Aby zelení chrti Německo nezruinovali

Německá Energiewende zdárně pokračuje, alespoň soudě podle podílu obnovitelných zdrojů (OZE) na tamní výrobě elektřiny (v prvním pololetí činil 36,5 %). Nicméně s každým dalším úspěchem to v elektrárenském soukolí skřípe čím dál více – v minulém roce se například náklady na redispatching potřebný k vyvažování sítě vyhouply přes 400 mil. eur a další půlmiliarda se vyplatila jako kompenzace pro obnovitelné zdroje, které se už „nevešly“ do sítě. Spolková republika se proto snaží systém zefektivnit a obnovitelné zdroje více vystavit tržnímu prostředí. Trefně se k tomu vyjádřil vicekancléř a ministr Sigmar Gabriel, do jehož portfolia energetika spadá, když na jejich adresu řekl: „Už nejsou mladá štěňata, která potřebují speciální ochranu, ale docela šikovní chrti.“

V tomto příspěvku se zaměříme na novelu zákona o obnovitelných zdrojích (Erneuerbare-Energien-Gesetz), která má nyní zkratku EEG 2017 (v legislativní procesu se ještě používala zkratka EEG 2016). O novele se sice mluví už poměrně dlouho, ale neuškodí shrnout, co nakonec přinesla (ačkoli některé novinky se dále budou dolaďovat). Tuto novelu ústředního zákona německé energetické revoluce, která navazuje na tu z roku 2014, proboxovala vláda legislativním procesem na poslední chvíli. Bundestag ji schválil až 8. července, na svém posledním zasedání před letní přestávkou. V ten samý den pak zákon posvětila i Spolková rada. Opozice toto tempo kritizovala, ale vláda nesměla otálet, protože novela by měla platit už od Nového roku 2017, kdy vyprší platnost předchozí novely. K zákonu se musí ještě vyjádřit Evropská komise, ale protože Němci s ní byli při přípravě zákona v úzkém kontaktu, neočekává se, že by požadovala větší změny.

Podpora jen pro ty nejlepší

Hlavním stavebním kamenem novely je změna systému podpory obnovitelných zdrojů. Doposud byla její výše pevně stanovena na dvacet let dopředu a bylo jen na podnikatelích, jestli a případně kolik zdrojů postaví a kvalifikují se pro podporu. Nyní se dotace budou přidělovat v aukcích a dostanou je jen ty projekty, které se spokojí s nejnižší částkou. Například v případě druhé pilotní aukce, která se konala v srpnu 2015 a šlo v ní o podporu pro volně stojící solární panely, se rozdělovala podpora pro projekty s celkovým výkonem 150 MW. Celkem se ale přihlásily projekty s výkonem 558 MW, takže tři čtvrtiny z nich nakonec neuspěly (jen nepatrná část neuspěla pro formální chyby). Neúspěšné projekty totiž požadovaly za jednu kilowatthodinu vyrobené elektřiny více než 8,48 eurocentů, kolik činila výsledná podpora pro úspěšné projekty.

Aukce nejsou tedy ani v Německu ničím úplně novým, už loni proběhly tři pilotní, ve kterých se rozdělila podpora pro 500 MW fotovoltaiky. S postupným přechodem na aukční sytém totiž počítala už novela z roku 2014. Protože vše dopadlo úspěšně, stanou se nyní aukce normou a přejdou na ně i větrné elektrárny, nejprve na souši a posléze i na moři. Týkat se budou i biomasy s výkonem nad 150 kW. Starý systém pevných výkupních cen tak zůstane jen pro menší projekty na biomasu a solární elektrárny s výkonem do 750 kW.

Na rozdíl od výše zmíněné pilotní aukce se ale změní pravidlo, které určuje výši podpory pro jeden konkrétní projekt. Místo uniform pricing se uplatní tzv. pay-as-bid – projekt tedy dostane přesně takovou podporu, kterou do aukce nahlásil, a to i v případě, že do vypisovaného objemu se vejdou i projekty s daleko vyšší podporou. (Řekněme, že nejlevnější projekt, který bude ještě potřeba, aby se splnil vypisovaný objem, dostane podporu 80 EUR/MWh. Projekty, které rovněž uspěly, ale nabídly například 70 EUR/MWh, dostanou právě jen 70 EUR/MWh. V případě uniform pricing by dostaly rovněž 80 EUR/MWh.)

