Jaderná energetika v roce 2019

DomůNázoryJaderná energetika v roce 2019
Obsah tohoto článku nebyl zpracován ani upravován redakcí webu oEnergetice.cz a článek nemusí nezbytně vyjadřovat její názor.

Rok 2019 znovu zvýraznil rozdíl ve vývoji jaderné energetiky v Rusku a Číně na jedné straně a Evropě a Spojených státech na straně druhé. V současné době je v provozu už 13 reaktorů III. generace, žádný však v Evropě nebo USA. Zatímco v Číně a Rusku se reaktory spouštějí, v Evropě a USA se zavírají.

Přehled vývoje jaderné energetiky za uplynulý rok navazuje na články z minulých let. Poslední část je z roku 2018. Na konci roku 2018 bylo 450 reaktorů s výkonem 398,9 GWe a na konci roku 2019 pak 442 s výkonem 392,5 GWe (údaje ze stránek World Nuclear Association).

Hlavní pokles je dán rozhodnutím o likvidaci u šesti japonských reaktorů, které už však jsou po havárii ve Fukušimě odstaveny řadu let. Jde o všechny čtyři bloky elektrárny Fukušima II, a reaktory Genkai 1 a 2. Oficiálně je tak počet bloků v Japonsku nyní 33. Z toho však pouze 9 je reálně v provozu a u 18 probíhá posuzování možnosti jejich opětného zprovoznění. Do závěrečné fáze se posunul blok Onagawa 2, jehož úpravy ke splnění nových bezpečnostních pravidel byly úřadem pro jadernou bezpečnost NRA schváleny. Teď je třeba dokončit jejich realizaci a hlavně získat schválení provozu od místních samosprávných orgánů.

Dalšími bloky, které byly v roce 2019 odstaveny, jsou ruský blok Bilibino 1, jihokorejský těžkovodní reaktor Wolsong 1, tchajwanský Chinshan 2, dva americké reaktory Pilgrim a Three Miles Island 1, švýcarský Mühleberg, Ringhals 2 ve Švédsku a německý Philippsburg 2.

Nově začaly pracovat dva reaktory na plovoucí jaderné elektrárně Akademik Lomonosov, jde o jedny z prvních malých modulárních reaktorů. V Číně se rozběhly dva reaktory III. generace, jde o druhý blok EPR Tchaj-šan 2 (Taishan) a reaktor ACPR1000 jako Jang-ťiang 6 (Yangjiang). Jihokrorejský reaktor APR1400 začal fungovat jako Sin Kori 4 (Shin Kori), jde o druhý blok tohoto typu v provozu. V Rusku se rozběhl reaktor VVER1200 jako Novovoroněž II-2. V provozu je tak o čtyři reaktory III. generace více, celkově už třináct, pokud nepočítáme odstavené bloky ABWR v Japonsku.

Výkon jaderné flotily se zvýšil i modernizací některých bloků, která přispěla 212 MWe. O zhruba 35 MWe se zvýšila elektrárna Embalse v Argentíně, americké elektrárny Browns Ferr 2 a Peach Bottm 2 přidaly 155 MWe a 22 MWe. Stejné číslo bylo v roce 2018 okolo 35 MWe.

V roce 2018 vyrobily jaderné reaktory 2 563 TWh, což je oproti roku 2017, kdy se vyrobilo 2 519 TWh, zvýšení o 44 TWh. Podruhé od roku 2011 se podařilo překonat hranici 2500 TWh. Jsme stále blíže dosavadnímu maximum 2658 TWh dosaženého v roce 2006. Dá se očekávat, že i v roce 2019 byla výroba zase vyšší. V budoucích letech je otázka dalšího zvyšování produkce otevřena. Odpověď bude záviset na tom, jak se bude dařit dokončovat nové bloky a udržovat v provozu ty starší.

