Leancat vyváží unikátní vodíková zařízení. Nepodbízíme se cenou, říká šéf firmy

Společnost Leancat se stala prvním českým exportérem, který se zaměřuje na zařízení pro výrobu vodíku a následně elektřiny z něj. Jak v rozhovoru pro MED upřesňuje spolumajitel a výkonný šéf Leancatu profesor Vladimír Matolín, jeho firma nyní vyváží testovací stanice pro vodíkové palivové články a už má také ze zahraničí objednávky na elektrolyzéry, které slouží k výrobě vodíku z vody. Dalším krokem bude export palivových článků.

Poptávka po technologiích Leancatu roste s tím, jak se vodík stává součástí dekarbonizačních strategií jednotlivých zemí a úsilí o postupné nahrazování zemního plynu. „Každý, kdo chce vyrábět vodíkové palivové články, potřebuje mít testovací stanici. A každý, kdo chce vyrábět zelený vodík, potřebuje elektrolyzér,“ zdůraznil Vladimír Matolín, který se dlouhodobě zabývá výzkumem na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy. Český vodíkový startup, který už díky prodeji testovacích stanic vydělává, přichází nejen s nabídkou produktů, ale také souvisejících služeb. Leancat je členem České vodíkové technologické platformy HYTEP.

Sám se občas ptám, kam vlastně přesně směřujeme. Je to dané historií naší firmy. Před šesti lety jsme na Matematicko-fyzikální fakultě Univerzity Karlovy patentovali nový způsob výroby katalyzátorů pro palivové články s nižším obsahem drahé platiny, k němuž později přibyl patent katalyzátorů pro elektrolyzéry. Spojili jsme se s podnikatelem Daliborem Dědkem a založili firmu pro technologický transfer. V té době už jsme měli předběžnou smlouvu s Univerzitou Karlovou o možné výrobě katalyzátorů v její licenci. Později se ukázalo, že dokud se palivové články vyrábějí malosériově, nikoho příliš nezajímá, kolik je v jejich katalyzátorech platiny.

Jsem přesvědčen, že ano. Už teď se pomalu vracíme k našim původním plánům. Veškeré dosavadní predikce například amerického ministerstva energetiky ukazují, že právě platina se do budoucna stane kritickým elementem, pokud jde o cenu palivových článků a elektrolyzérů. Jednou možností je náhrada platiny jinými kovy, ale to zatím nevypadá reálně. Druhou možností je výrazně snížit její obsah. My se této cesty rozhodně nevzdáváme. Mezitím jsme se ale pustili do vývoje testovacích stanic pro palivové články. Měli jsme obrovskou výhodu v tom, že jsme se testováním sami zabývali a měli jasnou představu, co by zákazníci chtěli. Podobně jako jiné firmy jsme si prošli cestou od zařízení, která nám dnes připadají úsměvná a téměř se za ně stydíme. Naši technologii jsme ale hodně vylepšili, máme i vlastní software. Dnes konkurujeme dvěma velkým světovým výrobcům testovacích stanic z Kanady a Německa.

Unikátní konstrukcí našich testovacích stanic. Například v tendru, který vyhlásila Technická univerzita Chemnitz v Německu, jsme uspěli díky technickému řešení. Nenabídli jsme nejnižší cenu, jak by mnozí v případě české firmy očekávali. Naše řešení je poměrně unikátní také z hlediska testování odolnosti proti katalytickým jedům, což je významná součást testování palivových článků.

Prakticky všechno jde na export, naše zařízení jsou dnes ve Francii, Německu, Číně, Indii, Polsku i Velké Británii. Jsou to poměrně velké systémy, na nichž dnes náš vývoz stojí. Nicméně naším původním záměrem bylo věnovat se elektrochemickým inovacím, což mě také baví nejvíc. Postupně jsme se proto pustili s využitím grantových projektů do vývoje vlastních palivových článků a nakonec i do vývoje vlastního elektrolyzéru. Zatím do nich katalytické systémy nakupujeme.

Autor: Rastislav Suchý

CÍLEM JE NEZÁVISLOST

To je skutečně jeden z důvodů, proč jsme se do vývoje vlastních palivových článků a elektrolyzérů pustili. Pochopili jsme, že největší šanci budeme mít, když začneme prodávat naše výrobky jako celek. Tím pádem nebudeme závislí na tom, jestli si naše katalyzátory koupí někdo z dalších výrobců palivových článků nebo elektrolyzérů. Navíc tu je významná synergie s našimi testovacími stanicemi. Svazky palivových článků ani svazky článků elektrolyzéru nefungují samostatně. Jsou součástí generátoru, v němž máte také různé pumpy, čidla, bezpečnostní prvky, elektroniku i software. A tohle všechno máme díky výrobě testovacích stanic zvládnuté. Začínáme tedy vyrábět také celé generátory – zařízení, která se připojí do sítě nebo k solárnímu parku a vyrábí vodík. Budeme nabízet jak samostatné elektrolyzéry, tak generátory.