Slunečno-větrná směs se špetkou biomasy

Aukce nejsou čistě německým fenoménem, a protože je prosazuje také EU, budou se pravděpodobně šířit dále. Kromě nižší podpory pro nové OZE mají aukce ještě jednu podstatnou výhodu – vláda může určovat množství nových zdrojů. Může tak celý přechod na zelenou energetiku lépe řídit. Zatím se počítá s tím, že aukce budou vždy vypisovány pro celé Německo, ale v případě potřeby by neměl být problém je omezit jen na některé části. Třeba když na severu už bude stát příliš mnoho větrníků a elektřinu z nich nebude možné dopravit ke spotřebiteli.

K tomu dochází už dnes a německá legislativa to hodlá řešit. Není to sice součást novely, ale do první aukce pro větrníky na souši by mělo vyjít vládní nařízení, které Německo rozdělí na dvě zóny. V té severní (nemusí ale nutně zahrnovat celý sever) pak patrně bude vypsaný objem nižší, možná žádný. Rozdělení na dvě zóny by ale mělo být jen přechodným opatřením, dokud se nepostaví lepší propojení na jih Německa (kdy k tomu dojde, je ale stále ve hvězdách).

Novela opakuje německé cíle na poli výroby elektřiny (40-45 % z OZE v roce 2025, 55-60 % v roce 2035 a alespoň 80 % v roce 2050) a stanovuje vypisované objemy pro jednotlivé roky:

Větrné elektrárny na souši

• 2 800 MW ročně v letech 2017 a 2019
• 2 900 MW ročně od roku 2020

Větrné elektrárny na moři

• celkově by mělo být v roce 2020 nainstalováno 6 500 MW (oproti 3 430 MW na konci roku 2015)
• v roce 2030 by mělo celkem stát 15 000 MW

Solární elektrárny

• 2 500 MW ročně

Elektrárny na biomasu

• 150 MW ročně v letech 2017-2019
• 200 MW ročně v letech 2020 až 2022
• později vláda stanoví množství pro období po roce 2022

Mimoto novela otevírá dveře společným aukcím pro solární a větrné elektrárny v letech 2018 až 2020, stejně jako takzvaným inovativním aukcím, ve kterých budou moci soutěžit různé typy obnovitelných zdrojů nebo dokonce jejich kombinace. Druhý typ by mohl posloužit k zajištění podpůrných služeb pro německou přenosovou síť (nabízí se například možnost stanovit podmínku, že projekt musí mít po celý den určitý minimální výkon a flexibilitu – vyhraje tak třeba kombinace solárů, větrníků a biomasy). V obou případech detaily ale doladí až příslušné vyhlášky, která by měly vyjít do 1. května 2018.

Malí hráči jsou stále vítáni

Aukční systémy mají ale jeden zásadní problém. U sousedů ani tak nehrozí, že by vítězové nakonec žádné projekty nepostavili – mohli by třeba vyhrát s nereálnými cenami a projekty pak radši nedokončit. Problém je spíše v podmínkách, za jakých se projekt může do aukce přihlásit. V dosavadní praxi s pevnými výkupními cenami si investor pro svůj projekt zajistil financování, vyběhal potřebná povolení (stavební povolení, připojení do sítě apod.) a pak měl více méně jisté, že podporu v té a té výši obdrží. Aby byl jeho projekt připuštěn do aukce, musí už investor mít také řadu kroků za sebou. Jenže stále neví, jestli nakonec v aukci uspěje a podporu získá. Riziko zbytečně vynaložených nákladů tak podstatně vzrostlo. Právě proto se pilotní aukce konané vloni týkaly solárních elektráren, u kterých je přípravný proces relativně jednoduchý.