Budovat se začaly tři reaktory. Blok Kursk II-2 je typu VVER1200 a jde o náhradu dalšího reaktoru RBMK, který zatím v této elektrárně pracuje. Práce začaly i na bloku Bušehr 2, který je také ruského typu VVER. Jako poslední se začala betonáž jaderného ostrova reaktoru Hualong One v elektrárně Čang-čou (Zhangzhou). Událost je to velmi důležitá. Jde o první zahájení výstavby v Číně od prosince 2016. Vzhledem k rozpracovaným projektům by nyní mělo zahajování výstavby reaktorů probíhat v Číně poměrně často. Zde se mají v první fázi vybudovat dva bloky Hualong One, nakonec by se tam celkem mělo realizovat až šest bloků. Tři reaktory je malý počet, ovšem příprava k dalším stavbám hlavně v rozvojových zemích je v řadě případů velmi pokročilá.

Vývoj produkce elektřiny z jaderných elektráren (zdroj WNA).

Další úspěšný rok v Rusku

Ruská jaderná energetika má za sebou velice úspěšný rok. Celková výroba jaderné energie se zvýšila na hodnotu 209 TWh a její podíl na produkci elektřiny překročil 19 %. Jejím vrcholem bylo v loňském roce spuštění plovoucí jaderné elektrárny Akademik Lomonosov.

V lednu 2019 začaly v Murmansku na elektrárně komplexní testy reaktorů. Tyto testy trvaly až do března. Zde také plovoucí elektrárna dostala krycí nátěr. Dne 23. srpna se začala přesouvat z Murmanska do Peveku a 14. září byla ukotvena na své stabilní místo. Zároveň byla ve městě Pevek dokončena a připravena infrastruktura sloužící jako zázemí elektrárny a umožňující vyvedení elektřiny a tepla. Dne 19. prosince pak elektrárna dodala první elektřinu do sítě.

Velice výhodným domácím i vývozním artiklem se už stal reaktor III. generace VVER1200. Jak se předpokládalo, podařilo se v roce 2019 spustit třetí z nich, kterým je blok Novoroněž II 2 (Novovoroněž 7). Všechny důležité zkoušky i mezinárodní prověrka připravenosti proběhly už v roce 2018. Dne 19. února 2019 začalo fyzikální spouštění tohoto reaktoru a 1. listopadu pak zahájil komerční provoz.

O spuštění prvního bloku druhé fáze Leningradské elektrárny v březnu 2018 se psalo v předchozím přehledu. Za první rok práce dodal do dubna 2019 už 5 TWh elektrické energie. Jeho úspěšný provoz umožnil odstavení prvního bloku RBMK v této elektrárně. Ten je známý tím, že u něj proběhla v roce 1975 havárie, která měla částečně podobné příčiny, jaké nastaly v Černobylu. Naštěstí vedla k roztavení a poškození pouze několika palivových souborů. Podrobněji o důvodech této i černobylské havárie a rozdílech mezi skutečnosti a seriálem HBO je v dřívějším článku. Výměna musela proběhnout pozvolna a spolehlivě, protože kromě elektřiny dodával tento blok i teplo pro domácnosti i podniky. Důležitým úkolem tak bylo přepnutí dálkového vytápění z reaktoru RBMK na tento zdroj. Elektrárna zásobuje celý blízký Sosnovyj Bor.

Jak už bylo zmíněno, začala se v polovině dubna v předstihu betonáž základové desky druhého jaderného bloku druhé fáze Kurské jaderné elektrárny. Její dokončení se také podařilo realizovat v předstihu koncem června. I u této elektrárny se připravuje postupná náhrada bloků RBMK prvními bloky nové varianty VVER-TOI.

Další elektrárnou, kde jsou v provozu reaktory RBMK, je Smolenská jaderná elektrárna. Zde jsou tři bloky, které byly zprovozněny v letech 1983 až 1990. Nedávno proběhla rekonstrukce bloků a jejich provoz se předpokládá 45 let. První blok by tak měl vydržet do roku 2027, druhý do roku 2030 a třetí do roku 2035. I zde se tak už pracuje na projektu nových bloků VVER-TOI, které by je postupně nahradily.

Testy plovoucí jaderné elektrárny Akademik Lomonosov proběhly v přístavu v Murmansku (zdroj Rosenergoatom).

