Domů
Názory
Černobyl – film, realita a současnost - část 1.
Ještě jeden obrázek Igora Kostina z přípravy likvidátorů na práci (zdroj Igor Kostin/internet).

Černobyl – film, realita a současnost - část 1.

Názory
7 komentářů
25. červenec 2019, 14:43
Vladimír Wagner
Obsah tohoto článku nebyl zpracován ani upravován redakcí webu oEnergetice.cz a článek nemusí nezbytně vyjadřovat její názor.

Seriál Černobyl způsobil nebývalý zájem o havárii na této jaderné elektrárně a o zmíněnou oblast. Nejedná se o dokument, ale o umělecké filmové zobrazení, proto tam je přirozeně řada zjednodušení a odchylek od reality. Pokusme se o přehled těch nejpodstatnějších. V současné době předala Evropská banka pro obnovu a rozvoj nový sarkofág ukrajinské vládě. Podívejme se na postup revitalizace regionu, který tak nabývá stále konkrétnějších obrysů.

Tématu jaderných havárií se věnuji dlouhodoběji. Podrobně jsem o událostech v Černobylu ve srovnání s havárií ve Fukušimě psal před sedmi lety. O cestě k revitalizaci pak v době třicátého výročí havárie, kdy jsem se mohl do Černobylu podívat. Nedávno jsem uveřejnil i článek o seriálu Černobyl a už tam jsem slíbil, že se k seriálu a hlavně k rozboru současné situace v okolí zničené elektrárny podrobněji vrátím. Jak jsem už psal, filmové zpracování havárie v Černobylu v seriálu se mi velice líbilo. Myslím, že je pohled na toto dílo do značné míry dán tím, jestli divák akceptuje, že nejde o dokument, ale o filmové dramatické dílo. Ve filmovém díle není podstatné, zda se tam vyskytují některé nepřesnosti, ale zda dokáže film vyjádřit podstatu událostí a dokáže oslovit diváka a být filmově atraktivní. To sledují u svých kolegů, kteří jsou odborníky v dané oblasti, a objevuje se to i u pamětníků a historiků, kteří se tématu Černobylu věnují.

Pamětníci, jejíchž výpovědi a hodnocení se objevily, velmi často vyjadřovali, že sice popis v seriálu není přesný a řada věcí byla jinak, ale ducha a atmosféru událostí vyjádřil seriál dokonale. Některé vzpomínky pamětníků zveřejnila například stanice Svobodná Evropa. K jejich pozitivnímu názoru na vyjádření atmosféry těch dní určitě přispěla snaha autorů o co nejvěrnější vizuální zobrazení, a to často až do úplného detailu. Nádherně to ukazuje srovnání některých fotografií z filmu a reality.

Velmi kritická naopak byla k práci filmařů pracovnice Národního muzea Černobyl Anna Korolevskaja, se kterou konzultovali a která jim vysvětlovala podrobnosti a historicky přesný popis událostí. Vytýká jim právě to, že nedodrželi důsledně dokumentární přesnost. Já ji plně chápu, ale podle mě její kritika toho, že film nedodržuje dokumentární přesnost, není úplně správná.

Jednu z nejhodnotnějších sérií fotografií z likvidace následků havárie v Černobylu pořídil Igor Kostin. Zemřel ve věku 79 let v roce 2015. I jeho snímky se určitě tvůrci filmu inspirovali. Zde je snímek likvidátorů, kteří se připravují na odstranění grafitu na střeše (zdroj Igor Kostin/internet).
Jednu z nejhodnotnějších sérií fotografií z likvidace následků havárie v Černobylu pořídil Igor Kostin. Zemřel ve věku 79 let v roce 2015. I jeho snímky se určitě tvůrci filmu inspirovali. Zde je snímek likvidátorů, kteří se připravují na odstranění grafitu na střeše (zdroj Igor Kostin/internet).