Tato bariéra by mohla ohrozit tzv. „občanskou energetiku“ (Bürgerenergie), kdy se na německé energetické revoluci coby vlastníci elektráren nepodílí jen firmy, ale i jednotlivci anebo obce (například na začátku roku byly většinovými vlastníky čtvrtiny německých větrných parků „občanské spolky“). Solárních panelů na střechu se aukce týkat nebudou, ale pro obec nebo skupinku místních podnikavců s cílem investovat do větrné turbíny může být problematické splnit i jen podmínky připuštění do aukce bez jistoty na úspěch (získat povolení k výstavbě, podmínka vstupu do aukce, vyjde dobře na šestimístnou sumu, v eurech samozřejmě). Z „lidové“ revoluce se může stát záležitost jen pro velké energetické firmy, které si nezdar několika projektů mohou dovolit. Novela zákona tento problém řeší tím, že takzvané společnosti občanské energetiky nemusejí mít povolení k výstavbě už před aukcí. Na oplátku musí dokázat, že jde o „občanskou energetiku“ (obec se na projektu finančně podílí nebo jí to alespoň bylo nabídnuto).

Elektřina nezná hranice, co aukce?

Co se týče aukcí, zákon zavádí ještě jednu novinku – spolu s příslušnou vyhláškou je otevírá, alespoň teoreticky, pro zdroje, které nestojí přímo v Německu. Německou podporu pro obnovitelné zdroje, placenou tamními spotřebiteli elektřiny, by tak mohla dostávat větrná elektrárna stojící na české straně Krušných hor.

Tento nový mechanismus, který požadovala EU, konkrétně Generální ředitelství pro hospodářskou soutěž, má ale celou řadu podmínek – hlavními jsou uzavření mezivládní dohody s partnerskou zemí, reciprocita (tzn. německé zdroje by měly mít možnost soutěžit o českou podporu) a reálný dopad vyrobené elektřiny na situaci v Německu (v principu by měl nový zdroj vést ke zvýšení podílu OZE v Německu). Původní podmínka přímého fyzického dovozu do Německa sice byla změkčena, ale uvidíme, jak vše bude posuzováno v praxi. Celkem by Němci chtěli v budoucnu vyhradit až 5 % soutěžených objemů pro zahraniční projekty. První vlaštovkou je zkušební projekt s Dánskem (více viz článek).

A kdo to všechno (ne)zaplatí

Novela dále přináší některé změny v placení příspěvku na podporu obnovitelných zdrojů (tzv. EEG-Umlage). Doposud platily podniky, na jejichž přidané hodnotě se odběr elektřiny podílel 17 %, jen pětinu její výše (letos tedy 1,27 centů místo 6,54 za kWh). Nově bude stačit podíl ve výši 14 %, takže tuto specifickou ochranu průmyslového rodinného stříbra bude nově požívat přes sto dalších podniků. Více naopak zaplatí malé podniky a domácnosti (manévr by mohl průměrnou tříčlennou domácnost přijít na 7 eur ročně). Vzhledem k tomu, že EEG-Umlage v roce 2017 opět stoupne, dále se rozevřou nůžky mezi privilegovanými velkopodniky a zbytkem spotřebitelů.

Na straně platičů příspěvku na OZE je podstatnou změnou jasné vyjmutí baterií, které elektřinu napájejí zpátky do sítě. Jejich vlastníci nyní museli platit příspěvek de facto dvakrát. V tomto smyslu zákon pamatuje i na elektřinu, která se využije k výrobě zemního plynu, ze kterého se následně vyrobí elektřina. Další změnou je snížení příspěvku v případě, že elektřina z obnovitelného zdroje je využívána v nájemním domě, ve kterém se zdroj nachází (typicky solární panel na střeše). Z Energiewende nemají tak už profitovat jen majetní Němci, kteří mají nad hlavou vlastní střechu, nýbrž i nájemníci, kterých je u sousedů požehnaně.

Novela také otevírá možnost označit část elektřiny z obnovitelných zdrojů za lokální. Zákonodárce si od toho slibuje, že by to mohlo dále zvýšit popularitu Energiewende (nutno dodat, že s popularitou německé energetické politiky není v Německu zatím problém). Označování proudu za lokální bude dobrovolné a uvidíme, jestli tuto možnost němečtí výrobci elektřiny využijí.

Už v polovině roku 2018 by měla vyjít hodnotící zpráva k novele EEG 2017. Spolu s vyhodnocením dopadů jiného zásadního zákona pro německé elektrárenství – tzv. Strommarktgesetz zavádějící změny na trhu s elektřinou – to bude jistě povinná četba pro všechny, kteří se snaží odhadnout, kam se německá a evropská energetika bude ubírat.

Autor pracuje jako ekonomický analytik v RSJ.