Rusko staví bloky III. generace i v zahraničí

Ještě více bloků VVER1200 než v Rusku se buduje mimo něj. Pro nás nejzajímavější jsou dva bloky Běloruské jaderné elektrárny u města Ostrovec, kde se nyní finišuje. Na přelomu roku 2019 a 2020 probíhaly u prvního bloku horké hydrozkoušky s využitím tepelných imitátorů palivových souborů. Blok by měl být uveden do provozu v roce 2020. Vzhledem k tomu, že Bělorusko je na hranicích Evropské unie, je výstavba jaderné elektrárny velmi pečlivě sledována a pod drobnohledem odpovídajících mezinárodních i evropských organizací.

Zkušenosti s jednáním s orgány Evropské unie získané při výstavbě Běloruské jaderné elektrárny a i zkušení odborníci a firmy z této stavby se budou firmě Rosatom hodit při realizaci jejích dvou projektů v Evropské unii. Ve Finsku se připravuje stavba jednoho bloku VVER1200 v elektrárně Hanhikvi a v Maďarsku dva stejné bloky v druhé fázi elektrárny Paks. V obou těchto elektrárnách se ruská strana snaží využít potenciál dodavatelů z Evropské unie, kteří mají zkušenosti se zdejším prostředím a mají licence pro evropské stavby. Informační a řídicí systém tak například dodá konsorcium Framatome-Siemens a turbíny pak General Electric. Tyto firmy pak pomohou při získávání potřebných povolení.

Stejně jako Bělorusko, tak i Turecko s jadernou energetikou začíná. Pokračuje tam výstavba elektrárny Akkuyu. Staví se zde čtyři bloky VVER1200. První blok by měl být dokončen v roce 2023. Ostatní tři by měly následovat v ročním intervalu. Těsně před zahájením výstavby je první egyptské jaderné elektrárny El Dabaa. Tam by měly vyrůst také čtyři reaktory VVER1200. Výstavba reaktorů by měla být zahájena v letech 1920 a 1921 po obdržení potřebných povolení. Dva další bloky VVER 1000 se budují v iránské jaderné elektrárně Bušehr, kde už jeden takový je. Jak už bylo zmíněno, u druhého bloku byla v listopadu 2019 zahájena betonáž základové desky jaderného ostrova. Bloky 2 a 3 by měly být dokončeny v letech 2024 a 2026. Pokračovala příprava budování reaktorů VVER1200 v Uzbekistánu. Předběžně bylo vybráno místo u jezera Ajdarkul. V roce 2020 by měl být dokončen výběr místa výstavby a získáno povolení pro umístění elektrárny na něm.

V daleko pokročilejším stavu je budování elektrárny Rooppur v Bangladéši. Na začátku roku 2019 byla na prvním bloku dokončena betonáž základové desky strojovny. Spuštění bloků se předpokládá v letech 2023 až 2025. Jde o jeden z důležitých prvků snahy o úplnou elektrifikaci této rozvojové země. Velmi důležitá je zde i podpora indických odborníků. Rusko a Indie by chtěly takovou spolupráci rozvíjet i nadále a společně realizovat projekty ruských bloků i v dalších zemích Asie a Afriky.

Běloruská jaderná elektrárna (zdroj Rosatom).

Jejich spolupráce je založena na dlouhodobých zkušenostech. V indické elektrárně Kudankulam už fungují dva ruské bloky VVER1000. V roce 2019 se intenzivně pracovalo na výstavbě nových bloků Kudankulam 3 a 4. Zároveň se připravovalo i zahájení budování pátého a šestého bloku této elektrárny, které by se měly do provozu dostat v letech 2024 a 2025.

Dlouhodobě spolupracuje v oblasti jaderné energetiky Rusko i s Čínou. V roce 2020 by mohla začít výstavba bloku Tchien-wan 7 (Tianwan) v Číně. Zde by měl Rosatom postavit dva reaktory VVER1200. Oba by postupně měly být dokončeny v letech 2026 a 2027. V elektrárně už pracují čtyři bloky VVER1000. Další dva reaktory se postaví v Číně v elektrárně Sü-ta-pao (Xudabao), u té by šlo o třetí a čtvrtý blok. Začátek výstavby bude v letech 2021 a 2022, jejich dokončení se pak plánuje v roce 2027 až 2028

Jak ukazuje předložený přehled vývoje ruské jaderné energetiky, dokázala zajistit plynulou výměnu stárnoucích bloků novými reaktory III. generace. Zároveň umožňuje bezpečně využít veškerý potenciál životnosti dříve vybudovaných bloků. Důležitá z tohoto hlediska je postupná obměna bloků RBMK reaktory VVER1200 v Leningradské, Kurské a v budoucnu i Smolenské elektrárně.