Některé faktické nepřesnosti ve filmu

Nepřesnosti se dají rozdělit do několika skupin. První se týkají modifikací, které umožňují příslušné sdělení divákovi. Pří přesném zobrazení by souvislosti laikovi nejspíše byly méně pochopitelné. Do této skupiny patří zobrazení vzniku a průběhu nemoci z ozáření. U hasiče, který dorazí na místo havárie a sahá na zbytky vyvrženého grafitového moderátoru, se ihned objeví na ruce popáleniny. Pokud by tato poranění měla být způsobena radiací, tak se nemohou objevit tak rychle. Okamžitě by se mohly objevit jedině v případě, kdyby byl grafit rozžhavený. Na takový by ovšem hasič nesahal. S tím u požáru počítá a na rozžhavené předměty by nesahal. I z kontextu je vidět, že autoři měli na mysli poškození radiací a jde o filmové vyjádření. Podobně se ve filmu takto viditelné popáleniny z radiace objevují i u některých dalších zasažených pracovníků elektrárny. U nich však lze poranění a „ožehnutí“ přisoudit i vlivu ohně a horké páry. I při dalším průběhu nemoci jde reálně spíše o vnitřní zranění, která nejsou tak jasně viditelná. Ovšem atmosféra, zmatky a i průběh prvních minut a hodin v elektrárně jsou popsány většinou velice dobře. Můžeme to konfrontovat s dřívější výpovědí Alexandra Juvčenka, který přežil a ve filmu se také objevuje.

Řada efektů však byla vizuálně dramatičtější než při reálné situaci. To se týká i světelného kužele vycházejícího z reaktoru. Alexander Juvčenko sice namodralý světelný paprsek popisuje, ale těžko by byl patrný z Pripjati. Intenzita čerenkovovského záření a záření ionizovaného vzduchu by na to asi nestačila.

Některé události byly kvůli sdělení celkového příběhu a jeho poselství posunuty. Příběh se hlavně věnoval prvním dnům a týdnům, nezobrazoval tak celou dobu výstavby sarkofágu. Havárie vrtulníku se tak stala o půl roku později, než je zobrazeno ve filmu. Došlo k ní při výstavbě sarkofágu 2. října 1986, kdy posádka patrně ve svitu slunce přehlédla lana visící z jeřábu. Nešlo tak o havárii vrtulníku, který se účastnil prvotního zasypávání odkrytého nitra reaktoru, a nemělo to nic společného s radiací. Zobrazit havárii vrtulníku ve filmu bylo však podle mě důležité už z úcty k pilotům, kteří se na zkoumání rozsahu a následně likvidaci havárie podíleli.

Z tohoto hlediska velmi doporučuji pěkný souhrnný popis účasti letectva v Černobylu v článku Jakuba Fojtíka „Sovětské letectvo nad Černobylem“ v prvním a druhém čísle letošního ročníku časopisu ATM. Dovoluji si ocitovat kousek textu, který popisuje na základě vzpomínek pamětníků začátek prvního letu, který měl prozkoumat situaci ze vzduchu: „Ještě před vzletem si posádka chtěla vzít osobní dozimetry DP-3V a DK-50. Bohužel, většina z nich nebyla funkční a vyžadovala výměnu baterií. Jejich výměnu mohl zařídit jen náčelník chemické služby, kterého se nepodařilo sehnat. Po čase se přece jen podařilo najít alespoň dva funkční přístroje. Po nástupu do vrtulníku si měla posádka obléci speciální protiradiační komplety, k tomu ale nedošlo. Byly totiž navrženy pro pěší vojsko a pilotovat vrtulník v nich prostě nešlo. Kolem čtvrt na deset (asi 8 hodin po výbuchu) se Mi-8 odlepil od země …“. I z této ukázky je vidět, že i při nasazení letectva bylo potřeba velké množství improvizací, což je ostatně zobrazeno i v seriálu.

Evakuace nebyla provedena zase tak pozdě, jak by se mohlo z filmu zdát. Její průběh začínající zhruba 36 hodin po havárii byl nakonec velice efektivní a rychlý, jak je ostatně zobrazeno i v seriálu. I zde je v díle nepřesnost. Evakuace začala dříve, než byla 40 hodin po havárii radioaktivita zaznamenána ve švédské elektrárně Forsmark a než se o ní dozvěděl západ.

Horníci z Tuly zobrazení v seriálu HBO (zdroj HBO).
Horníci z Tuly zobrazení v seriálu HBO (zdroj HBO).

Přesný není ani popis úplně prvního měření radiace, které zjistilo extrémně velký dávkový příkon v blízkosti reaktoru. Ve filmu jej provede generál Vladimír Pikalov pomocí speciálně upraveného náklaďáku obloženého olovem. Ten však z Moskvy přijel až o den později. Ve skutečnosti měření provedli příslušníci kyjevského pluku Národní obrany se speciálním stíněným vozidlem pro radiochemickou rozvědku. To mělo i instalované dozimetrické přístroje s čidly vně vozidla. Ti už 26. dubna, tedy v den havárie, vytvořili první radiologickou mapu okolí elektrárny a zjistili v blízkosti reaktoru velmi vysoké hodnoty dávkového příkonu, až 14 Sievertů za hodinu. Ty jim ze začátku nikdo nevěřil. Měření provedl Alexandr Logačev a ne generál Pikalov.