Nejprve musíme být úspěšní v prodeji elektrolyzérů a palivových článků s nakoupenými katalyzátory. Pak přijde okamžik, kdy se nám vyplatí pořídit si licenci na technologii inovativních, patentovaných katalyzátorů. Můžeme si na její pořízení třeba i půjčit, ale musíme mít naprostou jistotu, že budeme schopni takovou investici zaplatit díky prodeji kompletních výrobků. Roli samozřejmě bude hrát také to, jak se bude vyvíjet cena standardních katalyzátorových sestav.

Jako první produkt jsme vyvinuli stolní elektrolyzér, který je určený pro využití ve zdravotnictví. Tyto elektrolyzéry jsme začali prodávat nejprve v Česku. Máme také objednávky na elektrolyzéry, které slouží jako výukové pomůcky. V další fázi už jsme začali nabízet větší elektrolyzéry pro využití v energetice a výrobu vodíku ve velkém. Už nás začali kontaktovat zájemci, nejvíce z Kanady a Tchaj-wanu.

Ukazuje se, že velkým problémem v Česku je nedostatek odborníků, kteří by se vodíkovými technologiemi zabývali. Tuzemští experti jsou často absolventy Vysoké školy chemicko-technologické, vývojem vodíkových technologií se budou zabývat také vysoké školy v Ústí nad Labem, Ostravě a Plzni, i nový výzkumný ústav v Brně. To, že se náš startup zrodil díky aktivitám na Matematicko-fyzikální fakultě, je vlastně netypické. Matematicko-fyzikální fakulta není technická univerzita, zaměřovali jsme se na základní výzkum. Očekáváme, že české vysoké školy se budou do budoucna vývoji a vzdělávání v tomto oboru věnovat mnohem více. Cítíme tedy velkou příležitost i ve školství. Půjdeme trochu jiným směrem než firmy, které univerzitám nabízejí zjednodušené modely. My chceme do školních zařízení dodávat opravdové elektrolyzéry a palivové články, i když třeba v menším počtu.

Už máme zakázku z afrického Beninu, kde Leancat doporučili naši francouzští kolegové. Benin si objednal na zkoušku dvě úlohy s elektrolyzéry a dvě s palivovými články. Pokud bude zákazník spokojen, budou se dodávat do každé z tamních čtyř univerzit.

Dalibor Dědek v loňském rozhovoru pro web Export.cz uvedl, že se zabýváte také možnostmi zajištění dodávek vodíku. Jak jste v těchto plánech pokročili?

V Jablonci vzniklo vodíkové úložiště, které bude plnit společnost Air Products. Souvisí to s tím, že tam stavíme také vlastní testovací stanici na palivové články o výkonu 100 kilowattů. To už je opravdu velké zařízení, spotřebovává tisíc litrů vodíku za minutu. Za prvé si rozšiřujeme naše vlastní know-how v této oblasti. A za druhé začínáme úspěšně rozvíjet další směr našeho podnikání – nabízíme testování palivových článků a jejich komponent jako službu. Už máme jeden kontrakt se zákazníkem z Polska, druhý se zákazníkem z Kalifornie.

Máme zmapováno, že kapacita testovacích zařízení v Evropě je totálně vyprodaná. Zájem je přitom zvláště o testování velkých palivových článků do automobilů. Navíc my sami musíme být schopni testovat naše výrobky.

HYTEP je profesní organizace, která se zabývá osvětou, propagací vodíku, podporuje různé konference. Tedy přesně to, co potřebujeme.

Naše zkušenost jednoznačně ukazuje, že na zahraničních trzích si musíte vybudovat přímé kontakty a nabídnout unikátní produkt. Organizace typu HYTEP by mohla pomoci se zprostředkováním kontaktů. Firmy, které vědí, co chtějí, si ale obchodní partnery vyhledávají především samy a komunikují s nimi napřímo.

Leancat se mimo jiné zaměřil na vývoj stolního elektrolyzéru, který je určen pro zdravotnictví. Foto: Rastislav Suchý

NEJEN ZELENÝ VODÍK

Ano. Je to dané současnou situací na trhu a dotačními programy. Vzhledem k tomu nám jako perspektivní vychází jak elektrolyzéry, tak testovací stanice. Každý, kdo chce vyrábět vodíkové palivové články, potřebuje mít testovací stanici. A každý, kdo chce vyrábět zelený vodík, potřebuje elektrolyzér.

Zelený vodík je dnes hodně medializovaný, podobně jako jeho využití v automobilové dopravě. Možností, jak dosáhnout dekarbonizace, je víc. Zabýváme se teď vysokoteplotní elektrolýzou, která umožňuje z oxidu uhličitého a vodíku vyrábět syngas – syntetický plyn. Tedy plyn, na který mohou jezdit auta. To znamená, že zachytíte oxid uhličitý, spotřebujete ho a vyrobíte syntetický plyn, který využijete ve spalovacím motoru. Tím se oxid uhličitý opět uvolní. Ale díky tomu, že už byl předtím zachycen z nějaké výroby, jedete v uhlíkově neutrálním cyklu. Je tedy evidentní, že spalovací motory ještě nevymřely. Syntetická paliva budou mít významný podíl v energetickém mixu.

Jestliže se používá odpadní vodík, který by se jinak vypustil do vzduchu, dává to velký smysl.