V blocích VVER1200 získalo Rusko kromě cesty k obměně a rozvoji svých jaderných elektráren i velice dobrý vývozní artikl. V samotném Rusku jsou už v provozu tři tyto reaktory a tři další se budují. V zahraničí je jich však rozestavěno mnohem více. Zatím se jejich výstavba realizuje víceméně podle plánovaných časových rozvrhů. Těsně před dokončením jsou bloky v Bělorusku, které budou prvními zahraničními v provozu. Klíčové bude, jak se bude dařit realizace dvou projektů v Evropské unii. Pokud Rosatom získá potřebná povolení a stavba se rozjede, přinese mu to klíčovou výhodu nejen na evropském trhu. Bude připraven na případný zlom v pohledu na jadernou energetiku, který by v Evropě mohl přinést zvýšený tlak na snížení emisí a případný neúspěch německé Energiewende v této oblasti.

Už nyní využívá Rusko zvyšující se zájem rozvojových zemí Asie a Afriky po jaderných zdrojích vyvolaný potřebou nárůstu produkce energií bez zvyšování emisí. Pro Rosatom tak kontinuálně přibývají zakázky a roste počet zájemců. Může tak vytvářet řetězce subdodavatelů, kteří jsou stále vytížení a neztrácejí získané zkušenosti. To se projevuje v kvalitě i ceně budovaných bloků.

Vzhledem k tomu, že je Rusko schopno dodávat čerstvé palivo i recyklovat vyhořelé, pomáhá mu rozšiřující se okruh zákazníků i v této oblasti. Zároveň může zajišťovat další služby i během provozu, renovací i konečné likvidace jaderných bloků.

Novou oblastí, kde se může prosadit i na zahraničních trzích, by se mohly stát i střední a malé reaktory. Zvláště plovoucí jaderné elektrárny by mohly být atraktivní pro řadu zemí. V každém případě i v oblasti malých modulárních reaktorů je Rusko připraveno naskočit na případnou vlnu zájmu. Rostoucí počet atomových ledoborců by mu pak měl zajistit možnosti, které se vlivem klimatických změn otevírají na dalekém severu.

Rusko je jednou z mála zemí, která je schopna realizovat všechny prvky potřebné pro uzavřený palivový cyklus. Dokáže recyklovat vyhořelé palivo a připravovat paliva typu MOX a REMIX. Zároveň je jedinou zemí, která má v elektrárenském provozu rychlé sodíkové reaktory. Připravuje i komerční model tohoto reaktoru. I zde je tak připraveno na renesanci v této oblasti. Rusko je bohaté na suroviny, právě moderní jaderné technologie by mohly být základem, který umožní jeho ekonomický rozvoj méně závislý na prodeji surovin.

Běží už i druhý blok EPR v elektrárně Tchaj-šan (zdroj CGN).

Rozvoj jaderné energetiky probíhá i v Číně

Jaderná energetika se úspěšně rozvíjí i v Číně, zde dosud zajišťuje zhruba 4 % elektřiny. V následujícím desetiletí by chtěla Čína zvýšit její podíl na 10 %. Mělo by ji to pomoci nejen ve snižování emisí CO2, ale hlavně poklesu využívání uhlí a tím i emisí škodlivin. Kromě výroby elektřiny se snaží jadernou energii rozšířit i do vytápění, odsolování a zajišťování průmyslového tepla. K tomu by mohly pomoci malé modulární reaktory, vysokoteplotní reaktory IV generace a malé jaderné teplárny. V Číně je v současné době střední doba výstavby reaktoru od prvního betonu do komerčního provozu 6,2 let.