Podle vzpomínek generála Nikolaje Tarakanova první zmínku o nutnosti využití „biorobotů“ po selhání robotů na střeše také nepronesl Legasov, jak je ukázáno ve filmu, ale někdo jiný. Legasov dokonce ani na příslušném jednání nebyl. Nejen odkazované vzpomínky generála ale i další jsou velice zajímavé, i po tolika letech si pamatuje velký počet vojáků, kterým při této akci velel a kteří nejen na střeše pracovali.

Nadsázkou bylo i to, že horníci, kteří se podíleli na vykopání tunelu pod reaktor, kterým se plánovalo pomocí kapalného dusíku zónu zmrazit, pracovali nazí. Sundávali si respirátory, asi se vyskytly případy, kdy někteří shodili triko a šli třeba i dál, ale nebyla to hromadná práce v rouše Adamově.

Ve filmu je však i řada vyloženě nepřesných popisů fyzikálních dějů. Například, když se hovoří o radioaktivním záření jako o kulkách. Následky případného protavení zbytků aktivní zóny do nádrží pod elektrárnou byly také velmi nadsazené. Určitě by nešlo o 2 – 4 Megatuny TNT, jak se říká v seriálu. Dopady dalšího parního výbuchu by situaci pochopitelně zhoršily, ale Evropa by se nestala neobyvatelnou. To už je hollywoodská dramatická licence. Stejně tak jsou v některých případech nadsazovány možné dopady uvolněné radiace v komentářích některých hrdinů. To se týká i závěrečných titulků.

Svatba Vasilije Ljudmila Ignatěnkových (zdroj youtube.com).
Svatba Vasilije a Ljudmily Ignatěnkových (zdroj youtube.com).

Film musí ukázat příběh lidí

Aby film diváka pohltil, musí ukazovat příběhy jednotlivých lidí. Jejich počet musí být omezený, aby měl divák možnost se s nimi ztotožnit, mohl je pochopit nebo naopak je odsoudit. Na omezeném časovém prostoru by také velké množství postav a událostí vedlo k nepřehlednosti děje. Proto musí být výběr postav oproti realitě omezený a často se činy různých nejmenovaných osob převádějí na jednu. To už jsme viděli na příkladu přisouzení prvního měření radiace u reaktoru generálu Pikalovovi. V seriálu Černobyl je hlavním takovým hrdinou fiktivní postava běloruské vědkyně Uljany Chomjukové, která měla reprezentovat vědce a techniky, kteří se snažili objasnit reálné příčiny havárie.

Film a hlavně příběhy některých klíčových postav jsou hodně postaveny na knize Světlany Alexijevičové „Modlitba za Černobyl: kronika budoucnosti“, která je sestavena z rozhovorů a pamětí lidí, kteří byli touto havárií zasaženi. Zde je ovšem třeba říci, že při libovolném využití výpovědí svědků a pamětníků o historických událostech získáme do jisté míry subjektivní pohled. Ten může být odlišný od subjektivního pohledu pamětníka jiného. Zároveň existuje o některých skutečnostech řada různých a vzájemně si odporujících zdrojů. Autor díla tak musí přijmout také jistý subjektivní pohled a v případě rozdílnosti výpovědí různých zdrojů přijmout jednu konkrétní. To je třeba případ mostu smrti, ze kterého se obyvatelé v době havárie dívají na hořící elektrárnu. Zde jde hodně o svým způsobem městskou legendu a lze jen velmi těžko určit, co vše je na ní skutečnost. Nejspíše hodně málo.

Památník černobylským hasičům (zdroj Vladimír Wagner).
Památník černobylským hasičům (zdroj Vladimír Wagner).

Jedním z nejsilnějším příběhů, na které se film soustředí, je spojen s černobylským hasičem Vasilijem Ignatěnkem a jeho ženou. Ljudmila Ignatěnková se ve filmu o svého umírajícího muže v nemocnici stará. Dotýká se ho a to nejen tak, že ho drží za ruku. V té době byla v šestém měsíci těhotenství, což se ji podařilo před lékaři utajit. Ve filmu se vychází z jejího vyprávění z knihy Modlitba pro Černobyl. Je tak otázka, co jí ve skutečnosti lékaři dovolili a co je dáno jejím subjektivním pohledem a vzpomínkami. Jiné zdroje totiž tvrdí, že musela zůstat za zástěnou a lékaři ji nedovolili se muže ani dotknout. Vasilij zemřel 13. května 1986. Ve filmu Ljudmila drží při pohřbu v ruce boty. Vysvětlení je zase v knize Světlany Alexijevičové. Vasilij měl po smrti tak oteklé nohy, že se mu boty nedaly obout. Dcera Nataša, kterou porodila dva měsíce po jeho smrti, měla vrozenou srdeční vadu. Ljudmila vyjadřuje názor, že na sebe vzala největší část radiace a zachránila ji. Je třeba říci, že není příliš pravděpodobné, že by za touto událostí byla radiace. Těžko lze stanovit, jaký byl skutečný důvod zmíněné srdeční vady. Ovšem ovlivnění těhotenství šílenými tragickými událostmi, které ji postihly a musely mít dramatické dopady na její psychiku, je nesporné.

