Těžební limity a bourání obcí: zkušenosti ze zahraničí a návrhy kompenzací

Poslední dobou se opět velmi vášnivě hovoří o tématu územně ekologických limitů, které dnes chrání několik obcí před zbouráním. Po téměř 25 letech tak možná znovu začneme kvůli těžbě uhlí bořit celá města. Jaké odškodnění by obyvatelé tamních oblastí mohli očekávat a jak k tomuto tématu přistupují v zahraničí, přibližuje následující článek.

Zahraniční zkušenosti

V České Republice máme stále platné limity těžby, ale v zahraničí se obce kvůli uhlí přemisťují a bourají. Pokud pomineme extrémy, které vznikají například v Číně v podobě „hřebíkových domů“, nebo problematické vyvlastňování v USA a zaměříme se především na Evropu, pak můžeme jako příklad uvést sousední Německo, nebo také Švédsko.

Německo

V oblastech bývalé NDR po sjednocení Německa nedošlo k podobné právní úpravě jako v ČR a obce se kvůli těžbě uhlí dále bourají. Jen v 90. letech tak například v Braniborsku zmizely desítky obcí a plán na další bourání existuje i dnes. Uhlí je surovinou pro místní energetiku a bude jím i nadále, díky plánu uzavřít jaderné elektrárny do roku 2022.

Příkladem bouraných obcí, které se staly velmi mediálně propíranými,  tak může být osud dvojice obcí Lakoma a Horno.

Obec Lakoma se 150 obyvateli byla zbořena v roce 2007 a to i přesto, že byla zařazena do programu Natura 2000. Německá vláda výměnou za bourání podpořila jiné ekologické projekty. Přesto, že lidé odešli již v roce 2006, vesnici obsadili ekologičtí aktivisté a celou situaci tak musela řešit policie.

Horno, které bylo tradiční vesnicí obývanou lužickými Srby, padlo k zemi v roce 2005. Přesto, že plán na bourání obce vznikl již v 70. letech, tamní lidé po opětovném sjednocení Německa dostali mnohá práva jako národnostní menšina. Věřili proto, že když jim  ústava garantuje ochranu, tak jejich vesnice zbořena nebude. Obyvatelstvo v počtu 350 lidí dokonce dokázalo na svoji záchranu strhnout pozornost tří tisíc lidí, kteří za zachování obce byli ochotni demonstrovat.

Braniborská vláda ovšem v roce 1997 přijala zákon, který umožnil obec Horno zbourat (tzv. hnědouhelný zákon). Argumentace, že 15 tisíc pracovních míst v uhelném sektoru má větší váhu, než 350 obyvatel byla silnější a občané tak skončili bez možnosti bránit se referendem. Snaha o napadení hnědouhelného zákona u ústavního soudu neuspěla, stejně jako i u Evropského soudu pro lidská práva.

Obyvatelé Horna se tak museli přesunout. Konkrétně na okraj města Forstu, kde založili obec Nové Horno. Několik starousedlíků však vesnici nechtělo opustit a poslední rodina tak z vesnice odešla až v roce 2005, kdy se těžební stroje „prokousaly“ již velmi blízko k jejich domu. Za svůj odchod tak poslední rodina obdržela 400 tisíc €, což byl dvojnásobek původní nabízené sumy.

Lidé co prodali své domy v dnes již vytěžených oblastech, se do míst minulosti nechtějí vracet a o celé záležitosti často ani nechtějí mluvit.

Švédsko

Švédský příklad je specifický především svým rozsahem a dlouhodobostí. 20 tisíc obyvatel města Kiruna čeká přestěhování, spolu s 3000 domů, kancelářemi, nemocnicemi i školami. Plán z roku 2004 počítá s přesunem trvajícím dvě desetiletí. Přesun města probíhá od roku 2007, kdy po 15 letech nejistoty obyvatelé dostali konečné rozhodnutí.

Těžařská společnost odkoupila domy za tržní cenu a přidala dalších 25 % navíc. Následně také buduje nové město a domy v něm bude prodávat přestěhovaným obyvatelům. Celý plán je velmi rozsáhlý a dost komplikovaný. Je ale ukázkou, že i takto velká města je možno přesunout.

O čem se v ČR uvažuje

Poslední obec zbořená v ČR kvůli těžbě uhlí byly Libkovice na Mostecku, které padly v roce 1991. Těžba zde ovšem z ekonomických důvodů nezačala a vláda vedená Petrem Pithartem se tak rozhodla dát dalším obcím určeným k záhubě možnost rozvíjet se beze strachu, že obce budou zničeny. Proto vznikly územně ekologické limity, často nazývané jako těžební limity.