Začátkem ledna 2019 byl do komerčního provozu uveden i druhý blok AP1000 v elektrárně Chaj-jang (Haiyang). V tomto roce se z fungujících bloků začalo také dodávat teplo do rozvodů místního systému centrálního zásobování nedalekého města Chaj-jang. V budoucnu by měly vyrůst další reaktory, i když otázka typu je zatím otevřená. Postupně by se pomocí rostoucího počtu bloků mělo zásobovat teplem celé zmíněné město. V této elektrárně začal fungovat také demonstrační projekt získávání pitné vody odsolováním. V Číně už tak běží čtyři bloky AP1000, i když je třeba zmínit, že v roce 2019 bylo nutné řešit problém s poruchou a výměnou čerpadla na bloku AP1000 San-men 2. Reaktor proto poměrně dlouho neběžel. Otevřená tak zůstává otázka spolehlivosti tohoto typu čerpadel. V květnu 2019 se rozběhla štěpná řetězová reakce u druhého bloku EPR v elektrárně Tchaj-šan (Taishan).

Vlajkovou lodí čínské jaderné energetiky se stávají reaktory Hualong One. Dne 16. října 2019 byla zahájena betonáž jaderného ostrova u bloku Čang-čou 1. Je to velmi významná událost, protože jde o zahájení výstavby nového bloku v Číně po dlouhé přestávce. Způsobeno je to více faktory, ale jeden si připomeňme podrobněji. U většiny plánovaných nových bloků mělo jít o čínskou verzi reaktoru AP1000, která je označovaná jako CAP1000. Ta využívá řadu licencí firmy Westinghouse a v této oblasti se velmi negativně projevila obchodní válka mezi USA a Čínou. Je to i případ elektrárny Čang-čou. Proto Čína přistoupila k tomu, že nahrazuje bloky CAP1000 čistě čínským reaktorem Hualong One. Přechod na jiný typ reaktoru ovšem zahájení výstavby nutně zdrží. A hlavně v elektrárnách, kde už byla příprava výstavby čínské varianty bloku AP1000 značně pokročilá, jde o problematickou a náročnou změnu. Týká se to například i elektrárny Lufeng.

V současné době jsou v Číně ve výstavbě čtyři reaktory Hualong One. V elektrárně Fu-čching (Fuqing) jsou už blízko dokončení dva a další dva se budují v elektrárně Fang-čcheng-kang (Fangchenggang). Ty se v současné době blíží ke spuštění.

Výstavba dalších dvou reaktorů Hualong One se připravuje v elektrárně Čchang-tiang (ChangJiang), do provozu by se Čchang-tiang 3 a 4 měly dostat v letech 2025 až 2026. Stejného typu by měl být i Taipingling-1. O změně plánů směrem k tomuto čistě čínskému reaktoru se uvažuje i u dalších plánovaných bloků různých elektráren. Čínské reaktory Hualong One se od roku 2015 a 2016 budují jako bloky Karáčí 2 a 3. Do komerčního provozu by se měly tyto bloky dostat v letech 2021 a 2022.

Dokončují se i předchůdci reaktoru Hualong One. Jak už bylo zmíněno, do provozu se podařilo uvést čínskou verzi reaktoru III. generace ACPR1000 jako blok Jang-ťiang 6. Budují se i dva tyto reaktory v elektrárně Chung-jen-che (Hongyanhe) a v elektrárně Tchien-wan. Jak už se psalo, na této elektrárně fungují již čtyři bloky VVER1000 a připravuje se zde výstavba dalších dvou ruských bloků, tentokrát VVER1200.

Čína je spolu s Ruskem jediným státem, který má zajištěné kontinuální budování reaktorů v mateřské zemi a zároveň také začíná expandovat na zahraniční trhy. Zde ovšem zatím za Ruskem zaostává. I tak však má zajištěno vytížení svých subdodavatelů a nehrozí jim přerušení produkce a ohrožení ztrátou kvalifikace. Čína se také postupně dostává do stavu, kdy pokrývá všechna stádia života jaderných zařízení. Úspěšně také rozvíjí jednotlivé prvky uzavřeného palivového cyklu.

Pro Čínu je rozvoj jaderné energetiky důležitým prvkem v cestě za snížením emisí škodlivin pomocí omezení využívání uhlí k výrobě elektřiny i vytápění a elektrifikací dopravy ve městech. Umožnila by také pokrýt nízkoemisním způsobem část nárůstu potřeb vznikajících růstem životní úrovně v této zemi. Kritické pro další rozvoj je, jak se podaří překonat následky embarga na některé komponenty a licence z USA a přechod k čistě čínským modelům reaktorů. To určí, jak rychle se znovu rozběhne zahajování nových staveb. Dalším kritickým bodem je otázka úspěchu teplárenského využití stávajících bloků a rozvoje malých modulárních teplárenských reaktorů.