Co podle mě v seriálu chybělo, byl popis toho, že se i hrdinskou prací lékařů a péči zdravotního personálu podařilo okolo 80 % z těch, kteří byli postiženi nemocí z ozáření, zachránit. Řada z nich žije dodnes a někteří mají i zdravé děti narozené po Černobylu. Mezi metody, které se využívaly, patřila i transplantace kostní dřeně. U Vasilije Ignatěnka ji poskytla jeho sestra, ale u něj bohužel nebyla úspěšná. Trochu zavádějící bylo vysvětlování zástěn okolo pacientů jako ochrana personálu či návštěv před radiací. V daném případě to byla spíše ochrana pacientů, u kterých byla dramaticky snížena imunita.

Tři pracovníci elektrárny, kteří se vydali do suterénu pod reaktorem, otevřeli ventily a umožnili vyčerpat vodu z nádrže pod zničenou aktivní zónou (zdroj internet).
Tři pracovníci elektrárny, kteří se vydali do suterénu pod reaktorem, otevřeli ventily a umožnili vyčerpat vodu z nádrže pod zničenou aktivní zónou (zdroj internet).

Velmi sugestivní scény seriálu jsou spojeny s cestou tří pracovníků Alexeje Aněnka, Valerije Bespalova a Borise Baranova v potápěčských oblecích do podzemí, aby otevřeli ventily a umožnili vyprázdnit nádrž pod reaktorem. V samotném seriálu je tato mise zobrazena jako sebevražedná a i po šťastném návratu všech tří z podzemí se nechává ve vzduchu možnost jejich oběti. Teprve v závěrečných titulcích se vysvětluje, že všichni tři přežili. Dva z nich Alexej Aněnko a Valerij Beslanov žijí doposud, Boris Baranov zemřel sice v roce 2005, ale jeho smrt nesouvisela s následky z Černobylu. Seriál tím připomenul situaci, kdy se o smrti všech tří píše v řadě zdrojů a na řadě míst internetu a jen velmi těžko bylo možné zjistit reálnou situaci. Podle filmu využívali mechanické baterky a dramatičnost dodává jejich neustálé mačkání dynama, aby měli dostatek světla. Podle některých zdrojů však absolvovali cestu ve tmě a orientovali se hmatem pomocí potrubí. To by se však ve filmu zobrazovalo daleko hůř. Ve filmu je scéna s jejich výběrem zobrazena jinak, než reálně proběhla. Ve skutečnosti to byla směna, která byla v dané chvíli zodpovědná za tuto část elektrárny a měla tak o ní také potřebné znalosti. Při podrobnější analýze se také ukázalo, že nádrž nebyla tak plná a pravděpodobně i při protavení aktivní zóny by nedošlo ke katastrofické explozi. Ovšem nic z toho nesnižuje hrdinství těchto tří.

Zobrazení situace v suterénu pod reaktorem v seriálu (zdroj HBO).
Zobrazení situace v suterénu pod reaktorem v seriálu (zdroj HBO).

Kromě Valerije Legasova byl jedním z hlavních hrdinů seriálu Boris Jevdokimovič Ščerbina, který byl v letech 1984 až 1989 místopředseda Rady ministrů. Z toho titulu byl pověřen řízením krizové situace vzniklé havárii v Černobylské jaderné elektrárně. V roce 1988 vedl i krizové řízení záchranných operací po zemětřesení v Arménii. Zemřel v Moskvě v roce 1990. Je třeba říci, že i u jeho postavy je pravděpodobně řada rozdílů mezi realitou a filmem. Někteří pamětníci například uvádějí, že nebyl nevrlý a nezastrašoval. Spíše o něm mluví jako o klidném člověku. Považují za nepravděpodobné, že by Legasovovi vyhrožoval shozením z vrtulníku. Dlouho pracoval v ropném a plynárenském průmyslu na Sibiři, takže o energetice měl dobré znalosti. Jaderné technologie a fyziku však znal jen chabě. V této oblasti ho opravdu musel Legasov poučovat. Je také pravdou, že na rozdíl od filmu nebyl ve skutečnosti pověřen sháněním tekutého dusíku pro chystané zmrazení oblastí pod reaktorem. Tento úkol byl zadán řediteli elektrárny Viktoru Petroviči Brjuchanovovi.

