Financování jádra: Šance, nebo zoufalství?

Nad tím oznámením mnozí veteráni jaderné energetiky určitě nechápavě kroutili hlavami. Historicky zřejmě nejslavnějšího dodavatele reaktorů, paliva i navazujících služeb – americkou firmu Westinghouse – má koupit investiční společnost Brookfield Business Partners. Tedy žádný strategický investor z oboru, ale finanční dravec, který se zaměřuje na „vystresovaná aktiva“ – neboli kořist, jež momentálně vypadá nevábně, ale investor v ní pořád vidí potenciál do budoucna. Zjevně na rozdíl od těch potenciálních strategických partnerů.

Otázkou samozřejmě je, co vlastně dravec se svou kořistí udělá, aby na ní dokázal vydělat. To se lidem z oboru nakonec může, ale také vůbec nemusí líbit.

Nyní se ukazuje, že Westinghouse (a její dosavadní majitel, japonská Toshiba) zdaleka není jedinou firmou z oboru, která se snaží přilákat investiční fondy. Finanční investoři by mohli investovat také do projektů výstavby nových jaderných elektráren. A takové očekávání přichází ze země, jejíž historie jaderné energetiky je ve srovnání s tou americkou neméně slavná.

Jde o Francii, která ovšem paradoxně dosud vždy sázela na silnou roli státu v tomto odvětví. S novými inovativními nápady přitom přicházejí přední manažeři společnosti Électricité de France (EDF) – státem ovládané firmy. Zapojení finančních investorů se má týkat jejího projektu elektrárny Sizewell C ve východní Anglii.

Každopádně jde o diskusi, kterou by měli bedlivě sledovat čeští politici. Ti sice napříč politickým spektrem dlouhodobě vyhlašují podporu stavbě nových bloků v Dukovanech a Temelíně, jejich rétorika však naráží na realitu nejasného financování.

„Nové koště“ EDF

O jakém novém „nápadu“ z dílny EDF je přesně řeč? Přišel s ním italský manažer Simone Rossi, který se loni ujal vedení EDF ve Velké Británii. Právě britský trh je pro francouzskou firmu klíčový – zvláště poté, co společnost EDF převzala reaktorový byznys Arevy pod staronovým názvem Framatome. Převzala tedy také projekty sofistikovaných reaktorů EPR nové generace 3+, které ovšem zatím nenaplnily očekávání – jejich stavba se výrazně protahuje a prodražuje.

Francouzi zatím stavěli čtyři reaktory EPR – dva v Číně, jeden ve Francii a jeden ve Finsku. Další chystá právě ve Velké Británii, teď jde o to, aby tyto projekty byly podstatně úspěšnější než ty dosavadní. Pátý a šestý reaktor EPR má vyrůst v britské elektrárně Hinkley Point C a tento projekt je už dnes podobně kontroverzní jako ten ve francouzském Flamanville nebo finském Olkiluotu. Navzdory tomu, že se zatím nachází v úplně počáteční fázi stavby… Mnozí Britové jsou přesvědčeni, že je příliš drahý (bude stát téměř 20 miliard liber) a Spojenému království se ekonomicky nevyplatí.

Klíčovým „želízkem v ohni“ je nyní zmiňovaná elektrárna Sizewell C, kde by měli Francouzi postavit sedmý a osmý blok EPR. Simone Rossi tvrdí, že tato elektrárna může být mnohem levnější než kritizovaná Hinkley Point C. Důvodů je více. Bude možné využít zkušeností z Hinkley Point C, u druhého projektu na britských ostrovech už budou nižší náklady na schvalovací proces, ve prospěch Sizewellu C hovoří také lepší možnosti zapojení do přenosové soustavy.

Nový finanční model

Výkonný šéf EDF ve Velké Británii nicméně také tvrdí, že k nižší ceně přispěje i „nový finanční model“. Má tím na mysli právě zapojení finančních investorů, s nimiž už údajně jedná o prodeji podílu v projektu Sizewell C. Logika je podle všeho následující: místo drahých půjček, které si EDF bere v případě Hinkley Point C, noví investoři využijí své „volné peníze“. Za vším může být předpoklad, že volných peněz, které hledají uplatnění, je ve světě po překonání poslední hospodářské krize relativně dost.

V případě Hinkley Point C musela britská vláda francouzské firmě – která navíc do projektu investuje společně s čínskou firmou CGN – garantovat cenu elektřiny z budoucích nových bloků na úrovni vyšší než 90 liber za megawatthodinu. Faktem nicméně je, že se zde silně promítá právě „cena peněz“ – tedy zmiňované drahé půjčky.

Kupříkladu zastánci budování jaderných elektráren ve střední Evropě dlouhodobě argumentují tím, že pokud si bude na stavbu půjčovat stát nebo jím ovládaný subjekt, vyjde financování mnohem levněji. To platí pro projekt nových bloků maďarské elektrárny Paks a může to platit i pro Dukovany nebo Temelín. Proto také v Praze vznikla například úvaha, že dceřiné společnosti ČEZu pro stavbu nových jaderných bloků v obou lokalitách by mohl zcela převzít stát.