Pro úspěch v zahraničí je klíčové dokončení realizace elektrárny Karáčí v Pákistánu a také, jestli se podaří úspěšně zahájit i realizovat projekt dvojice bloků Hualong One v elektrárně Bradwell ve Velké Británii. K tomuto tématu se ještě vrátíme.

V elektrárně Sin Kori už fungují dva bloky APR1400 a další se budují (zdroj Vladimír Wagner).

Jaderná energetika v Jižní Koreji

V Jižní Koreji její politické vedení stále předpokládá odchod od jaderné energetiky a nepředpokládá zahájení výstavby nových jaderných bloků. Vývoz jaderných technologií však podporuje. Je dobré připomenout, že 24 jaderných reaktorů dodává 24 % elektřiny. Fosilní zdroje pak dodávají 70 %. Pro obnovitelné zdroje jsou vzhledem k malé rozloze, geografickému profilu a vysoké hustotě osídlení nepříliš vhodné podmínky. Jižní Korea je průmyslová exportní země. Je tak otázkou, zda se v budoucnu toto rozhodnutí nezmění.

Hlavním úspěchem roku 2019 bylo pro Jižní Koreu spuštění druhého reaktoru III. generace APR1400 jako bloku Sin Kori 4 (Shin Kori), který se začátkem září dostal do komerčního provozu. Další dva tyto reaktory se budují jako bloky Sin Kori 5 a 6 a na dvou dalších reaktorech tohoto typu se pracuje v elektrárně Sin Hanul.

Čtyři bloky APR1400 se budují v elektrárně Barakah ve Spojených arabských emirátech. V současné době jsou již dva dokončeny a první se připravuje ke spuštění. V roce 2020 by měl být první blok zprovozněn a dokončeny by měly být všechny čtyři. Posuzování úřadem pro jadernou bezpečnost Spojených arabských emirátů FANFR se u prvního bloku dostalo do konečného stádia. Kritickým místem bylo získání zaměstnanců s potřebnou kvalifikací. Částečně se to dá řešit zadáním prací třeba právě u korejských firem. Ovšem hlavně operátory by Spojené arabské emiráty chtěly mít své. Začátkem července získala po tříletém výcviku licence první skupina budoucích operátorů jaderné elektrárny. Druhá skupina pak obdržela licence na konci září 2019. Celkově tak už je na elektrárně 53 kvalifikovaných operátorů. Jejich počet tak převyšuje 32 potřebných pro provoz prvního bloku. Povolení pro zavezení paliva by tak první blok elektrárny Barakah mohl obdržet v prvním čtvrtletí roku 2020.

V roce 2019 se podařilo reaktoru APR1400 získat licenci ve Spojených státech. Nedá se předpokládat, že by se v brzké době tyto bloky v USA budovaly. Ovšem americká licence může být důležitým signálem pro jiné zájemce o nové reaktory. Z podobných důvodů už má licenci i pro Evropskou unii. Jižní Korea jedná o případné výstavbě jaderných zdrojů s řadou zemí.

První skupina budoucích operátorů jaderné elektrárny Barakah, kteří dostali licenci úřadu pro jadernou bezpečnost FANFR (zdroj Nawah).

Jaderná energetika v Indii

Indie pracuje ve dvou liniích. Domácí program je založen na těžkovodních reaktorech, které by v budoucnu spolu s rychlými reaktory umožnily využívat thoriový palivový cyklus. Podrobněji je třístupňový projekt postupného přechodu od využití uranu k thoriu popsán v dřívějším článku. Zde se stále potýká s problémy, které vedou ke značným zdržením. To je vidět i na článku, který je starý deset let. Dvě dvojice těžkovodních reaktorů IPHWR-700 Kakrapar 3 a 4 a Rajasthan 7 a 8 se tak dostanou do provozu až v roce 2022. Výstavba dalších dvou bloků tohoto typu se připravuje v elektrárně Kaiga, kde už čtyři těžkovodní reaktory fungují. V roce 2019 povolilo projekt ministerstvo životního prostředí.