Opuštěný kolotoč v Pripjati (zdroj Vladimír Wagner).
Opuštěný kolotoč v Pripjati (zdroj Vladimír Wagner).

Kdo může za havárii?

Kromě komunistického režimu byly hlavními zápornými postavami díla Anatolij Stěpanovič Djatlov, Viktor Petrovič Brjuchanov a Nikolaj Fomin. Djatlov byl zástupcem hlavního inženýra a řídil experiment, který vedl k havárii, Brjuchanov byl ředitelem elektrárny a Fomin pak hlavním inženýrem. I v seriálu je ukázáno, že měli velký podíl na havárii, ale nebyli jedinou její příčinou. K tomu se za chvíli ještě vrátíme. Někteří z pamětníků vyjadřují názor, že nebyli tak negativními postavami, jak je zobrazuje seriál.

Poslední díl popisuje soud s nimi a je čistě filmový. Ve skutečnosti sice opravdu proběhl v Černobylu, ale trval daleko déle a neúčastnili se jej Legasov ani Ščerbina. Legasov byl například v té době v moskevské nemocnici, kde se pokusil o sebevraždu. Nemohl tak na něm přednést plamenný projev. V tomto případě se s největší pravděpodobností autoři inspirovali jeho projevem ve Vídni na půdě Mezinárodní agentury pro atomovou energii, který byl velice otevřený. Odtud možná použili některé pasáže a vysvětlení. Hlavním cílem filmového zpracování je co nejlépe a nejvíce srozumitelně pro laického diváka vysvětlit společenské a technické příčiny havárie. I zde se vyskytují zjednodušení a nepřesnosti, ale podle mého názoru je výsledek opravdu velmi zdařilý.

Základní příčiny havárie čtvrtého bloku Černobylské jaderné elektrárny byly dobře popsány v pátém dílu seriálu a nejen na internetu existuje řada velmi podrobných rozborů. Z nich je jasné, že k havárii vedl souběh celé řady příčin, které by samy o sobě ke katastrofě nevedly. Směna pod vedením Djatlova přistoupila k experimentu ve velmi nevhodnou dobu a pro jeho uskutečnění za každou cenu porušila řadu bezpečnostních zákazů a pravidel. Pokud by se jimi řídila, nemohlo by k havárii dojít.

Zároveň však měla konstrukce reaktoru několik slabých míst. O nich se vědělo a o jejich znalost se opírala zmíněná bezpečnostní pravidla provozování reaktoru RBMK. Šlo hlavně o nestabilitu provozu, která se projevovala pří režimech s nízkým výkonem a potom zvýšení reaktivity, ke kterému vedlo zasouvání úplně vytažené regulační tyče. Problémem bylo, že konstrukce a zkušenosti s provozováním reaktorů RBMK podléhaly značnému stupni utajení.

Hotel v Pripjati, který se také objevil v seriálu (zdroj Vladimír Wagner).
Hotel v Pripjati, který se také objevil v seriálu (zdroj Vladimír Wagner).

Důvodem bylo, že tato konstrukce vznikla zvětšením a úpravou původně malého reaktoru, který se dal využít pro produkci plutonia. V šedesátých a sedmdesátých letech potřeboval Sovětský svaz rychle znásobit produkci elektřiny pro rozvíjející se průmysl a potřeby obyvatelstva. Právě reaktor RBMK byl jednoduchým a levným řešením. Tlakovodní reaktory VVER byly náročnější a dražší. Právě vysoký stupeň utajení vedl k tomu, že provozovatelé a pracovníci jiných elektráren provozujících bloky RBMK nevěděli vůbec nebo jen málo o havárii, která nastala 30. listopadu 1975 na prvním bloku Leningradské jaderné elektrárny. Proto sice znali pravidla pro provoz tohoto typu reaktoru a jeho zákaz pro některé režimy, ale nechápali plně jejich důvody.

