Evropská energetická nezávislost: Statistiky odklonu od ruského plynu, ropy i jádra

Evropská komise (EK) představila Roadmapu, navazující na plán REPowerEU z května 2022, která má EU definitivně zbavit dovozu ruských energetických surovin. Roadmapa zároveň přináší informace o dovozu těchto komodit do EU v minulých letech v ucelenější podobě. 

Evropská unie v posledních letech učinila zásadní kroky k omezení své závislosti na dovozu energií z Ruska. Díky šestnácti balíčkům sankcí byly zcela zakázány dovozy ruského uhlí a ropy a zároveň byla zavedena omezení pro překládku ruského LNG v přístavech EU. Roste však znepokojení ohledně obcházení ropných sankcí prostřednictvím tzv. „stínových flotil“. Paralelně s tím přispěla k poklesu spotřeby plynu realizace plánu REPowerEU, akčního plánu pro dostupnou energii a širší energetické transformace. Do roku 2030 by tyto kroky mohly nahradit až 100 miliard m³ zemního plynu, což odpovídá roční úspoře přes 15 miliard m³ a poklesu spotřeby až o 50 miliard m³ do roku 2027.

Navzdory tomuto úsilí EU v roce 2024 stále dovážela 52 miliard m3 ruského plynu (32 miliard m3 potrubím a 20 miliard m3 prostřednictvím zkapalněného zemního plynu (LNG) nebo přibližně 19 % celkového dovozu plynu do EU), jakož i 13 milionů tun (MMt) ropy a více než 2800 tun uranu v obohacené formě paliva. Deset členských států dováželo ruský plyn v roce 2024, tři členské státy stále dovážely ruskou ropu a sedm členských států dováželo obohacený uran nebo služby spojené s užíváním ruského uranu.

EU výrazně omezila dovoz ruského plynu, zůstávají však rizika

Koordinace mezi Evropskou komisí a členskými státy, společně s posílenou energetickou diplomacií EU, vedla k výraznému snížení dovozu ruského plynu – z 45 % v roce 2021 na 19 % v roce 2024. Tento podíl by mohl v roce 2025 dále klesnout na 13 %, a to po ukončení tranzitní dohody s Ukrajinou. Podíl ruské ropy na dovozu do EU klesl z 27 % na pouhá 3 %. Přesto ruský plyn, ropa a jaderné palivo zůstávají součástí evropského energetického mixu, což představuje ekonomicko-bezpečnostní rizika a umožňuje pokračující financování ruské válečné ekonomiky. Nová strategie EU staví na úspěšné synchronizaci pobaltských sítí a plánuje úplné ukončení dovozu ruských energetických surovin s cílem snížit zranitelnost Evropy.

V letech 2021 až 2023 snížila EU dovoz ruského plynu o více než 70 %, ze 150 miliard m3 na 43 bcm. V roce 2024 se tento sestupný trend zastavil a dovoz z Ruska vzrostl. Dovoz LNG vzrostl o 12 % ve srovnání s rokem 2023, z 18 miliard m3 na 20 miliard m3 a potrubí o 26 % z 25 miliard m3 na 32 bcm.

Zdroj: European Commission - Roadmap towards ending Russian energy imports

Závislost EU na Rusku v jaderném sektoru

Na rozdíl od plynového sektoru je závislost Evropské unie na Rusku v oblasti jaderné energetiky komplexnější a hlubší. Rusko totiž dodává členským státům EU produkty a služby napříč celým palivovým cyklem – od dodávek uranu, přes jeho obohacování až po výrobu palivových článků, náhradních dílů či poskytování servisních služeb. Nejvíce ohroženy jsou státy provozující reaktory typu VVER, které byly tradičně zcela závislé na palivu ruské výroby. Problém se však netýká pouze těchto pěti zemí: Bulharsko, ČR, Finsko, Maďarsko, Slovensko. Některé další členské státy odebírají z Ruska jaderné materiály nebo využívají ruské kapacity na přeměnu a obohacení uranu, které zatím nemají v EU plnohodnotnou náhradu.

Po roce 2022 došlo k určitému pokroku: čtyři ze zmíněných pěti států podepsaly smlouvy s alternativními dodavateli, první testovací palivové soubory byly v roce 2024 zavedeny do reaktorů v Bulharsku a Finsku. Proces přechodu však naráží na regulační bariéry – palivo musí projít schvalováním v každé zemi zvlášť. Z evropských fondů jsou proto financovány programy SAVE a APIS, jejichž cílem je vývoj a urychlené zavedení alternativního paliva. Další problém představuje kapacita konverze a obohacení uranu – i v roce 2024 pocházelo přibližně 23 % konverzních služeb a 24 % obohacovacích kapacit pro EU z Ruska. Evropské společnosti sice plánují rozšíření těchto kapacit, ale první nové provozy lze očekávat nejdříve v roce 2027, v případě konverze dokonce až po roce 2030.

Vedle palivového cyklu přetrvává i závislost na ruských náhradních dílech a údržbě jaderných zařízení. Významnou a často přehlíženou oblastí je pak dodávka stabilních radioizotopů z Ruska, které se využívají při léčbě rakoviny. EU se bude muset zaměřit na rozvoj vlastní produkce těchto radioizotopů, včetně zajištění vstupních surovin, budování průmyslových kapacit a podpory výzkumu v oblasti jaderné medicíny. V této souvislosti se jako klíčové ukazuje i mezinárodní partnerství, například v rámci G7, které by mělo pomoci zajistit bezpečnost dodávek a diverzifikaci zdrojů pro jaderný průmysl v Evropě.

Konec ruské ropy? Postupná diverzifikace a hrozba stínové flotily 

Závislost Evropské unie na ruské ropě se v posledních dvou letech výrazně snížila – podíl ruské ropy na celkovém dovozu do EU klesl z 27 % v roce 2022 na pouhá 3 % na konci roku 2024. Tento pokles je přímým důsledkem sankční politiky EU, která od prosince 2022 zakázala dovoz ruské ropy po moři a od února 2023 i dovoz rafinovaných ropných produktů. Přesto se některé státy – konkrétně Česká republika, Slovensko a Maďarsko – i nadále spoléhají na ruskou ropu dodávanou ropovodem Družba, přičemž pro tyto země byly zavedeny dočasné výjimky ze sankčního režimu. Zatímco Česko díky dokončení projektu TAL-PLUS v dubnu 2025 získalo plnou kapacitu pro nahrazení ruské ropy z alternativních zdrojů, Slovensko a Maďarsko zůstávají silně závislé – ruská ropa zde tvoří více než 80 % celkového dovozu, což představuje výrazné riziko pro energetickou bezpečnost.

Další výzvu představuje tzv. „stínová flotila“ – síť starých a často špatně udržovaných tankerů s nejasným vlastnictvím a pochybným pojištěním, které Rusko využívá k obcházení sankcí a zachování exportu ropy. Tyto lodě představují nejen bezpečnostní hrozbu, ale i značné ekologické riziko, například v podobě úniků ropy a dalších nehod. EU již na některé konkrétní lodě uvalila sankce, posílila diplomatický tlak na vlajkové a přístavní státy a rozšířila bezpečnostní opatření v námořní dopravě – zejména prostřednictvím společného postupu zemí formátu Nordic-Baltic 8++.