Rychlý reaktor chlazený sodíkem PFBR by se snad už konečně měl dostat do provozu v roce 2020. Bude to v případě, že se podaří překonat všechny potíže. Šlo například o řadu problémů s pumpami v sodíkových okruzích. Spuštění tohoto prototypu je kritické pro začátek budování dvojice komerčních bloků tohoto typu.

Daleko rychleji, i když i zde byly při stavbě prvních dvou bloků zpoždění a problémy, probíhá postupná výstavba bloků VVER1000 v elektrárně Kudankulam. O pokroku při výstavbě bloků 3 a 4 a přípravě stavby poslední dvojice se již psalo.

Oproti dříve rozebíraným státům má Indie specifické problémy. Teprve nedávno byla v tomto státě přivedena elektřina do poslední vesnice, pořád je však daleko od zaručení přístupu k elektřině pro každého obyvatele. Pro řešení problémů s chudobou a zvýšení životní úrovně stále rostoucího počtu obyvatel bude potřebovat významně zvýšit produkci elektřiny.

Indie má jen část svých jaderných technologií pod mezinárodní kontrolou. Zároveň má jen velmi omezené zásoby uranu. Naopak má velké zásoby thoria. Je tak pro ní extrémně důležité zajištění soběstačnosti realizací uzavřeného thoriového cyklu. I když je v jeho realizaci nyní značné zpoždění, myslím si, že ze zmíněných důvodů přece jen bude Indie první, která uzavřený palivový cyklus realizuje.

Stojí však před velkými výzvami. Musí vyřešit problémy s kvalitou a efektivitou při vývoji a stavbě vlastních jaderných technologií. Zároveň by měla zrychlit s pomocí zahraničních partnerů nárůst výkonu jaderných zdrojů.

Staveniště dvou bloků EPR elektrárny Hinkley Point C (zdroj EDF).

Jaderná energetika v Evropě

V Evropské unii a Velké Británii dodávají jaderné elektrárny stále téměř čtvrtinu elektřiny a téměř polovinu té nízkoemisní. Ovšem řada států od jaderné energetiky odstoupila nebo odstupuje. Na druhé straně je zde silný tlak na omezení emisí CO2 a je otázkou, zda se situace nezmění, až se ukáže, že to bez jaderných zdrojů nejde. Nové jaderné bloky se tak staví v současné době pouze ve Velké Británii, Finsku a Francii, jde o francouzské EPR. Výstavba jednoho bloku VVER1200 se připravuje ve finské elektrárně Hanhikivi a dvou v maďarské elektrárně Paks. V ostatních státech se hlavně pracuje na co nejdelším bezpečném provozování stávajících bloků.

Velká Británie, která v minulém roce Evropskou unii opustila, předpokládá využívání jaderné energetiky i v budoucnosti. Potřebuje vybudovat náhradu za bloky, které bude muset odstavit. Po roce 2030 v ní z 15 současných bloků zůstane v provozu jen jeden. Zatím se ji však nepodařilo najít vhodný model financování budoucích reaktorů. To je i důvod, proč začátkem roku 2019 firma Hitachi zmrazila přípravu výstavby svých reaktorů ABWR. V elektrárnách Wylfa Newydd a Odbury plánovala firma vybudovat celkově čtyři bloky. Vedení firmy nevylučuje znovuobnovení práce na projektu po vyjasnění podmínek jeho financování. Dva měsíce předtím zrušila Toshiba projekt výstavby bloků AP1000 v elektrárně Moorside, který původně navrhovala společně s firmou Westinghouse.

Naopak projekt výstavby dvou reaktoru EPR v elektrárně Hinkley Point C pokračuje zhruba podle plánu. Investory projektu jsou francouzská EDF s 66,5 % a čínská CGN s 33,5 %. Pokračují přípravné práce na elektrárně Sizewell C, kde by měly být také dva bloky EPR. Stejní investoři by také postavili dva bloky i v elektrárně Bradwell. Zde by však měl být hlavním čínský partner a budou se budovat reaktory Hualong One.

