Bezpečnost nebo soběstačnost v energetice?

V debatách o energetice je v používané terminologii často pěkný guláš a leckdy se termíny „bezpečnost“ a „soběstačnost“ dokonce zaměňují. Přitom rozdíl mezi nimi je řádově stovky miliard korun. Pojďme si to vysvětlit podrobněji.

Soběstačnost znamená pokrýt svoji spotřebu ze zdrojů na území České republiky. Jenže elektřinu nevyrábějí a neprodávají státy. Není to tak, že by se u nás nejprve pro české domácnosti a podniky vyčerpala výroba všech českých elektráren, a pak až nastoupil dovoz ze zahraničí. Obchodníci nakupují elektřinu podle ceny, ne podle země původu. Pokud je tedy elektřina z dovozu zrovna levnější, proč by pořizovali dražší domácí?

Jelikož obnovitelné zdroje v Německu i jinde nabízejí na trh elektřinu za nižší ceny než jakékoli jiné zdroje, sáhnou po ní vždycky. S rostoucí kapacitou větrných elektráren a fotovoltaiky v sousedních zemích k nám bude elektřina ze zahraničí přitékat čím dál tím častěji.

Pokud bychom trvali na soběstačnosti, museli bychom u nás postavit tolik obnovitelných zdrojů, aby jejich levná produkce vytlačila tu zahraniční. Což by v plné míře bylo dost drahé řešení. Není špatně kupovat si zahraniční elektřinu, když to vyjde levněji, než ty zdroje stavět a platit jejich plné náklady. Je to tržní rozhodnutí.

Za bezpečnost je zapotřebí zaplatit

Nicméně úplně jiným aspektem je bezpečnost dodávky, tedy schopnost vyrobit v tuzemsku dostatek elektřiny pro pokrytí špičkové poptávky. To už není věc trhu, ale dodatečných požadavků. A za ty je vždy zapotřebí zaplatit.

Aktuálně se v ČR budují v podstatě jen nové obnovitelné zdroje financované z Modernizačního fondu a Nové zelené úsporám. Zlepší naši energetickou bilanci, nicméně neřeší dostatek výkonu pro chvíle, kdy nesvítí ani nefouká, a přitom je velká spotřeba. Zkrátka, je potřeba mít v záloze takovou výrobní kapacitu zdrojů nezávislých na počasí, aby dokázaly pokrýt i tu nejvyšší možnou poptávku.

Takové situace budou nastávat jen občas, proto je racionální se zajistit zdroji s co nejnižšími investičními náklady. To splňují plynové (a v delší budoucnosti vodíkové) zdroje. Kvůli jen nárazové výrobě budou potřebovat nějakou formu vládní finanční podpory, aby se jejich majitelům vůbec vyplatilo je postavit a provozovat. To nicméně představuje zásah do volného trhu, a tak je zapotřebí je notifikovat u Evropské komise. Pokud chceme energetickou bezpečnost, máme nejvyšší čas začít s urychlenou přípravou i notifikacemi!

Pro dlouhodobý horizont pak je potřeba rozvíjet a stavět nové jaderné zdroje – velké bloky i malé modulární reaktory – s jejichž pomocí zabezpečíme významnou část spotřeby České republiky.

Pavel Řežábek, hlavní ekonom ČEZ