Pokusil bych se tak lépe ozřejmit dva aspekty, které možná v jiných článcích o seriálu a černobylské havárii nejsou osvětleny tak podrobně. První se týká konstrukce řídících a havarijních tyčí. Tato technická příčina vyplývající z nedostatku konstrukce je filmovým Legasovem rozebíraná v posledním díle. Řídící tyče obsahují bór, který velmi dobře pohlcuje neutrony. Při jejich vysouvání se snižuje pohlcování neutronů, zlepšuje neutronika reaktoru a zvyšuje jeho výkon. Při zasouvání je naopak pohlceno stále více neutronů, štěpná řetězová reakce se utlumuje a výkon klesá. Aby se po vytažení tyčí udržovaly stabilní poměry, nezhoršovala neutronika a také k vytlačování vody z kanálu, měly tyto tyče hroty z grafitu, který se využíval v reaktoru pro moderování. To nebylo problémem, naopak nastavení zóny a její fungování s tím počítalo. Ovšem tyto grafitové části sahaly po úplném vytažení zhruba do poloviny aktivní zóny. Tedy při úplném vytažení máme absorbující část mimo zónu, grafit sahá do poloviny zóny a zbytek kanálu je vyplněn vodou. V okamžiku, kdy se tyč začíná zasouvat, vytlačuje vodu. A tady nastává problém. Grafit pohlcuje neutrony méně než voda a hlavně v dolní části se tak zlepšuje neutronika a zvyšuje výkon. To trvá do doby, dokud se voda nevytlačí a také nezačne převládat pohlcení od absorbující části tyče. V případě, že nebyl úplně vytažen velký počet řídících tyčí, tak není toto zvýšení kritické a nevede k havárii. Ovšem velký počet tyčí nahoře mohl být nebezpečný, a proto byl takový režim provozu zakázán. Vytažení všech řídicích tyčí v souběhu s dalšími okolnostmi, které nastaly v Černobylu a jsou v seriálu popsány, zákonitě vedlo ke katastrofě.

Havárie v zobrazení seriálu (zdroj HBO).
Havárie v zobrazení seriálu (zdroj HBO).

Druhým důležitým aspektem je havárie na prvním bloku Leningradské jaderné elektrárny. Ta proběhla v době vysokého stupně utajování. Je u ní řada nejen vnějších podobností s událostmi v Černobylu, ale i řada rozdílů. Havárie také proběhla v noci, také zde pracovala jen jedna turbína a reaktor byl na polovičním výkonu. I zde chybou operátora spadl výkon na nulu a okamžitě se pokusili reaktor znovu rozběhnout. Zde však událost proběhla při najíždění reaktoru a ne při jeho odstavování. Podívejme se zkráceně na její průběh podle knihy B. S. Pristera a spoluautorů: The Safety Problems of the Nuclear Power the Lessons of Chernobyl, NAAS of Ukraine, Chernobyl 2016. Dne 30. listopadu 1975 zahájil první blok Leningradské jaderné elektrárny provoz a dostal se na výkon 80 %. V té době se vlivem problémů na turbíně tato vypnula, v provozu zůstala jen jedna a výkon bloku se snížil na 50 %. V tomto stavu byl blok předán noční směně. Jejím úkolem mělo být konečné vyřešení problémů s turbínou a zahájení provozu na nominálním výkonu. Práce s turbínou pokračovala do dvou hodin po půlnoci, kdy vypadla i druhá turbína a havarijní ochrana reaktor vypnula. Reaktor se tak dostal do stavu xenonové otravy, intenzivního pohlcování neutronů a špatné neutroniky, podobně jako později v Černobylu. Operátoři po odstranění nedostatků na turbíně nepočkali na překonání jódové jámy vzniklé xenonovou otravou a spustili reaktor. Když se dostali na hladinu 20 % nominálního výkonu, začaly v reaktoru xenonové oscilace výkonu. Při nich se v různých oblastech aktivní zóny měnil výkon, teplota i neutronika v daném místě. Hrozilo tak přehřátí a poškození palivových souborů nebo dalších částí aktivní zóny. Operátoři se situaci snažili čelit pomocí manipulace s řídícími tyčemi. Ovšem marně a automatický havarijní systém nakonec reaktor vypnul. Došlo však k roztavení jednoho kanálu a poškození dalších okolo.

Schéma zničeného reaktoru ze stránek WNA (zdroj WNA).
Schéma zničeného reaktoru ze stránek WNA (zdroj WNA).

Informace o této nehodě, její příčiny i navržená opatření, která vyplynula z jejího vyšetřování, byly utajeny a nevěděli o nich zaměstnanci jiných elektráren s bloky RBMK, tedy ani Brjuchanov, Djatlov a Fomin. Teprve po havárii v Černobylu se udělaly potřebné úpravy, mezi které patřila modifikace konce řídicích tyčí, přidání neutronových absorbérů a zvýšení obohacení palivových souborů, které vedlo k větší stabilitě reaktoru při nízkých výkonech. Zrychlilo se i automatické vypínání a další bezpečnostní mechanismy. I toto zdržení opatření a utajení bylo jednou z klíčových příčin černobylské katastrofy.