První francouzský blok EPR se již v roce 2005 začal budovat ve Finsku. U bloku Olkiluoto 3 došlo na konci roku 2019 k dalšímu posunu termínu zahájení fyzikálního spouštění. Blok sice v březnu 2019 obdržel povolení pro provoz, ale ještě musí obdržet povolení pro zavezení paliva od úřadu pro jadernou bezpečnost SUK. Další zdržení způsobila například i nutnost odstranit vibrace vznikající během narůstání tlaku v primárním okruhu. K tomu se využijí tekuté asfaltové absorbéry. Palivové soubory se tak nyní předpokládá umístit do aktivní zóny až v červenci 2020. V listopadu 2020 by se měl blok připojit k síti a v březnu 2021 bude uveden do komerčního provozu.

Ve Francii se reaktor EPR staví jako blok Flamanville 3. Po objevení nesprávně udělaných svarů v sekundárním okruhu při prvních komplexních testech systému v první polovině roku 2018 se musí přikročit k jejich předěláním. Jedná se o 33 svarů. Osm z nich je ve velmi těžko dostupných místech. Předělávat se nakonec bude ještě více svarů. Znamená to tak dramatické posunutí dokončení bloku až na rok 2022.

Na stavbě Hinkley Point roste počet nových pracovníků (zdroj EDF).

Závěr

Hlavně výstavba ruských a čínských reaktorů III. generace už se začíná rozbíhat a doba realizace jejich stavby se začíná blížit plánovaným pěti letům. Tyto reaktory se budují v mateřských zemích i zahraničí a subdodavatelé mají zajištěnu kontinuální výrobu jednotlivých komponent, při které mohou zúročit získané zkušenosti. Už v tomto roce by mohl celkový počet provozovaných reaktorů III. generace překročit dvě desítky. Pokud se Číně podaří překonat následky obchodní války mezi ní a USA, dokončit přechod k vlastnímu reaktoru Hualong One a začne zase rychle zahajovat nové stavby, mohla by se jaderná renesance opravdu rozjet. Hlavně v rozvojových zemích, kde bude potřeba dramaticky zvýšit produkci elektřiny, je o nové jaderné bloky zájem.

Pro vývoj jaderné energetiky v Evropě bude klíčové, jak se bude dařit realizovat stavby reaktorů v Hinkley Point C, Hanhikivi a Paksi. V nejbližších letech bude jasné, jaký bude mít dopad německá Energiewende. Zde už se jasně projevuje to, že výstavba nových větrných a fotovoltaických zdrojů naráží na limity, které jsou bez akumulace a dlouhých kontinentálních vedení neřešitelné. Podle mého názoru se ukáže, že Energiewende vede dominantně k náhradě uhlí a jádra plynem. Další vývoj pak bude hodně záviset na tom, jak se k plynu postaví nejen Německo v situaci, kdy se zjistí, že s ním omezování emisí skleníkových plynů moc nefunguje. V případě rozumně realizovaných staveb zmíněných jaderných bloků by se pak mohl postoj evropských států i celé Evropské unie k budování nových jaderných zdrojů změnit.

Ve světě bude hlavně zajímavé sledovat, jak se bude vyvíjet postoj k jádru v Jižní Koreji a Japonsku. Jedná se o průmyslové státy, které musí veškeré fosilní zdroje dovážet a mají kvůli velmi vysoké hustotě obyvatel a specifickým podmínkám jen omezené možnosti využití obnovitelných zdrojů. Už nyní Japonsko musí stavět nové uhelné zdroje. A v obou těchto státech tak jen velmi těžko mohou bez nových jaderných bloků snížit emise CO2.

Pomoci rozvoji jaderné energetiky by mohlo i postupné zavedení malých modulárních reaktorů. V této oblasti je jistým zlomem spuštění plovoucí atomové elektrárny Akademik Lomonosov. Na vývoji různých modelů se v současné době velmi intenzivně pracuje. Myslím však, že na první komerční modely bude třeba ještě pár let počkat a v každém případě malé modulární reaktory nevytlačí velké reaktory III. generace.

Velmi detailní rozbor stavu a vývoje jaderné energetiky v roce 2019 je s daleko více podrobnostmi v článku na serveru Osel.

Štítky: Názor