O možném prolomení těchto limitů se však již více než deset let hovoří a vše nasvědčuje tomu, že tato vláda k alespoň částečnému prolomení přistoupí. Ministr obchodu a průmyslu Mládek obhajuje prolomení limitů budoucí potřebou uhlí, která se však ukazuje minimálně jako problematická.

Varianty prolomení

Ministerstvo obchodu a průmyslu vypracovalo čtyři varianty prolomení. Ty počítaly jak s úplným zachováním limitů, nebo naopak bouráním celého Horního Jiřetína, tak i s bouráním „jen“ 170 domů v Horním Jiřetíně, nebo posunutím limitů pouze u dolu Bílina, kde není bouráním nikdo ohrožen.

Dnes nejčastěji zmiňovanou variantou je pak právě posunutí limitů na dole Bílina, které by ovšem podle studie provedené na Univerzitě Karlově i tak znamenalo výrazné škody na zdraví obyvatel. Těžba by tu tak nebyla ukončena v roce 2038, ale pokračovala by až do roku 2058 a Severočeské doly (součást skupiny ČEZ) by vytěžily o 123 miliónů tun hnědého uhlí více.

Nabídka dotčeným obcím

Pro případ, že by byla odsouhlasena jedna z variant obsahujících i bourání obydlí, připravila společnost Severní energetická konkrétní plán kompenzací, který je podobný jako v Německu. Konkrétní nabídku pro obyvatele je možné veřejně dohledat na webových stránkách společnosti.  Návrh se týká především Horního Jiřetína a katastrálních území Albrechtice u Mostu, Černice u Horního Jiřetína, Čtrnáct Dvorců, Dolní Jiřetín a Jezeří.

Náhrada je nabízena vlastníkům nemovitostí, obyvatelům s trvalým pobytem, podnikatelům, spolkům, sdružením a dalším organizacím v dané oblasti.

Základem je ocenění náhrady, která může být buďto ve formě financí, nebo náhradní výstavbou. Výše náhrady je také odvislá od délky života v dané oblasti. Nejvíce tak mohou obdržet lidé, kteří v oblastech žili již před stanovením dobývacího prostoru v roce 1972. Dalším milníkem je rok 2004, kdy byla schválena Státní energetická koncepce, která počítala s využitím uhlí za limity.

Hodnotu a  formu náhrady má navrhnout zvlášť zřízený výbor zástupců těžební společnosti, obcí, kraje a nezávislých místních organizací. Samotné vyjednávání kompenzací pro jednotlivé subjekty pak má být individuální a plánuje brát ohled na sociální situaci. V případě neshod je plánováno zřídit institut ombudsmana.

Přesto, že navržené finanční náhrady mohou na první pohled vypadat zajímavě, je potřebné zmínit, že k faktické realizaci dojde pouze v případě, že všechny dotčené subjekty budou souhlasit s navrženým způsobem řešení jejich případu. Pokud si tedy někdo z dotčených lidově řečeno „postaví hlavu“, Severní energetická může od celého návrhu v dnešní podobě odstoupit.

Nesouhlas s další těžbou

Již dnes se proti návrhu staví Litvínov, kterého se navrhované náhrady netýkají. Návrh na další těžbu se místním nelíbí, protože by se důl posunul blíže ke městu.

„My Litvínov neprodáme! Jakékoliv přiblížení těžby za současné limity by velmi výrazně ohrozilo rozvoj města. Tady se těžilo desítky let a tomuto regionu to nikdy nic dobrého nepřineslo. Lidé tady vždycky trpěli těžbou, je to region s největší úmrtností, s největšími sociálními problémy. Není důvod, proč bychom v tom měli pokračovat dál.“ prohlásil v rozhovoru pro ČT24 místostarosta Litvínova Milan Štovíček

Prolomení územně ekologických limitů je spojeno s celou řadou dalších problémů a nejistého vývoje v celém energetickém odvětví, které se dnes vyvíjí rychleji než kdykoliv dříve. Nikdo tak do budoucna nemůže být jistý, jestli bude uhlí za limity opravdu nezbytně nutné.

Problém komplikuje i situace zaměstnanosti v severních Čechách. Jde o rozhodnutí, které ovlivní řadu pracovních míst nejen v těžebním sektoru, ale i návazných profesí. Otázkou ovšem zůstává, jestli taková povolání do budoucna dokáží přitáhnout nové zaměstnance. Zvláště pak do regionu, který je dlouhodobě postižen vysokou nezaměstnaností a patří k nejchudším.

Konečné rozhodnutí tak bude muset učinit vláda. Již nyní je ovšem zcela jasné, že to bude rozhodnutí těžké a vždy jím bude někdo postižen.