Nové lomy v Česku? Povolení trvá i deset let, hrozí prodražení strategických projektů

Česká republika čelí problému s dostupností stavebního kameniva a štěrkopísku. Ministerstvo průmyslu a obchodu (MPO) uspořádalo kulatý stůl, na kterém nedávno potvrdilo, že přibližně 50–60 % dnes využívaných ložisek má životnost maximálně deset let. Česká geologická služba vytipovala 47 lokalit, z nichž 21 nových by mělo získat status „strategického ložiska“. To sice nezaručuje rychlejší povolení těžby, ale posiluje argument veřejného zájmu při jednáních o projektech, které jsou pro stát klíčové – od dostavby jaderné elektrárny Dukovany až po vysokorychlostní železnici.

Studie připravená pro ŘSD a Správu železnic přitom ukazuje, že jen samotné projekty v jejich gesci spotřebují přes 30–40 % roční produkce kameniva v ČR. Zbytek připadá na regionální stavby, bytovou výstavbu či developerské projekty. Celková spotřeba se pohybuje kolem 64–68 milionů tun ročně, přičemž nové kapacity se dlouhodobě nedaří otevírat. V posledních 35 letech nevznikl v Česku žádný nový kamenolom na „zelené louce“ a povolovací procesy trvají často více než deset let.

Výsledkem je, že zpoždění a nedostatek zásob hrozí prodražit dopravní stavby i energetické projekty, kdy nejvíce skloňovaným je plánovaná dostavba jaderné elektrárny Dukovany. Nedostatek kameniva se totiž netýká jen geologů či stavebních firem, ale v praxi také rozhodne o tom, zda se podaří postavit dálnice, železnice a energetické zdroje včas a za rozumnou cenu.

Problém je navíc geograficky nerovnoměrný. Některé regiony, například Vysočina, nemají téměř žádné zdroje štěrkopísku a jsou závislé na dovozu z okolních krajů. Navýšení průměrné přepravní vzdálenosti o 30 kilometrů znamená podle studie dodatečnou produkci zhruba 2,5 milionu tun CO₂ ročně.

Současná debata, posílená rozhodnutím MPO o strategických ložiscích, je signálem, že stát si rizika nedostatku kameniva uvědomuje. O to důležitější je, aby těžební sektor reagoval aktivně a nikoliv jen čekáním na změnu legislativy, ale přípravou projektů, které budou udržitelné a přijatelné i pro veřejnost, kdy jejich odpor bývá často největší překážkou. Samosprávy velice často vystupují proti těžebním záměrům, kdy argumentují zvýšenou prašností, potenciálním znečištěním vod, zvýšenou hustotou dopravy a znehodnocením krajiny. Odpor samospráv tak často vede až k úplnému odstoupení od záměru těžaře.

Klíčová je i komunikace s obcemi a veřejností, kdy bez transparentního dialogu a nabídky kompenzačních opatření se odpor jen prohloubí. Stále více se ukazuje význam vize pro území po těžbě, aby po ukončení těžby sloužila krajina lidem, ať už jde o vytvoření rekreačních zón nebo další průmyslové využití.