Nakonec byli tedy Brjuchanov, Djatlov a Fomin odsouzeni a dostali deset let. V reálném černobylském procesu byli odsouzeni ještě další tři zaměstnanci, byli to Jurij A. Lauškin, Boris Rogozin a Alexander P. Kovalenko. Lauškin byl inspektor a dostal dva roky za zanedbání povinností. Rozogin byl směnový vedoucí čtvrtého reaktoru a dostal dohromady sedm let za zanedbání povinností a porušování bezpečnostních předpisů. Kovalenko tři roky za porušování bezpečnostních předpisů.

Hlavní odsouzení zobrazení u soudu v seriálu HBO (zdroj HBO).
Hlavní odsouzení zobrazení u soudu v seriálu HBO (zdroj HBO).

Djatlov byl propuštěn v polovině trestu, vlivem silného ozáření trpěl zdravotními problémy. Nikdy svou zodpovědnost veřejně nepřiznal a veškerou vinu dával konstrukci reaktoru, jeho tvůrcům a chování aparátčíků. Zemřel v roce 1995 na selhání srdce. Brjuchanov si také odseděl polovinu trestu, ze zdravotních důvodů byl propuštěn dříve. V rozhovoru v roce 2006 přiznává, že se při experimentu udělala řada provozních chyb, ale největší vinu dává státu. Poté žil v Kyjevě. Fomin se ještě před procesem pokusil o sebevraždu. Rozlomil si brýle a ostrými konci obrouček si pokusil podřezat žíly. Také on si odseděl zhruba polovinu trestu a tři roky z toho v psychiatrické léčebně, protože se psychicky zhroutil. Po propuštění na amnestii pracoval v Kalininské jaderné elektrárně.

Je třeba poznamenat, že slabiny konstrukce reaktoru RBMK a nehoda v Leningradské elektrárně byly sice do značné míry utajovány, ale mezi odborníky byly známy. O pravděpodobné příčině havárie tak bylo poměrně brzy jasno. Legasov sám byl jedním z konstruktérů reaktoru a do té doby byl svázán se systémem. V tom měl částečně Djatlov v jeho kritice pravdu. Řada zobrazení fungování komunistického režimu ve filmu nebyla přesná a některé prvky spíše odpovídaly představě západního diváka a hollywoodského tvůrce o něm. Ovšem atmosféra doby je ze seriálu cítit.

Myslím tak, že právě souběh společenských a technických pochybení je v seriálu zobrazen velice dobře a právě nutnost neskrývat realitu a pravdu je nejsilnějším jeho sdělení Skutečnosti a technická realita nakonec přes sebevětší zakrývání a utajování vyplynou na povrch.

I Pripjať si bere příroda (zdroj Vladimír Wagner).
I Pripjať si bere příroda (zdroj Vladimír Wagner).

Zvýšení zájmu o historii Černobylu

Seriál přispěl k velkému růstu zájmu o téma černobylské havárie. Novináři se snaží o dohledání účastníků dějů a rozhovory s nimi. Objevuje se řada záznamů rozhovorů s pamětníky a jejich vzpomínky. Je to velice důležité pro uchování paměti nejen pro budoucí historiky. K tomu může pomoci i nedávno v Rusku vzniklý jednotný elektronický archív materiálů, které o havárii v Černobylské elektrárně vyšly. Jde o snahu shromáždit a převést do elektronické podoby co nejvíce dokumentů z různých archívů.

Zájem nejen turistů je i o místa, která s havárií souvisí. Dochází i k vysokému nárůstu turistiky na Ukrajinu nejen do okolí elektrárny, ale také do Kyjeva. Od 15. července 2019 tak lze v hlavním městě Ukrajiny absolvovat čtyřhodinovou exkurzi po místech, které s havárií nebo i jen s natáčením seriálu souvisí a v seriálu se objevily. Seriál by tak mohl pomoci zvýšit turistickou atraktivitu Ukrajiny a mohl by zlepšit ekonomickou situaci tohoto státu. Pomohlo by to revitalizaci postižených oblastí i zvýšení životní úrovně lidí v nich. V tomto směru je velmi důležitá změna statutu území a jejich rekonstrukce.

Oficiální předání nového sarkofágu Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj a firmou Novarka ukrajinským představitelům (zdroj Černobylská jaderná elektrárna).
Oficiální předání nového sarkofágu Evropskou bankou pro obnovu a rozvoj a firmou Novarka ukrajinským představitelům (zdroj Černobylská jaderná elektrárna).

Článek bude pokračovat částí 2.