Žádní dravci?

Ale vraťme se projektu Sizewell C. Tam tedy nemá být řešením investice státu, ale zapojení finančních investorů. I v tomto případě by nejspíš mohlo také jít o infrastrukturní investory, mezi něž patří zmiňovaní Brookfield Business Partners. (Tato investiční skupina se sídlem v Kanadě je druhým největším infrastrukturním investorem na světě, investuje do přístavů, železnic či plynovodů.)

Francouzi nicméně podle dostupných informací v případě Sizewell C hodně sázejí na penzijní fondy. V tomto případě se už příliš nehodí přirovnání k „finančním dravcům“. Jde o investory, kteří chtějí dlouhodobě uložit své peníze do stabilních aktiv. Je ale velmi sporné, zda k těmto aktivům přidají právě stavby jaderných elektráren – tedy typ projektů, o jejichž ekonomické výhodnosti panují v dnešním světě obrovské pochyby. (Jinou věcí je, že jejich stavbu mnoho států stále považuje za nejlepší řešení, pokud se vezme v potaz kombinace všech faktorů – energetické potřeby, energetická bezpečnost a ekonomika, zvláště v dlouhodobějším horizontu.)

Investoři přesto mohou spatřovat jistotu v britském systému garantované ceny – takzvaném Contract for Difference. I tak je možné nový nápad Simone Rossiho vykládat dvojím způsobem. Na jedné straně je tady opravdu možné hledat určitou šanci, že by snad bylo možné do financování jaderných elektráren zapojit rovněž další soukromé investory, na druhé straně může jít o projev zoufalství, kdy se po dosavadních velmi problematických stavbách reaktorů EPR chytá „tonoucí“ už jakéhokoliv stébla. Nebo možná společnost EDF spíše vypouští testovací balónky. Na finální rozhodnutí v případě Sizewellu C je každopádně ještě čas 3-5 let.

Vynucený krok

Ať tak či onak, nelze popřít, že hledání „nového finančního modelu“ ze strany EDF je zjevně vynucený krok. Britští kontroloři z tamního národního úřadu National Audit Office (NAO) loni dospěli k závěru, že v případě stavby nových bloků Hinkley Point londýnské Ministerstvo pro podnikání, energetiku a průmyslovou strategii nepostupovalo správně. Uzavřelo dohodu s EDF, aniž by dostatečně zvážilo veškeré náklady a rizika. Britské spotřebitele, kteří budou muset v konečném důsledku zaplatit náklady – vzhledem ke garantované ceně elektřiny, tak ministerstvo údajně vystavilo značné nejistotě.

To vše ještě neznamená, že se postup v rámci projektu Hinkley Point C nakonec nemůže ukázat jako ten správný. Ministerstvo ale podle verdiktu úřadu NAO neudělalo vše, aby dosáhlo co největší pravděpodobnosti, že tomu tak skutečně bude. Právě britští kontroloři pak do budoucna vyzvali, aby se v případě dalších projektů hledali i jiné finanční modely.

Hitachi míří jinam

Ne všichni uchopili tuto výzvu stejným způsobem. Zatímco EDF ve Velké Británii vypouští testovací balónky směrem k finančním investorům, japonská firma Hitachi, která má stavět jadernou elektrárnu Wylfa ve Walesu, zvolila úplně odlišný přístup k celkovému financování. Zde se naopak rýsuje dohoda mezi vládami v Londýně a Tokiu o co největším zapojení veřejného sektoru – ať už ve formě půjček a pojištění od exportních agentur či rozvojových bank, nebo i kapitálových vstupů do projektu. Zdá se, že Londýn je v tomto ohledu ochoten přistoupit na „nové modely“, kterým se dosud vyhýbal.

Zapojení veřejného sektoru ve vyspělých tržních ekonomikách možná leckoho překvapí, ale má jasnou logiku. Hospodářsky vyspělé země mohou ztrácet v konkurenci třeba s Čínou, od níž všichni očekávají, že bude své energetické firmy nadále silně podporovat právě i z veřejných zdrojů. Na druhé straně v dnešním světě není jisté nic a veřejné zdroje také nejsou bezedné.

Šéf Rosatomu Alexej Lichačov například uvádí, že tato korporace – dnes světový lídr ve stavbě jaderných elektráren na zahraničních trzích – už v příští dekádě nemůže počítat s dosavadní státní pomocí. Není zcela jasné, co má na mysli. Například v rámci projektu nových bloků maďarské jaderné elektrárny Paks, které bude stavět právě Rosatom, je Rusko připraveno poskytnout Maďarům mezistátní půjčku. Je tedy možné počítat s podobnou ochotou ruské vlády i v budoucích projektech?

Autor článku je konzultantem a specialistou pro energetické projekty agentury HATcom.

Úvodní fotografie: Francouzská jaderná elektrárna Fessenheim společnosti EDF. Zdroj: EDF