Ve vývoji vašeho inovativního katalyzátoru sehrály významnou roli nanotechnologie. Je to praktická ukázka toho, k čemu jsou nanotechnologie dobré?

Rozhodně. Nanotechnologiemi se dlouhodobě zabývám. Hodně se o nich mluví, ale když to trochu přeženu, přijde mi docela legrační, že málokdo ví, co si má pod nimi představit a k čemu vlastně slouží.

OD VÝSTŘELKU K REALITĚ

Řekl bych to trochu jinak. Mnozí viděli ve vodíkových technologiích takový výstřelek – považovali je za šíleně drahé a mysleli si, že vlastně ani nebudou potřeba. Kdybychom neřešili problém s klimatickými změnami, asi bychom se dnes vodíkem nezabývali. Bezuhlíkový vodík ale samozřejmě je čistý zdroj energie. Dnes se bohužel často vedou nesmyslné diskuse typu, jestli v dopravě potřebujeme vodík nebo baterie. Ve skutečnosti bude někde lepší vodík, jinde baterie. To ukáže trh, poptávka po konkrétních aplikacích. Pokud chce někdo jezdit po městě do práce, elektrické auto s baterií mu nejspíš bude stačit. Jinak si to možná vyhodnotí lidé, kteří budou cestovat na velké vzdálenosti. Pro někoho bude rozhodující to, že vodík se dá tankovat podobně jako benzin, i když je drahý. A těžké baterie asi nebudou zrovna ideálním řešením pro nákladní auta nebo vlaky.

Nástup vodíku bude postupný, zatím je příliš drahý. Časem zjistíme, kde všude jeho nasazení začne dávat smysl. Palivový článek, který vyrábí elektřinu z vodíku, může být dobrým řešením pro ostrovní systémy, které nejsou napojeny na distribuční síť. Táhnout dráty na nějaký odlehlý kopec se vám nevyplatí, i když dnes tam nejspíš dopravíte dieselový agregát, který vám vyjde desetkrát levněji než vodíkový generátor. Jsem ale přesvědčený, že oblast využití palivových článků pro výrobu elektřiny se bude rozšiřovat. Dalším příkladem je letectví. Vrtulová elektrická letadla nebudou létat na baterky, protože je neunesou.

Ukládání energie rozhodně, zvláště to sezónní. Pokud se bavíme o jejím ukládání na noc, je lepší mít baterii. Přebytek energie se v létě částečně uloží do vodíku a bude se skladovat na zimu. Vlastně je to podobný princip, jako když si na zimu nařežete dříví. Palivový článek je možné využít v rámci kogenerace – vyrábí nejen elektřinu, ale také teplo. Všechny předpovědi, jak bude vypadat energetika za dvacet nebo třicet let ale mohou být ošemetné. Vezměte si, že vědci se už desítky let zabývají výzkumem termojaderné fúze – tedy potenciální výrobou energie téměř zadarmo. A teď si představte, že se třeba za deset let podaří tento výzkum úspěšně dotáhnout. Pak najednou budeme v úplně jiné situaci.

Tento okamžik nejspíš jednou nastane, otázkou je kdy…

Čím dřív, tím líp. To je jisté.

Změnil se váš pohled na byznys od doby, co vznikl Leancat?

Strávil jsem celý svůj profesní život v základním výzkumu, dlouho jsem byl v zahraničí, deset let jsem učil na univerzitě ve Francii. Vždy jsem ale tíhnul k tomu, abych za výzkumem viděl nějakou konkrétní aplikaci. I ve svých přednáškách jsem se snažil studentům říct, k čemu jsou ty teoretické poznatky vlastně dobré. To akademici moc často neřeší. Mě samotného vždy štvalo, když jsem chodil na přednášky, učil jsem se a nevěděl jsem, jaký to má praktický smysl. V posledních letech, kdy jsem se více pustil do vodíkových technologií, jsem se na Matematicko-fyzikální fakultě víc posouval od základního výzkumu k aplikovanému. A díky tomu jsme si pak také s kolegy řekli – založíme firmu. Musím říct, že jsem se úplně překlopil. Velmi mě baví ztvárňovat vědecké poznatky do koncového produktu a zároveň využívat zkušenosti výzkumníka, integrovat různé vychytávky v rámci vývoje výrobku. Pořád se přitom snažím mít přehled o literatuře. Myslím, že propojení vědeckých zkušeností s průmyslovým vývojem je obrovskou výhodou. Člověk má z čeho čerpat.

Jak to vlastně bylo na začátku, když firma Leancat vznikala? Požádali jste Dalibora Dědka o podporu, nebo si nejdřív všiml on vás?

Bylo to ještě trošku jinak. Nás si všimla úplně jiná firma, která oslovila také Dalibora Dědka. Později jsme se s ní rozešli. Mimochodem řada lidí si myslí, že slovo cat v názvu Leancat znamená kočku. Cat ale v tomto případě není kočka, je to katalyzátor. Takže štíhlý katalyzátor, je to slovní hříčka. A do loga jsme si dali dvě destičky, což je takové znázornění, jak se skládají stacky – svazky palivových článků.