Mohlo by vás zajímat:

Komentáře(7)
Martin Hajek
25. červenec 2019, 19:25

Díky za pěkný článek a "odhalení" nepřesností seriálu. Mě v něm trochu otrávil hlavně ten moment se spektakulárním pádem vrtulníku, který byl přesně v duchu bombastických hollywoodských tradic a byl filmově úplně zbytečný, protože ta hrůza byla naprosto dostatečná i bez něj. "Radioaktivní" spáleniny hasičů přímo na místě zásahu byly také filmově úplně zbytečné a věcně úplně nesmyslné. Zbytek filmových licencí beru a celkově je to udělané opravdu velmi dobře. A samozřejmě základní poselství "Lež zabíjí" a "Fyzika se nakonec stejně prosadí" platí úplně stejně i pro současnou EU, která si v energetice lže do kapsy už pomalu stejně jako tehdejší RVHP, i když samozřejmě v jiném smyslu.

Pavel Doucha
26. červenec 2019, 14:46

Tedy, přirovnat tehdější RVHP k současné EU v jakémkoliv smyslu vyžaduje mnohem větší dávku umělecké licence, než použili autoři seriálu :-). Nic ve zlém.

Martin Hajek
27. červenec 2019, 20:16

Já jsem ovšem nepřirovnal EU k RVHP obecně, ale pouze v energetice, které se dost věnuji a myslím si, že vím, o čem mluvím. Myslel jsem tím zejména neochotu vnímat realitu a stanovování stále ambicióznějších cílů do budoucna, přičemž ty stávající nejsou plněny, nebo jsou plněny jen na papíře. To byl zcela typický rys reálného socialismu a je to zcela typický rys současné EU v oblasti energetiky.

Martin Hajek
25. červenec 2019, 19:40

P.S. Vrtá mi tam hlavou ještě jedna věc, jak to bylo ve skutečnosti s těmi hasiči. Předpokládám, že nevěděli, že jdou na smrt, ale přijde mi divné, že by vůbec nepředpokládali, že jsou v radioaktivním prostředí. Tu elektrárnu přece viděli a rozhodně nevypadala dobře :-). Ve filmu je to tak, že je hned po zásahu odváží do nemocnice do Moskvy (zřejmě kvůli těm nesmyslným spáleninám, k tomu je asi scénář potřeboval, protože jinak by se to nedalo vysvětlit). Ale jak to bylo ve skutečnosti? Ti hasiči přišli normálně domů a byli hospitalizováni až s nějakým odstupem? Ale jejich šaty jsou údajně stále na místě. Takže si je sundali, protože předpokládali, že jsou radioaktivní? A pak ještě jak to bylo s tím robotem dovezeným z západního Německa. Skutečně byl nasazený "do akce" a "chcípnul" na radiaci, nebo je to také jen filmová licence?

Vladimir Wagner
25. červenec 2019, 21:00

S těmi hasiči to bylo zhruba tak, že ze začátku, stejně jako operátoři, si neuvědomovali k čemu došlo. Pro ně to byl požár střechy. V průběhu zásahu však začala být situace stále jasnější. Těm nejsilněji zasaženým začalo být také špatně. Situace a to, že je vysoká radiace začala být průkaznější i se zasaženými pracovníky elektrárny a postižení se začali postupně vozit do nemocnice. Takže sice neměli většinou takto viditelná zranění, ale jinak byl ten průběh asi popsán poměrně přesně.

Tam je smutná jedna věc, řada pracovníků tam zůstala zbytečně dlouho, řadu hodin. Kdyby si vedoucí pracovníci včas přiznali rozsah havárie a možnost takto vysoké radioaktivity a ti zasažení pracovníci byli včas odvolání, tak by bylo nejspíše méně mrtvých.

Jinak se projevila i náhoda. Například Vasilij Ignatěnko měl jet na dovolenou a pohotovost měl jen do omezené doby. Kdyby havárie proběhla o hodinu později. Nebyl by povolán do akce on, ale někdo jiný.

S tím robotem to bylo zhruba jak to zobrazili. Dokonce je reálná nahrávka, kterou se inspirovali (viz třeba video i zde:

Vladimir Wagner
25. červenec 2019, 21:01
Martin Hajek
28. červenec 2019, 19:28

Díky

Komentáře pouze pro přihlášené uživatele

Komentáře v diskuzi mohou pouze přihlášení uživatelé. Pokud ještě účet nemáte, je možné si jej vytvořit na stránce registrace. Pokud již účet máte, přihlaste se do něj níže.

V uživatelské sekci pak můžete najít poslední vaše komentáře.

Přihlásit se