát by však měl nastavit taková pravidla, aby prosumery ze systému nevytlačoval, např. zbytečně přísnými požadavky na omezení přetoků do sítě, nebo špatně nastavenou tarifní soustavou. A že bude usilovat v energetice o stabilní prostředí, ne ode zdi ke zdi, jak tomu bylo s fotovoltaikou.  Je dobře, že MPO už začíná být otevřeno diskusi se všemi „stakeholdery“, neboť energetika už přestává být doménou jen několika málo velkých energetických firem.

Každý zdroj má své výhody a nevýhody a odlišný způsob využití, proto je energetika mixem různých velkých i menších zdrojů. Ale je zřejmé, že s postupující decentralizací budou malé a střední plynové kogenerace (od desítek kW do jednotek MW) díky svojí flexibilitě a vysoké účinností stále významnější součástí energetiky, dá se říct takovým mostem mezi současnou velkou fosilně-jadernou energetikou a budoucí, ve větší míře decentralizovanou energetikou s velkým podílem OZE.

Konkrétní příklad. Můžete postavit jednu paroplynovou elektrárnu o výkonu téměř 900 MW v Počeradech, která má sice elektrickou účinnost až 58 %, ale její najetí trvá nejméně půl hodiny, nebo 900 plynových motorů o velikosti stovek kW či jednotek MW, které mají elektrickou účinnost sice „jen“ 40-45 %, ale s využitím tepla se dostanete na téměř 90 % a tyto zdroje umí najet na plný výkon do 3-5 minut.

S rozvojem OZE přichází větší decentralizace a taky postupná elektrifikace sektorů tepla a dopravy pro maximální využití čisté OZE elektřiny a využití dalších synergických efektů takového propojení. A pro kogenerace, které ze svého principu elektřinu a teplo propojují, jsou tyto trendy příležitostí jak lépe „prodat“ své přednosti a nebýt tolik závislé jen na podpůrných programech. Zdroje umístěné v městských, obecních či firemních teplárnách mohou levně akumulovat přebytky OZE elektřiny do tepla, naopak v dobách nízké výroby z OZE mohou elektřinu dodávat a sloužit tak jako flexibilní vyrovnávací zdroje. Mohou též poskytovat celou řadu podpůrných služeb pro provozovatele přenosové a distribuční soustavy.

Takže pro nás je důležitá zejména reformu evropského trhu s elektřinou, který by měl více ocenit flexibilitu a tím zajistit přizpůsobení energetického systému proměnlivé výrobě elektřiny z OZE.  Jde o celou řadu opatření – obchodování stále blíže reálnému času, dynamické tarify, větší transparentnost trhu. Konkrétně v Česku bychom do budoucna chtěli, aby malé či virtuální zdroje měly přístup do podpůrných služeb, což zatím možné není.

Důležitá je též stále odkládaná reforma EU ETS – vyšší cena CO2 bude zvýhodňovat nízkoemisní paliva, tedy i zemní plyn.

V této souvislosti bych chtěl zdůraznit význam zachování a rozvoje malých i velkých systémů CZT, které již nebudou sloužit jen jako jednosměrná cesta z teplárny ke spotřebiči, ale k integraci všech dostupných energetických zdrojů v daném území (slunce, vítr, biomasa, zemní teplo, odpadní teplo). Teplárenské zdroje je též snadněji než u individuálního vytápění možno realizovat vícepalivově a reagovat tak na výkyvy cen paliv, využít akumulační schopnosti tepelné sítě či akumulátorů tepla. Trendem v zásobování energií v hustě obydlených oblastech budou tedy hybridní CZT systémy, maximálně využívající obnovitelné a druhotné zdroje v kombinaci s kogeneračními jednotkami či tepelnými čerpadly.

Potenciálem vysokoúčinné KVET se zabývá také dokument Ministerstva průmyslu a obchodu z prosince 2015, podle kterého bylo ke konci roku 2015 provozováno v ČR přibližně 300 malých a středních zdrojů s KVET využívající zemní plyn s instalovaným výkonem do 5 MWe. Jejich celkový instalovaný výkon dosahoval přibližně 220 MWe. Dokument předpokládá technický potenciál instalovaného výkonu těchto zdrojů do roku 2025 na úrovni 830 MWe. Je tento potenciál dosažitelný?

Dnes je v Česku ca. 220 MW plynových kogenerací do 5 MW.  Ve vámi zmiňované cost-benefit-analýze MPO předpokládá, že do roku 2025 by v Česku mělo přibýt 33 MW mikrokogenerací (do 50 kW) a 227 MW malých a středních kogenerací (50 kW – 5 MW) spalujících zemní plyn. Tedy instalovaný výkon by měl růst o ca. 20-25 MW ročně. Potenciál je zejména v konverzi současných sídlištních či průmyslových plynových výtopen.

Ovšem i stávající SZT s uhelnou KVET budou v souladu s SEK postupně přecházet z dnes převládajícího uhlí na jiná paliva, zejména plyn. Dá se předpokládat, že bude docházet k optimalizaci, resp. decentralizaci zdrojové struktury a tedy i v tomto segmentu vznikne prostor pro nasazení malé a střední plynové kogenerace. Tedy bychom se perspektivně (do roku 2040) mohli opravdu přiblížit potenciálu dle výše zmíněné analýzy – tj. u mikrokogenerace přírůstku o 150 MW a malé a střední kogenerace o 830 MW oproti současnému stavu.

———

O kogeneraci, celkovém vývoji v energetickém sektoru a zejména o změnách ve fungování elektrizační soustavy a s tím spojených příležitostech pro kogeneraci budou zástupci provozovatelů, dodavatelů technologií i distribučních společností diskutovat na konferenci „Dny kogenerace 2017“, kterou pořádá COGEN Czech ve dnech 24-25.10.2017 v Čestlicích. Další info na www.cogen.cz.

Zdroj úvodní fotografie: www.adihp.cz